29 Cdo 614/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně
NisaCom, a. s., se sídlem v Jindřichovicích pod Smrkem 245, PSČ 463 66,
identifikační číslo osoby 25016881, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/
ČD – Telematika a. s., se sídlem v Praze 3, Pernerova 2819/2a, PSČ 130 00,
identifikační číslo osoby 61459445, zastoupené Mgr. Pavlou Brennan Kahounovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, PSČ 110 00, a 2/ České dráhy,
a. s., se sídlem v Praze 1, nábřeží L. Svobody 1222/12, PSČ 110 15,
identifikační číslo osoby 70994226, o určení neplatnosti smlouvy o vkladu části
podniku, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 130/2008, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2011,
č. j. 14 Cmo 315/2010-316, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradu nákladů
dovolacího řízení 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k
rukám zástupkyně první žalované.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 29. března 2010, č. j. 19 Cm 130/2008-270, zamítl Městský soud
v Praze žalobu o určení neplatnosti smlouvy o vkladu části podniku uzavřené
mezi žalovanými (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze, který se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení
neplatnosti dané smlouvy, v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být přípustné pouze podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
právně významným neshledal.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka nemá na požadovaném určení
naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř., je v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že má-li právní
otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, povahu předběžné otázky ve
vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán právní zájem na určení
této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo
právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996,
sp. zn. 2 Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 5, ročník
1996, na straně 113, či rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 68/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Promítnuto do poměrů projednávané věci, v níž dovolatelka usiluje o vyjasnění,
kdo je vlastníkem převedené části podniku (majíc za to, že smlouva, jíž byla
část podniku žalované 2/ vložena do základního kapitálu žalované 1/, je
neplatná), má posouzení platnosti smlouvy o vkladu části podniku povahu
předběžné otázky ve vztahu k určení,
kdo je vlastníkem dané části podniku. Dovolatelka se tak mohla (a měla) domáhat
určení vlastnictví k vložené části podniku (srov. obdobně i důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 3161/2010).
Nad rámec výše uvedeného a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší
soud dodává, že odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
června 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006, není přiléhavý, neboť otázka loajality
společníka ke společnosti v projednávané věci řešena není.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval Nejvyšší soud podle
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (k tomu srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rovněž důvody
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Náklady první žalované sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby
- vyjádření k dovolání dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu ve znění
účinném do 31. prosince 2012 - jejíž výše podle ustanovení § 7 bodu 5, § 9
odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu činí 2.100,- Kč, a náhrady paušálních
výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč, celkem tedy 2.400,- Kč.
Společně s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve
výši 504,- Kč tak dovolací soud přiznal první žalované k tíži žalobkyně celkem
2.904,- Kč.
Druhé žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 17. října 2013
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu