USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce města Znojmo, se sídlem ve Znojmě, Obroková 1/12, PSČ 669 02, identifikační číslo osoby 00293881, zastoupeného Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, se sídlem v Brně, Vídeňská 188/119d, PSČ 619 00, proti žalovanému J. D., zastoupenému Mgr. Petrem Pařilem, advokátem, se sídlem v Brně, Škárova 809/16, PSČ 612 00, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 331/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2022, č. j. 18 Co 239/2021-900, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 18. března 2021, č. j. 6 C 331/96-869, Okresní soud ve Znojmě určil, že kupní smlouva ze dne 28. června 1995 uzavřená mezi společností KDK Profit, spol. s r. o. (dále též jen „společnost K“), jako prodávající a žalovaným jako kupujícím, jejímž předmětem byly tam specifikované nemovitosti (dále též jen „kupní smlouva“), je vůči žalobci neúčinná (bod I. výroku). Zároveň rozhodl o povinnosti žalovaného k úhradě nákladů řízení a znalečného (body II. a III. výroku) a o vrácení zálohy na znalečné žalobci (bod IV. výroku).
2. Šlo přitom o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho první rozsudek ze dne 21. listopadu 2014, č. j. 6 C 331/96-440, jímž soud rozhodl, že kupní smlouva je vůči žalobci právně neúčinná, zrušil k odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. května 2016, č. j. 21 Co 109/2015-492.
3. Soud takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce vůči žalovanému domáhal vyslovení neúčinnosti [dle § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)] kupní smlouvy, kterou žalovaný od společnosti K (jež byla dlužníkem žalobce) nabyl za kupní cenu ve výši 219 104 Kč specifikované nemovitosti – pozemek parc. č. XY a na něm stojící budovu č. p. XY, v katastrálním území XY (dále též jen „nemovitost“). K návrhu žalobce soud prvního stupně usnesením ze dne 6. října 2014 připustil změnu žaloby navrženou žalobcem v podání ze dne 17. září 2014 tak, že in eventum se žalobce domáhá určení, že vlastníkem nemovitosti byla ke dni 18. ledna 2012 společnost K. K uvedenému dni byla společnost K vymazána z obchodního rejstříku poté, kdy byl konkurs prohlášený na její majetek zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. září 2009, č. j. 44 K 35/99-414, po splnění rozvrhového usnesení. Pohledávky konkursních věřitelů byly v konkursním řízení uspokojeny poměrně do výše 2,5739 %, žalobci byla takto vyplacena částka 212 222,80 Kč.
4. Soud prvního stupně v důsledku závěrů zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu doplnil dokazování, a to zejména o nový znalecký posudek, který na rozdíl od předchozích posudků zohlednil i všechna významná kritéria, jako např. umístění nemovitosti v historickém centru. Tento posudek stanovil obvyklou cenu nemovitosti ke dni 28. červnu 1995 na 1 060 000 Kč. Soud tak dospěl k závěru, že společnost K (dlužník) za převedení nemovitosti neobdržela obvyklou cenu. Dále soud uzavřel, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že společnost K měla dostatek majetku v době učinění odporovatelného právního úkonu. Kupní smlouva tak podle soudu splňuje předpoklady odporovatelného právního úkonu podle § 42a obč. zák. Jde o zkracující úkon, za který dlužník neobdržel ekvivalentní plnění a který byl učiněn v posledních třech letech (necelé čtyři měsíce) před podáním žaloby mezi osobami blízkými (společností K a žalovaným, který byl jejím jednatelem a společníkem). Prokázání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele tak není podmínkou úspěšnosti podané odpůrčí žaloby.
5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a III. výroku (první výrok), současně změnil bod II. výroku ohledně výše náhrady nákladů
6. Odvolací soud především zdůraznil, že z hlediska naplnění jednotlivých podmínek uvedených v § 42a obč. zák. lze uzavřít, že žalobce je aktivně věcně legitimován k podání odpůrčí žaloby, neboť je věřitelem společnosti K, vůči níž měl k datu vydání rozsudku soudu prvního stupně vykonatelnou pohledávku ve výši 3 987 711,20 Kč s příslušenstvím (šlo o nedoplatek kupní ceny za prodej hotelu Černý medvěd). Společnost K byla zapsána do obchodního rejstříku dne 23. září 1992, vymazána byla dne 18. ledna 2012, přičemž jejím jednatelem a společníkem s podílem o velikosti 1/3 byl po celou uvedenou dobu žalovaný. Na majetek společnosti K byl dne 20. ledna 2000 prohlášen konkurs, který byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. září 2009. Žalovaný je pasivně legitimován, neboť jde o osobu, v jejíž prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn. Stále je vlastníkem dotčené nemovitosti. S poukazem na § 42a odst. 2 in fine obč. zák. pak odvolací soud konstatoval, že žalovaného lze považovat za osobu společnosti K blízkou, bylo proto na něm, aby tvrdil a prokazoval, že úmysl dlužníka (společnosti K) krátit věřitele nemohl v době učinění odporovaného právního úkonu poznat ani při vyvinutí náležité poctivosti.
7. Dále odvolací soud uvedl, že věc již byla dostatečně objasněna, když soud prvního stupně (po zrušení prvního rozsudku ve věci) doplnil dokazování o znalecký posudek. Závěr soudu prvního stupně, že nedošlo k převodu nemovitosti za obvyklou cenu a že nešlo o ekvivalentní úkon, považoval odvolací soud za správný. Konstatoval, že o zkracující právní úkon by nešlo, kdyby společnost K měla v době učinění odporovatelného úkonu dostatek jiného majetku ke krytí svých závazků. Uzavřel, že i ohledně tohoto tvrzení leželo důkazní břemeno na žalovaném, který jej však neunesl, a proto nelze mít za to, že společnost K měla dostatek prostředků k úhradě svých pohledávek.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho
výrokům) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které zčásti dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a zčásti jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že společnost K měla v době uzavření kupní smlouvy jiný dostatečný majetek pro krytí svých závazků, nicméně soudy pochybily, když neprovedly důkaz znaleckým posudkem ke zjištění stavu majetku společnosti. K převodu nemovitosti pak uvádí, že společnost K nabyla více nemovitostí, mj. i předmětnou nemovitost, od Fondu národního majetku, přičemž tento nákup a jejich následný prodej společníkům měl být jednou transakcí, neboť nebýt dohody mezi společností a společníky, pak by k převodu nemovitostí z Fondu národního majetku nikdy nedošlo. Proto převodem nemovitostí na společníky společnosti K nemohlo dojít ke krácení věřitele.
10. Současně má dovolatel za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku úmyslu společnosti K zkrátit své věřitele. Zdůrazňuje, že existence úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele je nezbytným předpokladem úspěchu odpůrčí žaloby. V daném případě však tento úmysl absentoval. Dovolatel nadto vynaložil veškerou pečlivost vyžadovanou dle § 42a odst. 4 obč. zák., aby se přesvědčil nejen o tom, že neexistuje úmysl společnosti K zkrátit věřitele, ale že takový úkon věřitele nezkracuje. Především poukazoval na to, že společnost K v té době vlastnila hotel Černý medvěd, jehož hodnota činila 13,5 mil. Kč. Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, neboť dovolatel v průběhu řízení předložil řadu důkazů a argumentů, avšak naprostou většinou z nich se soudy nezabývaly, přičemž jejich rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. Dovolatel konečně poukazuje na to, že napadený právní úkon učinil na straně kupující on sám a že současně jednal za společnost K (jako její jednatel). Tvrdí, že nelze oddělit jeho vůli od vůle společnosti (dlužníka). Kdyby společnost K opravdu jednala v úmyslu zkrátit věřitele, jednal v tomto úmyslu i sám dovolatel. Takový právní úkon (dotčená kupní smlouva) by však byl neplatný (nikoli neúčinný).
11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
12. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
13. Dovolatel podal dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. V části, ve které odvolací soud prvním výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě III. výroku a ve které jej druhým výrokem změnil v bodě II. výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu třetího výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení vylučuje přípustnost dovolání § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
14. Nejvyšší soud proto dovolání v dotčeném rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
15. Ve zbylé části (co do potvrzujícího prvního výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. I v této části však Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
16. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
17. K otázce prokazování úmyslu dlužníka zkrátit věřitele je judikatura dovolacího soudu ustálena v následujících závěrech.
18. V rozsudku ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněném pod číslem 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že v řízení o odpůrčí žalobě je žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobu jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat.
19. V dané věci odvolací soud vyšel z toho, že dovolatel byl osobou blízkou společnosti K (což dovolatel nezpochybňuje). Závěr odvolacího soudu, že bylo na dovolateli, aby prokázal, že úmysl společnosti K zkrátit věřitele nemohl v době učinění odporovatelného právního úkonu poznat ani při vyvinutí náležité pečlivosti, je tudíž potud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
20. Dále je judikatura dovolacího soudu ustálena rovněž v závěru, že právní úkony učiněné s úmyslem zkrátit věřitele jsou – v závislosti na konkrétních okolnostech – buď neplatné pro rozpor s účelem zákona nebo pro jeho obcházení (§ 39 obč. zák.), nebo sice platné, avšak odporovatelné (§ 42a obč. zák.). Pro posouzení, o který z těchto následků se v konkrétním případě jedná, je rozhodující, zda právní úkon uzavírali v úmyslu zkrátit věřitele oba účastníci nebo pouze dlužník; v prvním případě jde o úkon neplatný, v druhém (pouze) o úkon odporovatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 1880/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2001, pod č. 134).
21. V posuzované věci ovšem skutečnost, že by žalovaný kupní smlouvu uzavřel vědomě s úmyslem zkrátit uspokojení žalobce a zmařit tím provedení výkonu rozhodnutí, nebyla v řízení zjištěna. Žalobce to netvrdil a žalovaný zpochybňoval i úmysl společnosti K zkrátit uzavřením kupní smlouvy své věřitele. Odvolací soud tedy i při řešení této otázky postupoval v souladu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže neposuzoval neplatnost předmětné smlouvy, ale pouze, zda jsou naplněny podmínky její odporovatelnosti. Ani tato otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
22. Dalšími dovolacími námitkami, podle nichž odvolací soud zejména nesprávně posoudil stav majetku společnosti K, jakož i tvrzenou propojenost převodu předmětné nemovitosti z Fondu národního majetku na společnost K a jejího následného převodu na žalovaného, dovolatel, byť formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – nepřípustně zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci.
23. Přitom platí, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. To platí i při posuzování přípustnosti dovolání.
24. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
25. Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby ani o tom, že v poměrech dané věci není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
26. Námitkou, že soudy neprovedly navrhovaný znalecký posudek k prokázání stavu majetku společnosti K, pak dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. Se zřetelem k § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.], ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
27. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
28. K problematice tzv. opomenutých důkazů budiž dodáno, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).
29. Přitom soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí přiléhavě vysvětlily, proč nevyhověly návrhu dovolatele na provedení výše označeného důkazu.
30. Konečně k námitce nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že judikatura dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. V rozsudku ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu dále např. rozsudek ze dne 13. července 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013).
32. Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
33. V posuzované věci napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zjevně netrpí dovolatelem vytýkanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svým závěrům a současně se vypořádal s námitkami dovolatele. Tomu ostatně odpovídá i argumentace obsažená v dovolání.
34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu