29 Cdo 81/2014

29 Cdo 81/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci

žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Budilem, advokátem, se sídlem v

Benešově, Masarykovo náměstí 4, PSČ 256 01, proti žalované J. V., zastoupené

JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ

679 76, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského

soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 553/2011, o dovolání žalované proti rozsudku

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2013, č. j. 4 Cmo 172/2013-367, ve

znění usnesení ze dne 29. srpna 2013, č. j. 4 Cmo 172/2013-366, a ze dne 7.

listopadu 2013, č. j. 4 Cmo 172/2013-378, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2013, č. j. 4 Cmo 172

2013-367, ve znění usnesení ze dne 29. srpna 2013, č. j. 4 Cmo 172/2013-366, a

ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 4 Cmo 172/2013-378, a rozsudek Krajského soudu

v Brně ze dne 18. října 2012, č. j. 3 Cm 553/2011-213, se zrušují a věc se

vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. října 2012, č. j. 3 Cm 553/2011-213,

ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 1. února 2012, č. j. 3 Cm

553/2011-19, jímž žalované uložil zaplatit žalobci částku 2.000.000 Kč s 6%

úrokem od 1. prosince 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu 6.666 Kč a náklady

řízení ve výši 193.810 Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech námitkového řízení

(výrok II.). Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku

zejména z toho, že:

1) Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze

směnky vlastní vystavené v Brně dne 2. listopadu 2007 žalovanou na řad S. K.,

znějící na směnečný peníz 2.000.000 Kč, se splatností dne 30. listopadu 2008

(dále též jen „sporná směnka“). Dne 28. listopadu 2011 byla směnka indosamentem

převedena na žalobce. 2) Proti směnečnému platebnímu rozkazu, kterým soud prvního stupně návrhu

žalobce vyhověl, podala žalovaná v zákonné lhůtě námitky. V nich (mimo jiné)

namítala, že sporná směnka byla po dohodě s remitentem formálně vystavena k

zajištění pohledávky původního majitele směnky ze smlouvy o půjčce uzavřené

mezi ním a žalovanou dne 2. listopadu 2007 (dále též jen „smlouva o půjčce“),

šlo však o půjčku fiktivní, kterou žalovaná od remitenta nikdy neobdržela. Skutečným kauzálním důvodem vystavení směnky bylo zajištění budoucího nároku

remitenta na vyplacení výnosu ze společné investice (nákupu pozemků a výstavby

rodinných domů na těchto pozemcích), na níž se podíleli žalobce, remitent i

žalovaná. Vzhledem k tomu, že žalobce ani původní majitel směnky „ujednání

nedodrželi“ a investiční záměr nebyl doposud realizován, nemá remitent (resp. žalobce, na kterého byla směnka převedena) vůči žalované „žádný hmotněprávní

nárok“. 3) Žalobce měl tvrzení žalované o simulovaném úkonu za nepravdivé, s tím, že

původní majitel směnky smlouvu o půjčce se žalovanou dne 2. listopadu 2007

uzavřel a na jejím základě žalované půjčku ve výši 2.000.000 Kč také

poskytl. 4) Smlouvu o půjčce žalovaná podepsala a potvrdila v ní, že od remitenta částku

2.000.000 Kč převzala, přičemž tato skutečnost vyplývá rovněž z předložených

příjmových pokladních dokladů. V čl. II. smlouvy o půjčce se smluvní strany

dále dohodly, že splnění závazku vrátit poskytnutou půjčku žalovaná zajistí

vystavením blankosměnky. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná se námitkou, jejímž

prostřednictvím byla „napadena kauza žalované směnky“, povinnosti uložené jí

směnečným platebním rozkazem neubránila. Přitom zdůraznil, že pro posouzení důvodnosti vznesené námitky bylo určující

pouze to, zda sporná směnka „měla a má svou kauzu či nikoliv“. Ačkoli účastníci

řízení „nabízeli soudu dva rozdílné výklady a dvě možnosti kauzy žalované

směnky“, nemůže být podle soudu prvního stupně v situaci, kdy žalovaná

netvrdila ani vrácení půjčky, ani vyplacení výnosu ze společné investice,

žádných pochyb o tom, že v obou případech „směnka rozhodně svou kauzu má“.

Pro

rozhodnutí dané věci proto již nebylo zapotřebí zabývat se také tím, zda

skutečnou kauzou sporné směnky byla smlouva o půjčce (jak tvrdil žalobce), nebo

„dosud nerealizovaný“ výnos ze společné investice (jak tvrdila žalovaná);

nebyla-li totiž ani jedna z možných kauz sporné směnky „naplněna“, je žalobcův

požadavek na zaplacení směnky nutné považovat za důvodný. Na tom by se ostatně nic nezměnilo, pokračoval soud prvního stupně, ani v

případě, bylo-li by kauzou sporné směnky skutečně (žalovanou tvrzené) zajištění

výnosu ze „společného podnikání“. Bylo totiž „podnikatelským rizikem“ žalované,

že se „zavázala i ve formě směnečného závazku, že poskytne remitentu směnky

výnos ze společného podnikání, který nebyl v době podepsání směnky žalovanou

zajištěn“. Jestliže žalovaná nesplnila svůj závazek a nevyplatila původnímu

majiteli směnky „garantovaný výnos“, nemůže pak ve směnečném řízení „tuto

okolnost obhajovat jinými vlivy, které se samotnou směnkou nesouvisí“. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem

potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl směnečný

platební rozkaz ponechán v platnosti co do směnečného peníze ve výši 2.000.000

Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2008 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 6.666

Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 140.502 Kč (první výrok). Ve zbývající

části výroku I., tj. v rozsahu, v němž soud prvního stupně ponechal v platnosti

směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení i ohledně částky 53.308

Kč, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz v

této části zrušil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy

obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).

Odvolací soud – poté, co doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně o

„mailovou zprávu“ remitenta odeslanou dne 24. dubna 2013 – uzavřel, že soud

prvního stupně zjistil skutkový stav „pro rozhodnutí o námitkách v řízení

uplatněných“ dostatečně a „v zásadě správně“ posoudil věc také po právní

stránce.

Soud prvního stupně sice v odůvodnění rozsudku „nepřesně“ uvedl, že podstatou

námitek žalované bylo tvrzení o neexistenci kauzy směnky (přitom ve skutečnosti

žalovaná namítala, že kauzou směnky bylo zajištění podílu remitenta na výnosu

ze společného obchodního případu), tato okolnost však podle odvolacího soudu

ještě nevede k závěru, že právní posouzení věci soudem prvního stupně je

nesprávné. Jestliže totiž „byla zcela jednoznačně prokázána“ žalobcem tvrzená

kauza směnky (tedy, že sporná směnka zajišťovala vrácení půjčky poskytnuté

remitentem žalované), „a to takovými důkazy, kterými jsou smlouva o půjčce,

směnka a pět příjmových dokladů, na nichž své podpisy žalovaná potvrdila,

nebylo třeba provádět důkazy k jiné kauze“.

Výsledky dalšího dokazování by ostatně nemohly na povinnosti žalované zaplatit

směnečnou pohledávku nic změnit ani v případě, že sporná směnka by vskutku

zajišťovala výnos ze společné investice. Ten by totiž měl být původnímu

majiteli směnky vyplacen (oproti tvrzení žalované) nejpozději přede dnem

splatnosti směnky (nikoli až po realizaci obchodní transakce), jak je zřejmé

již ze „směnečného ujednání“ a sporné směnky, v níž je vyplněn údaj data

splatnosti, který žalovaná „nikterak v průběhu celého řízení nezpochybnila“.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala

žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem,

že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva,

jež nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, namítajíc, že

napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc,

aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení. Podle dovolatelky odvolací soud pochybil především tím, že potvrdil rozsudek

soudu prvního stupně přesto, že jej neshledal „zcela správným“, ale jen „v

zásadě správným“. Potvrzení je přitom podle názoru dovolatelky „hodno jen

rozhodnutí, jež je založeno na zcela správném právním posouzení, nikoli jen na

téměř (tedy v zásadě) správném právním posouzení věci“. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého byl v

projednávané věci skutkový stav zjištěn řádně. Učinil-li totiž soud prvního

stupně skutková zjištění jen na základě důkazů označených žalobcem, zatímco

důkazy označené žalovanou (s výjimkou e-mailové zprávy ze dne 24. dubna 2013)

odmítl provést, byl jeho přístup k dokazování jednostranný a nevyvážený. Soud

prvního stupně nerespektoval princip rovnosti zbraní, jakož i princip

kontradiktornosti řízení, přičemž tento postup (odvolacím soudem považovaný za

správný) vedl podle dovolatelky k hrubému porušení jejího práva na spravedlivý

proces. Soudy nižších stupňů tím, že neprovedly navrhované důkazy, znemožnily

dovolatelce prokázat, že jí peněžní prostředky (podle smlouvy o půjčce)

původním majitelem směnky ve skutečnosti poskytnuty nebyly. Přitom právě tato

okolnost byla způsobilá učinit důvodnou námitku neexistence zajištěné

pohledávky, tj. námitku vycházející z tvrzení, že smlouva o půjčce byla jen

smlouvou fiktivní, na jejímž základě žalované žádné peněžní prostředky

poskytnuty nebyly. Byla-li by totiž prokázána, soud by musel směnečný platební

rozkaz zrušit, ať již by kauza směnky byla jakákoliv. Ze stejných důvodů pak

žalovaná nemohla prokázat ani další namítanou skutečnost, totiž že kauzou

sporné směnky není smlouva o půjčce, nýbrž zajištění podílu remitenta na výnosu

ze společně uskutečňovaného obchodu, který ovšem prozatím nebyl dosažen. Za nesprávné má dovolatelka rovněž úvahy odvolacího soudu ústící v závěr, podle

něhož námitka neexistence nebo nesplatnosti zajištěné pohledávky nemůže být

důvodná v situaci, kdy se již stala splatnou také zajišťovací směnka. Odvolací

soud v této souvislosti považoval (pro posouzení důvodnosti žalovanou vznesené

námitky) za podstatný pouze obsah blíže neoznačeného „směnečného ujednání“ a

samotnou spornou směnku. K tomu dovolatelka uvádí, že není především vůbec

zřejmé, jaké „směnečné ujednání“ má odvolací soud na mysli; žádnou takovou

listinou totiž nebylo v řízení dokazováno a nebyla ani soudům nižších stupňů

předložena. Navíc to, kdy zajištěná pohledávka vznikne, popř. se stane

splatnou, může záviset na okolnostech, o nichž nelze předem předpokládat, kdy

nastanou.

Není proto ani vyloučeno, aby pohledávka, k jejímuž zajištění byla

směnka emitována, vznikla (případně se stala splatnou) později, než nastane

splatnost zajišťovací směnky. Splatnost zajišťovací směnky tak podle

dovolatelky bez dalšího neurčuje také splatnost zajištěné pohledávky a odvolací

soud pochybil, jestliže dospěl (vycházeje fakticky jen z obsahu směnky, jenž

ovšem o existenci či splatnosti směnkou zajištěné pohledávky nic nevypovídá) k

závěru opačnému. Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací

soud posoudil otázku vztahu zajišťovací směnky a směnkou zajištěné pohledávky

(a s tím související otázku, zda okolnost, že v době uplatnění zajišťovací

směnky již nastala její splatnost, je bez dalšího určující pro posouzení

důvodnosti námitky předčasného uplatnění zajišťovací směnky) v rozporu s

ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil (srov. např. rozsudky ze

dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 59/2004“ a „R 77/2009“), že směnka je v

právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za

předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý,

bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli

směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení

směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický

(směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod

(kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný

závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl

původem jeho vzniku. To, jakou funkci případně plní směnka ve vztahu k základnímu právnímu poměru

účastníků, jenž byl hospodářským základem vystavení směnky, určuje dohoda

účastníků směnečného vztahu (tzv. směnečná smlouva). Jakkoli zákon z tohoto

pohledu žádné zvláštní druhy směnek nerozlišuje, právní teorie i soudní praxe

(srov. např. v právní teorii Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 3 a násl., Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 134 a násl., ze starší

literatury např. Gustav Švamberk, Naše jednotné směnečné právo, Praha, 1941,

str. 215 a násl., v soudní praxi pak např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze

dne 16. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 2134/2012, uveřejněného v časopise Soudní

judikatura číslo 3, ročník 2014, pod číslem 38) v této souvislosti zpravidla

vymezují rozdíly mezi směnkami platebními (v podobě směnky „pro soluto“ a

směnky „pro solvendo“) a směnkami zajišťovacími.

V případě směnek zajišťovacích (o níž šlo i v posuzované věci) přitom soudní

praxe ustáleně vychází ze závěru, podle kterého směnky plnící tuto funkci

představují jen prostředek zajištění jiné pohledávky za dlužníkem ze směnky,

popř. třetí osobou; jinak řečeno, slouží pouze jako zdroj možného náhradního

uspokojení zajištěné pohledávky pro případ, že dlužník svůj závazek včas a

řádně nesplní (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 1363/2011, uveřejněného pod číslem 112/2014 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 112/2014“). Odtud též plyne, že pro vymezení okruhu kauzálních námitek, jež může dlužník

použít na svou obranu proti povinnosti takovou směnku (tj. směnku vystavenou

jen jako prostředek zajištění jiné pohledávky za dlužníkem, popř. třetí osobou)

zaplatit, je zásadně určující právě ujednání účastníků směnečného vztahu

vymezující funkční vztah směnky ke kauzálnímu poměru, tj. obsah uzavřené

směnečné smlouvy. Jinak řečeno, to, jaké kauzální námitky bude moci dlužník

proti uplatněnému směnečnému nároku v konkrétní věci použít, není závislé na

obsahu samotné směnky (resp. na způsobu, jakým byly jednotlivé doložky na

směnku vyznačeny), ale na podmínkách, jež byly ve směnečné smlouvě dohodnuty

pro uplatnění zajišťovací směnky vůči dlužníku (srov. např. důvody R 59/2004, R

77/2009 a R 112/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014,

sp. zn. 29 Cdo 2105/2014). V projednávané věci odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti uplatněné

kauzální námitky (mimo jiné) na úvaze, podle níž je tvrzení žalované, že výnos

ze společné investice měl být vyplacen původnímu majiteli směnky až po

realizaci obchodní transakce (tj. až poté, co bude takový výnos dosažen),

vyvráceno již tím, že na směnce je „vyplněno“ datum splatnosti, které směnečný

dlužník nezpochybňuje. Takový závěr však – se zřetelem k výše uvedenému –

zjevně nemůže obstát. Byla-li by sporná směnka vskutku vystavena k účelu

popsanému žalovanou v podaných námitkách (tj. k zajištění budoucího nároku

remitenta na vyplacení výnosu ze společné investice), neměla by – oproti mínění

odvolacího soudu – pro posouzení, zda byly naplněny dohodnuté kauzální

předpoklady pro plnění ze směnky, jakýkoliv význam okolnost, že na směnce je

údaj o datu splatnosti „vyplněn“, případně že takové datum splatnosti již

nastalo a směnečný dlužník jej nezpochybňuje, ale pouze to, zda směnečný

věřitel uplatnil práva ze směnky v souladu s podmínkami, za nichž tak mohl

podle uzavřené směnečné smlouvy učinit, tj. především zda vůbec směnkou

zajištěná pohledávka již vznikla. Z tohoto pohledu se však odvolací soud věcí

nezabýval a jeho závěr o nedůvodnosti vznesené kauzální námitky je proto

přinejmenším předčasný. U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám

řízení uvedeným v § 242 odst. 3 o. s. ř., včetně jiných vad řízení, které mohly

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou jinou vadou řízení je

přitom postiženo i řízení v projednávané věci.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud se s odvolací

námitkou dovolatelky, že soud prvního stupně neprovedl jí navržené důkazy (k

prokázání skutečnosti, že 1/ sporná směnka nezajišťovala pohledávku ze smlouvy

o půjčce, která byla jen simulovaným právním úkonem, na jehož základě žádné

finanční prostředky žalované poskytnuty nebyly, a 2/ že skutečnou kauzou směnky

bylo zajištění podílu remitenta na výnosu ze společně uskutečňovaného obchodu,

přičemž remitentovi doposud nárok na vyplacení tohoto výnosu nevznikl),

vypořádal tak, že jednak soud prvního stupně zjistil skutkový stav

„dostatečně“, jednak kauza směnky tvrzená žalobcem byla jednoznačně prokázána

smlouvou o půjčce, směnkou a příjmovými doklady a nebylo proto třeba provádět

důkazy k jiné kauze. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že jinou vadu řízení, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může představovat také

postup soudu, který neprovedl důkaz navržený ve sporném řízení procesní stranou

zatíženou důkazním břemenem k prokázání okolnosti důležité pro rozhodnutí o

věci. Důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je

vztah nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít například o to, že

navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu

věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně

zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí

(ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci), se zřetelem k soudem zaujatému

právnímu názoru. Důvodem k odmítnutí důkazu však nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu §

132 o. s. ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl

dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29

Odo 181/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2003,

pod číslem 191, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, uveřejněný pod číslem 254/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního

soudu). V poměrech dané věci však Nejvyšší soud důvody, pro které by bylo možné (v

intencích výše řečeného) odmítnout provést žalovanou navržené důkazy (srov. v

této souvislosti např. podání žalované ze dne 6. dubna 2012 na č. l. 128 a

násl. spisu), jimiž hodlala prokazovat svá námitková tvrzení, nenachází. Obstát přitom zjevně nemůže ani argumentace odvolacího soudu, jíž se s námitkou

opomenutých důkazů vypořádal.

Z obsahu spisu především plyne, že soud prvního

stupně nevzal (ve vztahu k uplatněné kauzální námitce) za základ svého

rozhodnutí o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu dokazováním zjištěný

skutkový stav věci (pro posouzení důvodnosti vznesené kauzální námitky

nepovažoval za významné vůbec zjišťovat, zda žalovaná půjčku od původního

majitele směnky obdržela, popřípadě k jakému účelu byla směnka vystavena),

stěží lze proto odmítnutí provedení žalovanou navrhovaných důkazů opřít (jak

učinil odvolací soud) o závěr, že skutkový stav byl v posuzovaném případě

zjištěn soudem prvního stupně „dostatečně“. Stejně tak platí, že neučinil-li

soud prvního stupně ohledně kauzy směnky žádný skutkový závěr (nepřiklonil se k

žádné ze skutkových verzí, jež účastníci soudu předestřeli), nebylo možné

uvažovat o tom, že by další dokazování bylo nadbytečné z toho důvodu, že mezi

účastníky sporné skutečnosti již byly „jednoznačně“ objasněny dříve provedenými

důkazy. Skutkový závěr (určující pro právní posouzení věci samé), podle kterého

kauzou směnky bylo zajištění půjčky poskytnuté žalované, by ostatně soud

prvního stupně (případně odvolací soud) – v situaci, kdy žalovaná zpochybňovala

pravdivost obsahu smlouvy o půjčce a příjmových dokladů a nabízela ke svým

odlišným tvrzením důkazy – nemohl založit pouze na obsahu těchto listin, aniž

by důkazy navržené žalovanou k prokázání opaku vůbec provedl (obecně k otázce

popření pravdivosti soukromé listiny srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 23 Cdo 802/2013, a judikaturu v něm citovanou). Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů

správný, Nejvyšší soud jej v napadené části (tj. ve výroku o věci samé) a v

závislých výrocích o nákladech řízení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají

i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc

vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V další fázi řízení bude úkolem soudů nižších stupňů opětovně posoudit

důvodnost kauzálních námitek žalované, jimiž se brání povinnosti spornou směnku

zaplatit. Se zřetelem k tomu, jakým způsobem účastníci v poměrech dané věci

vymezili skutkový základ sporu (viz výše reprodukovaná rozdílná skutková

tvrzení účastníků, jde-li o účel vystavené směnky a poskytnutí finančních

prostředků dle smlouvy o půjčce) přitom bude pro výsledek řízení určující, zda

se žalované podaří unést důkazní břemeno ohledně namítaných skutečností, tj. prokáže-li, že na základě smlouvy o půjčce jí původním majitelem směnky

finanční prostředky poskytnuty nebyly, nebo že skutečným důvodem vystavení

směnky (kauzou směnky) bylo zajištění podílu remitenta na výnosu ze společně

uskutečňovaného obchodu, který doposud nebyl dosažen. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. V novém

rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů

řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31.

prosince

2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.