29 Cdo 2105/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobce JUDr. A. H., zastoupeného Mgr. Andrejem Vacíkem, advokátem, se sídlem v
Praze 1 – Novém Městě, Národní 138/10, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Ing. M.
U., zastoupenému JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1 –
Novém Městě, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00 a 2) JUDr. M. D., zastoupenému Mgr.
Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na poříčí
1046/24, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 73/2013, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 9 Cmo
340/2013-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 78.262,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 78.262,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek ze dne 10. července 2013, č. j. 50 Cm 73/2013-92, ve znění usnesení ze
dne 17. července 2013, č. j. 50 Cm 73/2013-113, jímž Městský soud v Praze
zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 22. dubna 2013, č. j. 50 Cm 73/2013-21
(kterým původně uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku
50.000.000,- Kč s 3% úrokem od 23. května 2011 do zaplacení a s 6% úrokem od
22. května 2012 do zaplacení, útraty podaných zpráv ve výši 52,- Kč, směnečnou
odměnu ve výši 166.666,67 Kč a náhradu nákladů řízení) a rozhodl o nákladech
námitkového řízení (první výrok) a uložil žalobci povinnost nahradit oběma
žalovaným náklady odvolacího řízení (druhý výrok).
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s.
ř.
Dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem totiž (oproti
mínění dovolatele) zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil (srov. např. rozsudky ze
dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn.
29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jež jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího
soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího
soudu), že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý
cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká
přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit
majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se
vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky
specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že
právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá.
Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku,
který byl původem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé
druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro
solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek
zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku
jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost,
že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku,
se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek (čl. I § 17 zákona č. 191/ 1950
Sb., zákona směnečného a šekového), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může
bránit povinnosti ze směnky plnit.
Jinak řečeno, to, že právní důvod (kauza) směnky nemá (nemůže mít) žádný vliv
na platnost směnky a existenci závazků z ní vzniklých, ještě neznamená, že
dlužník nemůže použít na svou obranu proti povinnosti směnku zaplatit také
námitky mající původ ve (vlastních) mimosměnečných vztazích účastníků, se
směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky). Uplatní-li takovou obranu
žalovaný směnečný dlužník ve včas podaných námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu (způsobem vyhovujícím požadavkům na řádné odůvodnění námitek
ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je povinností soudu (jak také
zcela správně učinily v projednávané věci soudy obou stupňů) se takovou
námitkou věcně zabývat. K tomu srov. v judikatuře dovolacího soudu dále např.
rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod
číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. září
2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007, rozsudek ze dne 24. října 2013, sp. zn. 29 Cdo
2317/2011 nebo rozsudek ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 254/2012.
Na výše uvedeném závěru přitom nepochybně není způsobilá ničeho změnit ani
dovolatelem namítaná „zvláštní povaha“ směnky splatné na viděnou. Pro vymezení
okruhu kauzálních námitek, jež eventuálně může dlužník použít na svou obranu
proti povinnosti směnku zaplatit, totiž není určující, jakým způsobem byla
stanovena splatnost směnky, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá, ale obsah tzv.
směnečné smlouvy (dohody účastníků směnečného vztahu), jež byla bezprostředním
důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka.
Také jde-li o řešení otázky, zda druhému žalovanému jako směnečnému rukojmímu
přísluší ve vztahu k žalobci uplatněná kauzální námitka (založená na tvrzení,
že směnkou zajištěná pohledávka nevznikla, neboť nebyly splněny účastníky
dohodnuté podmínky jejího vzniku), odpovídají závěry soudů nižších stupňů
konstantní judikatuře Nejvyššího soudu.
Již v rozsudku ze dne 2. února 1999, sp. zn. 32 Cdo 519/98, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 1999, pod číslem 85, Nejvyšší soud
vysvětlil, že směnečný ručitel sice nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu
rozkazu námitky svázané pouze s osobou avaláta, může však uplatnit námitky,
které se zakládají na jeho vlastním vztahu k remitentovi. K tomu srov. dále
např. rozsudek ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007 (uveřejněný pod
číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek ze dne 21.
prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4061/2007, usnesení ze dne 18. ledna 2011, sp.
zn. 29 Cdo 3197/2009 nebo rozsudek ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo
799/2011.
K výhradám dovolatele, jimiž polemizuje s hodnocením důkazů, jak je provedly
soudy nižších stupňů a s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve
skutkovém závěru, podle kterého druhý žalovaný uzavřel se žalobcem (vlastní)
směnečnou smlouvu o převzetí směnečného rukojemství, v níž byly (co do
předpokladů, za nichž může žalobce směnku vůči žalovaným uplatnit) dohodnuty
shodné podmínky jako v případě ujednání mezi žalobcem a prvním žalovaným,
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze podle
platné právní úpravy úspěšně napadnout „žádným“ dovolacím důvodem (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně
tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn.
IV. ÚS 191/96 uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu,
jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností
skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který
dovolatel (již) od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst.
1 o. s. ř.).
Dovolání nečiní přípustným ani řešení otázky „přenesení důkazního břemene“ na
žalobce ohledně prokázání (ne)existence směnečné dohody uzavřené mezi účastníky
směnečného vztahu. Je tomu tak již proto, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí
nezaložily na závěru o neunesení důkazního břemene některým z účastníků, naopak
rozhodné skutečnosti pro posouzení projednávané věci (zodpovězení otázky, zda
kauzou sporné směnky byla dohoda vylíčená žalovanými ve včas podaných
námitkách) měly za prokázané. K výhradám dovolatele, jež v této souvislosti
vznášel, lze doplnit, že uvedl-li odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí, že
„za procesní situace, kdy žalovaní prokázali jimi tvrzenou kauzu směnky, bylo
na žalobci, aby tvrdil a též prokázal jinou kauzu směnky, tj. jiný důvod, proč
žalovaní směnku v jeho prospěch podepsali“, nevyjádřil tím (oproti přesvědčení
dovolatele) nic jiného než to, že žalobce (ač v tomto směru nezatížen důkazním
břemenem) mohl zpochybnit závěr soudů obou stupňů o pravdivosti skutkových
tvrzení žalovaných o okolnostech, za nichž došlo k vystavení a avalování sporné
směnky, (rovněž) tím, že vylíčí vlastní verzi toho, jaký byl účel vystavené
směnky (a případně označí k prokázání takového tvrzení důkazy), což ovšem v
průběhu celého řízení neučinil. Závěr (z něhož soudní praxe jinak ustáleně ve
své rozhodovací činnosti vychází), podle kterého důkazní břemeno ohledně
kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo
2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 1999, pod
číslem 84, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp.
zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), tím odvolací soud nijak nezpochybnil.
Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly žalobcem navržené důkazy,
dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod,
než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by otevíral
jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené
rozhodnutí záviselo; ani tato námitka tak dovolání přípustným nečiní. Pro
úplnost lze dodat, že soudy obou stupňů se s důvody, pro které žalobcem
navrhované důkazy nebyly provedeny, v odůvodnění svých rozhodnutí odpovídajícím
způsobem vypořádaly, když vysvětlily, proč mají dokazování těmito důkazy za
nadbytečné. K právu soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů
provede, pak v obecné rovině srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6.
prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
vznikla mu tak povinnost hradit žalovaným jejich náklady řízení. Ty v daném
případě sestávají (u každého ze žalovaných) z mimosmluvní odměny za zastoupení
advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. dubna
2014, resp. 4. dubna 2014), která podle ustanovení § 7 bodu 7., § 8 odst. 1 a §
11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), činí částku 64.380,- Kč, dále z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady
za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 13.582,80 Kč.
Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 78.262,80 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov.
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se
oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 12. listopadu 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu