KSBR 44 INS 3144/2022
70 ICm 1852/2022
29 ICdo 100/2025-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobců a/ J. B. a b/ L. B., obou zastoupených Mgr. Markem Reichlem, advokátem,
se sídlem v Brně, Divadelní 616/4, PSČ 602 00, proti žalovanému Mgr. Martinu
Červinkovi, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, jako
insolvenčnímu správci dlužníka P. B., zastoupenému JUDr. Martinem Pavlišem,
advokátem, se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 149, PSČ 539 01, o vyloučení
nemovitostí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
70 ICm 1852/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. B.,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 44 INS 3144/2022, o dovolání
žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2025, č. j.
70 ICm 1852/2022, 14 VSOL 183/2024-202 (KSBR 44 INS 3144/2022), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně
částku 7.344,70 Kč, k rukám zástupce žalovaného.
1. Rozsudkem ze dne 19. dubna 2024, č. j. 70 ICm 1852/2022-136, Krajský
soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobci (a/ J. B. a b/ L. B.)
domáhali vůči žalovanému (Mgr. Martinu Červinkovi, jako insolvenčnímu správci
dlužníka P. B.) vyloučení označených nemovitých věcí v obci XY (dále jen
„nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka (I. výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 225 odst. 1 a 2 a § 235 odst. 2
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), z § 22 odst. 1 a § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „o. z.“), a z označené judikatury Nejvyššího soudu –
dospěl po provedeném dokazování k závěru, že tři darovací smlouvy (jedna z 22.
března 2018 a dvě z 16. dubna 2018), jimiž žalobci (dlužníkovi rodiče) nabyli
(do společného jmění manželů) nemovitosti od dlužníka (v jednom případě od
dlužníka a jeho manželky), jsou absolutně neplatnými právními jednáními, když
(obě) smluvní strany uzavíraly darovací smlouvy v úmyslu zkrátit dlužníkovy
věřitele (šlo minimálně o úmysl nepřímý). Důvod vyloučit nemovitosti z
majetkové podstaty dlužníka proto neshledal.
3. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26 února
2025, č. j. 70 ICm 1852/2022, 14 VSOL 183/2024-202 (KSBR 44 INS 3144/2022):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud – vycházeje z § 7, § 225 odst. 1 až 3 a § 242
insolvenčního zákona, z § 588 o. z. a z označené judikatury Nejvyššího soudu –
po přezkoumání napadeného rozhodnutí přitakal závěru insolvenčního soudu o
absolutní neplatnosti darovacích smluv pro společný úmysl jednajících stran
zkrátit uzavřením smluv dlužníkovy věřitele.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalobci
dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně
otázky, která „by měla být posouzena jinak“, nebo „nebyla v rozhodovací praxi
řešena“. Konkrétně jde o následující otázky:
[1] Je nutné prokázat při posouzení (ne)platnosti právního jednání z důvodu
úmyslného zkrácení věřitele, že objektivně došlo ke zkrácení věřitele?
[2] Otázka výkladu § 588 o. z.
[3] Otázka zásahu do práv zajištěného věřitele.
6. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a
požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentují dovolatelé k
jednotlivým položeným otázkám takto:
[1] Pro posouzení neplatnosti právního jednání z důvodu úmyslného
zkrácení věřitele, je nutno prokázat, že objektivně došlo ke zkrácení věřitele,
takže odvolací soud pochybil, jestliže se touto otázkou nezabýval.
[2] Soudy při výkladu § 588 o. z. dovodily pro neplatnost právního
jednání mírnější podmínky, než které vymezuje § 242 insolvenčního zákona pro
odporovatelné právní jednání. Nešlo totiž o zjevné narušení veřejného pořádku
ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2020, sen. zn. „31
ICdo 38/2020“ [správně jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod
číslem 104/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 104/2020“), který je (stejně jako
další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových
stránkách Nejvyššího soudu].
[3] Zajištěný věřitel (Raiffeisenbank a. s.) neuplatnil v insolvenčním
řízení svou pohledávku jako zajištěnou (vycházeje z platnosti darovacích
smluv), takže nebude uspokojen ze zajištění. Platnost darovacích smluv
nenarušuje veřejný pořádek, takovým narušením by naopak bylo posouzení, že jsou
absolutně neplatné.
8. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, případně
odmítnout, maje rozhodnutí obou soudů za správná a uváděje, že dovolatelé pouze
opakují argumentaci, se kterou se soudy již přiléhavě vypořádaly.
III. Přípustnost dovolání
9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
10. Vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (15. března
2022) se s přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1.
zákona č. 252/2024 Sb. uplatní pro dané insolvenční řízení (a tedy i pro spory
jím vyvolané) i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do
30. září 2024) [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a §
412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná
ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. Insolvenční zákon v tomto
(rozhodném) znění se uplatní i při zkoumání přípustnosti podaného dovolání.
11. Dovolatelé výslovně napadají rozsudek odvolacího soudu v prvním
výroku, aniž zohledňují, že tímto výrokem odvolací soud potvrdil rozsudek
insolvenčního soudu nejen v zamítavém výroku o věci samé (v I. výroku), nýbrž i
ve výroku o nákladech řízení (ve II. výroku). Dovolání v dané věci přitom může
být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
12. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve
výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle §
243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech
řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
13. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v
zamítavém výroku o věci samé, Nejvyšší soud dovolání, pro něž neplatí žádné z
omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1
a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v dovoláním otevřených
právních otázkách souladné s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu, pro jejíž změnu neshledává Nejvyšší soud důvod ani na základě dovolací
argumentace.
K otázce č. 1 (Ke zkrácení věřitele)
14. V rozsudku ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 ICdo 142/2023,
uveřejněném pod číslem 12/2025 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 12/2025“), Nejvyšší
soud vysvětlil, že smlouva, kterou smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit
uspokojení věřitele jedné z nich, je absolutně neplatná, když odporuje zákonu a
je zřejmé, že takové jednání (zároveň) narušuje veřejný pořádek (§ 588 věta
první o. z.); srov. odstavec 100 odůvodnění tamtéž. Podmínka, aby se prokázalo,
že smluvními stranami zamýšlený následek v důsledku takového právního jednání
také nastal (aby se prokázalo, že nějaký věřitele takovým jednáním byl
„zkrácen“), ze závěrů R 12/2025 neplyne. Absolutní neplatnost právního jednání
se tu pojí nikoli s následkem způsobeným některému z dlužníkových věřitelů,
nýbrž se záměrem (úmyslem) obou smluvních stran věřitele zkrátit (jenž je
konáním, které svým účelem odporuje zákonu a zároveň zjevně narušuje veřejný
pořádek). Takto (bez požadavku na prokázání následku ve formě skutečného
zkrácení některého z dlužníkových věřitelů) byl v soudní praxi ustáleně
vykládán i § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do
31. prosince 2013 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července
2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sb. rozh. obč.).
Srov. k tomu ostatně i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2020,
sen. zn. 24 ICdo 20/2019. Šlo o rozsudek vydaný rovněž v řízení o vylučovací
žalobě podle § 225 a násl. insolvenčního zákona, z nějž R 12/2025 v odstavci 99
odůvodnění výslovně vychází. Nadto odvolací soud ve skutkové rovině uzavřel,
že v době uzavření darovacích smluv dlužník neměl jiný majetek a měl nesplacené
závazky (dluhy); srov. odstavec 14. odůvodnění napadeného rozhodnutí.
K otázce č. 2 (K výkladu § 588 o. z.)
15. Odpověď na otázku č. 2 se podává již z judikatorních závěrů
shrnutých v předchozím odstavci, jelikož podle argumentace obsažené v odstavci
99 odůvodnění R 12/2025 o zřejmé narušení veřejného pořádku ve smyslu závěrů
tam označeného R 104/2020 vskutku šlo. Nejde ani o podmínky mírnější než ty,
které vyžaduje § 242 insolvenčního zákona pro neúčinná právní jednání (jak
tvrdí dovolatelé), když zásadní rozdíl mezi neúčinností právního jednání podle
§ 242 insolvenčního zákona a absolutní neplatností právního jednání podle § 588
o. z. tkví v tom, že neplatnost právního jednání způsobuje úmyslné zákonu
odporující jednání obou smluvních stran; u neúčinnosti podle § 242
insolvenčního zákona druhá smluvní strana o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi
pouze ví, ale sama jej nemá (srov. odstavec 89 a násl. odůvodnění R 12/2025).
K otázce č. 3 (K právům zajištěného věřitele)
16. Není věcí žalobců (dovolatelů) prosazovat prostřednictvím
mimořádného opravného prostředku (dovolání) ochranu práv třetích osob (zde
zajištěného věřitele). Zajištěný věřitel (banka) je nepochybně způsobilý hájit
svá práva v insolvenčním řízení sám, má-li za to, že je na nich krácen; již
proto nesvědčí dovolatelům procesní legitimace k založení přípustnosti dovolání
pro odpověď na otázku č. 3. Dovolatelé nadto přehlížejí, že ustálená judikatura
Nejvyššího soudu již dala odpověď na otázku, jak zajištěný zástavní věřitel
může prosadit právo ze zajištění, jestliže se věc zatížená zástavním právem
dostane do majetkové podstaty dlužníka až v průběhu insolvenčního řízení, v
době po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení
pohledávek (a ustanoveními o možných změnách pořadí přihlášených pohledávek).
Srov. k tomu především důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012,
sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněného pod číslem 112/2012 Sb. rozh. obč.,
jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2020, sen. zn. 29
NSČR 35/2019, uveřejněného pod číslem 65/2021 Sb. rozh. obč.
17. K otázkám, které dovolatelé argumentačně rozebírají v dovolání, leč
pro něž nežádají dovolání připustit, Nejvyšší soud uvádí, že (opakovaný) pokyn
insolvenčního soudu, aby žalovaný vyloučil nemovitosti z majetkové podstaty
dlužníka, není důvodem, na jehož základě by se dovolatelé mohli domáhat (poté,
co žalovaný odmítl pokyn splnit) vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty
dlužníka (srov. odstavec 15 dovolání); ve světle závěrů napadeného rozhodnutí
se v pokynu pouze promítl chybný úsudek insolvenčního soudu, jenž nemá vliv na
výsledek řízení o excindační žalobě.
18. Námitka dovolatelů, že bez provedení dalších důkazů neměl mít
odvolací soud za prokázaný společný úmysl smluvních stran zkrátit uzavřením
darovacích smluv dlužníkovy věřitele, směřuje ke kritice hodnocení
(provedených) důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) však nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem; srov. např. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sb. rozh. obč., a nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn.
IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu.
19. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo
odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní
služby (sepis vyjádření k dovolání z 13. června 2025) určené podle § 11 odst. 1
písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního
tarifu), v aktuálním znění.
20. Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je
ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu, sporem ve věci
rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu
částka 113.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu)
mimosmluvní odměna ve výši 5.620 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13
odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč jde o částku 6.070 Kč. S připočtením
náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.274,70 Kč (§ 137 odst. 3 o. s.
ř.) jde celkem o částku 7.344,70 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k
tíži žalobců (s ohledem na nedílnou povahu nároku týkajícího se majetku ve
společném jmění manželů solidárně).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 24. září 2025
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu