29 Cdo 753/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců
a) J. T., a b) L. T., obou zastoupených JUDr. Michalem Vihanem, advokátem, se
sídlem v Teplicích, Školní 2, PSČ 415 00, proti žalovanému Mgr. T. L., jako
správci konkursní podstaty úpadkyně Vodní stavby, a. s., identifikační číslo 45
27 33 75, zastoupenému Mgr. Janem Zachariášem, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Trojanova 18, PSČ 120 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 89/2005,
o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2008,
č. j. 13 Cmo 395/2007-142, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. září 2008, č. j. 13 Cmo
395/2007-142, změnil rozsudek ze dne 24. května 2007, č. j. 58 Cm 89/2005-113,
jímž Městský soud v Praze vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“),
tak, že žalobu zamítl. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Věřitelský návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně (resp. dlužnický návrh úpadkyně na prohlášení konkursu na její majetek) byl doručen
úpadkyni (resp. konkursnímu soudu) v červnu 2002. 2) Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. září 2003, č. j. 89 K
16/2002-125, prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správcem konkursní
podstaty ustavil Ing. P. V. 3) Dne 3. října 2002 uzavřeli žalobci (jako kupující) a úpadkyně (jako
prodávající) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti (dále jen
„kupní smlouva“). V bodě 3.2/ bylo ujednáno, že kupující složil ke dni
podpisu této smlouvy kupní cenu ve výši 150.000,- Kč, a to v hotovosti do
pokladny prodávajícího (…). Prodávající se zavazuje, že kupní cena ve výši
150.000,-Kč bude dle jeho dohody s agentem ze smlouvy o syndikovaném úvěru
zaslána na účty Komerční banky, a. s. takto:
- částka 130.000,- Kč bude poukázána na účet prodávající vedený u
Komerční banky, a. s., číslo účtu: 195371420277/0100, a to proti předložení
kupní smlouvy na výše uvedené nemovitosti s otiskem razítka Katastrálního úřadu
v Teplicích o tom, že vklad vlastnického práva k nemovitostem (…) ve prospěch
kupujícího byl proveden a proti předložení notářského zápisu Komerční banky, a. s., jako agenta ze smlouvy o syndikovaném úvěru o vzdání se zástavního práva
zástavních věřitelů k prodávaným nemovitostem,
- částka 20.000,- Kč bude poukázána na vázaný účet prodávající vedený u
Komerční banky, a. s., č. účtu: 275881860627/0100. Převod na tento účet bude
proveden za stejných podmínek uvedených v předchozím odstavci. Z tohoto účtu
bude uhrazena daň z převodu nemovitostí po předložení platebního výměru
vystaveného místně příslušným správcem daně. Bude-li částka daně vyšší a z
vázaného účtu nebude možno tuto částku uhradit, uhradí tuto částku prodávající
z jiných prostředků. Bude-li nižší, rozdíl zůstává na tomto účtu. 4) V katastru nemovitostí jsou jako vlastníci sporných nemovitostí uvedeni
žalobci. 5) Správce konkursní podstaty úpadkyně sepsal sporné nemovitosti
do soupisu majetku konkursní podstaty a žalobci ve lhůtě určené výzvou
konkursního soudu podali žalobu o jejich vyloučení. Na tomto základě odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 2 odst. 3, § 4a odst. 1 písm. a), § 6 odst. 2 a § 15 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále jen „ZKV“) a § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – na rozdíl
od soudu prvního stupně, který neshledal žádný z důvodů neúčinnosti kupní
smlouvy ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm.a) až f) ZKV – dospěl k závěru
od soudu prvního stupně odlišnému. Přitom především přihlédl ke skutečnosti, že usnesením ze dne 14. dubna 2008,
č. j. 89 K 16/2002-927, konkursní soud zprostil Ing.
Pavla Večeřu funkce
správce konkursní podstaty úpadkyně a novým správcem ustavil JUDr. J. C. Dále zdůraznil, že následkem jednání, jež odporuje ustanovení § 4a
odst. 1 písm. a) ZKV, není absolutní neplatnost (§ 39 obč. zák.) určeného
právního úkonu, nýbrž jeho neúčinnost. „Uvedené ustanovení dlužník poruší za
současného splnění podmínek, že jednání, jehož se od vymezeného okamžiku
dopustí, vede ke zmenšení jeho majetku, a současně přesahuje rámec jeho běžné
obchodní činnosti“; tyto předpoklady měl odvolací soud „jednoznačně“ za
splněné. Odvolací soud odmítl závěr soudu prvního stupně, podle něhož ke
zmenšení majetku úpadkyně v důsledku prodeje sporných nemovitostí nedošlo,
neboť kupní cena byla zaplacena. V tomto směru poukázal na podmínky sjednané v
kupní smlouvě ohledně úhrady kupní ceny a nakládání s ní, přičemž zdůraznil, že
tímto způsobem se protihodnota získaná za prodaný majetek úpadkyni nevrátila a
majetek, jehož hodnota měla být zabezpečena pro splnění cíle konkursu (tj. pro
poměrné uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu), se tak
snížil. Okolnost, že se snížila i pasíva úpadkyně, je nevýznamná, neboť „i
pohledávka věřitelů jim korespondující měla být v konkursu ze získané kupní
ceny uhrazena poměrně, současně s poměrnou úhradou pohledávek ostatních
konkursních věřitelů“. Přitom nemohlo jít ani o prodej v rámci běžné obchodní
činnosti, kterou je třeba rozumět podnikání odpovídající předmětu podnikatelské
činnosti, zapsané v obchodním či živnostenském rejstříku. Prodej nemovitostí
úpadkyně „v předmětu podnikatelské činnosti v obchodním rejstříku zapsaný
nemá“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání,
odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíce existenci
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj., že
rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neúčinnosti
kupní smlouvy v důsledku porušení ustanovení § 4a odst. 1 ZKV, přičemž
akcentují, že kupní cenu řádně a včas v souladu s kupní smlouvou zaplatili a
„nebylo v jejich moci ovlivnit další osud finančních prostředků rovnajících se
kupní ceně s tím, že bylo toliko na rozhodnutí prodávající strany, jak s
uvedenými finančními prostředky naloží“. Kupní smlouva sama o sobě nelimitovala
stranu prodávající smluvním závazkem typu „kupní cena bude použita toliko na
úhradu pohledávky konkrétně určeného věřitele“; ke zmenšení majetku úpadkyně na
základě kupní smlouvy proto dojít nemohlo.
Dále dovolatelé upozorňují, že úpadkyně podnikala v oblasti
stavebnictví, zhotovovala a dodávala (v rámci smluv o dílo) řadu staveb, jiné
stavby prodávala na zakázku a současně celou řadu nemovitostí ze svého majetku
prodávala v rámci své finanční restrukturalizace, přičemž skutečnost, že
všechny tyto činnosti neměla formálně zapsány v obchodním rejstříku neznamená,
že by prodej sporných nemovitostí kupní smlouvou překračoval běžnou obchodní
činnost úpadkyně.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
V době po rozhodnutí odvolacího soudu Městský soud v Praze usnesením
ze dne 21. listopadu 2008, č. j. 89K 16/2002-1109, které nabylo právní moci 13.
prosince 2008, ustanovil novým správcem konkursní podstaty Mgr. T. L. Nejvyšší
soud k této skutečnosti přihlédl při označení žalovaného v záhlaví tohoto
rozhodnutí.
Dovolání žalobců je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případný ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 4a odst. 1 písm. a) ZKV po doručení návrhu
dlužníka na prohlášení konkursu soudu nebo po doručení návrhu na prohlášení
konkursu soudem dlužníkovi je dlužník povinen zdržet se jednání směřujícího ke
zmenšení svého majetku s výjimkou běžné obchodní činnosti.
Výkladem výše citovaného ustanovení se Nejvyšší soud opakovaně
zabýval, a to např. v rozsudku ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 596/2003,
v rozsudku ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 820/2005 a v důvodech
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Přitom uzavřel, že důsledkem jednání, které odporuje ustanovení § 4a
odst. 1 písm. a) ZKV, je neúčinnost dotčeného právního úkonu; to platí za
předpokladu, že na majetek dlužníka byl posléze prohlášen konkurs. Majetkem,
jehož zmenšení se má dlužník ve smyslu ustanovení § 4a odst. 1 písm. a) ZKV
vyvarovat, se rozumí takový majetek, jenž by po prohlášení konkursu na majetek
dlužníka byl využitelný k uspokojení pohledávek konkursních věřitelů, tedy
majetek náležející do konkursní podstaty, jejíž součástí podle ustálené soudní
praxe nejsou dlužníkova (úpadcova) pasíva (srov. shodně např. rozsudek
Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Jinak řečeno, v situaci, kdy již probíhá řízení o osvědčení
dlužníkova úpadku, nelze zákaz formulovaný označeným ustanovením redukovat na
úvahu, že ve stejném rozsahu, jímž dlužník příslušným právním úkonem zmenšil
svá aktíva, se snížila i jeho pasíva (k obdobným úvahám o „exekučně využitelném
majetku“ srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29
Odo 1426/2006). Závěr, že nedošlo k porušení § 4a odst. 1 písm. a) ZKV,
jestliže se v důsledku právního úkonu dlužníka nejen zmenšila dlužníkova
aktíva, nýbrž i jeho pasíva by – v intencích § 2 odst. 3 ZKV, předurčujícího
jako cíl konkursu poměrné uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní
podstatu – byl namístě, jen kdyby z příslušného právního úkonu měli či alespoň
mohli mít prospěch (poměrně) všichni dlužníkovi věřitelé s tehdy splatnými
pohledávkami vůči dlužníku. To lze ostatně dokumentovat i konstrukcí trestného
činu zvýhodnění věřitele ve smyslu § 256a trestního zákona. Jak Nejvyšší soud v
této souvislosti vyložil např. v usnesení uveřejněném pod číslem 6/2005 trestní
části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formální znaky tohoto trestného
činu jsou naplněny tím, že se věřiteli od dlužníka, který není schopen plnit
své splatné závazky, dostalo plnění neodpovídajícího zásadě poměrného
uspokojení a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka. Tamtéž Nejvyšší soud
vysvětlil, že plnění, jež neodpovídá zásadě poměrného uspokojení, může být za
takových okolností věřiteli poskytnuto i vzájemným započtením objektivně
existujících pohledávek.
V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že v důsledku
realizace práv a závazků z kupní smlouvy došlo ke zmenšení majetku úpadkyně
(rozuměj ke zmenšení majetku použitelného v konkursu k poměrnému uspokojení
věřitelů). Je tomu tak již proto, že kupní cena ve výši 150.000,- Kč měla být
výslovně použita jednak k úhradě daně z převodu nemovitostí (v rozsahu částky
20 000,- Kč), tj. k úhradě daňové povinnosti, která vznikla právě v důsledku
převodu sporných nemovitostí kupní smlouvou, jednak k plnění ve vztahu k
označeným věřitelům úpadkyně (v rozsahu částky 120.000,- Kč), a to za účelem
zániku zástavního práva na sporných nemovitostech váznoucího.
Jinými slovy, důsledkem realizace kupní smlouvy bylo, že z
majetku úpadkyně „zmizely“ sporné nemovitosti a takto ušlý majetek použitelný k
poměrnému uspokojení věřitelů úpadkyně nebyl nahrazen jiným (ekvivalentním)
plněním, když dle dohody stran kupní smlouvy sloužila kupní cena (pouze) k
úhradě pohledávky zástavních věřitelů a k úhradě daně za převod sporných
nemovitostí.
Argumentaci dovolatelů, podle níž kupní smlouva neomezovala
prodávající ve vztahu k nakládání s kupní cenou, tak shledává Nejvyšší soud
zavádějící, když v kupní smlouvě projevená vůle smluvních stran bez jakýkoli
pochybností směřovala k „použití“ kupní ceny k zaplacení daně z převodu
nemovitostí a k plnění zástavním věřitelům za účelem zániku zástavního práva na
sporných nemovitostech váznoucího.
Jakkoli šlo o plnění poskytnuté zajištěným věřitelům, jimž by k
prodávanému majetku za trvání konkursu svědčilo právo na oddělené uspokojení
(srov. § 28 ZKV), s přihlédnutím k obsahu ustanovení § 28 odst. 4 ZKV platí
závěr, že z konkursní podstaty takto ušel majetek byť i jen zčásti využitelný k
poměrnému uspokojení ostatních věřitelů.
Nejvyšší soud považuje za ve výsledku správný i závěr
odvolacího soudu, podle něhož kupní smlouva ohledně sporných nemovitostí nebyla
uzavřena při běžné obchodní činnosti prodávající. Jakkoli nelze výklad pojmu
„běžná obchodní činnost“ (viz § 4a odst. 1 ZKV) ztotožňovat (jen) s předmětem
podnikatelské činnosti zapsaným (v případě úpadkyně – právnické osoby) v
obchodním rejstříku, když není pochyb o tom, že při výkonu předmětu
podnikatelské činnosti podnikatelé vstupují i do závazkových vztahů, které jsou
pro výkon předmětu činnosti nezbytné a které současně nelze podřadit pod
předmět podnikání zapsaný v obchodním rejstříku, v poměrech projednávané věci o
takovou činnost – posuzováno podle obsahu spisu – nešlo. Předmětná kupní
smlouva se „běžné obchodní činnosti“ prodávající vymykala již proto, že jejím
důsledkem bylo jen „očištění“ sporných nemovitostí od zástavního práva a úhrada
daňové povinnosti vzniklé právě na základě plnění této smlouvy; z hlediska
výkonu podnikatelské činnosti prodávající tak zmíněná smlouva neměla žádný
význam.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího
důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší
soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s.
ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení
§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobců
bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu