29 Cdo 6042/2016-2290
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci
úpadce LIMART a. s., se sídlem v Brně, Tovární 1, PSČ 643 00, identifikační
číslo osoby 25569678, o vydání rozvrhového usnesení, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 37 K 43/2003, o dovolání konkursního věřitele M.. P.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Šívarou, advokátem, se sídlem
v Brně, Jana Nečase 1343/29, PSČ 616 00, proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 30. června 2016, č. j. 2 Ko 16/2015-2241, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 21. září 2015, č. j. 37 K 43/2003-2171, rozvrhl Krajský soud v
Brně (dále též jen „konkursní soud“) mezi úpadcovy věřitele výtěžek zpeněžení
majetku konkursní podstaty úpadce, a to tak, že k plnému uspokojení pohledávek
konkursních věřitelů pohledávek první třídy bude použita částka 6.472.283,22 Kč
a k poměrnému uspokojení konkursních věřitelů pohledávek druhé třídy (11,180259
%) bude použita částka 77.778.743,31 Kč, s tím, že částku 1.677.038,85 Kč,
připadající na poměrné uspokojení podmíněných pohledávek konkursních věřitelů
č. 208 L. K. (dále též jen „věřitel L. K.“) a č. 209 M. P. (dále též jen
„věřitel M. P.“), složí správce konkursní podstaty do úschovy u soudu. Konkursní soud ve vztahu k pohledávkám věřitelů L. K. a M. P. uvedl, že každému
z těchto věřitelů byly zjištěny podmíněné pohledávky ve výši 556.285.044,40 Kč,
jež jim mohou vzniknout jednak plněním z titulu zástavního práva k akciím
úpadce ve vlastnictví obou věřitelů, jednak plněním z titulu směnečného
rukojemství, které oba věřitelé převzali za zaplacení (blíže označených) směnek
vystavených úpadcem. Vzhledem k tomu, že předmět zástavy (akcie úpadce) se v konkursu nepodařilo pro
bezcennost zpeněžit a s výjimkou pohledávky Československé obchodní banky, a. s. ve výši 15.000.000 Kč v mezidobí u všech ostatních směnečných pohledávek již
ve vztahu k oběma věřitelům uběhla promlčecí doba, nelze podle konkursního
soudu tyto podmíněné pohledávky v rozvrhu zohlednit. K poměrnému uspokojení
případného regresního nároku obou věřitelů ve výši 15.000.000 Kč pak konkursní
soud určil jedinou částku 1.677.038,85 Kč (11,180259 %), když s ohledem na
solidární odpovědnost směnečných rukojmí za zaplacení předmětné směnky lze
uvedený nárok uspokojit pouze jednou (předmětem plnění směnečných rukojmí může
být jen souhrnná částka 15.000.000 Kč). Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. června 2016, č. j. 2 Ko
16/2015-2241, (mimo jiné) k odvolání věřitelů L. K. a M. P. potvrdil rozvrhové
usnesení konkursního soudu. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 33 odst. 2 písm. b) zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – především zdůraznil, že při
vydání rozvrhového usnesení je nezbytné také zkoumat, zda podmínky, na něž byly
přihlášené pohledávky vázány, jsou i nadále splnitelné, nebo zda se naopak
splnění některé z podmínek v mezidobí stalo nemožným. V naposledy uvedeném
případě by totiž již nemělo smysl skládat do úschovy soudu jakoukoliv částku
určenou na budoucí plnění takové pohledávky. Podle odvolacího soudu je pak namístě pominout v rozvrhovém usnesení podmíněnou
pohledávku konkursního věřitele (přihlášenou z titulu případného regresního
nároku směnečného rukojmího vůči úpadci jakožto výstavci směnky vlastní) také
tehdy, je-li pohledávka ze směnky vůči směnečnému rukojmímu již promlčena. Přestože obecně nelze vyloučit, že směneční rukojmí mohou dobrovolně věřiteli
plnit i na promlčenou pohledávku, nemohlo by takové plnění jít k tíži konkursní
podstaty (na úkor ostatních věřitelů).
S ohledem na zásadu „vigilantibus iura
skripta sunt“ (bdělým náležejí práva) lze po směnečných rukojmích požadovat,
aby uplatnili námitku promlčení, mají-li ji k dispozici. Žádoucí ostatně není
ani přílišné prodlužování konkursního řízení. Jelikož v poměrech projednávané věci se (s výjimkou výše označené pohledávky ve
výši 15.000.000 Kč) směnečné pohledávky vůči směnečným rukojmím (L. K. a M. P.)
již promlčely, konkursní soud nijak nepochybil, jestliže k takovým pohledávkám
v rozvrhovém usnesení nepřihlížel. Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal věřitel M. P. dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle dovolatele nelze při vydání rozvrhového usnesení jen v důsledku
„promlčení ručení snížit výši přihlášené a řádně přezkoumané podmíněné
pohledávky věřitele vůči úpadci“. Skutečnost, že podstatná část podmíněných
pohledávek z titulu směnečného ručení za úpadce se v období od podání přihlášky
pohledávky do vydání rozvrhového usnesení promlčela, je totiž irelevantní. Jestliže správce konkursní podstaty pohledávky dovolatele uznal, pak podle
ustanovení § 33 odst. 2 písm. b) ZKV musí být plnění na podmíněné pohledávky, u
nichž do okamžiku vydání rozvrhového usnesení nedošlo ke splnění podmínky,
složeno do úschovy soudu. V této souvislosti dovolatel odkázal též na
„rozsudky“ (správně jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 579/2003 (rozhodnutí bylo uveřejněno pod číslem 21/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 21/2007“), ze dne 30. dubna
2015, sp. zn. 29 Cdo 1646/2015, a ze dne 28. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo
317/2016, v nichž Nejvyšší soud uzavřel, že „správce konkursní podstaty a
konkursní soud je (…) zjištěním pohledávky vázán a nedošlo-li v průběhu
konkursu (po zjištění pohledávky) k jejímu zániku (např. tím, že ji splnil
úpadcův spoludlužník nebo ručitel), musí být tato pohledávka při rozvrhu
vypořádána“. Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o
konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1
insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před
účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy [tedy vedle zákona o
konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen
„o. s. ř.“)]. K tomu srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září
2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Se zřetelem k výše uvedenému tak dovolání věřitele M. P. může být v této věci
přípustné pouze podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve spojení s
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za
nutné zdůraznit, že je – v intencích ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.
– vázán uplatněnými dovolacími důvody, přičemž tato vázanost se projevuje
nejen v tom, který z těchto důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl
tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho
naplnění. V případě námitky nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi
právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž
pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl
Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel
neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně a
výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí (k tomu
srov. např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Vzhledem ke shora formulovaným závěrům není pochyb o tom, že z pohledu
dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení rozhodnutí
odvolacího soudu za zásadně právně významné považovat nelze. K výhradám dovolatele ke správnosti právního posouzení věci soudy nižších
stupňů co do závěru, podle kterého do rozvrhového usnesení nelze zařadit podle
ustanovení § 33 odst. 2 písm. b) ZKV pohledávku věřitele vázanou na podmínku,
že jako směnečný rukojmí bude plnit na směnku vystavenou úpadcem, jestliže se
právo směnečného věřitele na plnění ze směnky vůči směnečnému rukojmímu již
promlčelo, Nejvyšší soud uvádí následující. Jakkoli obecně platí, že promlčené právo přetrvává jen ve formě tzv. naturální
obligace, která není soudně vynutitelná (k tomu srov. např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněného
pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze jen z toho
usuzovat, že otázka promlčení práva, jež by měl uspokojit konkursní věřitel
přihlašující podmíněnou pohledávku (jako nezbytný předpoklad vzniku v konkursu
uplatněné pohledávky), nemůže být zkoumána konkursním soudem při vydání
rozvrhového usnesení. Takový závěr se zjevně nepodává ani z ustanovení § 33
odst. 2 ZKV. V situaci, kdy konkursní věřitel, který přihlásil podmíněnou pohledávku (z
titulu případného regresního nároku směnečného rukojmího vůči úpadci jakožto
výstavci směnky vlastní), dosud nepřistoupil k dobrovolnému plnění svého
směnečného závazku, přičemž směnečný věřitel právo na plnění vůči směnečnému
rukojmímu již fakticky nemůže v soudním řízení vymáhat, neboť směnečný rukojmí
by se úspěšně ubránil (mohl ubránit) námitkou promlčení, je namístě – jak
správně dovodily soudy nižších stupňů – uzavřít, že takovou pohledávku nelze
(ani jako podmíněnou) do rozvrhu zařadit. Nelze-li reálně (s ohledem na okolnosti konkrétní věci) očekávat, že by se
pohledávka konkursního věřitele vůbec kdy stala nepodmíněnou, není ani žádného
důvodu postupem podle ustanovení § 33 odst. 2 ZKV skládat částku připadající na
poměrné uspokojení této pohledávky z výtěžku zpeněžení majetku konkursní
podstaty do úschovy u soudu.
Opačný přístup (prosazovaný dovolatelem) by v
konečném důsledku (dovedeno ad absurdum) mohl vést k tomu, že by konkursní
řízení nebylo možné nikdy skončit. Nelze totiž pominout, že dokonce ani neúspěch (směnečného) věřitele ve sporu
vůči dlužníku (směnečnému rukojmímu), který by v soudním řízení vznesl námitku
promlčení, nebrání tomu, aby dlužník kdykoli v budoucnu dobrovolně plnil
(nadále existující naturální obligaci) směnečnému věřiteli (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo
860/2002). Vzhledem k tomu, že předpokladem pro zrušení konkursu podle
ustanovení § 44 odst. 1 písm. b) ZKV je to, aby bylo splněno rozvrhové usnesení
(srov. důvody R 21/2007), je z výše uvedeného zřejmé, že akceptace názoru
dovolatele (podle kterého je otázka promlčení práv směnečného věřitele vůči
směnečnému rukojmímu při rozhodování o zařazení podmíněné regresní pohledávky
do rozvrhu irelevantní) by měla za následek, že poměry založené rozvrhovým
usnesením by se nikdy nemusely stát neměnnými a skončení konkursního řízení by
bylo po neomezeně dlouhou dobu nemožné. Takový stav by bránil naplnění účelu
sledovaného zákonem o konkursu a vyrovnání (srov. § 1 odst. 1 ZKV), což je
důsledek zjevně nepřijatelný. Ani poukaz dovolatele na závěry formulované Nejvyšším soudem ve výše označených
rozhodnutích není v daných souvislostech přiléhavý. V poměrech projednávané
věci soudy nižších stupňů nijak nezpochybnily výsledek přezkumného jednání (co
do závěru, že podmíněné pohledávky dovolatele byly zjištěny), pouze – s ohledem
na okolnosti, které nastaly v průběhu konkursního řízení – uzavřely, že tyto
pohledávky již nadále (z důvodů výše popsaných) nepodléhají režimu ustanovení §
33 odst. 2 ZKV. V tomto ohledu jsou závěry napadeného rozhodnutí souladné se závěry obsaženými
v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2003, sp. zn. 15 Cmo
10/2003, uveřejněném pod číslem 18/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, k nimž se Nejvyšší soud ve své judikatuře přihlásil např. v
usnesení ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 961/2006, uveřejněném pod číslem
72/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 86/2003. Srov. dále obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněný pod číslem
9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody R 21/2007. Jakkoli
se předmětná rozhodnutí zabývají otázkou „zániku“ zjištěné pohledávky jinak než
jejím uspokojením v rámci konkursu, Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že tyto
závěry jsou mutatis mutandis uplatnitelné i pro poměry pohledávky oslabené (pro
účely uspokojení při rozvrhu) „jen“ („právě“) tím, že je vázána na odkládací
podmínku spočívající v možném uhrazení jiné (již ale promlčené) pohledávky
přihlášeným věřitelem. Nejvyšší soud proto dovolání věřitele M. P. proti potvrzujícímu výroku usnesení
odvolacího soudu ve věci samé odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu