MSPH 76 INS 1755/2021
206 ICm 2074/2022
29 ICdo 104/2025-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci
žalobce PALMERIN GROUP, a. s., se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1859/34, PSČ
140 00, identifikační číslo osoby 08928860, zastoupeného Mgr. Jiřím Bozděchem,
advokátem, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Třebízského 958, PSČ 278 01,
proti žalovanému DRFG inkasní s. r. o., se sídlem v Brně, Vinařská 460/3, PSČ
603 00, identifikační číslo osoby 06969097, zastoupeného JUDr. Pavlem Fráňou,
Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 832/19, PSČ 110 00, o
určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 206 ICm
2074/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Drbalovo a. s., se
sídlem v Praze 1, Lannova 2061/8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby
27409783, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 1755/2021, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března
2025, č. j. 206 ICm 2074/2022, 106 VSPH 646/2024-78 (MSPH 76 INS 1755/2021), t
a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 7 344,70 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupce žalovaného.
1. Rozsudkem ze dne 12. června 2024, č. j. 206 ICm 2074/2022-56, Městský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka uplatněná
žalovaným v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
MSPH 76 INS 1755/2021 přihláškou P2 jako dílčí pohledávka č. 1 je ve výši 82
860 813,23 Kč uplatněná po právu jako pohledávka nezajištěná (bod I. výroku), a
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Smlouva o zástavním právu k nemovitostem byla uzavřena dne 25. srpna
2020 mezi DRFG a. s. (dále jen „právní předchůdce žalovaného“) jako zástavním
věřitelem a dlužníkem Drbalovo a. s., dříve Forest Golf Resort Praha a. s.
(dále jen „dlužník“) jako zástavcem (a zástavním dlužníkem), a to k zajištění
pohledávky zástavního věřitele z úvěrové smlouvy, přičemž předmětem zástavního
práva byly pozemky v k. ú. Klánovice, a to parc. č. 1101, jejíž součástí je
stavba č.p. 260, a dále parc. č. 1102, parc. č. 1103/7 a parc. č. 1103/10,
všechny zapsané na LV č. 840 u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu,
Katastrální pracoviště Praha (dále jen „smlouva“). Zástavní právo zřizované
touto smlouvou mělo vzniknout vkladem zástavního práva ve prospěch zástavního
věřitele do katastru nemovitostí.
[2] Vyhláškou ze dne 2. února 2021, téhož dne zveřejněnou v insolvenčním
rejstříku, oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek
dlužníka.
[3] Katastrální úřad pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha
vyrozuměl dne 4. května 2021 účastníky vkladového řízení vedeného pod sp. zn.
V-3232/2021-101 o vydání rozhodnutí o povolení vkladu zástavního práva, přičemž
zápis byl proveden dne 3. května 2021 s právními účinky vkladu k 15. lednu 2021.
[4] Žalovaný přihlásil dne 8. listopadu 2021 pohledávku P2 ve výši 82
860 813,23 Kč skládající se z jistiny ve výši 56 500 000 Kč a příslušenství ve
výši 26 360 813,23 Kč (úrok, smluvní úrok z prodlení), a to v částce 80 344
598,70 Kč jako vykonatelnou podle notářského zápisu ze dne 29. července 2020,
sp. zn. NZ 382/2020, a v částce 80 000 000 Kč jako zajištěnou majetkem
náležejícím do majetkové podstaty dlužníka podle smlouvy.
[5] Usnesením insolvenčního soudu ze dne 3. ledna 2022, č. j. MSPH 76
INS 1755/2021-A-45, byl ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne
31. května 2022, sen. zn. 1 VSPH 240/2022, kromě jiného zjištěn úpadek dlužníka
a prohlášen konkurs na jeho majetek.
[6] Dne 1. dubna 2022 popřela pohledávku P2 v částce 80 000 000 Kč (dále
jen „pohledávka“) co do pořadí společnost active profit a. s. (dále jen „právní
předchůdce žalobce“) jako věřitel č. 1 s odůvodněním, že zástavní právo vzniklo
zápisem do katastru nemovitostí až po zahájení insolvenčního řízení.
[7] Podle protokolu o přezkumném jednání konaném dne 19. května 2022
byla pohledávka co do pořadí popřena jak insolvenčním správcem, tak právním
předchůdcem žalobce, a to shodně s odůvodněním, že žalovaný není s ohledem na §
109 odst. 1 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), zajištěným věřitelem, neboť zápis zástavního práva do
katastru nemovitostí byl proveden až 3. května 2021, přičemž vyhláška, kterou
se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, byla zveřejněna v insolvenčním
rejstříku již dne 2. února 2021.
3. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z § 1316 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), z § 109 odst. 1 písm. b/
insolvenčního zákona a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v
usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod
číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“),
a v rozsudku ze dne 20. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 13/2018 – uvedl, že
zástavní právo sice vzniklo zpětně k 15. lednu 2021, ovšem proces vzniku
zajištění byl dovršen až poté, kdy dne 2. února 2021 nastaly účinky uvedené v §
109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, které „zabránily“ vzniku práva
žalovaného na uspokojení ze zajištění.
4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu, podle
kterých zástavní právo k nemovitostem dlužníka dle smlouvy platně vzniklo,
ovšem v insolvenčním řízení není účinné a žalovaný se jej nemůže dovolávat.
Současně odmítl námitku žalovaného, že rozsudek insolvenčního soudu je
nepřezkoumatelný, s tím, že je zcela zřejmé, jakými úvahami se insolvenční soud
řídil při svém rozhodování a k jakým závěrům došel. Konečně k námitce
žalovaného, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkazoval insolvenční
soud, nebyla pro soudy nižších soudů závazná, neboť nešlo o právní názor
vyslovený výrokem rozhodnutí, ale o obiter dictum, odvolací soud uvedl, že i
když daná rozhodnutí nelze mít bez dalšího za kasačně závazná, nelze opominout
jejich precedenční závaznost, tedy fakt, že výklad učiněný dovolacím soudem by
měl být východiskem pro rozhodování případů stejného druhu.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí dílem závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla rozhodovací praxí
dovolacího soudu vyřešena, a dílem na vyřešení otázky procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a o. s. ř.,
tedy nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí, jakož i rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
7. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení tyto otázky:
[1] Lze v insolvenčním řízení považovat za zajištěného i toho věřitele,
jehož smluvní zástavní právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí až po
zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, avšak
návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu před tímto okamžikem (jako
otázku neřešenou)?
[2] Otázku náležitostí odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a vypořádání
se s „komplexními právními názory rezonujícími napříč judikatorní či právně-
akademickou doktrínou“, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí porušením práva
na spravedlivý proces dle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a
článku 1 Ústavy České republiky (jako otázku vyřešenou odvolacím soudem v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu).
8. Dovolatel souhlasí s názorem odvolacího soudu, že vznik smluvního
zástavního práva probíhá ve dvou fázích a že jej nelze považovat za dokončený
před vydáním pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu.
Nesouhlasí však s tím, že odvolací soud odděluje tento okamžik od zpětného
účinku vkladu. Podle dovolatele je zpětný účinek neoddělitelnou součástí
procesu vzniku zástavního práva, a to jak z hlediska právní logiky, tak z
pohledu účelu právní úpravy. V této souvislosti poukazuje na to, že odvolací
soud primárně vycházel z R 54/2012, toto rozhodnutí se ale projednávanou
otázkou nezabývalo věcně; závěry zde uvedené jsou nepoužitelné i proto, že šlo
pouze o obiter dictum. Dovolatel podotýká, že odvolací soud nevhodně zaměňuje
tři odlišné právní instituty – soudcovské zástavní právo, smluvní zástavní
právo a zadržovací právo – čímž je neodůvodněně sjednocuje. Tyto instituty se
přitom zásadně liší, zejména co se týče okamžiku svého vzniku. Soudcovské
zástavní právo vzniká až dnem právní moci usnesení o jeho zřízení. Naproti tomu
smluvní zástavní právo vzniká na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního
úřadu, přičemž účinky nastávají zpětně ke dni podání návrhu na vklad.
9. Dle dovolatele je nutné dát přednost takovému výkladu, dle kterého
smluvní zástavní právo vzniká zpětně ke dni podání návrhu na vklad a bude-li
vklad povolen po zveřejnění vyhlášky oznamující zahájení insolvenčního řízení,
účinky § 109 insolvenčního zákona na ně nedopadají; tuto argumentaci opírá o
(označenou) komentářovou literaturu.
10. Konečně dovolatel uvádí, že se odvolací soud nevypořádal řádně se
všemi předloženými argumenty, čímž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý
proces, a napadené rozhodnutí je (proto) nepřezkoumatelné.
11. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za věcně správné a navrhuje,
aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako
nedůvodné.
12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řad v aktuálním
znění.
13. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
14. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu „v úplném rozsahu“, tedy
ve všech jeho výrocích. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části
prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, a v rozsahu druhého výroku o
nákladech odvolacího řízení však vylučuje přípustnost dovolání § 238 odst. 1
písm. h/ o. s. ř.
15. Nejvyšší soud proto dovolání v dotčeném rozsahu odmítl podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
16. Ve zbylé části (co do potvrzujícího prvního výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé) může být dovolání přípustné jen podle § 237 o.
s. ř. I v této části pak Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř. jako nepřípustné.
17. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá
k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovoláním zpochybněné právní
posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá, je oproti mínění
dovolatele v souladu s judikaturou, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje, a na
jejíchž závěrech dovolací soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě
argumentace obsažené v dovolání.
18. Dovolatel především zpochybňuje závěry vyplývající z R 54/2012, a to
zejména, co do jejich aplikace na projednávanou věc. Míní, že uvedené závěry v
daném případě nelze použít, neboť šlo pouze o obiter dictum – tedy úvahy soudu
nad rámec řešené věci, které nejsou pro další rozhodování závazné. Tak tomu
ovšem není. Závěry uvedené v R 54/2012 nelze opomíjet jen proto, že byly
vysloveny při řešení právní otázky posouzení účinků zřízení soudcovského
zástavního práva na nemovitostech. O obiter dictum pak nešlo, neboť ony závěry
směřovaly (obecně) k výkladu § 109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (k
povaze obiter dicta srov. odstavce 34 až 36 odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem
101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. K závěrům formulovaným v R 54/2012 se Nejvyšší soud dále přihlásil
např. v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 13/2018. V něm zopakoval, že právo na
oddělené uspokojení v insolvenčním řízení vzniká věřiteli jen tehdy, byl-li
proces vzniku zajištění pohledávky dovršen předtím, než nastaly účinky § 109
odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona.
20. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že projednávaný případ nezakládá
otázku, která by dosud nebyla v rozhodovací praxi tohoto soudu řešena, jak
tvrdí dovolatel. Naopak, s ohledem na výše uvedenou judikaturu je zřejmé, že
daný právní problém již předmětem posouzení byl, přičemž posouzení této otázky
odvolacím soudem je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
21. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani druhá z dovoláním
předestřených otázek. Co do námitky nedostatečných právních závěrů, jež otevírá
otázku přezkoumatelnosti obou rozhodnutí, jsou rozhodnutí souladná s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném
pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší
soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či
není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků
řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí
odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem
požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na
újmu uplatnění práv dovolatele.
22. K tomu lze dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje
náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i
pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z
práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s
každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní
soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy
nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti
jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
23. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí náležitě zabýval všemi
námitkami uplatněnými dovolatelem, své závěry srozumitelně a logicky odůvodnil,
stejně jako řádně uvedl, z jakých právních úvah vycházel, jaká ustanovení
právních předpisů aplikoval a jakým způsobem při hodnocení věci zohlednil
relevantní judikaturu. V odůvodnění jsou jasně identifikovány právní normy, s
nimiž odvolací soud pracoval, a to včetně odkazů na přiléhavá soudní
rozhodnutí. Odvolací soud se rovněž řádně vypořádal s námitkou dovolatele ve
vztahu k závěrům vysloveným jako obiter dictum. Dovoláním napadené rozhodnutí
(potažmo rozhodnutí insolvenčního soudu) tak v intencích citované judikatury
nepřezkoumatelné není.
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o 243c odst. 3
větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného
bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů. Ty se v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání ze dne 5. srpna 2025), která podle § 7 bodu 5., §
9 odst. 4 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění účinném v době, kdy byl právní úkon započat, činí 5 620 Kč, dále z
paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního
tarifu a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 1 a odst. 3 o.
s. ř. ve výši 1 274,70 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení
přiznaná žalobci částku 7 344,70 Kč.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 10. 2025
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu