U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v
právní věci žalobkyně Agentury MM Praha, s. r. o., se sídlem v Řitce, Sportovní
122, PSČ 252 03, identifikační číslo osoby 27145123, zastoupené Mgr. Janou
Gavlasovou, advokátkou, se sídlem v Chýni, Západní 449, PSČ 253 01, proti
žalovanému M. T., zastoupenému JUDr. Jarmilou Krejčovou, advokátkou, se sídlem
v Praze 1, Truhlářská 1112/6, PSČ 110 00, o zaplacení 1.639.578,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 4/2006, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2012,
č. j. 11 Cmo 53/2012-302, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení 18.343,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení,
k rukám jeho zástupkyně.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil
rozsudek ze dne 3. května 2011, č. j. 46 Cm 4/2006-224, kterým Krajský soud v
Praze zamítl žalobu o zaplacení 1.639.578,- Kč s příslušenstvím ve výroku
specifikovaným (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý
výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v plném rozsahu dovolání, jež
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku
odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o
nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může být
přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v
§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
právně významným neshledal. Z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím
důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu
je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je
zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem,
který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují
právní otázku zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne
7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130). Ačkoli dovolatelka v dovolání brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu,
podle něhož žalovaný jakožto dřívější jednatel nyní zaniklé společnosti
Agentura MT, s. r. o., identifikační číslo osoby 27192997 (dále jen
„společnost“), neporušil svou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře ve
smyslu § 194 odst. 5 a 6 ve spojení s § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), činí tak prostřednictvím námitek
vůči skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů, na základě kterých soudy k
uvedenému závěru dospěly. Uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v § 241a odst. 3 o. s. ř., který však u dovolání, jež může být přípustné toliko podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici a k jehož přezkoumání nelze
dovolání připustit. Vytýká-li dovolatelka soudu nesplnění poučovací povinnosti, poukazuje na
domnělou vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež však
nezahrnuje otázku zásadního právního významu, a přípustnost dovolání jejím
prostřednictvím proto založit nelze.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným ani
dovoláním zpochybněný právní závěr, podle něhož žalovaný jednal s péčí řádného
hospodáře. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, s níž je napadené rozhodnutí
plně v souladu, se totiž podává, že jednatel odpovídá za řádný (v souladu s
požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své
činnosti (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněného pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo
2869/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29
Cdo 663/2013, jež jsou veřejnosti přístupné – stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách). Jelikož závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný neporušil povinnost jednat
s péčí řádného hospodáře, obstojí v projednávané věci jako samostatný důvod pro
zamítnutí žaloby, nelze na přípustnost dovolání usuzovat ani z námitek
dovolatelky, jimiž brojila proti dalším závěrům soudů obou stupňů, podle nichž
společnosti povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 300.000,- Kč a
náhradu nákladů vynaložených na propagaci zrušeného koncertu ve výši 80.197,-
Kč vůbec nevznikla a dále že nesplněný závazek ze smlouvy (uhradit cenu
uměleckého výkonu) není (nemůže být) škodou vzniklou společnosti. Přezkoumání
uvedených závěrů a případný opačný úsudek Nejvyššího soudu by totiž nemohl na
výsledku řízení v projednávané věci ničeho změnit (srov. obdobně důvody
usnesení Nejvyššího soudu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54). Nehledě na to, závěr odvolacího soudu, podle něhož nesplněný závazek
společnosti ze smlouvy není škodou, která vznikla společnosti porušením
povinnosti žalovaného, je rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu
(srov. odvolacím soudem přiléhavě citovaný rozsudek ze dne 23. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 4849/2008, či opětovně rozsudek sp. zn. 29 Cdo 663/2013). Dále Nejvyšší soud uvádí, že dovolání nečiní přípustným ani námitka podjatosti
soudkyně rozhodující věc v prvním stupni. Z obsahového hlediska dovolatelka
takto namítá, že o její věci rozhodoval vyloučený soudce, čímž vystihuje
zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Zmatečnostní
vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §
241a o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002,
uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro
založení přípustnosti dovolání prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
je tudíž tato námitka právně bez významu. A konečně jsou pro projednávanou věc zcela nerozhodné námitky vůči dřívějšímu
(prvnímu) zrušujícímu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008,
č. j. 11 Cmo 240/2008-98. Toto rozhodnutí, ani právní závěry, jež odvolací soud
vedly ke zrušení (prvního) rozsudku pro uznání, vyhlášeného Krajským soudem v
Praze dne 26. února 2008, pod č. j. 46 Cm 4/2006-64, nejsou pro posouzení
přípustnosti dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu významné. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být
dovolání přípustné. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny zástupkyně žalovaného za jeden úkon právní služby –
vyjádření k dovolání dle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 7. května 2013 – jejíž výše podle § 6
odst. 1, § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí 14.860,- Kč, a z
náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč. Společně s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve
výši 3.183,60 Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem
18.343,60 Kč. K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního
tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat jeho výkonu. V Brně dne 18. září 2014