29 Cdo 945/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobce NEXCO LTD., se sídlem SUITE B, 29 HARLEY STREET, W1G 9QR, Londýn,
Spojené království Velké Británie a Severního Irska, č. 5292228, zastoupeného
Mgr. Sylvou Pahutovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Masná 10, PSČ 702 00,
proti žalovaným 1) EKOS Kroměříž, a. s., se sídlem v Kroměříži, Kaplanova
3862, identifikační číslo osoby 60 72 33 43, 2) S. T., zastoupenému JUDr. Ing.
Jiřím Malantou, advokátem, se sídlem v Brně, Wurmova 16, PSČ 602 00, 3) L. Ch.,
zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, se sídlem v Brně, Wurmova
16, PSČ 602 00, 4) Ing. P. V., zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Malantou,
advokátem, se sídlem v Brně, Wurmova 16, PSČ 602 00 a 5) Ing. M.P.,
zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, se sídlem v Brně, Wurmova
16, PSČ 602 00, o zaplacení částky 6,000.000,- Kč s postižními právy ze směnky,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 236/2004, o dovolání druhého
až pátého žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září
2008, č. j. 7 Cmo 250/2008-225, takto:
Dovolání se zamítá.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. července 2007, č. j. 3 Cm
236/2004-158, ve znění usnesení ze dne 22. února 2008, č. j. 3 Cm 236/2004-211
a usnesení ze dne 29. dubna 2008, č. j. 3 Cm 236/2004-214,
mimo jiné uložil druhému až pátému žalovaným, aby společně a nerozdílně
zaplatili žalobci částku 6,000.000,- Kč s 6% úrokem od 21. září 2001 do
zaplacení, směnečnou odměnu 20.000,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně – jsa vázán právním názorem vyjádřeným v usnesení ze dne 8.
února 2007, č. j. 7 Cmo 173/2006-129, jímž Vrchní soud v Olomouci zrušil v
pořadí první rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2005, č. j. 3 Cm
236/2004-45, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení – s odkazem na
ustanovení čl. I § 8 a § 31 odst. 4 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný
zákon“) dospěl k závěru, podle něhož druhý až pátý žalovaní svým podpisem na
rubu směnky převzali směnečné rukojemství za výstavce (první žalovanou).
Současně shledal nedůvodnou výhradu výše zmíněných žalovaných, že „jejich
podpisy představují pouze úkon první žalované, když v době podpisu směnky byli
členy představenstva první žalované“. Potud akcentoval, že tito žalovaní jsou
„jednoznačně podepsáni jako fyzické osoby“, přičemž na směnce není nijak
vyjádřen jejich vztah k první žalované; jejich podpisy na směnce tak nebyly
jednáním „za právnickou osobu“. Konečně jako nevýznamnou vyhodnotil i výhradu,
podle které výstavcem směnky nebyla první žalovaná, nýbrž „fyzická osoba J.
V.“, když z hlediska odpovědnosti žalovaných jako směnečných rukojmích řešení
otázky, kdo směnku ve skutečnosti vystavil, význam nemá.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhého až pátého žalovaných rozsudkem ze dne
30. září 2008, č. j. 7 Cmo 250/2008-225, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku ve věci samé potvrdil; ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
žalobcem a druhým až pátým žalovanými jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud v prvé řadě zcela setrval na závěrech formulovaných v usnesení ze
dne 8. února 2007, č. j. 7 Cmo 173/2006-129, a to jak co do data splatnosti
směnky, tak co do „postavení“ druhého až pátého žalovaných na směnečné listině.
Přitom dovodil, že k pořízení směnky bylo užito formuláře používaného v době
jejího vystavení (v roce 1997), přičemž u letopočtu v údaji data splatnosti
formulář obsahoval předtištěný údaj „19“ a za zmíněný údaj bylo do formuláře
dopsáno „2001“. „S ohledem na zcela zřejmou odlišnost textu předepsaného
formuláře a textu do něj vepsaného při pořízení směnky“ neměl pochybnosti o
tom, která „data a údaje byly do směnečného formuláře vepsány při jejím
vystavení, a to včetně data splatnosti, stanoveného na určitý den – 20. září
roku 2001“. „Z obsahu textu směnky není pochyb o tom“ – uzavřel odvolací soud –
„že vůlí výstavce směnky bylo stanovení splatnosti směnky na výše uvedený den“.
Zcela správným pak odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně, podle
něhož druhý až pátý žalovaní směnku podepsali jako směneční rukojmí a nikoli
jednajíce jménem první žalované (jako členové jejího statutárního orgánu –
představenstva).
Konečně odvolací soud zdůraznil, že „předmětná směnka vlastní byla vystavena
jako tzv. směnka zajišťovací, a to výstavcem – první žalovanou, avalována
druhým až pátým žalovanými“. Směneční rukojmí zajišťují splnění závazků ze
směnky – „ručí za vyplacení směnečné listiny“ a jsou zavázáni rukou společnou a
nerozdílnou se všemi ostatními směnečnými dlužníky. „Je-li směnka při
splatnosti zcela vyplacena osobami, které jsou k tomu obsahem listiny určeny,
zanikají všechna práva ze směnky a zanikne i závazek směnečného rukojmího. Je
však třeba podtrhnout, že musí jít o placení na směnku, nikoli přímo na
zajištěnou pohledávku, neboť taková platba se směnečného závazku nedotkne.
Tento závěr vyplývá z podstaty zajišťovací funkce směnky, která, na rozdíl od
obecných zajišťovacích závazků, není k zajištěnému závazku ani akcesorická, ani
subsidiární; ve vztahu k jiným závazkům stojí vždy v postavení zcela
samostatného na souvisejícím obecném závazku zcela nezávislého závazku. Pro
směnku neplatí, jak je tomu u obecných zajišťovacích závazků, že by nemohla
existovat samostatně, ale pouze se závazkem hlavním, s nímž by rovněž zanikla
(akcesoričnost) a stejně tak pro ni neplatí, že by na prvním místě byla dána
povinnost plnit na straně hlavního dlužníka a teprve pokud by při splatnosti
nesplnil, nastoupila by povinnost plnění dlužníkem zajišťujícím (subsidiarita).
Věřitel směnkou zajištěné pohledávky je tak oprávněn uplatnit zajištěnou
pohledávku i nárok ze zajišťovací směnky, a to i souběžně“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali druhý až pátý žalovaní dovolání, které
mají za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíce existenci
dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2, tj. že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé setrvávají na názoru, podle něhož byla splatnost směnky určena datem
20. září 192001 a nikoli – jak uzavřel odvolací soud – 20. září 2001. Současně
považují údaj splatnosti směnky za neurčitý, v důsledku čehož směnka „trpí
materiální neplatností“. Navíc podle dovolatelů nebyla dodržena „prezentační
lhůta“, když směnka nebyla dovolatelům předložena k placení a nárok na plnění
ze směnky je promlčen.
Dále zdůrazňují zajišťovací funkci směnky, která byla vystavena k zajištění
závazku ze smlouvy o úvěru č. 92/103/97 ze dne 16. října 1997, uzavřené mezi
Českou spořitelnou, a. s. a první žalovanou (dále jen „smlouva o úvěru“) a
poukazují rovněž na skutečnost, že na straně jedné předchozí majitel směnky
uplatnil v konkursu vedeném na majetek první žalované pohledávku ze smlouvy o
úvěru a vedle toho žalobkyně uplatnila vůči směnečným rukojmím pohledávku ze
zajišťovací směnky. Přitom považují za nepřípustné, aby se věřiteli dostalo
vícenásobného plnění, tj. jednak plnění z titulu smlouvy o úvěru, jednak plnění
z titulu zajišťovací směnky, respektive z jiných druhů zajištění. V konkursu
vedeném na majetek první žalované pak předchozí majitel směnky (IV NOVA, a. s.)
uplatnil pohledávku ze smlouvy o úvěru a bylo mu vyplaceno 3,470.720,- Kč (jde
o 70 % výtěžku zpeněžení nemovitosti, která byla zatížena zástavním právem k
zajištění pohledávky smlouvy o úvěru). Oprávnění uplatňovat kauzální námitky
přitom dovolatelé dovozují z obsahu smlouvy o úvěru a současně poukazují na
„vědomé jednání majitele směnky ke škodě dlužníka (čl. I § 17 směnečného
zákona).
Z téhož důvodu pak odvolacímu soudu vytýkají, že „novou dosud neuplatněnou
skutečnost – námitku zániku směnky zaplacením – nezohlednil a nepřipustil jako
důkaz“.
Konečně dovolatelé považují žalobní požadavek za rozporný s dobrými mravy,
vycházejíce přitom ze zajišťovací funkce směnky a z plnění přijatého předchozí
majitelkou směnky na směnkou zajištěnou pohledávku v rámci konkursu vedeného na
majetek první žalované.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení čl. I § 75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v
jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný slib zaplatit
určitou peněžitou sumu; 3. údaj splatnosti; 4. údaj místa, kde má být placeno;
5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 6. datum a místo
vystavení směnky; 7. podpis výstavce. Podle ustanovení čl. I. § 77 odst. 3 směnečného zákona pro vlastní směnku platí
rovněž ustanovení o směnečném rukojemství (§ 30 až 32); v případě § 31 odst. 4
platí, že se směnečné rukojemství, není-li udáno, pro koho se přejímá, přejímá
za výstavce vlastní směnky. Podle ustanovení čl. I § 31 rukojemské prohlášení se píše na směnku nebo na
přívěsek (odstavec 1). Rukojemství se vyjadřuje slovy „jako rukojmí“ nebo jinou
doložkou stejného významu; rukojmí je podepíše (odstavec 2). Předmětem řízení v projednávané věci je zaplacení vlastní směnky vystavené
první žalovanou. Na rubu směnky se pod slovy „jako rukojmí“ nacházejí údaje –
jména a příjmení, rodná čísla a bydliště druhého až pátého žalovaných a jejich
podpisy. Není pochyb o tom, že obsah rukojemského prohlášení plně odpovídá
ustanovení čl. I § 31 odst. 2 směnečného zákona a že rukojemství bylo převzato
za výstavce vlastní směnky (tj. za první žalovanou). Věcně správným Nejvyšší soud shledává rovněž závěr odvolacího soudu, podle
něhož se na směnce nachází údaj splatnosti – „20. září 2001“. V obecné rovině není pochyb o tom, že jedním z druhů směnek co do splatnosti
jsou směnky denní, tj. směnky, kde jejich splatnost je určena konkrétním dnem,
který je ze směnky již od počátku patrný. Jednou z možností, jak určit
konkrétní den splatnosti, je přesným kalendářním datem, kdy je splatnost
určena uvedením dne, měsíce a roku. Samotný údaj dne placení pak musí být
vyhotoven způsobem, který odpovídá obecným zvyklostem při uvádění dat (k tomu
srov. např. Kovařík. Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 92). V poměrech projednávané věci je nepochybné, že k vystavení směnky byl použit
formulář, na kterém – jde-li o údaj splatnosti – je předtištěno: „Dne
___________ 19_____“, přičemž pod dlouhou linkou se nachází text „Měsíc
slovy“. Do zmíněné části formuláře pak byl nad dlouhou linku dopsán strojopisem
údaj „20. září“ a nad krátkou linku za údajem „19“ údaj „2001“. Jakkoli použití
takového formuláře zjevně nebylo – vzhledem k datu vystavení směnky 16. října
1997 a vůli výstavce směnky stanovit splatnost směnky až v době po 31. prosinci
1999 – příliš vhodné, ani podle názoru Nejvyššího soudu zde není místo pro
úvahy prezentované dovolateli, podle nichž byla splatnost směnky určena 20. dnem měsíce září roku 192001.
Je totiž evidentní, že u údaje letopočtu nejde o
případ, kdy by část údaje letopočtu („19“) byla předtištěna a další část
(„2001“) dopsána, s tím, že teprve „souhrn“ obou údajů je rokem, v němž má být
na směnku placeno. Závěr, podle něhož údajem roku není „192001“, nýbrž skutečně
a jen „2001“ přitom podporuje – jak správně uvedl odvolací soud – zásadní
grafická odlišnost textu formuláře a textu do formuláře vepsaného při
vyhotovení směnky, nehledě na to, že obecně u kteréhokoli účastníka směnečného
vztahu nelze předpokládat, že by – a to i vzhledem ke grafické podobě údaje
data splatnosti směnky – mohl mít za to, že směnka bude splatná za více než
190.000 let (k tomu obdobně viz shora citované dílo, strana 92, ve vztahu k
údaji splatnosti 6. 12. 99 a k tomuto přiřazený závěr, podle něhož obecně
jakýkoli účastník směnečného vztahu jistě nebude předpokládat, že jde o směnku
z doby starého Říma, když není pochyb o tom, že rokem splatnosti je rok 1999,
jakož i v historické literatuře František Rouček, Jednotný směnečný řád, Praha,
1941, str. 44, co do možnosti určit den vystavení směnky pomocí zkratek, které
nebudí pochybnosti, např. „1. IV. 40“ ). Ani v poměrech dané věci tak způsob vyznačení údaje splatnosti nemohl vyvolat
rozumné pochybnosti o tom, kdy je směnka splatná. Z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu dále Nejvyšší soud
považuje za právně nevýznamné námitky ohledně nepředložení směnky k placení a
promlčení směnečného nároku. Je tomu tak již proto, že žádná z uvedených výhrad
nebyla v řízení před soudy nižších stupňů uplatněna, jednak proto, že jsou
zjevně neopodstatnělé (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněných pod
čísly 45/2004, 19/2007 a 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, 29 Cdo 1937/2000,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2002, pod číslem 37 a
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února
2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007). K
důsledku nepředložení směnky přímým dlužníkům dále viz rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 18. října 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, uveřejněný pod číslem
71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s jehož závěry se Nejvyšší
soud ztotožňuje. Konečně jako neopodstatněné Nejvyšší soud hodnotí i námitky
dovolatelů, vztahující se k (ne)možnosti vznášet kauzální námitky a s tím
související argumentaci ohledně „vícenásobného“ plnění, „zániku“ směnky a
rozpornosti uplatněného nároku s dobrými mravy. Jak je zřejmé z obsahu spisu, dovolatelé přes poučení podle ustanovení § 119a
o. s. ř. (viz protokol o jednání dne 12. července 2007 – č. l. 155 až 157)
neuplatnili žádná skutková tvrzení, ze kterých by bylo možno usuzovat, že
uzavřeli s remitentem (Českou spořitelnou, a. s.) jakoukoli mimosměnečnou
dohodu, která by je opravňovala uplatňovat proti požadavkům majitele směnky na
zaplacení směnečné sumy obranu založenou na kauzálních námitkách; existence
takové dohody se přitom nepodává ani z obsahu spisu a zjevně nejde ani o
situaci popsanou např.
v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 39/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Z výše uvedených důvodů je pak právně
irelevantní argumentace dovolatelů, že majitel jednal při nabývání směnky
vědomě na škodu dlužníka (k možnosti převodu směnky bez současného převodu
směnkou zajištěné pohledávky ostatně srov. závěry formulované v rozhodnutích
uveřejněných pod čísly 59/2004 a 105/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2006,
pod číslem 118 či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009,
sp. zn. 29 Cdo 283/2008). Z obsahu spisu je navíc – bez ohledu na shora uvedený závěr, podle něhož
dovolatelé neměli k dispozici kauzální námitky – zřejmé, že druhý až pátý
žalovaní se omezili na pouhé tvrzení, že směnkou zajištěná pohledávka byla ze
70 % zaplacena v rámci konkursu vedeného na majetek první žalované, aniž k
tomuto tvrzení nabídli jakýkoli důkaz. Předložili-li současně s dovoláním –
mimo jiné – fotokopii usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2008, č. j. 31 K 73/2006-355, jímž v konkursní věci úpadce EKOS Kroměříž, a. s. (tj. první žalované) konkursní soud vyslovil souhlas, aby správce konkursní podstaty
vydal oddělenému věřiteli IV NOVA, a. s. 70 % výtěžku získaného složením ceny
věci, kterou byla přihlášená pohledávka zajištěna, tj. 3,470.720,-Kč, pak krom
toho, že jde o tzv. nepřípustnou novotu (§ 241a odst. 4 o. s. ř.), se z obsahu
spisu podává, že zástavním právem byla zajištěna nikoli pohledávka ze smlouvy o
úvěru č. 92/103/97 ze dne 16. října 1997, nýbrž ze smlouvy o úvěru 87/103/98 ze
dne 14. prosince 1998 (k tomu viz obsah smlouvy o postoupení pohledávek ze dne
21. prosince 2005 – č. l. 84-91). Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani
jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým až pátým
žalovanými Nejvyšší soud nerozhodoval, když odvolací soud rozsudkem ze dne 30. září 2008, č. j. 7 Cmo 250/2008-225, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým až pátým žalovanými zrušil a
věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jakkoli je
rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o výroky o nákladech řízení, vnitřně
rozporné (na straně jedné odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně
ve výroku o nákladech řízení s argumentací, že o nákladech řízení bude moci
rozhodnout až v rozsudku konečném – tj.
poté, kdy rozhodne i ve vztahu k první
žalované, a na straně druhé sám rozhodl ve vztahu mezi žalobkyní a druhým až
pátým žalovanými o náhradě nákladů odvolacího řízení), bude povinností soudu
prvního stupně, aby nově o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi těmito
účastníky rozhodl a současně rozhodl i o nákladech řízení dovolacího (k tomu
srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). V této souvislosti pak Nejvyšší soud dodává, že v poměrech
projednávané věci jsou první až pátý žalovaní v postavení tzv. samostatných
společníků, pročež není žádný důvod, který by soudu prvního stupně bránil o
nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým až pátým žalovanými
rozhodnout. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.