29 Cdo 897/2020-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce Ing. Lee Loudy, Ph.D., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00,
jako insolvenčního správce dlužníka X - TRADING s. r. o., identifikační číslo
osoby 27360865, zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v
Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti žalovaným 1/ GEOX S. P. A., se sídlem v
Montebelluna, Via Feltrina Centro 16, 31044, Itálie, registrační číslo
03348440268, zastoupenému Mgr. Robertem Klenkou, advokátem, se sídlem v Praze
1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, a 2/ České spořitelně, a. s., se sídlem v
Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782,
zastoupené Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Celnici
1034/6, PSČ 110 00, o určení neexistence práv a povinností, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 332/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2019, č. j. 25 Co 260/2019-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 141 473,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 28. května 2019, č. j. 55 C 332/2018-104, Obvodní
soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se žalobce [Ing. Lee Louda, Ph.D., jako
předběžný insolvenční správce (a později insolvenční správce) dlužníka X -
TRADING s. r. o.] domáhal určení, že:
[1] První žalovaný (GEOX S. P. A.) nemá na základě dokumentu (blíže
specifikovaného v rozsudku) [dále jen „dokument“] právo na vyplacení částky 1
340 000 EUR z dokumentárního stand-by akreditivu č. 7201107000247LCI (dále jen
„akreditiv“ nebo „dokumentární akreditiv“) vystaveného druhým žalovaným (Českou
spořitelnou, a. s.) na příkaz X - TRADING s. r. o. (dále jen „dlužník“) [bod I.
výroku],
[2] Dokument nemá právní účinky žádosti o vyplacení částky 1 340 000 EUR
z dokumentárního akreditivu ve prospěch prvního žalovaného (bod II. výroku) a
[3] Druhý žalovaný není povinen na základě dokumentu vyplatit částku 1
340 400 EUR z dokumentárního akreditivu ve prospěch prvního žalovaného (bod
III. výroku).
2. Dále soud prvního stupně uložil žalobci zaplatit na náhradě nákladů
řízení prvnímu žalovanému částku 10 164 Kč (bod IV. výroku) a ve vztahu mezi
žalobcem a druhým žalovaným rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu
nákladů řízení (bod V. výroku).
3. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
[1] Dlužník uzavřel s druhým žalovaným dne 29. června 2011 smlouvu, na
základě které druhý žalovaný (výstavce) otevřel pro dlužníka (příkazce)
dokumentární akreditiv.
[2] O vyplacení peněžních prostředků z tohoto akreditivu požádal v roce
2018 první žalovaný druhého žalovaného, a to na základě dokumentu.
[3] Druhý žalovaný peněžní prostředky z dokumentárního akreditivu
nevyplatil, neboť má za to (ve shodě s žalobcem), že žádost doložil první
žalovaný listinou (dokumentem), která jej k čerpání peněžních prostředků
neopravňuje.
[4] Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. března 2019, č. j. MSPH 77
INS 17419/2018-A-43, zjistil úpadek dlužníka a ustanovil insolvenčním správcem
žalobce.
[5] První žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka
pohledávku, jejíhož uspokojení se domáhal prostřednictvím dokumentárního
akreditivu vůči druhému žalovanému.
[6] Druhý žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku
z dokumentárního akreditivu, a to jako podmíněnou pro případ čerpání akreditivu.
4. Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že předmětné řízení není
přerušeno podle § 140a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona), protože pohledávka (prvního žalovaného za
druhým žalovaným uplatněná na základě dokumentu), „určení jejíž neexistence“ se
žalobce v předmětném řízení domáhá, se netýká majetkové podstaty dlužníka a
nejde ani o pohledávku, jež by mohla být přihlášena do insolvenčního řízení
dlužníka, když nejde o pohledávku za dlužníkem. Závazek z akreditivu je vždy
zcela samostatný a právně nezávislý na závazku mezi příkazcem akreditivu a
oprávněným z akreditivu; je přitom nepodstatné, zda závazek z akreditivu plní
zajišťovací nebo soluční funkci (viz § 685 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 23 Cdo
700/2009).
5. Následně soud prvního stupně uzavřel, že žalobce nemá naléhavý právní
zájem na požadovaném určení (§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu - dále též jen „o. s. ř.“), neboť tvrzená neexistence akreditivem
zajišťované pohledávky (prvního žalovaného za dlužníkem) nemá přímý vliv na
povinnost druhého žalovaného plnit z akreditivu; pro tuto otázku je rozhodné
pouze to, zda byly naplněny podmínky uvedené v akreditivní listině. Na uvedeném
nic nemění ani skutečnost, že ekonomická kauza těchto právních vztahů může být
propojena. Jelikož žalobce není účastníkem právního vztahu z akreditivu, nemůže
mít naléhavý právní zájem „na určení neexistence právního vztahu“ mezi
žalovanými; právní zájem je třeba odlišovat od zájmu toliko ekonomického.
6. Dalším důvodem, pro který žalobce nemá naléhavý právní zájem na
požadovaném určení – pokračoval soud prvního stupně – je skutečnost, že
požadované určení by nevytvořilo pevný základ pro uspořádání vzájemných
právních vztahů všech účastníků sporu. Rozhodnutí o určovací žalobě totiž
netvoří ve vztahu mezi týmiž účastníky řízení překážku věci pravomocně
rozsouzené ve vztahu k žalobě na plnění založené na tomtéž právu (první
žalovaný by se tak mohl domáhat plnění na druhém žalovaném žalobou) [srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001,
uveřejněný pod číslem 6/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
7. Třetím důvodem pro závěr o absenci naléhavého právního zájmu na
určovací žalobě
– uzavřel soud prvního stupně – je pak to, že žalobce má jiné právní nástroje,
aby vzniku újmy (úhradou neexistující pohledávky z akreditivu) na majetkové
podstatě dlužníka předešel, a to popření pohledávek žalovaných přihlášených do
insolvenčního řízení dlužníka. Existence těchto pohledávek pak bude předmětem
incidenčních sporů. Snahu žalobce obcházet mechanismy insolvenčního řízení tím,
že zahájí řízení o určovací žalobě u jiného soudu, je třeba odmítnout.
8. Závěrem soud prvního stupně dodal, že na určení absence právních
účinků dokumentu (druhém žalobním návrhu) žalobce nemůže mít naléhavý právní
zájem již proto, že jde o otázku předběžnou ve vztahu k otázce existence
právního vztahu, jehož negativního určení se žalobce (fakticky) domáhá (již)
prvním a třetím žalobním návrhem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
března 1996, sp. zn. 2 Odon 50/96, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna
2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 68/2001“).
9. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným
rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil
žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku
6 776 Kč (druhý výrok); ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným rozhodl, že
žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
10. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního
stupně a pro úplnost [k námitce, že se soud prvního stupně nezabýval návrhem
žalobce na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] dodal, že
není-li dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení jako základní
předpoklad pro úspěšnost určovací žaloby, není (nemůže být) dán ani důvod pro
přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v celém rozsahu“
dovolání (posléze doplněné reakcí na vyjádření k dovolání), jehož přípustnost
vymezuje na základě § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny, konkrétně otázek:
[1] Má insolvenční správce dlužníka, který je příkazcem akreditivu,
naléhavý právní zájem k podání určovací žaloby, kterou se domůže vůči
beneficientovi a výstavci zákazu čerpání a úhrady pohledávky beneficienta
přihlášené v insolvenčním řízení z akreditivu, pokud tato přihlášená
pohledávka, která má být z akreditivu uhrazena, neexistuje a došlo by tak k
její úhradě neoprávněně na úkor práv ostatních přihlášených věřitelů?
[2] Jakými právními nástroji disponuje insolvenční správce k obraně
majetkové podstaty vůči neoprávněnému čerpání akreditivu a vzniku nové
pohledávky na straně výstavce tohoto akreditivu za situace, kdy žaloba na
určení neoprávněnosti tohoto čerpání není obecnými soudy připuštěna?
[3] Je možné otázku existence pohledávky řešenou v rámci incidenčního
řízení považovat za otázku dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., tj. otázku,
která může mít význam pro rozhodnutí v řízení, jehož předmětem je určení, že
příjemce nemá právo výplaty a výstavce nesmí vyplatit akreditiv sloužící právě
k zajištění posuzované pohledávky?
[4] Lze jednat ve věci samé, pokud je řízení o „předběžné otázce“ za
totožných skutkových okolností přerušeno pro důvod dle § 140a insolvenčního
zákona?
12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje,
aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Dovolatel v prvé řadě namítá, že řízení mělo být přerušeno podle §
109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a to z důvodu, že existence pohledávky prvního
žalovaného za dlužníkem je sporná, a tato otázka bude předmětem (pravděpodobně
vzniknuvšího) incidenčního sporu poté, co ji žalobce na přezkumném jednání,
které ještě neproběhlo, popře. Zjištění pohledávky prvního žalovaného za
dlužníkem v rámci insolvenčního řízení dlužníka je totiž zásadní otázkou ve
vztahu k projednávané věci. Dovolatel má za to, že řízení je ostatně přerušeno
(již) podle § 140a odst. 1 insolvenčního zákona, neboť (odvolací) řízení o
vydání předběžného opatření vycházející z totožných skutkových okolností
[vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 Nc 1037/2018] je dle odvolacího
soudu přerušeno právě s ohledem na § 140a odst. 1 insolvenčního zákona.
Nekonzistentnost závěrů odvolacího soudu o přerušení řízení (o vydání
předběžného opatření a projednávané věci) shledává dovolatel krajně nežádoucí.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odvolacímu soudu
dále vytýká, že má-li být existence naléhavého právního zájmu přítomna na jeho
straně, pak i preventivní funkce určovací žaloby (schopnost předejít následným
sporům a žalobám) má být zkoumána též pouze z jeho úhlu pohledu a nikoli z
pohledu všech účastníků řízení.
15. Dále argumentuje dovolatel ve prospěch závěru, že za „jiný efektivní
právní nástroj“ pomocí něhož se může domoci ochrany majetkové podstaty dlužníka
a práv a oprávněných zájmů jeho věřitelů, nelze považovat přezkum přihlášených
pohledávek žalovaných a jejich případné popření v rámci insolvenčního řízení
dlužníka, neboť i při popření pohledávky prvního žalovaného za dlužníkem může
první žalovaný docílit uspokojení své pohledávky za dlužníkem ze zajištění, tj.
z předmětného akreditivu, a bude-li akreditiv čerpán, stane se dosud podmíněná
pohledávka druhého žalovaného za dlužníkem nepodmíněnou a popření pohledávky
prvního žalovaného za dlužníkem se stane bezpředmětným, protože (čerpáním
akreditivu) tato pohledávka zanikne. Nadto dovolatel uvádí, že s ohledem na
abstraktní a nezávislou povahu akreditivu, nemůže rozporovat (popírat) pravost
pohledávky druhého žalovaného za dlužníkem z důvodů týkajícího se samotné kauzy
(neexistence pohledávky prvního žalovaného za dlužníkem), kterou má zajišťovat
akreditiv.
16. Závěrem dovolatel připomíná, že soudy musí zohlednit ve věci také
základní právní princip, a to, že zjevné zneužití práva (na výplatu z
akreditivu, jež využívá jeho
formálního charakteru) nepožívá právní ochrany (srov. opět usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 23 Cdo 700/2009).
17. První žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání v celém
jeho rozsahu.
18. Druhý žalovaný se ztotožnil s podaným dovoláním a argumentací v něm
uplatněnou.
19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává (vzhledem k době vydání napadeného rozhodnutí) z
bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
20. Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v
celém jeho rozsahu“ tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení a ve
druhém a třetím výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší
soud bez dalšího odmítl dovolání jako objektivně nepřípustné podle § 243c odst.
1 o. s. ř., když přípustnost dovolání v tomto rozsahu vylučuje ustanovení § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř. K těmto výrokům se ostatně dovolání argumentačně
nevyjadřuje.
21. V rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavých výrocích o věci samé, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné
jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti
vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
22. Učinil tak proto, že v závěru, podle něhož se lze domáhat určení
neexistence právního vztahu mezi prvním žalovaným (jako oprávněným z
akreditivu) a druhým žalovaným (jako výstavcem akreditivu), jen je-li ve smyslu
§ 80 o. s. ř. dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je napadené
rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; srov. např. R
68/2001 [k výkladu § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince
2013, obsahově srovnatelného s § 80 o. s. ř. v aktuálním znění], nebo např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 4611/2017.
23. Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá i závěr odvolacího
soudu, že naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení není dán. Srov.
např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2
Cz 8/71, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96
(uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21),
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V judikatuře Ústavního soudu srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95,
uveřejněný pod číslem 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V
rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněném pod
číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud též
vysvětlil, že nemá-li žalobce ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě ve
smyslu § 80 o. s. ř. na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy
důvodem k zamítnutí určovací žaloby [s tím, že žalobci nic nebrání v tom, aby
žalobu znovu podal v době, kdy naléhavý právní zájem na takovém určení získá
(změní-li se poměry, za nichž soud určovací žalobu zamítl)].
24. K tomu lze dodat, že neexistence naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení zjevně plyne (i) z toho, že rozhodnutí o této žalobě není
způsobilé předejít dalším sporům mezi účastníky řízení, a to vzhledem k
rozdílným předpokladům pro vznik: a) povinnosti dlužníka k peněžitému plnění ve
prospěch prvního žalovaného z titulu nezaplacených faktur za dodané zboží, b)
povinnosti druhého žalovaného k peněžitému plnění ve prospěch prvního
žalovaného na základě dokumentárního akreditivu a c) povinnosti dlužníka k
peněžitému plnění ve prospěch druhého žalovaného z důvodu, že tento plnil
prvnímu žalovanému dle dokumentárního akreditivu.
25. K argumentaci dovolatele, že předmětná žaloba je jediným
„efektivním“ způsobem obrany majetkové podstaty dlužníka proti uspokojení
(neexistující) pohledávky prvního žalovaného (přihlášené do insolvenčního
řízení dlužníka) z akreditivu, lze uvést, že probíhá-li před soudem spor o
zaplacení pohledávky ze smlouvy mezi věřitelem a dlužníkem, má se dlužník proti
takovému nároku bránit v rámci tohoto sporu. V situaci, kdy podle účinků
spojených se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka nahrazuje
věřitelovu žalobu o plnění přihláška pohledávky [srov. § 109 odst. 1 písm. a)
insolvenčního zákona], je úsudek, že obrana dlužníka proti pohledávce má být
vedena v rámci insolvenčního řízení (incidenčním sporu), úsudkem triviálním.
26. Zbývá dodat, že závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení je (sám o sobě) důvodem pro zamítnutí žaloby; jsou-li
naplněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci samé, zjevně není dán důvod pro
přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a
prvním žalovaným je odůvodněn § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalobce bylo odmítnuto a prvnímu žalovanému
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v
dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za dva úkony
právní služby (vyjádření k dovolání ze dne
9. března 2020 a replika na reakci dovolatele na vyjádření k dovolání ze dne 6.
ledna 2021), která podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 7., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
činí [součet částky 57 980 Kč (z tarifní hodnoty 34 176 700 Kč; podle
kurzovního lístku České národní banky k 9. březnu 2020 při kurzu 25,505 Kč/EUR)
a částky 58 340 Kč (z tarifní hodnoty 35 168 300 Kč; podle kurzovního lístku
České národní banky k 6. lednu 2021 při kurzu 26,145 Kč/EUR)] částku 116 320 Kč
a paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši
600 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtení náhrady za 21% daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 24 553,20 Kč jde o částku
141 473,20 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit prvnímu žalovanému k rukám
jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
28. K důvodům, pro které Nejvyšší soud vyšel pro účely určení tarifní
hodnoty z toho, že hodnotu dané věci lze ocenit v penězích, srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. 29 Cdo 219/2018.
29. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným Nejvyšší soud žádnému z
nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal, když druhý žalovaný
se ztotožnil s podaným dovoláním.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu