KSPH 82 INS 24032/2020 77 ICm 974/2021 29 ICdo 107/2022-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D., se sídlem v Praze 10, Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, jako insolvenční správkyně dlužníků M. K. a K. K., zastoupené Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Buzulucká 678/6, PSČ 160 00, proti žalovanému J. N., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem, se sídlem v Berouně, Havlíčkova 132, PSČ 266 01, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 77 ICm 974/2021 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků M. K., a K. K., o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2022, č. j. 77 ICm 974/2021, 104 VSPH 92/2022-91 (KSPH 70 INS 24032/2020), takto: Dovolání se odmítá.
1. Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2021, č. j. 77 ICm 974/2021-65:
[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (JUDr. Ing. Kristýna Fronc Chalupecká, Ph.D., jako insolvenční správkyně dlužníků M. K. a K. K.) domáhala určení, že kupní smlouva uzavřená dne 9. září 2020 dlužníky a žalovaným (J. N.), kterou dlužníci na žalovaného převedli (ve výroku specifikovanou) bytovou jednotku včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku a spoluvlastnický podíl ? k (ve výroku specifikovaným) pozemkům, vše v katastrálním území a obci XY (dále jen „nemovitosti“), je vůči věřitelům dlužníků neúčinná (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že nájemní smlouva uzavřená dne 15. září 2020 žalovaným (jako pronajímatelem) a dlužníkem M. K. (jako nájemcem) ohledně nemovitostí, na základě které dlužník uhradil žalovanému 420 000 Kč na „budoucí nájemné“, je vůči věřitelům dlužníků neúčinná (bod II. výroku).
[3] Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 420 000 Kč do majetkové podstaty dlužníků (bod III. výroku).
[4] Rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud (v návaznosti na obsah insolvenčního rejstříku a spisu) vyšel v rozhodnutí zejména z toho, že: [1] Žalovaný (jako kupující) a dlužníci (jako prodávající) uzavřeli dne 9. září 2020 kupní smlouvu, na základě níž dlužníci převedli na žalovaného nemovitosti (dále jen „kupní smlouva“). Žalovaný uhradil kupní cenu 2 200 000 Kč tak, že první část (1 175 161 Kč) zaslal Československé obchodní bance, a. s. (dále jen „věřitel ČSOB“), na úhradu úvěru dlužníků a druhou část (1 024 839 Kč) zaslal dlužníkům. [2] Vlastnické právo žalovaného k nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky k 15. září 2020. [3] Žalovaný a dlužníci uzavřeli dne 15. září 2020 nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo přenechání nemovitostí k užívání dlužníkům (dále jen „nájemní smlouva“). Dlužníci uhradili žalovanému nájemné ve výši 7 000 Kč měsíčně za dobu od 1. října 2020 do 30. září 2025, tedy v celkové výši 420 000 Kč; k tomu použili peněžní prostředky získané úhradou druhé části kupní ceny žalovaným. [4] Z druhé části kupní ceny dlužníci dále uhradili pohledávku věřitele M. M. (dále jen věřitel „M. M.“) ve výši 338 000 Kč a další pohledávky svých věřitelů; po těchto úhradách dlužníkům „zbyly“ peněžní prostředky v řádech desítek tisíc Kč. [5] Insolvenční řízení vedené na majetek dlužníků bylo zahájeno dne 18. listopadu 2020 podáním dlužnického insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení (A-1). [6] Insolvenční soud usnesením ze dne 14. ledna 2021, č. j. KSPH 70 INS 24032/2020-A-10, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníků, povolil jim oddlužení a ustanovil žalobkyni insolvenční správkyní. [7] Do insolvenčního řízení přihlásili své pohledávky věřitelé Fair Credit Czech s. r. o.; BNP Paribas Personal Finance SA; EC Financial Services, a. s.; ČSOB; Home Credit, a. s.; Provident Financial s. r. o.; PROFI CREDIT Czech, a. s.; Benxy s. r. o.; Česká televize (dále jen „věřitel ČT“) a Česká spořitelna, a. s. (dále jen „věřitel Č“). S výjimkou „zcela bagatelní“ pohledávky věřitele ČT se staly pohledávky všech uvedených věřitelů splatnými až po uzavření kupní smlouvy a nájemní smlouvy.
3. Insolvenční soud – cituje ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 235 odst. 1, § 239 odst. 1 a 3, § 240 odst. 1 a 2, § 241 odst. 1 a 2, § 242 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 118a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
4. Dlužníci měli v době uzavření kupní smlouvy a nájemní smlouvy více věřitelů, jejich pohledávky ale v té době nebyly po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti; dlužníci tudíž nebyli v době uzavření smluv v úpadku ve formě platební neschopnosti. Na úpadek dlužníků „nelze usuzovat“ ani z existence pohledávky věřitele M. M., neboť ji byli schopni „bez dalšího“ uhradit z druhé části kupní ceny.
5. Žalobkyně přes poučení insolvenčního soudu neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzeného úpadku dlužníků „k rozhodnému okamžiku“, netvrdila žádné skutečnosti o tom, že uzavření kupní smlouvy a nájemní smlouvy vedlo k jejich úpadku, a neoznačila ani žádné důkazy k prokázání úmyslu dlužníků zkrátit věřitele.
6. V jednání dlužníků nelze spatřovat úmysl zkrátit věřitele; jejich jednání naopak mělo sloužit k uspokojení závazků. Dlužníci uvedli, že si byli vědomi své „nejednoduché situace spojené s koronavirovou epidemií“ a k prodeji nemovitostí přistoupili, aby její následky řešili.
7. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalovaného (co do výroku o nákladech řízení) rozsudkem ze dne 28. února 2022, č. j. 77 ICm 974/2021, 104 VSPH 92/2022-91 (KSPH 70 INS 24032/2020), zrušil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a IV. výroku a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě II. výroku tak, že určil neúčinnost nájemní smlouvy vůči věřitelům dlužníka, a změnil bod III. výroku rozsudku insolvenčního soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníků částku 420 000 Kč.
8. Odvolací soud – cituje ustanovení § 2218 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ustanovení § 235 odst. 1 a 2, § 236, § 237 odst. 1, § 239, § 240, § 241 a § 242 insolvenčního zákona a § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu (a poté, co zopakoval a doplnil dokazování) dospěl k následujícím závěrům:
9. Dlužníci v insolvenčním návrhu a jeho doplnění uvedli, že smlouvami o úvěru s věřitelem Č a „i v jiných případech“ konsolidovali své starší závazky vůči „převážně nebankovním institucím“ vznikající od dubna 2016. Ohledně věřitele Č činil dluh dlužníků k 26. říjnu 2018 celkem 1 836 821 Kč a dlužníci opakovaně uzavírali dodatky o odložení splátek úvěru. Dlužníci „potvrdili“, že nebyli schopni své závazky splácet, a to ani z prodeje veškerého svého hodnotného majetku; do insolvenčního řízení vstoupili „s nulovým majetkem“ a proti tomu z kupní ceny uhradili nájemné na 5 let dopředu a zbytek „patrně sami zkonzumovali“. V době namítaných „právních úkonů“ dlužníci měli (jak sami uvedli) splatný závazek mimo jiné vůči věřiteli M. M. ve výši 340 000 Kč, vůči věřiteli ČT ve výši 1 215 Kč a dále vůči „blíže neuvedenému okruhu jejich známých i rodinných příslušníků“, které přednostně uspokojili z druhé části kupní ceny.
10. Insolvenční soud označil stav dlužníků „v rozhodné době“ jako „bezúpadkový“; tento stav ale dlužníci „uměle vytvořili“ konsolidací starších závazků, dohodami o odložení splatnosti, přijímáním nových závazků za účelem úhrady a překlenování starších závazků a pomocí přátel a rodinných příslušníků. Již v době uzavření namítaných „právních úkonů“ dlužníci řešili svou dlouhodobě nepříznivou finanční situaci shora uvedeným způsobem, až nakonec přistoupili „k rozprodání“ všeho hodnotného majetku bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu, což završilo „pyramidu jejich dluhové spirály“. I kdyby byl správný názor insolvenčního soudu, že dlužníci nebyli v době uzavření kupní smlouvy a nájemní smlouvy v úpadku, jejich jednání k úpadku „nepochybně vedlo“. Splatnost některých pohledávek věřitelů nastala v říjnu a listopadu 2020 „bezprostředně“ před zahájením insolvenčního řízení a věřitelé přihlásili do insolvenčního řízení pohledávky ve výši více než 4 miliony Kč, ačkoli dlužníci v insolvenčním návrhu uvedli závazky toliko vůči třem věřitelům ve výši zhruba 150 000 Kč.
11. Nájemní smlouva představuje zvýhodňující „právní úkon“ ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, kterým se žalovanému dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu při poměrném uspokojení jeho nezajištěné pohledávky; povinností žalovaného tak je vydat přijaté plnění podle § 237 odst. 1 insolvenčního zákona „v plné výši 420 000 Kč“.
12. V řízení nebylo prokázáno, že kupní cena za nemovitosti je cenou obvyklou v daném místě a čase, neboť insolvenční soud v tomto ohledu neučinil „žádné dokazování a zjištění“. Žalobkyně přitom navrhla provedení znaleckého posudku. Insolvenční soud proto v rámci nového projednání věci provede znalecký posudek podle návrhu žalobkyně a případně znovu posoudí úmysl dlužníků zkrátit věřitele.
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým jej napadá v rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, otázky, která má být posouzena jinak, a otázky, jež nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil v tom duchu, že se žaloba zamítá, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Dovolatel má za nesprávný závěr odvolacího soudu, že dlužníci byli v době uzavření nájemní smlouvy v úpadku, respektive, že uzavření nájemní smlouvy vedlo k jejich úpadku. V tomto ohledu odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od (označené) judikatury Nejvyššího soudu, podle níž se podmínky odporovatelnosti posuzují „ke dni vzniku právního úkonu“. Dovolatel uhradil první část kupní ceny „přímo“ zástavnímu věřiteli ČSOB, na bankovní účet dlužníka pak zaslal druhou část kupní ceny; z ní byla použita částka 420 000 Kč na úhradu sjednaného nájemného, takže dlužníci měli k dispozici „minimálně“ 604 839 Kč. I s ohledem na deklarovaný příjem dlužníků tak dlužníci nebyli v září 2020 v úpadku a uzavření nájemní smlouvy ani k jejich úpadku nemohlo vést, neboť dlužníci byli schopni hradit splátky svých závazků. Dovolateli tak nelze přičítat k tíži, že dlužníci následně „odklonili od věřitelů“ více než 604 000 Kč.
15. Dále dovolatel namítá, že se odvolací soud nezabýval tím, zda měli dlužnici po uzavření nájemní smlouvy majetek postačující k uspokojení věřitelů; tím se měl odvolací soud odchýlit od (označené) judikatury Nejvyššího soudu.
16. Za neřešenou dovolatel považuje otázku, zda a jaký vliv na posuzování úpadkové situace dlužníků má skutečnost, že dlužníci využili ochrannou dobu ve smyslu § 4 zákona č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19, tedy zákonný „odklad splátek“ do 31. října 2020. Zákon č. 177/2020 Sb. je „právním předpisem zvláštním“ k insolvenčnímu zákonu, takže k datu uzavření nájemní smlouvy neměli dlužníci pohledávky po splatnosti.
17. Dovolatel rovněž považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za „naprosto nedostatečné a nepřesvědčivé“.
18. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
19. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadený rozsudek je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nemá důvod se odchýlit ani na základě argumentace dovolatele.
20. Nejvyšší soud nejprve poznamenává, že žalobkyně podanou žalobou odporuje právním jednáním dlužníka učiněným v září 2020; zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil pojem „právní úkon“ pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 240 až 242 insolvenčního zákona. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 27/2021. Při absenci argumentace pro jiný závěr v rozhodnutích obou soudů bude Nejvyšší soud dále používat právní terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014, a to i při rekapitulaci závěrů starší judikatury Nejvyššího soudu.
21. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v následujících závěrech:
22. K naplnění skutkové podstaty neúčinných zvýhodňujících právních jednání podle § 241 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zvýhodnit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního jednání v úpadku (nebo že toto právní jednání vedlo k dlužníkovu úpadku). Podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního jednání [v poměrech § 241 insolvenčního zákona se takto zkoumá, zda v době vzniku zvýhodňujícího právního jednání byl dlužník v úpadku, nebo zda takové právní jednání k jeho úpadku vedlo (§ 241 odst. 2 insolvenčního zákona)]. Jestliže se podmínky odporovatelnosti ve smyslu § 241 insolvenčního zákona posuzují ke dni vzniku právního jednání, znamená to, že ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního jednání další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014, jakož i judikaturu v důvodech tohoto rozhodnutí uvedenou].
23. Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním jednáním, jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sb. rozh. obč.]. Neúčinným právním jednáním může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního jednání dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit). Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních jednání zabránit. Zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména § 296 a § 298 insolvenčního zákona). Podstatou neúčinnosti právních jednání podle insolvenčního zákona je především zajištění ochrany věřitelů před právními jednáními dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (podle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2020, pod číslem 29, jakož i judikaturu v důvodech tohoto rozhodnutí uvedenou).
24. Pro posouzení, zda dlužník „učinil“ zvýhodňující právní jednání ve lhůtě vymezené ustanovením § 241 odst. 4 insolvenčního zákona, je rozhodující okamžik, kdy právní jednání nabylo právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky), tedy okamžik, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zvýhodnění některého z jeho věřitelů tím, že se mu dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (§ 241 odst. 1 insolvenčního zákona) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sb. rozh. obč.].
25. Rozhodne-li insolvenční soud o úpadku dlužníka na základě vyvratitelné domněnky o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky (§ 3 odst. 2 insolvenčního zákona), platí tato vyvratitelná domněnka i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka. Tak je tomu např. jde-li o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh (§ 98 a § 99 insolvenčního zákona) nebo o neúčinnost právních jednání bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona), popř. o neúčinnost zvýhodňujících právních jednání (§ 241 odst. 2 insolvenčního zákona) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sb. rozh. obč.].
26. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že v době uzavření nájemní smlouvy (15. září 2020) dlužníci byli v úpadku, nebo uzavření nájemní smlouvy k jejich úpadku alespoň vedlo. V tomto směru odvolací soud poukázal na existenci vícero věřitelů (věřitel ČSOB, věřitel M. M., „známí a rodinní příslušníci“), jejichž pohledávky dlužníci ať již prostřednictvím dovolatele či sami uhradili z peněžních prostředků získaných prodejem nemovitostí. Pluralita věřitelů dlužníků tak byla v době uzavření nájemní smlouvy bezpochyby dána, s dovolatelem však lze souhlasit, že k závěru o úpadku dlužníků ve formě platební neschopnosti neměl odvolací soud dostatek skutkových zjištění o době splatnosti pohledávek těchto věřitelů (§ 3 odst. 1 písm. b/, respektive § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona).
27. Napadené rozhodnutí je však v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu (ohledně naplnění skutkové podstaty neúčinného zvýhodňujícího právního jednání podle § 241 insolvenčního zákona) potud, že uzavření nájemní smlouvy, v jejímž rámci se dlužníci zavázali uhradit nájemné na 5 let dopředu v částce 420 000 Kč, vedlo k jejich úpadku. Dlužníci si při uzavírání smlouvy byli vědomi (museli být vědomi), že mají vůči řadě dalších věřitelů dluhy v celkové výši v řádu milionů Kč a že tyto dluhy se stanou v nejbližší budoucnosti (v řádech týdnů) splatnými. Jestliže v takové situaci upřednostnili dovolatele, kterému na základě uzavřené nájemní smlouvy plně uhradili jeho pohledávku, pak tím přispěli ke své platební neschopnosti, která vzhledem k výši dluhů a finančním možnostem dlužníků nutně musela nastat.
28. Nejvyšší soud v tomto ohledu připomíná, že v intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda
právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.
29. Dovolatel na více místech dovolání poukazuje na skutečnost, že dlužníkům z prodeje nemovitosti (po úhradě zajištěné pohledávky věřitele ČSOB a zaplacení nájemného dovolateli) zůstala k dispozici částka vyšší než 604 000 Kč; tím ale pomíjí skutková zjištění insolvenčního soudu (která odvolací soud nezpochybnil), že dlužníci z kupní ceny dále uhradili dluh vůči věřiteli M. M. ve výši 338 000 Kč, jakož i další pohledávky, takže jim zůstaly peněžní prostředky v řádu desítek tisíc Kč. Na neúčinnosti právního jednání dlužníků by se však nic nezměnilo, ani kdyby dlužníci uváděnou částku skutečně měli k dispozici.
S ohledem na výši zjištěných pohledávek přihlášených věřitelů (4 067 117,67 Kč) a předpokládanou míru uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů za pět let trvání schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (75,06 %) [k těmto údajům srov. seznam přihlášených pohledávek a zprávu pro oddlužení a o přezkumu (B-10)] je závěr odvolacího soudu, že se žalovanému zvýhodňujícím jednáním dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího (plného) uspokojení pohledávky, než jaké by mu náleželo v konkursu při poměrném uspokojení jeho nezajištěné pohledávky, souladný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
30. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.
31. Na otázce výkladu § 4 zákona č. 177/2020 Sb. napadené rozhodnutí nespočívá (a ani spočívat nemělo), neboť skutečnost, že splatnost pohledávek přihlášených věřitelů byla uvedenou zákonnou úpravu odložena, nemá žádný vliv na posouzení právního jednání dlužníků jako neúčinného (srov. odst. 28. odůvodnění shora).
32. Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné („odůvodněné naprosto nedostatečně a nepřesvědčivě“), vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a která sama o sobě není dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže taková (tvrzená) procesní vada nezahrnuje (jako je tomu i v projednávané věci) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Potud je nicméně napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu dovolání) na újmu uplatnění práv dovolatele.
33. Jelikož napadeným rozsudkem odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.). O nákladech řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu