KSPA 56 INS 32350/2012
56 ICm 4537/2014
29 ICdo 23/2017-98
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Finančního úřadu pro Pardubický kraj, se sídlem v Pardubicích, Boženy
Němcové 2625, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 72 08 00 43, proti
žalovanému Ing. Davidu Jánošíkovi, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova
1105/36, PSČ 500 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka Plynostav - regulace
plynu, a. s., zastoupenému JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze
1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, o určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 56 ICm 4537/2014,
jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Plynostav - regulace plynu, a.
s., se sídlem v Pardubicích, Nádražní 641, PSČ 533 51, identifikační číslo
osoby 47 47 24 99, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS 32350/2012, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2016, č. j. 56 ICm 4537/2014,
104 VSPH 548/2016-72 (KSPA 56 INS 32350/2012), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2016, č. j. 56 ICm
4537/2014, 104 VSPH 548/2016-72 (KSPA 56 INS 32350/2012), se mění takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze
dne 13. dubna 2016, č. j. 56 ICm 4537/2014-52, se mění takto:
Určuje se, že pohledávky žalobce uplatněné v insolvenčním řízení
vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích na majetek
dlužníka pod sp. zn. KSPA 56 INS 32350/2012, podle platebních výměrů ze dne 8.
září 2014, č. j. 1304941/14/2800-04702-607223, ve výši 3.316.052,- Kč a č. j.
1304951/14/2800-04702-607223, ve výši 18.790.959,- Kč, jsou pohledávkami za
majetkovou podstatou.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 13. dubna 2016, č. j. 56 ICm 4537/2014-52, Krajský soud v
Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“):
1) Zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce (Finančního úřadu pro
Pardubický kraj) ve výši 3.316.052,- Kč, vzniklá z titulu odvodu za porušení
rozpočtové kázně do státního rozpočtu a vyměřená platebním výměrem ze dne 8. září 2014, č. j. 1304941/14/2800-04702-60722, který nabyl právní moci dne 10. října 2014, a pohledávka žalobce ve výši 18.790.959,- Kč, vzniklá z titulu
odvodu za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu a vyměřená platebním
výměrem ze dne 8. září 2014, č. j. 1304951/14/2800-04702-607223, který nabyl
právní moci dne 10. října 2014, uplatňované v insolvenčním řízení dlužníka
(Plynostav - regulace plynu, a. s.), vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPA 56 INS 32350/2012, jsou pohledávkami za majetkovou podstatou. 2) Žalobci uložil zaplatit žalovanému (Ing. Davidu Jánošíkovi, insolvenčnímu
správci dlužníka) na náhradě nákladů řízení částku 13.549,27 Kč. Insolvenční soud po provedeném dokazování – vycházeje z ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) a odst. 3, § 170 písm. d) a § 203a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 44 odst. 1 písm. b) a § 44a odst. 3 písm. a) a d) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových
pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), a z
ustanovení § 2 odst. 3 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu –
uzavřel, že „odvod za porušení rozpočtové kázně má sankční povahu, protože
nastupuje až v případě porušení povinnosti příjemcem dotace“. Nejde tak o
prosté vrácení dotace, byť se jejich výše shoduje. Proto insolvenční soud – ztotožňuje se s odůvodněním rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. září 2015, č. j. 101 VSPH 308/2015-176 [(správně „č. j. 44 ICm
1408/2014, 101 VSPH 308/2015-176 (KSPA 44 INS 6314/2011“)] – dovodil, že obě
pohledávky, které vznikly právní mocí platebních výměrů, tj. 10. září 2014, což
bylo po rozhodnutí o úpadku dlužníka (30. ledna 2013), jsou vyloučeny z
uspokojení v insolvenčním řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2016, č. j. 56 ICm 4537/2014,
104 VSPH 548/2016-72 (KSPA 56 INS 32350/2012), k odvolání žalobce rozsudek
insolvenčního soudu potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalovanému na
náhradu nákladů odvolacího soudu řízení 3.400,- Kč (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že „podstatou sporu se v daném případě stal výklad
institutu odvodu do státního rozpočtu a Národního fondu za porušení rozpočtové
kázně dlužníkem jako příjemcem dotace z důvodu neoprávněného použití peněžních
prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu a z Národního fondu ve smyslu § 3
písm. e) a § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech, za což je
dlužník povinen provést prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu
odvod do státního rozpočtu a Národního fondu podle § 44a odst. 4 písm. c) a §
44a odst. 6 zákona o rozpočtových pravidlech“. Přitom se ztotožnil se závěry formulovanými v rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 24.
září 2015, ze kterého ostatně vyšel i soud insolvenční, podle něhož
„by odporovalo principu racionality a bezrozpornosti právního řádu, bylo-li by
nahlíženo na peněžitou mimosmluvní sankci stanovenou předpisem veřejného práva
jinak jen proto, že byla stanovena rozhodnutím správního orgánu v režimu a
postupem stanoveným v daňovém řádu, který veškeré pohledávky podle tohoto
zákona, jež vznikly rozhodnutím finančního úřadu, pojmenovává i jako
,pohledávky daňové‘ a nepoužívá termín ,smluvní sankce‘, a že právní řád
založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti
sebou nutně přináší interaktiv stejného náhledu na srovnatelné právní instituce
(v dané věci na mimosmluvní sankce), byť upravené v rozdílných právních
předpisech či dokonce odvětvích“. Ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního
zákona musí být aplikováno jednotně na všechny druhy pohledávek, jež mají být v
insolvenčním řízení uspokojeny, či naopak z něho vyloučeny, bez ohledu na to,
zda peněžitou mimosmluvní sankci zakotvuje zákon veřejného práva (zákona o
rozpočtových pravidlech). Proto odvolací soud v poměrech dané věci uzavřel, že odvod za porušení
rozpočtové kázně není pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení
§ 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, neboť není daní a není ani jiným
obdobným peněžitým plněním z hlediska insolvenčního zákona, bez ohledu na to,
že se při jeho správě postupuje podle daňového řádu. Odvod za porušení
rozpočtové kázně je mimosmluvní sankcí za porušení právní normy (zákona o
rozpočtových pravidlech), jež se v insolvenčním řízení neuspokojuje žádným ze
způsobů řešení úpadku [§ 170 písm. d) insolvenčního zákona].
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), maje (ve vztahu k výroku ve věci samé) za to, že otázka
charakteru odvodu za porušení rozpočtové kázně ve vazbě na insolvenční řízení
nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a ve vztahu k výroku
o náhradě nákladů řízení za to, že výše této náhrady byla určena nesprávně, a
požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů změnil a určil, že
pohledávky žalobce jsou pohledávkami za majetkovou podstatou. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nedostatečným způsobem vypořádal s
charakterem pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení. Současně snáší
argumenty na podporu závěru, podle něhož porušení rozpočtové kázně „není
správným deliktem“ a stejně tak uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně
není „trestní sankcí“. Cílem odvodu za porušení rozpočtové kázně je navrátit
zpět do státního rozpočtu prostředky, které nebyly využity za účelem a v
souladu s podmínkami určenými pro jejich čerpání; proto odvod za porušení
rozpočtové kázně není ani mimosmluvní sankcí podle ustanovení § 170 písm. d)
insolvenčního zákona. Současně snáší argumenty ve prospěch názoru, že odvod za
porušení rozpočtové kázně je způsobilý být pohledávkou za majetkovou podstatou
podle ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, respektive zamítl. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že v předmětné věci nebylo mezi účastníky sporu
o tom, že pohledávky z titulu odvodu za porušení rozpočtové kázně, vymezené
platebními výměry ze dne 8. září 2014, vznikly (až) po rozhodnutí o úpadku
dlužníka jako důsledek porušení podmínek dotace poskytnuté rozhodnutím ze dne
8. září 2011 na projekt „Rekonstrukce výrobního areálu Plynostav - regulace
plynu, a. s.“, podle nichž dlužník (mimo jiné) nesměl „vstoupit do insolvence,
konkursu nebo úpadku“ do tří let od data ukončení realizace projektu (tj. do
31. října 2014). V případě, že soud rozhodne o povolení reorganizace a příjemce
dotace po provedení reorganizace nadále využívá majetek, u něhož pořizovací
výdaje byly nárokovány a proplaceny v žádosti o platbu k ekonomické činnosti,
která přímo souvisí s předmětem realizace projektu, nedochází ze strany
příjemce k porušení podmínek dotace. Insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka
usnesením ze dne 30. ledna 2013, č. j. KSPA 56 INS 32350/2012-A-33, které ve
výroku o úpadku nabylo právní moci 16. února 2013. Usnesením ze dne 31. července 2014, č. j. KSPA 56 INS 32350/2012-B-129, které nabylo právní moci dne
27. srpna 2014, insolvenční soud přeměnil reorganizaci dlužníka v konkurs. Nejvyšší soud se právními otázkami dovolatelem otevřenými zabýval v rozsudku ze
dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 3/2016, k jehož závěrům se přihlásil i v
důvodech rozsudku ze dne 27. března 2018, sen. zn.
29 ICdo 23/2016, ve kterém
zdůraznil, že:
Kategorizací pohledávek věřitelů z hlediska možnosti jejich uspokojení v
insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, se Nejvyšší soud zabýval již v
usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod
číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“). V R 54/2012 pak Nejvyšší soud v návaznosti na výklad podaný k přednostním
pohledávkám, konkrétně k pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 168
insolvenčního zákona) a k pohledávkám postaveným na roveň pohledávkám za
majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona), uvedl, že:
Protipólem takto nastavené úpravy pohledávek věřitelů uspokojitelných v
insolvenčním řízení jsou pohledávky, které insolvenční zákon z takového
uspokojení výslovně vylučuje, ač by jinak patřily mezi pohledávky, jež se (v
intencích výše podaného výkladu) uspokojit mohou. Jde o pohledávky vypočtené v
§ 170 insolvenčního zákona. V R 54/2012 rovněž Nejvyšší soud vysvětlil, že skutečnost, že pohledávka, která
vznikla po rozhodnutí o úpadku dlužníka, není vyloučena z uspokojení podle §
170 insolvenčního zákona, z ní ještě nečiní pohledávku za majetkovou podstatou
ve smyslu ustanovení § 168 insolvenčního zákona, případně pohledávku postavenou
na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 insolvenčního
zákona. Pro poměry dané věci je tudíž úkolem Nejvyššího soudu odpovědět na
otázku, zda předmětné pohledávky jsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním
řízení v režimu ustanovení § 170 insolvenčního zákona a v případě, že odpověď
bude záporná, se dále zabývat tím, zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou
ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona (jak tvrdí dovolatel). K pohledávkám vyloučeným z uspokojení v insolvenčním řízení coby mimosmluvní
sankce postihující majetek dlužníka (§ 170 písm. d/ insolvenčního zákona). Povahou pohledávek vyloučených ve smyslu ustanovení § 170 písm. d)
insolvenčního zákona z uspokojení v insolvenčním řízení coby mimosmluvní sankce
postihující majetek dlužníka se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 116/2015, jež bylo dne 13. června 2018
občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu přijato k uveřejnění ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a k jehož závěrům se přihlásil též v
usneseních ze dne 21. prosince 2017, sen. zn. 29 NSČR 16/2016, 29 NSČR 82/2016
a 29 NSČR 85/2016. Nosnou argumentaci, jež se odtud podává (vycházející rovněž
z historického srovnání úprav týkajících se pohledávek vyloučených z uspokojení
v „úpadkovém režimu“), lze shrnout následovně:
Úprava pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení týkající se
pohledávek z mimosmluvních sankcí postihujících majetek dlužníka, obsažená v §
170 písm. d) insolvenčního zákona, je srovnatelná s úpravou obsaženou v § 33
odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen
„ZKV“), a s úpravou obsaženou v § 59 odst. 1 bodu 2. zákona č. 64/1931 Sb. z. a
n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále jen „konkursní
řád z roku 1931“), a v § 57 bodu 2. Císařského nařízení č. 337/1914 ř. z., jímž
se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí, recipovaného Československou
republikou a platného na jejím území až do 1. dubna 1931 (dále jen „konkursní
řád z roku 1914“). Jakkoli ustanovení § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 a
ustanovení § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914 vylučovala (slovně) z
uspokojení v konkursu pohledávky z titulu „peněžitých trestů pro trestné činy
jakéhokoliv druhu“, dobová literatura dovozovala, že výluka se vztahuje na
peněžité tresty jakéhokoli druhu. Tak v díle Voska, J.: Řády konkursní,
vyrovnací a odpůrčí. Nákladem „Československého Kompasu“ tiskařské a
vydavatelské akc. spol. Praha 1926, se k § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku
1914 na str. 163 uvádí, že vyloučeny jsou takto „peněžité tresty uložené soudy
i úřady administrativními (finančními) v řízení trestním, kárném i tresty
pořádkové“. V díle Voska, J.: Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Právnické
knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek. Praha 1931, se k § 59 odst. 1
bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 na str. 236-237 uvádí, že: „V konkursu
nemohou býti vymáhány (proti konkursní podstatě) peněžité tresty jakéhokoliv
druhu, ať byly uloženy soudy nebo úřady správními (finančními), v řízení
civilním, trestním, trestním důchodkovém, kárném (i tresty pořádkové)“. Tamtéž
(na str. 235) je citováno (jako použitelné při výkladu § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. září 1926,
sp. zn. R I 793/26, uveřejněné pod číslem 6316 Sbírky rozhodnutí nejvyšších
stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný (dále jen „Vážný
č. 6316“), v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pod ustanovení § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914 spadají nejen tresty soudní, důchodkové a berní,
nýbrž i kárné a pořádkové, bez ohledu na to, kým byly uloženy, pokud v sobě
nezahrnují náhradu škody. V díle Štajgr, F.: Konkursní právo, Nakladatelství
Všehrd, Praha 1947, str. 126, se k výkladu § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního
řádu z roku 1931 uvádí (opět s výslovným odkazem na rozhodnutí Vážný č. 6316),
že z konkursu jsou vyloučeny „peněžité tresty uložené úpadci ať před nebo po
prohlášení konkursu za činy jakéhokoli druhu, tedy jak tresty soudní, tak
policejní, daňové, důchodkové, disciplinární, pořádkové, pokud v sobě
nezahrnují náhradu škody“. Budiž dále řečeno, že stejně vykládá termín „mimosmluvní sankce postihující
majetek úpadce“ [obsažený tehdy v § 33 odst. 1 písm. d) ZKV bez výjimek
doplněných s účinností od 1.
dubna 1998 až novelou zákona o konkursu a
vyrovnání provedenou zákonem č. 12/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů] dílo
Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996 (dále jen „Steiner“). Tam se na str. 192 uvádí, že pod uvedený
pojem spadají „nejen tresty soudní, ale i kárné a pořádkové, bez ohledu na to,
kým byly uloženy, pokud v sobě nezahrnují náhradu škody“. Tamtéž je v uvedených
souvislostech přímo odkazováno na rozhodnutí Vážný č. 6316 (s chybou v čísle
judikátu založenou uvedením posledních dvou čísel v opačném pořadí). V díle
Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, se k výkladu § 33 odst. 1 písm. d) ZKV na str. 178 uvádí, že pod
pojem mimosmluvní sankce postihující majetek úpadce patří peněžité tresty
ukládané soudy podle trestního zákona, pokuty ukládané orgány veřejné správy
podle zákona o přestupcích a správní sankce ukládané příslušnými správními
orgány podle zvláštních zákonů. V díle Kotoučová, J.: Zákon o konkursu a
vyrovnání a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002,
str. 264, se k témuž ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání uvádí, že
mimosmluvní sankcí postihující majetek úpadce může být např. pořádková pokuta
uložená soudem. Za mimosmluvní sankci lze dále považovat i peněžitý trest
uložený soudem podle trestního zákona, pokuty ukládané státními orgány podle
zákona o přestupcích, dále pak správní sankce ukládané správními orgány
například podle zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, v platném
znění. V literatuře k insolvenčnímu zákonu se při výkladu § 170 písm. d) insolvenčního
zákona omezuje dílo Zelenka, J. a kolektiv: Insolvenční zákon. Poznámkové
vydání s důvodovou zprávou. 1. vydání, Praha, Linde 2007, str. 276, na
konstatování, že předmětné ustanovení vychází z ustanovení § 33 odst. 1 ZKV,
jež v zásadě toliko zpřesňuje. V díle Kozák, J., Budín, P, Dadam, A., Pachl,
L.: Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém
řízení. Komentář. Praha. ASPI, a. s., 2008, str. 221, se uvádí, že tímto
ustanovením mají být vyloučeny z úhrady sankce dané právní úpravou u uvedených
povinností. V díle Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 600-608, se pak uvádí, že „v oblasti
mimosmluvních sankcí jako nároků vyloučených z uspokojení v průběhu
insolvenčního řízení i nadále platí, že se jedná zejména o pokuty ukládané
správními úřady, o správní sankce ukládané opět správními orgány podle
zvláštních zákonů a též o peněžité tresty ukládané soudy podle trestního
zákona“. Ve výkladu ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona byla dále soudní
praxe sjednocena prostřednictvím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září
2012, sen. zn.
1 VSPH 1159/2012, uveřejněného pod číslem 44/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou, podle níž:
„V insolvenčním řízení se zásadně neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku
mimosmluvní sankce, včetně nezaplacené blokové pokuty [§ 170 písm. d)
insolvenčního zákona], ani jejich příslušenství, včetně nákladů za nařízení
daňové exekuce (§ 182 a § 183 daňového řádu). Přihlášku takové pohledávky
insolvenční soud odmítne podle § 185 insolvenčního zákona“. V usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. února 2010, č. j. 22 Ca
234/2009-39, uveřejněném pod číslem 2134/2010 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, byla mezi pohledávky vyloučené z uspokojení v insolvenčním
řízení podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona zařazena pokuta uložená
dlužníku za správní delikty podle § 26 odst. 1 písm. c) a i), odst. 2 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce. Nejvyšší soud v usneseních sen. zn. 29 NSČR 116/2015, 29 NSČR 16/2016, 29 NSČR
82/2016 a 29 NSČR 85/2016 shodně uzavřel, že pokuta uložená dlužníku za
přestupek podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je mimosmluvní sankcí
vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení podle ustanovení § 170 písm. d)
insolvenčního zákona, leč pohledávka představovaná paušální částkou nákladů
řízení o přestupcích ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé zákona o přestupcích,
takovou mimosmluvní sankcí není. Účel paušální náhrady nákladů řízení o
přestupcích totiž nesměřuje k potrestání (a to ani u osoby, které je za
spáchaný přestupek uložena pokuta), ale právě k tomu, aby státu (v režimu § 79
odst. 4 zákona o přestupcích obci, jejíž orgán rozhodl o přestupku) byla
(alespoň zčásti, „paušálem“) nahrazena majetková újma spočívající ve vynaložení
nákladů nezbytných k projednání přestupku a rozhodnutí o něm. Povaha takového
nároku se více než „příslušenství mimosmluvní sankce“ blíží škodnímu nároku,
jejž z působnosti obdobných pravidel obsažených v konkursních řádech z roku
1914 a 1931 vylučovala prvorepubliková judikatura (srov. opět rozhodnutí Vážný
č. 6316) a z působnosti pravidla obsaženého v obdobně formulovaném § 33 odst. 1
písm. d) ZKV literatura (srov. opět Steiner, str. 192). Má totiž za úkol (byť i
jen zčásti, relativně nízce nastaveným „paušálem“) reparovat majetkovou újmu
vzniklou státu (v daných poměrech obci, jež plní úkoly státu a jejíž orgán o
přestupku rozhodoval) coby náklady nezbytně vynaložené za účelem projednání
přestupku a rozhodnutí o něm. Pojem dotace je tradiční terminologií pro výraz, kterým se označuje poskytování
peněžních prostředků zpravidla bez právního nároku (srov. např. Madar, Z. a
kol.: Slovník českého práva. I. díl. LINDE Praha a. s. Právnické a ekonomické
nakladatelství Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 1995, str. 253); srov. k tomu
též § 14 odst. 1 rozpočtových pravidel a v judikatuře dále rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. října 2009, č. j. 1 Afs 100/2009-63, uveřejněný pod
číslem 2332/2011 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (z nějž se dále
podává, že je to poskytovatel dotace, kdo svým rozhodnutím stanoví podmínky
poskytnutí dotace).
Předmětné pohledávky mají původ v tom, že nebyly dodrženy podmínky, při jejichž
splnění by se poskytnutá dotace (poskytnuté peněžní prostředky) stala
nenávratnou. Jinak řečeno, jde o navrácení toho, co bylo dlužníku poskytnuto
nenávratně jen pro případ, že dodrží podmínky, k nimž se zavázal. Ještě jinak
řečeno, jde o to, aby dlužník vrátil to, co obdržel, jelikož nedodržel to, k
čemu se zavázal (co nabídl jako „protihodnotu“ dotace, respektive co přislíbil
dodržet, aby byl naplněn účel poskytnuté dotace). Jde tedy o odčerpání
prostředků, které si dlužník (coby příjemce dotace) nemůže ponechat, protože
následně (po obdržení dotace) nedodržel podmínky, jejichž splnění bylo
vyžadováno k tomu, aby poskytnuté peněžení prostředky (dotaci) nemusel vrátit
tomu, kdo mu je poskytl. Zjednodušeně řečeno se odvodem za porušení rozpočtové
kázně mají poměry vychýlené porušením povinností příjemcem dotace (dlužníkem)
navrátit (majetkově) do stavu před poskytnutím dotace. V intencích toho, co bylo o mimosmluvních sankcích postihujících majetek
dlužníka [§ 170 písm. d) insolvenčního zákona] shrnuto (též na základě výstupů
z literatury) již v usneseních Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 116/2015, 29
NSČR 16/2016, 29 NSČR 82/2016 a 29 NSČR 85/2016, lze uzavřít, že účel odvodu za
porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace
vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky,
při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou,
nesměřuje k potrestání příjemce dotace, nýbrž k tomu, aby poskytovateli dotace
(např. státu nebo vyššímu územněsprávnímu celku) bylo vráceno peněžité plnění
(dotace nebo její část), na které příjemci dotace v konečném důsledku nevznikl
nárok (jelikož nedodržel podmínky, za nichž mu dotace nebo její část měla být
ponechána). Takový odvod za porušení rozpočtové kázně tedy není „mimosmluvní
sankcí“ ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona. K pohledávkám za majetkovou podstatou, které mají povahu daní, poplatků a
jiných obdobných peněžitých plnění [§ 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního
zákona]. Zbývá určit, zda odvod za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má
být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce
dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo
její část) stala nenávratnou, má v případě, že jde o pohledávku vzniklou po
rozhodnutí o úpadku dlužníka, povahu daně, poplatku nebo jiného obdobného
plnění [§ 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona]. K této problematice Nejvyšší soud především uvádí, že v obecném slova smyslu
lze daní rozumět zákonem stanovenou povinnou platbu bez nároku na protiplnění,
jednostranně odváděnou do veřejného rozpočtu, jejímž prostřednictvím příjemce
daně (stát) následně (po výběru) naplňuje svoji funkci. Pojem daň vymezuje (v
podobě citované výše) ustanovení § 2 odst. 3 daňového řádu, jde však o vymezení
použitelné pro účely daňového řádu („pro účely tohoto zákona“).
Nicméně,
poměřováno dikcí označeného ustanovení, není odvod za porušení rozpočtové kázně
ani peněžitým plněním, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek [§ 2
odst. 3 písm. a) daňového řádu], ani peněžitým plněním v rámci dělené správy [§
2 odst. 3 písm. c) daňového řádu]. Jakkoli lze klást akcent na to, že právní
řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové
bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné
právní instituty, pak jen z toho, že jde o peněžité plnění (veřejnoprávní
pohledávku), při jehož správě se postupuje podle daňového řádu [§ 2 odst. 3
písm. b) daňového řádu], nebude vždy možné usuzovat, že jde o „daň“ ve smyslu §
168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona. „Procesní“ charakter definice
obsažené v § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu je zřejmý. Ve spojení s omezením
takové definice „pro účely tohoto zákona“ (rozuměj pro účely daňového řádu) i s
jinak koncipovanou dikcí § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona [jež se
odchyluje i od definice daně ve smyslu § 2 odst. 3 písm. a) insolvenčního
zákona již tím, že pojmy, „daň“ a „poplatek“, které označené ustanovení
souhrnně prohlašuje za „daň“, rozepisuje vedle sebe, a tím, že výslovně
nezmiňuje „clo“] je zjevné, že při výkladu pojmu „daň“ pro účely insolvenčního
zákona bude převládat především materiální pojetí té které veřejnoprávní
pohledávky, jež by mělo zohlednit i to, jak ji charakterizuje relevantní
„daňová“ judikatura případně literatura. Dostatečnou korekcí toho, aby
nedocházelo k významným odchylkám ve výkladu těchto pojmů pro potřeby
insolvenční úpravy, je klauzule o „jiných obdobných peněžitých plněních“ (jako
jsou „daně“ a „poplatky“) v § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona. Takto nastavené meze výkladu odpovídají i tomu, že insolvenční zákon má ve
vztahu k daňovému řádu povahu zákona speciálního (jehož uplatnění má v případě
dlužníkova úpadku přednost) ohledně plnění těch funkcí daňového řádu, které se
týkají vymáhání daňových pohledávek. To lze dokumentovat i tím, že daňové
pohledávky vzniklé před rozhodnutím o úpadku dlužníka musí být přihlášeny do
insolvenčního řízení a po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku je zásadně
nelze uspokojit jinak, než jak předjímá (podle zvoleného způsobu řešení úpadku
dlužníka) insolvenční zákon. Budiž dodáno, že ke stejným závěrům dospěla
judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu již při výkladu vztahu zákona o
konkursu a vyrovnání a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2002, pod číslem 70,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 730/2004,
uveřejněný pod číslem 52/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/2002, uveřejněný
pod číslem 76/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Při takto nastaveném pojetí pak Nejvyšší soud (též s přihlédnutím k závěru
obsaženému v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j.
1 Afs 53/2013-33) nemá
pochyb o tom, že odvod za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má
být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce
dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo
její část) stala nenávratnou, je ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního
zákona peněžitým plněním „obdobným dani“. Již v rozsudku ze dne 31. října 2017,
sen. zn. 29 ICdo 98/2015, který byl dne 16. května 2018 občanskoprávním a
obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud k pohledávkám za majetkovou podstatou
uvedl, že má jít o ty pohledávky, jež zjednodušeně řečeno doprovázejí správu a
udržování majetkové podstaty dlužníka a jde tedy o pohledávky, s nimiž je nutno
počítat právě proto, že vznikají za trvání insolvenčního řízení pravidelně
(včetně daňových pohledávek tvořených daní z přidané hodnoty tam, kde je
dlužník plátcem této daně i v průběhu insolvenčního řízení) a jejich přednostní
hrazení je svým způsobem nutné (nezbytné) k naplnění účelu a cíle insolvenčního
řízení. Tomuto účelu předmětný odvod za porušení rozpočtové kázně též odpovídá,
neboť povinnost k vrácení dotace (k uhrazení odvodu za porušení rozpočtové
kázně) v dané věci vyplynula z opatření přijatého při správě dlužníkova
podniku, respektive z rozhodnutí insolvenčního soudu o ukončení provozu
dlužníkova podniku (§ 261 insolvenčního zákona). Viz body [36] až [52] rozsudku sen. zn. 29 ICdo 3/2016, kterým Nejvyšší soud
změnil rozsudek Vrchního soudu v Praze, č. j. 44 ICm 1408/2014, 101 VSPH
308/2015-176 (KSPA 44 INS 6314/2011), z jehož právního posouzení vyšly soudy
nižších stupňů i v této věci. Na shora uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit;
skutečnost, že v poměrech dané věci povinnost vrátit dotace vznikla, jelikož v
rozhodné době insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka a následně o přeměně
reorganizace v konkurs, nemá na právní posouzení pohledávky jako pohledávky za
majetkovou podstatou vliv. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (a insolvenčním
soudem) není správné, Nejvyšší soud tato rozhodnutí změnil a určil, že
pohledávky žalobce jsou pohledávkami za majetkovou podstatou [§ 243d písm. b)
o. s. ř.]. Výroky o nákladech řízení před soudy všech stupňů se opírají o ustanovení § 202
odst. 1 větu první insolvenčního zákona. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.