KSCB 41 INS XY
42 ICm XY
29 ICdo 101/2018-66
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, územní pracoviště v Českých
Budějovicích, se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 1/5, proti žalovanému
Indra - Šebesta v. o. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00,
identifikační číslo osoby 26 91 98 77, jako insolvenčnímu správci dlužníka J.
B., o určení pořadí pohledávek, vedeného u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužníka J. B., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2018, č. j. 42 ICm XY, 104 VSPH XY (KSCB
41 INS XY), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2018, č. j. 42 ICm
XY, 104 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), se mění takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. června 2017, č. j. 42
ICm XY, se s výjimkou výroku II. mění takto:
1) Pohledávky žalobce z titulu:
- platebního výměru ze dne 14. července 2016, č. j.
1580059/16/2200-31473-303529, ve výši 49.366,- Kč,
- platebního výměru ze dne 14. července 2016, č. j.
1584396/16/2200-91473-303529, ve výši 72.375,- Kč,
- platebního výměru ze dne 14. července 2016, č. j.
1582813/16/2200-31473-303529, ve výši 75.723,- Kč,
- platebního výměru ze dne 31. srpna 2016, č. j.
1828809/16/2200-31473-303529, ve výši 49.366,- Kč,
- platebního výměru ze dne 31. srpna 2016, č. j.
1828702/16/2200-31473-303529, ve výši 72.375,- Kč,
- platebního výměru ze dne 31. srpna 2016, č. j.
1828566/16/2200-31473-303529, ve výši 75.723,- Kč,
nejsou pohledávkami vyloučenými z uspokojení v insolvenčním řízení vedeném
Krajským soudem v Českých Budějovicích v insolvenční věci dlužníka J. B. pod
sp. zn. KSCB 41 INS XY.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
všech stupňů.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. června 2017, č. j. 42
ICm XY, určil, že pohledávky žalobce z titulu:
- platebního výměru ze dne 14. července 2016, č. j. 1580059/16/2200-31473-303529,
- platebního výměru ze dne 14. července 2016, č. j. 1584396/16/2200-91473-303529,
- platebního výměru ze dne 14. července 2016, č. j. 1582813/16/2200-31473-303529,
- platebního výměru ze dne 31. srpna 2016, č. j. 1828809/16/2200-31473-303529,
- platebního výměru ze dne 31. srpna 2016, č. j. 1828702/16/2200-31473-303529,
- platebního výměru ze dne 31. srpna 2016, č. j. 1828566/16/2200-31473-303529,
jsou pohledávkami přihlášenými do insolvenčního řízení vedeného u Krajského
soudu v Českých Budějovicích (dále též jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. 41
INS XY (výrok I.). Žalobu na určení, že pohledávka z titulu platebního výměru
ze dne 13. dubna 2016, č. j. 868751/16/2216-00460-307370, je pohledávkou
přihlášenou do insolvenčního řízení, vedeného u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 41 INS XY, zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Přitom vyšel z toho, že:
1) Usnesením ze dne 4. října 2016, č. j. 41 INS XY, zjistil insolvenční
soud úpadek dlužníka. 2) Platebními výměry ze dne 14. července 2016 (výše specifikovanými)
žalobce vyměřil dlužníku povinnost odvodu za porušení rozpočtové kázně, s tím,
že dlužníku byly na základě rozhodnutí o poskytnutí dotace z Evropského
rybářského fondu v rámci Operačního programu Rybářství 2007-2013 ze dne 28. června 2011 poskytnuty peněžní prostředky ze státního rozpočtu a prostředky ze
státního rozpočtu na předfinancování výdajů, které mají být kryty prostředky z
rozpočtu Evropské unie, a dlužník se zavázal využívat dotaci v souladu s
rozhodnutím pouze na úhradu způsobilých výdajů. Dlužník rozpočtovou kázeň
porušil tím, že požadoval platbu za nezpůsobilé výdaje, respektive za
neprovedené práce a na ně vázané náklady, čímž porušil rozpočtovou kázeň podle
ustanovení § 44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových
pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), a
„byly mu vyměřeny příslušné odvody“. Platebními výměry ze dne 31. srpna 2016
(výše specifikovanými) žalobce dlužníku vyměřil povinnost zaplatit penále za
prodlení s odvody za porušení rozpočtové kázně (určenými výměry ze dne 14. července 2016). Platebním výměrem ze dne 13. dubna 2016 žalobce vyměřil
dlužníku pokutu za nepodání daňového přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí
podle ustanovení § 250 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. 3) Žalobce výše uvedené pohledávky přihlásil do insolvenčního řízení
(přihláškou P20), přičemž žalovaný tyto přihlášky nezařadil na přezkumné
jednání, maje za to, že jde o pohledávky, které jsou vyloučeny [ve smyslu
ustanovení § 170 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona)], z uspokojení v insolvenčním řízení. 4) Usnesením ze dne 9. března 2017, č. j.
41 INS XY, insolvenční soud
žalobci uložil, aby v určené lhůtě podal žalobu o určení pořadí pohledávek;
žalobce podal žalobu včas (ve lhůtě určené ustanovením § 203a odst. 1
insolvenčního zákona). Na tomto základě insolvenční soud ? cituje ustanovení § 170 písm. d)
insolvenčního zákona, ustanovení § 2 odst. 3 písm. b) a odst. 5 a § 250 odst. 1
písm. a) daňového řádu, jakož i ustanovení § 44 odst. 1 písm. b) zákona o
rozpočtových pravidlech – uzavřel, že pohledávky vzniklé na základě platebních
výměrů ze dne 14. července 2016 a ze dne 31. srpna 2016, nejsou mimosmluvními
sankcemi, když jimi stanovené odvody za porušení rozpočtové kázně nejsou
sankcemi za nesplnění podmínek pro poskytnutí dotace, nýbrž jde o uložení
povinnosti vrátit zpět prostředky, které nebyly použity ke stanovenému účelu, a
to včetně penále. Proto insolvenční soud určil, že jde o pohledávky přihlášené do insolvenčního
řízení, když vznikly před rozhodnutím o úpadku dlužníka. Ve vztahu k pohledávce dle platebního výměru ze dne 13. dubna 2016 insolvenční
soud žalobu zamítl s tím, že pohledávka „představuje typickou mimosmluvní
sankci“. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. dubna 2018, č. j. 42 ICm XY, 104 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu (ve
výrocích I. a III.) změnil tak, že zamítl žalobu „na určení, že pohledávka
Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, územní pracoviště v Českých Budějovicích,
přihlášená přihláškou pohledávky, č. j. 2175701/16/2201-80542-303098, ze dne
28. listopadu 2016 ve výši 529.970,- Kč není pohledávkou vyloučenou ze způsobů
řešení úpadku ve smyslu § 170 insolvenčního zákona“ (první výrok) a žalobci
uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
částku „726,- Kč včetně DPH“ (druhý výrok). Odvolací soud v prvé řadě zdůraznil, že dne 9. června 2017 (po rozhodnutí
insolvenčního soudu) žalobce vzal částečně zpět přihlášené pohledávky;
insolvenční soud vzal usnesením ze dne 6. února 2018 (P20-8), které nabylo
právní moci dne 22. února 2018, částečné zpětvzetí pohledávek žalobce na
vědomí. Předmětem řízení tak zůstalo určení pořadí pohledávek podle platebních
výměrů ze dne 14. července 2016 v částkách 49.366,- Kč, 72.375,- Kč a 75.723,-
Kč, a podle platebních výměrů ze dne 31. srpna 2016 v částkách 49.366,- Kč,
72.375,- Kč a 75.723,- Kč (celkem tedy zůstalo přihlášeno do insolvenčního
řízení z titulu označených platebních výměrů 394.928,- Kč). Následně odvolací soud – odkazuje na závěry, které formuloval v rozsudku ze dne
24. září 2015, č. j. 44 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPA 44 INS XY), jakož i na
závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. října 2005, č. j. Afs
81/2004-54 ? uzavřel, že odvod za porušení rozpočtové kázně je „mimosmluvní
sankcí za porušení právní normy, zákona o rozpočtových pravidlech“; není tak
pohledávkou, která se uspokojuje v insolvenčním řízení.
Současně doplnil, že žalobce sice po vydání rozhodnutí insolvenčního soudu vzal
zpět přihlášku pohledávky (úhrnem) ohledně částky 134.618,- Kč, nevzal však v
této části zpět i žalobu; proto odvolací soud žalobu zamítl v rozsahu
přihlášené pohledávky ve výši 529.970,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dál jen
„o. s. ř.“), s tím, že právní posouzení věci odvolacím soudem odporuje závěrům
vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29 ICdo
3/2016 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 69/2019 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek – dále jen „R 69/2019“).
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o tom, že odvod za porušení
rozpočtové kázně (a penále za včasné nezaplacení odvodu) je mimosmluvní sankcí,
a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a potvrdil
rozhodnutí soudu insolvenčního.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 170 písm.
d) insolvenčního zákona, když v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu
odporuje judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud v dovolatelem označeném R 69/2019 formuloval a odůvodnil závěr,
podle něhož:
„Odvod za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli
dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel
podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala
nenávratnou, není mimosmluvní sankcí ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního
zákona.
Jde-li o pohledávku, která vznikla po rozhodnutí o úpadku, je odvod za porušení
rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena
dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky, při
jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou,
pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. e)
insolvenčního zákona.
Insolvenční zákon má ve vztahu k daňovému řádu povahu zákona speciálního (jehož
uplatnění má v případě dlužníkova úpadku přednost) ve vztahu k plnění těch
funkcí daňového řádu, které se týkají vymáhání daňových pohledávek“.
K tomu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29
ICdo 23/2017 a ze dne 19. července 2018, 29 ICdo 40/2017.
Přitom na zmíněném závěru nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani v poměrech
dané věci.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu, jakož i (v rozsahu dotčeném
odvoláním žalovaného) rozsudek insolvenčního soudu (jehož výrok navíc obsahově
neodpovídal žalobnímu petitu a nebyla v něm ani specifikována výše jednotlivých
pohledávek) změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.] tak, že žalobě (v rozsahu
nedotčeném částečným zpětvzetím přihlášky, vzatým na vědomí insolvenčním
soudem) vyhověl. Ve zbývající části, tj. co do částí přihlášených pohledávek,
které sice vzal žalobce zpět, ale ohledně nichž v tomto řízení nevzal zpět
žalobu, Nejvyšší soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů se opírá (vzhledem k
výsledku řízení) o ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu