29 Cdo 632/2021-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Kruhuta v právní věci žalobce SILMET Příbram a. s., se sídlem v Příbrami III 168, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 26 21 04 28, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 01, proti žalovaným 1) D. T., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, a 2) J. Z., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Konířem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 6/2019, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. července 2020, č. j. 12 Cmo 135/2020-153, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobou ze dne 22. ledna 2019 se žalobce (SILMET Příbram a. s.) domáhal, aby Krajský soud v Praze vydal směnečný platební rozkaz, jímž žalovaným [1) D. T. a 2) J. Z.] uloží zaplatit směnečný peníz ve výši 11.007.862,- Kč s 6% úrokem od
11. října 2018 do zaplacení, směnečnou odměnu 36.692,87 Kč a náklady řízení. Směnečným platebním rozkazem ze dne 7. března 2019, č. j. 47 Cm 6/2019-20, Krajský soud uložil „žalovanému“, aby zaplatil žalobci požadovaný směnečný peníz, včetně úroku a směnečné odměny a na náhradě nákladů řízení částku 730.243,20 Kč. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní včasné námitky. Usnesením ze dne 27. března 2019, č. j. 47 Cm 6/2019-43, Krajský soud v Praze „opravil“ výrok směnečného platebního rozkazu tak, že uložil žalovaným, aby zaplatili částky určené směnečným platebním rozkazem společně a nerozdílně.
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. srpna 2019, č. j. 12 Cmo 223/2019-94, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podáním ze dne 20. září 2019 žalobce „opravil“ žalobní návrh tak, že směnečným platebním rozkazem soud uloží žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci směnečný peníz ve výši 11.007.862,- Kč s 6% úrokem od 11. prosince 2018 do zaplacení, směnečnou odměnu 36.692,87 Kč a náklady řízení. Usnesením ze dne 25.
září 2019, č. j. 47 Cm 6/2019-103, Krajský soud v Praze (opětovně) „opravil“ výrok směnečného platebního rozkazu tak, že žalovaným uložil, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz, včetně úroků a směnečné odměny v částkách vyčíslených v podání ze dne 20. září 2019 a náklady řízení ve výši 730.243,20 Kč. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných usnesením ze dne 6. ledna 2020, č. j. 12 Cmo 320/2019-119, toto usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; přitom mu uložil, aby: a) v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby (tj. ohledně 6% úroku ze směnečného peníze za dobu od 11.
října 2018 do 10. prosince 2018) směnečný platební rozkaz zrušil a řízení zastavil a b) následně opravil výrok směnečného platebního rozkazu tak, „aby v něm uložená povinnost žalovaným explicitně vyjadřovala jejich solidární postavení“. Usnesením ze dne 17. února 2020, č. j. 47 Cm 6/2019-123, Krajský soud v Praze, odkazuje na ustanovení § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 7. března 2019 ohledně 6% úroku z částky 11.007.862,- Kč za dobu od 11.
října 2018 do 10. prosince 2018 a řízení v tomto rozsahu zastavil; Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných usnesením ze dne 8. července 2020, č. j. 12 Cmo 135/2020-153, toto usnesení potvrdil. Proti posledně označenému usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, maje za to, že nárok žalobce není vůči němu po právu, pročež v poměrech dané věci nebyl dán důvod (jen) k částečnému zrušení směnečného platebního rozkazu, nýbrž k jeho úplnému zrušení; rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívání na řešení právní otázky, která dosud nebyla Nejvyšším soudem zodpovězena.
Dovolání druhého žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel se (posuzováno podle obsahu dovolání) domáhá zrušení směnečného platebního rozkazu v celém rozsahu, tj. i v rozsahu nedotčeném částečným zpětvzetím žaloby. Přitom Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2012, pod číslem 114, s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99, uzavřel, že nelze podat opravný prostředek proti výroku rozhodnutí, který nebyl vydán. K závěru, podle něhož nemůže být neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu, se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usneseních ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 1/2011, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 1150/2013.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu