USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců
a/ D. D., narozeného XY, bytem XY, a b/ Sdružené konkurzní v. o. s., se sídlem
v Ústí nad Labem, Bělehradská 1191/9, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby
25431463, jako správce konkursní podstaty úpadce V. B., narozeného XY,
zastoupeného Mgr. Davidem Zavadilem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Ke
Koh-i-nooru 1312/19, PSČ 155 00, proti žalovanému ČEPRO, a. s., se sídlem v
Praze 7, Dělnická 213/12, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 60193531,
zastoupenému JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova
1716/2, PSČ 140 00, o zaplacení částky 161.596.210 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 208/2005, o žalobě pro
zmatečnost podané žalobcem b/ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
21. května 2013, č. j. 39 Co 184/2013-608, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 39 Co 184/2013, o dovolání V. B., narozeného XY, bytem XY, proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. srpna 2020, č. j. 4 Co
306/2019-1572, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
1. Rozsudkem ze dne 20. října 2011, č. j. 13 C 208/2005-438, Obvodní soud pro
Prahu 1:
[1] Zamítl žalobu (podanou 12. května 2005), kterou se žalobci [a/ D. P. (dále
též jen „D. P.“) a b/ V. B. (dále též jen „V. B.“)] domáhali po žalovaném toho,
aby každému z nich zaplatil částku 80.798.105 Kč s příslušenstvím tvořeným
specifikovaným úrokem z prodlení (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o soudním poplatku (bod III.
výroku).
2. Proti rozsudku obvodního soudu podal V. B. odvolání.
3. Usnesením ze dne 11. prosince 2012, č. j. 13 C 208/2005-587, obvodní soud
zamítl žádost V. B. o přiznání osvobození od soudních poplatků pro odvolací
řízení.
4. K odvolání V. B. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. května 2013, č.
j. 39 Co 184/2013-608, potvrdil usnesení obvodního soudu ze dne 11. prosince
2012.
5. Podáním předaným na poštu k přepravě 9. září 2013 (č. l. 655-657) podal V.
B. u obvodního soudu žalobu pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 21. května 2013.
6. Usnesením ze dne 2. listopadu 2016, č. j. Ncp 1184/2016-1185, Vrchní soud v
Praze určil, že k projednání žaloby pro zmatečnost proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 21. května 2013 je v prvním stupni příslušný Městský soud
v Praze (bod I. výroku) a že po právní moci usnesení, bude věc postoupena k
dalšímu řízení Městskému soudu v Praze (bod II. výroku).
7. Usnesením ze dne 31. května 2019, č. j. 39 Co 184/2013-1465, v jehož záhlaví
označil jako žalobce a/ D. P. [již pod novým příjmením D. (dále jen „D. D.“)] a
jako žalobce b/ V. B., uváděje dále, že řízení se koná „za účasti“ Sdružené
konkurzní v. o. s. (dále též jen „veřejná obchodní společnost“), pak Městský
soud v Praze (dále též jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“):
[1] Určil, že v řízení bude pokračováno (bod I. výroku).
[2] Rozhodl, že V. B. se neustanovuje zástupce pro toto řízení (bod II.
výroku).
[3] Zamítl žalobu pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 21. května 2013 (bod III. výroku).
[4] Uložil V. B. zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku
4.719 Kč (bod IV. výroku).
[5] Určil, že ve vztahu mezi D. D., žalovaným a veřejnou obchodní
společností žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod V.
výroku).
8. Zamítnutí žaloby pro zmatečnost odůvodnil soud tím, že důvod zmatečnosti dle
§ 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“), není dán.
9. V důvodech usnesení (srov. jeho odstavec 4.) soud výslovně vyšel z toho, že
usnesením ze dne 25. května 2018, č. j. 43 K 1001/2006-1915, které nabylo
právní moci dne 12. ledna 2019, prohlásil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále
jen „konkursní soud“) konkurs na majetek V. B. Odtud dovozoval, že všechna
řízení týkající se V. B. se tím přerušila dle § 263 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a jelikož žalovaný
(následně) navrhl pokračování v řízení (podáním ze dne 25. ledna 2019, č. l.
1430), bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno dle § 264 odst. 1
insolvenčního zákona.
10. Podáním datovaným 25. června 2019 (č. l. 1488) se V. B. odvolal proti bodům
I. až IV. výroku usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. května 2019; odvolání
nebylo odůvodněno.
11. Na výzvu k doplnění odvolání (usnesení soudu prvního stupně ze dne 8.
července 2019, č. j. 39 Co 184/2013-1491) reagoval V. B. žádostí o ustanovení
zástupce pro odvolací řízení (podání č. l. 1511).
12. Na výzvu k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 2.000 Kč
(usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. července 2019, č. j. 39 Co
184/2013-1514) reagoval V. B. žádostí o osvobození od soudních poplatků (podání
datované 28. srpna 2019, č. l. 1517).
13. Usnesením ze dne 23. září 2019, č. j. 39 Co 184/2013-1526, přiznal soud
prvního stupně V. B. osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Na toto
usnesení reagoval V. B. tak, že proti němu podal odvolání (podání datované 6.
října 2019, č. l. 1531), které odůvodnil tím, že v důsledku prohlášení konkursu
na jeho majetek není účastníkem řízení.
14. Usnesením ze dne 17. října 2019, č. j. 39 Co 184/2013-1534, vyzval soud
prvního stupně V. B. k doplnění odvolání z 6. října 2019. Na tuto výzvu
reagoval V. B. tím, že proti ní podal námitky (podání předané na poštu k
přepravě 31. října 2019, č. l. 1544-1546).
15. Podáním datovaným 16. prosince 2019 (č. l. 1555-1556) poukázala veřejná
obchodní společnost na prohlášení konkursu na majetek V. B. a na to, že byla
ustavena správcem konkursní podstaty V. B., načež ve smyslu § 14 odst. 1 písm.
c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), navrhla
pokračování v řízení.
16. Usnesením ze dne 18. srpna 2020, č. j. 4 Co 306/2019-1572, pak Vrchní soud
v Praze (dále jen „odvolací soud“), označuje v záhlaví již jako žalobce a/ D.
D. a jako žalobce b/ veřejnou obchodní společnost (coby správce konkursní
podstaty V. B.):
[1] Odmítl odvolání V. B. proti usnesení soudu prvního stupně ze dne
31. května 2019 (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
17. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV, § 432
odst. 1 insolvenčního zákona a § 218 písm. b/ o. s. ř. – dospěl k závěru, že V.
B. není osobou oprávněnou podat odvolání. Dovodil, že v dané věci jde o nárok
týkající se majetku patřícího do konkursní podstaty, takže řízení se přerušilo
(prohlášením konkursu) ze zákona podle § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV a vzhledem k
tomu, že žalovaný podal návrh na pokračování v řízení dne 25. ledna 2019, stal
se správce konkursní podstaty V. B. (veřejná obchodní společnost) účastníkem
řízení místo V. B.
18. Odvolací soud dodal, že i kdyby byl V. B. nadále účastníkem řízení, musel
by jeho odvolání odmítnout podle § 43 odst. 2 o. s. ř., protože přes výzvu
soudu blanketní odvolání nedoplnil.
19. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal V. B. dovolání, jehož
přípustnost opírá (se zřetelem k době podání původní žaloby) o ustanovení §
238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, s tím, že
napadené rozhodnutí „má ve věci samé zásadní význam“.
20. Poměřováno obsahem dovolání, dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
21. Odvolacímu soudu dovolatel především vytýká, že při odmítnutí jeho odvolání
nezohlednil, že soud prvního stupně s ním jednal jako se žalobcem, ač mu bylo
známo, že došlo k prohlášení konkursu. Odtud dovozuje, že jednal-li s ním jako
s účastníkem (přes prohlášený konkurs) soud prvního stupně, měl s ním takto
jednat i odvolací soud, nebo měl odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně
s výtkou, že s dovolatelem jednal (coby účastníkem) nesprávně. Dále uplatňuje
argumenty proti závěru odvolacího soudu, že by blanketní odvolání stejně muselo
být odmítnuto podle § 43 odst. 2 o. s. ř.
22. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, s níž
souvisí i otázka rozhodného znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení.
23. Podle článku II (Přechodná ustanovení), části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, jenž nabyl účinnosti 30. září
2017, není-li dále stanoveno jinak, použije se zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro řízení zahájená přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení
nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány (bod
1.). Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů (bod 2.). Odtud plyne (oproti mínění dovolatele), že vzhledem k datu
vydání napadeného usnesení (18. srpna 2020) je pro dovolací řízení v této věci
rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. Z dovolání se podávající
námitka nesprávného právního posouzení věci za této situace vystihuje způsobilý
dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
24. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.,
takže pro posouzení jeho přípustnosti jsou rozhodná následující ustanovení
občanského soudního řádu (v rozhodném znění):
§ 237 (o. s. ř.)
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
§ 238 (o. s. ř.)
(1) Dovolání podle § 237 není přípustné
(…)
e/ proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229
odst. 4,
(…)
h/ proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení,
i/ proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního
poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek,
j/ proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o ustanovení
zástupce,
(…)
§ 229 (o. s. ř.)
(…)
(4) Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné
usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo
zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým
bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání
nebo dovolání pro opožděnost.
§ 230 (o. s. ř.)
(…)
(3) Žaloba pro zmatečnost není přípustná také proti usnesení, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost.
25. Pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, je
obsaženo ve výčtu těch usnesení, proti nimž je podle § 229 odst. 4 o. s. ř.
přípustná žaloba pro zmatečnost (což by vylučovalo přípustnost dovolání v této
věci). Podle ustanovení § 230 odst. 3 o. s. ř. však žaloba pro zmatečnost není
přípustná také proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost.
Usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. května 2019 je nepochybně usnesením,
jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost (soud ji zamítl), takže zbývá
určit, zda stejnou povahu má i usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání
proti takovému usnesení. Odpověď na tuto otázku se podává již z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2015, sen. zn. 21 ICdo 6/2015 [které je
(stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na
webových stránkách Nejvyššího soudu]. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že:
„Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k
tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými
vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před
soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí
předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve
veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na
to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Povaha věci (vyplývající z uvedeného
smyslu žaloby pro zmatečnost jakožto mimořádného opravného prostředku)
vylučuje, aby žalobou pro zmatečnost bylo napadáno usnesení, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost; náprava chybného („nesprávného“) rozhodnutí
tu může být zjednána cestou odvolání nebo dovolání.
Rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost je třeba – zejména s přihlédnutím ke smyslu
(účelu) žaloby pro zmatečnost jakožto mimořádného opravného prostředku –
rozumět ve smyslu ustanovení § 230 odst. 3 o. s. ř. nejen závěr o tom, zda
žaloba je či není důvodná, ale také (pouhé) procesní rozhodnutí, kterým se
řízení o žalobě končí (odmítnutí žaloby pro zmatečnost nebo zastavení řízení o
žalobě pro zmatečnost). O žalobě pro zmatečnost se rozhoduje nejen u soudu
prvního stupně (soudu příslušného podle ustanovení § 235a odst. 1 o. s. ř.),
ale také v odvolacím řízení; rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost je proto
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno,
změněno nebo zrušeno, a samozřejmě také usnesení, kterým bylo odmítnuto
odvolání podané proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o
žalobě pro zmatečnost, nebo kterým bylo řízení o tomto odvolání zastaveno.“
26. Odtud plyne, že dovoláním napadené usnesení není usnesením, proti němuž je
přípustná žaloba pro zmatečnost. Jinak řečeno, usnesení, jímž odvolací soud
odmítl odvolání proti usnesení o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, je ve smyslu
ustanovení § 230 odst. 3 o. s. ř. usnesením, proti němuž není přípustná žaloba
pro zmatečnost. Přípustnost dovolání proti takovému usnesení proto není
vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
27. Ve vztahu k té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací
soud odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti bodům II. a IV. výroku
usnesení soudu prvního stupně, vylučuje přípustnost dovolání ustanovení § 238
odst. 1 písm. j/ o. s. ř. (výrok o neustanovení zástupce), respektive
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. (výrok o nákladech řízení); Nejvyšší
soud proto potud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
28. Ve vztahu k té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací
soud odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti bodu III. výroku
usnesení soudu prvního stupně (o zamítnutí žaloby pro zmatečnost), platí, že
usnesení ze dne 21. května 2013, jímž odvolací soud potvrdil usnesení
insolvenčního soudu o zamítnutí žádosti V. B. o přiznání osvobození od soudních
poplatků pro odvolací řízení, je usnesením, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na
osvobození od soudního poplatku. Žaloba pro zmatečnost podaná proti takovému
usnesení je (jen) mimořádným opravným prostředkem proti usnesení o návrhu na
osvobození od soudního poplatku, takže i rozhodnutí insolvenčního soudu a
odvolacího soudu o takové žalobě pro zmatečnost jsou (stále) rozhodnutími o
„návrhu na osvobození od soudního poplatku“. U takového usnesení odvolacího
soudu vylučuje přípustnost dovolání ustanovení § 238 odst. 1 písm. i/ o. s. ř.
Nejvyšší soud proto i potud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Srov. obdobně např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2019,
sen. zn. 29 ICdo 124/2019.
29. Ve vztahu k té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací
soud odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti bodu I. výroku usnesení
soudu prvního stupně (o pokračování v řízení), Nejvyšší soud dovolání odmítl
rovněž podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., a to z následujících příčin:
30. V dané věci není ani podle obsahu spisu pochyb o tom, že:
[1] Řízení o žalobě D. D. a V. B. vedené u obvodního soudu není dosud
pravomocně skončeno (věc se nachází ve stadiu odvolacího řízení).
[2] Usnesením ze dne 25. května 2018, č. j. 43 K 1001/2006-1915, ve
znění opravného usnesení ze dne 12. července 2018, č. j. 43 K 1001/2006-1943,
konkursní soud prohlásil konkurs na majetek V. B. (bod I. výroku) a správkyní
konkursní podstaty V. B. ustavil JUDr. Dagmar Mixovou (dále jen „D. M.“) [bod
II. výroku].
[3] Usnesením ze dne 17. července 2018, č. j. 43 K 1001/2006-1948,
konkursní soud zprostil D. M. funkce správkyně konkursní podstaty a novým
správcem konkursní podstaty ustavil veřejnou obchodní společnost. Usnesením ze
dne 2. listopadu 2018, č. j. 4 Ko 3/2018-2027, odvolací soud potvrdil usnesení
konkursního soudu ze dne 17. července 2018.
[4] Usnesením ze dne 26. listopadu 2018, č. j. 4 Ko 2/2018-2118, odvolací soud
potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 25. května 2018 v bodu I. výroku a
odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti bodu II. výroku.
[5] Podáním datovaným 25. ledna 2019 (č. l. 1430) žalovaný navrhl, aby v řízení
bylo pokračováno.
[6] Podáním datovaným 16. prosince 2019 (č. l. 1555-1556) veřejná obchodní
společnost navrhla, aby v řízení bylo pokračováno.
31. Pro další úvahy Nejvyššího soudu ohledně přípustnosti dovolání proti výše
(v odstavci 29.) označenému výroku jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona, zákona o konkursu a vyrovnání a občanského soudního řádu:
§ 432 (insolvenčního zákona)
Přechodné ustanovení
(1) Pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto
zákona se použijí dosavadní právní předpisy.
(…)
§ 14 (ZKV)
Účinky prohlášení konkursu
(1) Prohlášení konkursu má tyto účinky:
a/ oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony
úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné.
Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době
jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu,
(…)
c/ řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty
nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce,
se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o
náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon
rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v
konkursu (§ 20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních
účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce,
(…)
§ 218 (o. s. ř.)
Odvolací soud odmítne odvolání, které
(…)
b/ bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn;
(…)
32. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí ustanovení § 432 odst. 1
insolvenčního zákona od 1. ledna 2008 a později nedoznalo změn. Ustanovení § 14
odst. 1 písm. a/ a c/ ZKV v citované podobě, pro věc rozhodné, je účinné k 31.
prosinci 2007 a ustanovení § 218 písm. c/ o. s. ř. v citované podobě nedoznalo
změn od vydání napadeného usnesení.
33. V dané věci je zjevné (odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
správně rozpoznal), že konkursní soud prohlásil konkurs na majetek V. B. [ve
shodě s ustanovením § 432 odst. 1 insolvenčního zákona (ve spojení s
ustanoveními § 433 bodu 1. a § 434 insolvenčního zákona) a s výkladem podaným
např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo
3409/2008, uveřejněném pod číslem 16/2009 Sb. rozh. obč.] podle zákona o
konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007).
34. Prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem konkursní
podstaty (tedy i s pohledávkami dlužníka) na správce konkursní podstaty úpadce
(§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV), jemuž tak svědčí (zásadně) aktivní legitimace k
vymáhání dlužníkových pohledávek; srov. např. bod XXIII., str. 188 (364),
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.
června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sb. rozh. obč. Sporné
řízení vedené u obvodního soudu, v němž se D. D. a V. B. (jako žalobci)
domáhali po žalovaném toho, aby každému z nich zaplatil částku 80.798.105 Kč s
příslušenstvím, je tudíž v rozsahu, v němž se týká žalobního nároku V. B.,
řízením o nároku, který se týká majetku (pohledávky) patřícího do konkursní
podstaty V. B., a které se jen ve vztahu mezi V. B. a žalovaným (k tomu srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Odo 177/2001,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročníku 2001, pod číslem
151) ze zákona přerušilo prohlášením konkursu na majetek V. B. (§ 14 odst. 1
písm. c/ ZKV). K tomu budiž dodáno, že dosavadní stav řízení nenabízí žádné
poznatky, jež by dovolovaly uzavřít, že nastala některá z výjimek, v jejichž
důsledku se závěr o přerušení řízení neprosazuje (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 2,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo
4754/2009); z podání veřejné obchodní společnosti z 31. července 2020 je naopak
zřejmé, že ta se ke své roli účastníka řízení (žalobce b/) místo V. B. aktivně
hlásí. Přitom nejde ani o řízení, pro něž by takovou výjimku zakotvovalo přímo
ustanovení § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV.
35. Jelikož řízení před obvodním soudem není řízením o pohledávkách, které je
třeba přihlásit v konkursu, bylo v něm možné pokračovat na návrh správce
konkursní podstaty V. B. nebo žalovaného (srov. opět § 14 odst. 1 písm. c/
ZKV). Návrh na pokračování v řízení přitom podali jak žalovaný (25. ledna 2019)
tak veřejná obchodní společnost (16. prosince 2019). Již dnem, kdy soudu došel
návrh na pokračování v řízení podaný žalovaným, pak nastal účinek předjímaný
ustanovením § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV spočívající v tom, že veřejná obchodní
společnost se coby správce konkursní podstaty V. B. stala účastníkem řízení
(novým žalobcem b/) místo V. B. K tomu lze dodat, že návrh na pokračování v
řízení (jeho účinky) se vztahuje k řízení vedenému u obvodního soudu, když
samotná žaloba pro zmatečnost (byť ji v prvním stupni projednává jiný soud –
Městský soud v Praze) je (obdobně jako dovolání) pouze mimořádným opravným
prostředkem podaným proti jednomu z rozhodnutí odvolacího soudu vydaných v
řízení zahájeném žalobou podanou u obvodního soudu.
36. V. B. tedy od ledna 2019 přestal být účastníkem sporu, když jej na místě
žalobce b/ nahradil správce jeho konkursní podstaty (veřejná obchodní
společnost). K tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002,
sp. zn. 29 Odo 92/2002, uveřejněné pod číslem 11/2003 Sb. rozh. obč., z nějž se
podává, že správce konkursní podstaty se stává (namísto úpadce) účastníkem
řízení, které se prohlášením konkursu na majetek dlužníka přerušuje, v němž
však lze na návrh k tomu oprávněné osoby pokračovat (§ 14 odst. 1 písm. c/
ZKV), dnem, kdy soudu došel návrh na pokračování v řízení. Právě tento
judikaturní závěr je pak důvodem, pro který Nejvyšší soud odmítl dovolání ve
vztahu k té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud
odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti bodu I. výroku usnesení
soudu prvního stupně (o pokračování v řízení). Odtud totiž plyne, že v
případech, kdy lze pokračovat v řízení přerušeném prohlášením konkursu na
majetek dlužníka a oprávněná osoba podá návrh na pokračování v řízení,
pokračuje soud v řízení bez dalšího, aniž by v tomto směru musel vydávat
usnesení o pokračování v řízení. Tím není dotčena možnost, aby o pokračování v
řízení rozhodl usnesením, které je ale svou povahou usnesením, jímž se upravuje
vedení řízení a proti němuž není přípustné odvolání (§ 202 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř.); v tomto rozsahu tedy byl důvod odvolání odmítnout, byť nikoli dle § 218
písm. b/ o. s. ř., nýbrž dle § 218 písm. c/ o. s. ř. a věcný přezkum napadeného
rozhodnutí v tomto rozsahu význam nemá, když potud dovolatel žádnou otázku, jež
by založila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., ani neklade (k vymezení
přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.,
jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
37. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného ve vztahu ke všem výrokům, jichž se týkalo.
38. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněného pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč. Napadené rozhodnutí totiž není
rozhodnutím, jímž se řízení končí (žaloba pro zmatečnost směřuje proti usnesení
vydanému v průběhu neukončeného řízení o odvolání V. B. proti rozsudku
obvodního soudu ze dne 20. října 2011). Bez zřetele k nepřípustnosti dovolání v
rozsahu nákladových výroků je odtud zjevné, že výrok o nákladech řízení nemělo
obsahovat ani usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. května 2019, ani
dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu. Usnesení odvolacího soudu přitom
potud trpí i vnitřní rozporností, jelikož na jedné straně nepokládá V. B. za
účastníka řízení, na druhé straně však (odmítnutím odvolání v uvedeném rozsahu)
ignoruje fakt, že soud prvního stupně vedle toho, že o nákladech řízení rozhodl
vůči účastníku řízení (veřejné obchodní společnosti) zavázal k jejích náhradě
žalovanému osobu (V. B.), která účastníkem řízení již nebyla (a měla proto
právo žádat, aby takové rozhodnutí bylo odklizeno). Tak jako tak ovšem platí,
že konečným způsobem má právo rozhodnout o nákladech řízení (včetně těch, jež
účastníkům vznikly v řízení o žalobě pro zmatečnost podané proti usnesení jen
procesní povahy v průběhu řízení o odvolání proti rozhodnutí o věci samé)
odvolací soud v rozhodnutí o odvolání proti rozsudku obvodního soudu ze dne 20.
října 2011.
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. února 2021
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu