29 Cdo 663/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně M. R., narozené zastoupené JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem, se
sídlem v České Třebové, U Javorky 976, PSČ 560 02, proti žalovanému JUDr. M.V.,
advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce M. R., narozeného o vyloučení
náhradního peněžitého plnění ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce,
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn.
44 Cm 179/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 27. května 2010, č. j. 15 Cmo 47/2010-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. 15 Cmo 47/2010-82, potvrdil rozsudek ze dne 21. ledna 2010, č. j. 44 Cm
179/2008-55, jímž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zamítl
žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném správci konkursní podstaty
vyloučení „náhradního peněžitého plnění“ ve výši 3,305.500,- Kč ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
1) Úpadce nabyl dne 2. května 1991 a dne 28. června 1991 ve veřejné
dražbě konané podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k
některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby nemovitosti, jednak budovu
občanské vybavenosti č. p. 47 na stavební parcele č. 40 a stavební parcelu č. 40, vše v obci a městské části Svitavy – město, katastrální území Svitavy –
město, zapsané na listu vlastnictví č. 4003, pro obec a katastrální úřad v
území Svitavy – město, jednak budovu – objekt bydlení č. p. 53, na stavební
parcele č. 51 a stavební parcelu č. 51, zapsané na listu vlastnictví č. 5487,
pro obec Svitavy a katastrální úřad Svitavy – město (dále jen „sporné
nemovitosti“). 2) Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 29. března 1994, který
nabyl právní moci dne 27. června 1994, zrušil bezpodílové spoluvlastnictví
manželů (žalobkyně a úpadce). 3) Usnesením ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 48 K 1072/99-726,
prohlásil Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích konkurs na
majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného. 4) Žalovaný sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní
podstaty úpadce. 5) U Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích bylo pod
spisovou značkou 44 Cm 79/2006 vedeno řízení o vylučovací žalobě M.R. proti
JUDr. M. V., jako správci konkursní podstaty úpadce, jejímž předmětem byly
sporné nemovitosti. Usnesením ze dne 24. ledna 2007, které nabylo právní moci
dne 16. února 2007, soud prvního stupně řízení zastavil, když žalobkyně vzala
žalobu zpět s odůvodněním, že „mezi účastníky došlo k dohodě o mimosoudním
vyřešení věci“. 6) Žalobu o vyloučení náhradního peněžitého plnění v projednávané věci
žalobkyně podala 8. září 2008, aniž by ji k podání takové žaloby [respektive k
podání žaloby vedené pod spisovou značkou dle bodu 5)] správce konkursní
podstaty úpadce podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/ 1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), vyzval; učinila tak na základě
argumentace, že byla ideální spoluvlastnicí sporných nemovitostí v rozsahu
jedné poloviny a že žalovaný sporné nemovitosti v konkursu vedeném na majetek
žalovaného již zpeněžil. 7) Dne 19. ledna 2007 sepsala Mgr. M. K., notářka, se sídlem ve
Svitavách, notářský zápis č. NZ 4/2007, N 5/2007 (dále jen „prohlášení“),
kterým osvědčila prohlášení žalované, že sporné nemovitosti, které úpadce
„nabyl za trvání jejich manželství, jsou a vždy byly výlučným vlastnictvím M. R.
a k těmto nemovitostem neuplatňuje žádný svůj nárok na vlastnické či
spoluvlastnické právo a to ani z části, neboť tyto nemovitosti vždy sloužily
výlučně k provozování podnikatelské činnosti M. R. a byly také za tímto účelem
M. R. úplatně nabyty. V souvislosti s těmito skutečnostmi nebyly tudíž splněny
předpoklady pro to, aby tyto nemovitosti byly získány do bezpodílového
spoluvlastnictví manželů“. Úpadce s výše uvedeným prohlášením souhlasil. Žalobkyně současně podepsala zpětvzetí žaloby vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 79/2006 a potvrdila, že „nemá
ve vztahu ke sporným nemovitostem žádných nároků či pohledávek a žádné takové
nároky či pohledávky ani v budoucnu nebude vznášet“. 8) Dne 19. ledna 2007 uzavřeli žalobkyně, žalovaný, úpadce, J. F. a RK
M., spol. s r. o. dohodu o vzájemných právech a povinnostech (dále jen
„dohoda“), ve které se mimo jiné žalobkyně zavázala, že nejpozději do tří
pracovních dnů ode dne podpisu dohody vezme zpět žalobu vedenou u Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 79/2006 a dále
s odkazem na prohlášení se zavázala, že nebude soudně ani jinak uplatňovat
žádné právo spojené se spornými nemovitostmi. Oproti tomu se J. F. a RK M.,
spol. s r. o. (osoby na které žalovaný sporné nemovitosti v rámci zpeněžení
majetku konkursní podstaty úpadce převedl) zavázali, že žalobkyni zaplatí
„odstupné“ ve výši 1,050.000,- Kč. Na tomto základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně,
který s odkazem na ustanovení § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění účinném ke dni 31. července 1998 (dále jen „obč. zák.“), uzavřel, že
úpadce sporné nemovitosti nenabyl do bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
nýbrž do svého výlučného vlastnictví – dovodil, že žalobkyně není k podání
žaloby osobou aktivně legitimovanou, jelikož „sporná otázka spoluvlastnictví ke
sporným nemovitostem a její vypořádání mezi žalobkyní a úpadcem byla
definitivně do budoucna vyřešena dohodou“. Tuto dohodu posoudil podle
ustanovení § 585 obč. zák. jako dohodu o narovnání, kterou došlo „mezi
eventuálními podílovými spoluvlastníky nemovitostí za účasti žalovaného i
nových vlastníků sporných nemovitostí k vypořádání sporného práva v podobě
tvrzeného podílového spoluvlastnictví žalobkyně a úpadce ke sporným
nemovitostem tak, že nemovitosti byly ke dni prohlášení konkursu ve výlučném
vlastnictví úpadce a žalobkyni na vypořádání náleží 1,050.000,- Kč, což bylo
splněno“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřujíc zásadní význam
rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázek, zda:
1) Lze „spotřebovat“ právo na podání vylučovací žaloby? 2) Lze považovat za věci sloužící „k výkonu povolání“ i „věci sloužící k
podnikání“? 3) Má právní relevanci prohlášení žalobkyně, podle něhož sporné
nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nepatřily? Přitom zdůrazňuje, že žalobu v této věci podala, aniž k tomu byla vyzvána
žalovaným správcem konkursní podstaty, přičemž na běh lhůty k podání vylučovací
žaloby nemá vliv skutečnost, zda již dříve byla podána (jiná) vylučovací
žaloba, které „nebylo možné vyhovět z důvodu, že nemovitosti již byly prodány“. Dále dovozuje, že otázku, zda sporné nemovitosti náležely do bezpodílového
spoluvlastnictví manželů nebo do výlučného vlastnictví úpadce, soudy nižších
stupňů vyřešily v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu „č. 22 Cdo 2914/99“ (jde
o rozsudek ze dne 25. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99), v němž – podle
názoru dovolatelky – Nejvyšší soud shledal správným závěr odvolacího soudu, že
„věcí sloužící výkonu povolání jednoho z manželů může být pouze věc, která je
potřebná přímo pro práci“ a nemovitosti za takovéto věci nemohou být považovány
nikdy. Dovolatelka dále poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu „č. 22 Cdo
1387/2008“ (jde o rozsudek ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1387/2008) a v
něm vyslovenou tezi, že „samotné prohlášení nebo souhlas jednoho z manželů, že
určitá věc pořízená druhým z manželů za trvání manželství do SJM nepatří, není
právně relevantní, neboť jde o věci kogentní, upraveny přímo zákonem“. Jinými
slovy, svědčilo-li ze zákona žalobkyni ke sporným nemovitostem (po zrušení
bezpodílového spoluvlastnictví manželů a uplynutí lhůty pro jeho vypořádání)
„podílové spoluvlastnictví v rozsahu jedné ideální poloviny, je třeba na její
prohlášení pohlížet jako na prohlášení bez právního významu a bez žádného
dopadu na rozsah jejího vlastnictví, s tím, že vlastnictví se nelze ani žádným
prohlášením relevantně vzdát“. Konečně k dohodě dovolatelka akcentuje, že závazek „p. F. a RK M.“ o vyplacení
odstupného se netýkal žalovaného a žalovaný v tomto směru žalobkyni nic
nevyplatil, přičemž „žalobkyně má právo právě vůči žalovanému a nikomu jinému
na vyloučení náhradního plnění“. Dohodou totiž „nárok na náhradní plnění“ vůbec
řešen nebyl a „účastníkům prakticky v čase uzavření dohody ani nebyl znám a
proto se tohoto nároku ani žalobkyně vzdát nemohla“. „Pakliže soud posoudil
dohodu jako dohodu o narovnání, tak nárok žalobkyně na vyloučení náhradního
plnění je nárokem na který žalobkyně nemohla ve smyslu ustanovení § 585 odst. 1
obč. zák. pro nedostatek poučovací povinnosti pomýšlet. Navíc to neznamená, že
se žalobkyně svých práv vzdala, takovýto projev vůle zde projeven není a nelze
ho z ničeho dovozovat. Jestliže soudy dospěly k závěru, že se žalobkyně svých
práv vzdala, tak toto nemá oporu v provedeném dokazování“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Z výše uvedeného je pak zjevné, že pro řešení otázky přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou bez právního významu
výhrady dovolatelky, podle nichž závěr, že se žalobkyně svých práv vzdala, nemá
oporu v provedeném dokazování; potud dovolatelka – posuzováno podle obsahu –
uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož
prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat
nelze. Rozhodnutí odvolacího soudu neshledává Nejvyšší soud zásadně právně významným
ani z hlediska řešení „otázky spotřebování práva na podání vylučovací žaloby“. Jednak k možnosti opakovaného podání žaloby o vyloučení věci ze soupisu majetku
konkursní podstaty podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV se Nejvyšší soud vyjádřil
např. v usneseních ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 1838/2007 a ze dne
27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3147/2011, ve kterých takovou možnost za splnění
tam vymezených podmínek připustil, jednak na řešení této otázky rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá Nejvyšší soud za zásadně právně významné ani z
hlediska výhrady co do důsledků prohlášení žalobkyně v notářském zápise o tom,
že sporné nemovitosti nepatřily do bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Jakkoli Nejvyšší soud nemá pochyb o správnosti právního názoru žalobkyně, že
samotné prohlášení (souhlas) jednoho z manželů, že určitá věc pořízená druhým z
manželů za trvání společného jmění manželů (respektive za trvání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů) a z jeho zdrojů, do společného jmění manželů
(bezpodílové spoluvlastnictví manželů) nepatří, není právně významné (k tomu
srov. dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1387/2008),
nelze přehlédnout, že ani na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího
soudu nespočívá. Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady
dovolatelky vztahující se k dohodě, kterou odvolací soud právně posoudil jako
dohodu o narovnání podle ustanovení § 585 obč. zák. Argumentace dovolatelky, že
zmíněná dohoda se netýkala jejího práva na vydání náhradního peněžitého plnění,
které žalovaný do konkursní podstaty získal zpeněžením sporných nemovitostí,
totiž zjevně nerespektuje skutková zjištění, která soudy nižších stupňů z této
dohody učinily (k tomu srov. bod V. obsahující závazek žalobkyně, že nebude
soudně a jinak uplatňovat žádné právo spojené se spornými nemovitostmi); o tom,
že právo na vydání části výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí z konkursní
podstaty úpadce je právem spojeným se spornými nemovitostmi, není jakýchkoli
pochyb. Totéž platí o výhradě, že žalobkyně nemohla pomýšlet na to, že se
dohoda týká i nároku na vyloučení náhradního plnění z konkursní podstaty úpadce
ve smyslu ustanovení § 585 odst. 1 věty druhé obč. zák., když v tomto směru
navíc platí, že dohodou nebyla upravena veškerá práva účastníků, nýbrž pouze
práva vztahující se ke sporným nemovitostem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto
a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Petr G e m m el
předseda senátu