ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce P. H., bytem v XY,
zastoupeného Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo
nábřeží 2728/38, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o 135.284 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 50/2019, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2020,
č.j. 15 Co 68/2020-134, t a k t o:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 8.276,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Aleše Vejra,
advokáta.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 1. 2020, č.j. 53 C 50/2019-116, uložil
žalované zaplatit žalobci 135.284 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 2. 3. 2018 do
zaplacení, co do úroků z prodlení z částky 135.284 Kč za dobu od 24. 2. 2018 do
1. 3. 2018 žalobu zamítl a žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení 79.063,55
Kč. Rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 15 Co 68/2020-134, Krajský soud v Brně
rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil jen tak, že
zamítl žalobu o zaplacení 8,5% úroku z prodlení z částky 135.284 Kč za den 2. 3. 2018, a ve zbytku věci samé je potvrdil; žalované uložil zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 98.968,05 Kč. Po právní stránce
uzavřel, že smrtí M. J., na jejíž jméno byly vystaveny vkladní knížky, připadlo
dědictví žalované (státu), která majetek nabyla ve stavu, v jakém byl ke dni
smrti zůstavitelky, a to okamžikem právní moci rozhodnutí soudu v dědickém
řízení, avšak s účinky ex tunc, tj. ke dni smrti zůstavitelky (§ 460, § 462
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013,
dále jen „obč. zák.“). Vkladní knížka – pokračuje odvolací soud – nemá povahu
cenného papíru, je jen potvrzením peněžního ústavu o existenci a výši vkladu,
sama o sobě žádnou majetkovou hodnotu nemá. Pokud ale „žalovaná o existenci tří
vkladních knížek vedených Českou spořitelnou na jméno zůstavitelky M. J. nevěděla, tedy nečinila žádné kroky k tomu, aby tyto majetkové hodnoty, které
jako odúmrť taktéž připadly státu, byly státu vyplaceny, přičemž důvodem, pro
který začala žalovaná činit kroky k zajištění těchto hodnot, bylo právě
nalezení předmětných vkladních knížek žalobcem a jejich poctivé odevzdání
žalované (když jak již bylo výše uvedeno, bez tohoto jednání žalobce by se
žalované uvedených hodnot nemuselo vůbec dostat)“, je namístě prostřednictvím §
10 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. z.“), aplikovat ustanovení § 1056 o. z. Měnící výrok o věci samé
zdůvodnil tím, že lhůta pro zaplacení nálezného uplynula až 2. 3. 2018 (§ 1968,
§ 1970 o. z.). V dovolání, kterým napadla potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu,
žalovaná uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání a
řádně vyložila, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení. Uplynutím
stanovené doby se podle § 2679 o. z. ruší závazek ze smlouvy o účtu, zanikají
práva a povinnosti výstavce vkladní knížky i práva a povinnosti majitele účtu,
ke kterému byla vkladní knížka vystavena. Zrušení závazků je spojeno s
povinností výstavce vyplatit zůstatek peněžních prostředků s příslušenstvím
majiteli vkladní knížky, a to bez zbytečného odkladu. Výstavce musí projevit
iniciativu ke splnění své povinnosti, zejména jedná-li se o vkladní knížku na
jméno. Nález a odevzdání vkladních knížek „nepřispěl k nabytí majetkové hodnoty
ze strany státu,“ neboť žalovaná by v každém případě peněžní prostředky z účtu
získala.
Dovolatelka souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vkladní knížka je
pouhým potvrzením peněžního ústavu o existenci a výši vkladu a žádnou
majetkovou hodnotu sama o sobě nemá. Nejde o „věc“, ale o právo majitele účtu,
k němuž byla vkladní knížka vystavena, na výplatu (zůstatku) peněžních
prostředků z tohoto účtu, tj. o pohledávku z účtu (§ 2676 odst. 1, § 2679 o. z.). Ustanovení o nálezu (§ 1051 a násl. o. z.) se netýkají práv jako
nehmotných věcí ve smyslu § 496 odst. 2 o. z. a užití analogie ve smyslu § 10
o. z. je vyloučeno. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu. O existenci
vkladních knížek žalovaná nevěděla, takže kdyby je neodevzdal, dopadlo by
ustanovení § 2679 o. z. s možným následkem promlčení (§ 624, § 629 o. z.). Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, závisí na vyřešení otázky, zda lze ve zjištěném skutkovém rámci
nález vkladní knížky na jméno co do důsledků předvídaných v § 1056 odst. 1 a
odst. 2, věty první, ve spojení s § 1063, věty první, o. z. ztotožnit s nálezem
věci (peněz) v hodnotě vkladu na účtu, k němuž byla vystavena. Tuto otázku
hmotného práva – posouzení právního případu podle zásady analogie legis –
dovolací soud dosud neřešil [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“)].
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce – nabyvatel domu z odúmrti zůstavitelky
(kupní smlouva z 15. 7. 2016 ohledně věcí nemovitých /právní účinky vkladu 21.
10. 2016/, kupní smlouva z 26. 7. 2016 ohledně souboru movitých věcí v domě /
vlastnictví nabyl dnem převzetí, tj. 21. 11. 2016/) – odevzdal 12. 5. 2017
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, odloučené pracoviště v XY,
vkladní knížky na jméno zůstavitelky, které při rekonstrukci domu nalezl, a
současně požádal o nálezné. Okresní soud v Břeclavi usnesením z 26. 5. 2017,
č.j. 41 D 354/2012-135, zahájil na základě podnětu žalované z 22. 5. 2017
dodatečné projednání pozůstalosti a usnesením ze 3. 10. 2017, č.j. 41 D
354/2012-156, které nabylo 9. 10. 2017 právní moci, projednal dědictví po M.
J., zemřelé 2. 3. 2012, a to ohledně dodatečně objeveného majetku zůstavitelky.
Potvrdil, že práva a povinnosti spojené s vkladními knížkami č. XY (staré číslo
XY), č. XY(staré číslo XY) a č. XY (staré číslo XY), vedenými na jméno
zůstavitelky u České spořitelny, a. s., včetně práva nakládat se zůstatky
vkladů na účtech ke dni její smrti ve výši 638.299,20 Kč, resp. 63.581 Kč a
720.751,40 Kč, připadlo státu (§ 462 obč. zák.). Česká spořitelna, a. s., na
základě rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví po M. J. vyznačila jako
nového majitele vkladních knížek žalovanou, která tak byla oprávněna s
peněžními prostředky na účtech nakládat (§ 2677 o. z.).
K otázkám vztahujícím se k pohledávce majitele účtu potvrzeného vkladní knížkou
vůči tomu, kdo vede účet (výstavci vkladní knížky), a k povaze vkladní knížky
na jméno soudní praxe dovodila, že relativní majetková práva upravená v části
IV. občanského zákoníku, a tedy ani závazkové právní vztahy definované poměrem
věřitele a dlužníka nejsou věcmi v právním smyslu (§ 489, § 1721 a násl. o.
z.). Ze systematiky zákona vyplývá, že právo na plnění (pohledávka) není
nehmotnou věcí, neboť to jeho povaha nepřipouští (§ 496 odst. 2, § 979 o. z.).
Ustanovení týkající se přivlastnění a nálezu (§ 1045 až § 1065 o. z.) se proto
nevztahují na pohledávku z účtu, k němuž byla vystavena vkladní knížka, neboť
právo na plnění věřiteli (majiteli vkladní knížky) nepřipouští trvalý nebo
opakovaný výkon (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 29
Cdo 479/2000, ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2598/2004 a ze dne 16. 3.
2021, sp. zn. 22 Cdo 2957/2020). Vkladní knížka sama o sobě je spjata se
specifickým účtem sjednaným stranami smlouvou o účtu, podle níž výstavce
vkladní knížky zřídí do určité doby v určité měně účet pro majitele vkladní
knížky a zaváže se umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z
účtu. Po vložení hotovosti na účet vystaví ten, kdo vede účet, majiteli účtu
vkladní knížku, kterou potvrdí vložení hotovosti na účet (§ 2662, § 2676 o.
z.). Majitelem vkladu (peněžních prostředků) je subjekt, který vede účet, a s
peněžními prostředky na účtu nakládá – po předložení vkladní knížky – majitel
účtu (§ 2677 o. z.). Vkladní knížka nemá povahu cenného papíru, je jen
potvrzením peněžního ústavu o existenci a výši vkladu, sama o sobě žádnou
majetkovou hodnotu nemá. Vkladní knížku (listinu) nelze ztotožnit s pohledávkou
majitele účtu, jinak řečeno, nelze ztotožnit cenu (hodnotu) vkladní knížky s
výší peněžních prostředků vložených na účet (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2001, ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo
2501/2004, ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 144/2011, a ze dne 23. 4. 2014, sp. zn.
21 Cdo 884/2013).
Výše uvedené závěry odvolací soud akceptoval a žalovaná je nezpochybnila.
Nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se
podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu
posuzovanému právnímu případu nejbližšího (§ 10 odst. 1 o. z.).
Argumentace dovolatelky zánikem závazku ze smlouvy o účtu, k němuž byla
vystavena vkladní knížka, uplynutím stanovené doby při splnění dvou podmínek
(nenakládání s peněžními prostředky na účtu, nepředložení vkladní knížky k
doplnění záznamů) otázku, jejíž řešení je otevřeno dovolacímu přezkumu, neřeší.
Majitel vkladní knížky, který je současně majitelem účtu, má právo na výplatu
zůstatku peněžních prostředků s příslušenstvím ke dni zrušení závazku (§ 2679
o. z.), ale současně platí, že výběr hotovosti není možný bez předložení
vkladní knížky (srov. § 2677 o. z.). Žalovaná byla vyznačena jako nová
majitelka vkladních knížek s právem nakládat s peněžními prostředky na účtech
až po doložení pravomocného rozhodnutí soudu o dodatečném projednání
pozůstalosti, které by nebylo vydáno, pokud by žalobce nalezené vkladní knížky
neodevzdal. Ze strany peněžního ústavu zákon po zrušení závazkového právního
vztahu iniciativu při zjišťování majitele účtu, k němuž byla vystavena vkladní
knížka, nepředpokládá.
„Analogia legis (analogie zákona) spočívá v tom, že se na skutkovou podstatu
zákonem neřešenou, vztáhne analogicky ustanovení zákona upravujícího skutkovou
podstatu podobnou. Je to tedy úvaha typu, že 'platí-li něco pro A1, platí to
též – není-li specifické úpravy – pro A2'“ (Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání.
Praha, C.H.Beck 1995).
Analogická aplikace má dva základní předpoklady: existující mezera v zákoně
(určitá skutková podstata není v zákoně regulována) a podobnost skutkové
podstaty v zákoně upravené, která se má použít analogicky. Analogie zákona
předpokládá existenci nepravé (teleologické) otevřené mezery v zákoně, která
sice právní posouzení věci umožňuje, ale v porovnání s podobnou v zákoně
upravenou skutkovou podstatou přináší bez jakéhokoli rozumného důvodu odlišné
řešení. Ustanovení upravující právo nálezce ztracené věci na nálezné (§ 1051 a
násl. o. z.) se použijí jen na věci hmotné i nehmotné, na práva však jen potud,
připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného (§ 979 o. z.).
Jak bylo již zdůrazněno výše, pohledávku z účtu nelze pojmově ztratit a nalézt;
ze zákona vyplývá, že je vyloučena aplikace § 1051 a násl. o. z. Vkladní knížka
splňuje předpoklady, jež definují (hmotnou) věc v právním smyslu; je rozdílná
od osoby a slouží potřebě lidí (§ 489, § 496 odst. 1 o. z.). Ten, kdo je jejím
vlastníkem, má přístup k nakládání s peněžními prostředky na účtu, jejichž
majitelem je výstavce vkladní knížky. Protože bez předložení vkladní knížky s
peněžními prostředky na účtu nelze nakládat a tedy ani úspěšně uplatnit právo
na výplatu zůstatku peněžních prostředků včetně úroků ke dni zániku závazkového
právního vztahu, je namístě použít ustanovení § 1056 odst. 2 o. z. o ceně
nálezu na vkladní knížku tak, že její hodnota (cena) se rovná výši peněžních
prostředků na účtu, k němuž byla vystavena. Z hlediska zákonem chráněných
hodnot (princip spravedlivé rovnosti) je nutné použít právní normu, která –
obecně – na nález ztracené věci, jež nemá žádnou majetkovou hodnotu (peněžní
prostředky jsou majetkem výstavce vkladní knížky), nedopadá.
Lze uzavřít, že otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud
správně; Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně zamítl (§ 243d písm. a/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci přiznal náhradu účelně
vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení
§ 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou
6.540 Kč; součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu) a
částka 1.436,40 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, §
151 odst. 2 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 11. 2021
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu