MSPH 60 INS 29920/2013
160 ICm 4511/2014
29 ICdo 84/2016-210
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Zrůstek a partneři v. o. s., se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí
257/7, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25 58 96 44, jako insolvenčního
správce dlužníka FILIP Media, a. s., proti žalovanému SPGroup a. s., se sídlem
v Praze 1, Masarykovo nábřeží 235/28, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 63
07 85 71, zastoupenému Mgr. Davidem Belhou, advokátem, se sídlem v Praze 2,
náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, PSČ 120 00, o určení neúčinnosti právního
úkonu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 160 ICm 4511/2014, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka FILIP Media, a. s., se sídlem v
Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27 18
72 33, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 29920/2013, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna
2016, č. j. 160 ICm 4511/2014, 101 VSPH 839/2015-147 (MSPH 60 INS 29920/2013),
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 18. srpna
2015, č. j. 160 ICm 4511/2014-106, určil, že právní úkon dlužníka spočívající v
zaplacení částky 5.000.000,- Kč žalovanému dne 28. února 2013 je neúčinný a
žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5.000.000,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku (výroky I. a II.); žalobu o zaplacení úroků z prodlení „ve
výši dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.“ z částky 5.000.000,- Kč od 1. března
2013 do zaplacení zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
účastníků a o poplatkové povinnosti žalovaného (výroky IV. a V.). Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 21. dubna 2016,
č. j. 160 ICm 4511/2014, 101 VSPH 839/2015-147 (MSPH 60 INS 29920/2013),
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud (ve shodě se soudem insolvenčním) vyšel z toho, že:
1) Dne 1. prosince 2004 uzavřeli dlužník (FILIP Media, a. s.) a žalovaný
(SPGroup a. s.) smlouvu o řízení, kterou dlužník svěřil žalovanému své řízení v
úseku ředitele, a žalovaný se zavázal převzít řízení dlužníka a zabezpečovat
veškeré úkoly vyplývající ze stanov, usnesení valné hromady a představenstva
společnosti, zákoníku práce a dalších závazných předpisů a vnitřních předpisů
dlužníka. Smluvní strany se dohodly na odměně žalovaného, jejíž výše byla
následně měněna dodatky ke smlouvě, přičemž dodatkem č. 4 smluvní strany
sjednaly odměnu žalovaného ve výši 150.000,- Kč měsíčně počínaje 1. červnem
2007. Žalovanému v souladu se smlouvou vznikl nárok na zaplacení odměny, včetně
daně z přidané hodnoty za měsíce prosinec 2008 až březen 2011. 2) Dne 31. prosince 2009 vyzval žalovaný dlužníka k úhradě částky
2.168,70 Kč (z titulu nákladů za poskytnutí služeb personální inzerce); dne 31. května 2010 ho vyzval k zaplacení částky 144.000,- Kč (z titulu nákladů na
výběrové řízení provedené pro dlužníka). 3) Dne 1. prosince 2007 uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu o
revolvingovém úvěru, podle které se žalovaný zavázal poskytnout dlužníku úvěr
až do částky 50 miliónů Kč a dlužník se zavázal vrátit úvěr spolu s úroky
nejpozději do 31. prosince 2013. Dlužník úvěr čerpal průběžně od 18. února 2008
do 1. února 2013. 4) Dne 12. prosince 2012 se konala valná hromada dlužníka, která
projednala zřízení „kapitálového fondu“ v částce 50 miliónů Kč k vytvoření
vlastního kapitálu dlužníka, s tím, že kapitálový fond bude vytvořen příplatky
akcionářů ve formě peněžitých plnění mimo základní kapitál dlužníka. Dlužník se
zřízením kapitálového fondu vyslovil souhlas. 5) Majoritním akcionářem dlužníka (s podílem 90 %) je žalovaný,
minoritním akcionářem (s podílem 10 %) je A. K. (dále jen „A. K.“). 6) Dne 15. prosince 2012 uzavřeli dlužník a A. K. smlouvu o vkladu,
podle níž se jmenovaný zavázal uhradit ve prospěch kapitálového fondu dlužníka
příplatek ve formě peněžitého plnění ve výši 5.000.000,- Kč; A. K. splnil svůj
závazek dne 28. února 2013. Téhož dne dlužník uvedenou částku uhradil
žalovanému (viz výpis z účtu dlužníka č. 3/2013). 7) Ke dni 28. února 2013 měl dlužník závazky vůči věřitelům, které byly
po splatnosti více než 3 měsíce; šlo o pohledávky, jejichž celková výše činila
zhruba 14.000.000,- Kč; pohledávky věřitelé přihlásili do insolvenčního řízení
a tyto byly zjištěny co do pravosti i výše (nebyly popřeny dlužníkem ani žádným
z věřitelů). 8) Usnesením ze dne 19. prosince 2013, č. j. MSPH 60 INS
29920/2013-A-16, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenční
správkyní ustanovil Mgr.
Karolínu Černou (dále jen „původní žalobkyně“); účinky
rozhodnutí o úpadku nastaly dne 19. prosince 2013 v 11.30 hod. 9) Žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka podala původní
žalobkyně u insolvenčního soudu dne 18. prosince 2014. Petit žaloby formulovala
tak, že se určuje, že právní úkon dlužníka, na jehož podkladě dlužník žalované
uhradil částku 5.000.000,- Kč, je neúčinný. Z obsahu spisu dále vyplývá, že
insolvenční soud u jednání dne 21. května 2015 (srov. protokol o jednání č. l. 46-48) původní žalobkyni s odkazem na ustanovení § 41 odst. 3 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), poučil, aby odstranila
neurčitost žaloby, jde-li o konkretizaci právního úkonu dlužníka, jemuž
odporuje; žalobkyně v reakci na toto poučení uvedla, že se domáhá určení
neúčinnosti právního úkonu dlužníka, který spočívá v zaplacení částky
5.000.000,- Kč žalovanému dne 28. února 2013. Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 95 odst. 1 a § 153
odst. 2 o. s. ř. a na ustanovení § 3, § 241 odst. 1 a 2 a odst. 5 písm. b)
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)
– dospěl k závěrům, podle nichž:
a) I když je soud ve sporném řízení vázán žalobním návrhem, neznamená
to, že je vázán doslovně i jeho jazykovým vyjádřením a jeho formulací, nýbrž
pouze to, že nemůže překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo
víc, než čeho se domáhají. V poměrech dané věci původní žalobkyně nezměnila
žalobu, nýbrž pouze upřesnila formulaci žalobního návrhu; žaloba podaná původní
žalobkyní u insolvenčního soudu dne 18. prosince 2014 je tak včasná. b) Odporovat lze i právnímu úkonu dlužníka – převodu peněžních
prostředků z účtu dlužníka, kterým dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému
věřiteli; potud poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 677/2011 (jde o rozsudek ze dne 27. února 2014, uveřejněný pod
číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 60/2014“). c) Žalovaný a dlužník tvoří koncern. d) Žalovaný nevyvrátil právní domněnku úpadku dlužníka ke dni 28. února
2013; krom tvrzení, podle něhož dlužníku poskytl revolvingový úvěr, ze kterého
mohl dlužník čerpat finanční prostředky v únoru 2013, totiž nepředložil žádné
relevantní důkazy a navíc jeho tvrzení vyvrací údaje uvedené v jeho přihlášce
pohledávek do insolvenčního řízení, dle které žalovaný přihlásil pohledávku z
úvěru ve výši 7.577.006,78 Kč, splatnou k 31. prosinci 2013 a sám uvedl, že k
danému datu dlužník dlužil na poskytnutém úvěru 45.000.000,- Kč a „tento dluh
zanikl pouze v důsledku jednostranného zápočtu provedeného žalovaným proti
povinnosti vložit do kapitálového fondu dlužníka stejnou částku“. e) K 28. únoru 2013 byl dlužník ve stavu úpadku, když podle přihlášek
pohledávek věřitelů do insolvenčního řízení a výsledku přezkumného jednání k
danému datu měli přihlášení věřitelé vůči dlužníku pohledávky více než 3 měsíce
po splatnosti v součtu asi 14 miliónů Kč.
Podle soupisu majetkové podstaty
majetek podstaty tvoří automobil v ceně 200.000,- Kč, movité věci v ceně asi
240.000,- Kč, nehmotný majetek v ceně 247.000,- Kč a pohledávky za věřiteli v
celkové výši zhruba kolem 6.200.000,- Kč. V době sporného plnění žalovanému tak dlužník – pokračoval odvolací soud ? neměl dostatek majetku, z něhož by mohl uspokojit všechny věřitele, a to
alespoň ve stejném rozsahu, v jakém uspokojil žalovaného. Skutečnost, že
poskytnutým plněním žalovanému se snížila o 5.000.000,- Kč pasiva majetku
dlužníka, nelze považovat za přiměřený majetkový prospěch, kterého by se snad
tímto úkonem dlužníku dostalo, neboť v důsledku tohoto plnění se nijak
nezvýšila aktiva dlužníka, tedy se nezvýšil jeho majetek, který může být použit
k uspokojení ostatních věřitelů. Pohledávky žalovaného tak byly uspokojeny ve
větším rozsahu, než by se tak stalo v konkursu, a to právě na úkor ostatních
věřitelů. Přitom dotčený právní úkon dlužníka nelze považovat ani za úkon učiněný za
podmínek obvyklých v obchodním styku, když ustanovení § 241 odst. 2 písm. b)
insolvenčního zákona nedopadá na úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby
blízké nebo osoby, která s dlužníkem tvoří koncern; je tak nerozhodné, zda
žalovaný mohl poznat, že dlužník je v době sporného plnění v úpadku, i když „je
zjevné, že ze strany žalovaného jde o tvrzení ryze účelové, neboť nelze
připustit argumentaci, že většinový vlastník obchodní společnosti nezná stav
jejího majetku a výši jejích dluhů“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázek zčásti v rozhodovací
praxi dovolacího soudu nezodpovězených a zčásti vyřešených v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu v dovolání citovanou. Potud dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
posouzení věci, když odvolací soud chybně:
1) Posoudil úkon původní žalobkyně na jednání dne 21. května 2015 jako
upřesnění žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o. s. ř., namísto změny žaloby ve
smyslu ustanovení § 95 o. s. ř.; z toho plyne nesprávný závěr ohledně včasnosti
žaloby podle ustanovení § 239 odst. 3 insolvenčního zákona. 2) Považoval v incidenčním sporu za zjištěné pohledávky (v insolvenčním řízení
dlužníka) jen na základě dokazování jejich přihláškami a seznamem přihlášených
pohledávek, aniž by jejich existenci prokazoval a případně se vypořádal s
tvrzeními a důkazy vyvracejícími jejich vznik a trvání. Podle názoru dovolatele
má přitom zjištění pohledávky význam pouze pro insolvenční řízení a závěr o
úpadku dlužníka v únoru 2013 nelze dovozovat ze skutečností, které nastaly až
později (konkurs na majetek dlužnice byl prohlášen až 6. března 2014). 3) Vyhodnotil, že dlužník a žalovaný tvoří koncern, když pominul, že ve smyslu
ustanovení § 66a odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), skutečnost, že žalovaný byl většinovým akcionářem dlužníka,
založila (jen) vyvratitelnou domněnku koncernu. Odvolací soud „k této domněnce
přistoupil jako k podmínce nevyvratitelné“, nezhodnotil, zda se žalovanému
povedlo domněnku vyvrátit a zejména pak nevyložil obsah pojmu „jednotné řízení“
a podmínky, které musí vztah mezi oběma osobami naplňovat, aby šlo o jednotné
řízení v tzv. faktickém koncernu; následně vyšel z ustanovení § 241 odst. 2
insolvenčního zákona a neaplikoval ustanovení § 241 odst. 5 písm. b)
insolvenčního zákona. 4) Neposuzoval „celý souhrn právních jednání“, nýbrž jen „jednotlivý krok z
kontextu vytržený“. Akcionáři dlužníka (žalovaný a A. K.) měli zájem dlužníku
na přelomu let 2012 a 2013 pomoci a zlepšit jeho finanční situaci a posílit
jeho stabilitu. Za tím účelem se dohodli, že poskytnou dobrovolné příplatky
dlužníku mimo základní kapitál v poměru své účasti na společnosti (žalovaný 90
% a A. K. 10 %), přičemž celkem mělo být dlužníku poskytnuto 50 miliónů Kč a o
tyto částky měly být „poníženy“ závazky dlužníka vůči žalované. Žalovaný
započetl pohledávku z revolvingového úvěru proti povinnosti na úhradě příplatku
(v rozsahu částky 45 miliónů Kč) a půjčil A. K. finanční prostředky (5 miliónů
Kč) na splacení jeho dobrovolného příplatku; i tyto prostředky měly být použity
na úhradu pohledávek žalovaného za dlužníkem. Kdyby mezi akcionáři nebylo
dohodnuto snížení závazků dlužníka tímto způsobem, nikdy by nedošlo k
poskytnutí příplatku akcionáři, ani ke snížení revolvingového úvěru (dluhu z
něho) o 45 miliónů Kč ani k půjčce A. K. ve výši 5 miliónů Kč a v konečném
důsledku ani ke spornému právnímu úkonu dlužníka.
Dovolatel dále zdůrazňuje, že úhradou částky 5 miliónů Kč dosáhl uspokojení
svých pohledávek, které měl k 28. únoru 2013, pouze ve výši 33,84 %, což je
méně, než jakého uspokojení by podle stavu k témuž datu dosáhl v konkursu (dle
propočtu dovolatele by šlo o uspokojení v rozsahu 41,31 %). Při tomto výpočtu
dovolatel vycházel z toho, že ke dni 28. února 2013 měl majetek podstaty
hodnotu 11.887.000,- Kč (automobil, movité věci, hmotný majetek a pohledávky +
5 miliónů Kč převedených A. K.) a závazky dlužníka k danému datu činily
28.772.787,78 Kč (14.000.000,- Kč vůči ostatním věřitelům a 14.772.787,78 Kč
vůči žalovanému). Konečně dovolatel snáší argumenty ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku
insolvenčního soudu a nesprávného postupu odvolacího soudu, který
nepřezkoumatelný rozsudek insolvenčního soudu nezrušil. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu
zamítl. Původní žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nedůvodné. S poukazem na skutkové okolnosti věci je přesvědčena o tom, že
dlužník se žalovaným tvoří koncern, jakož i o tom, že žalovaný byl úhradou
částky 5 miliónů Kč zvýhodněn na úkor ostatních věřitelů. Dovolatel v replice k vyjádření původní žalobkyně setrval na argumentech
obsažených v dovolání. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném
do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 5. prosince 2017,
č. j. MSPH 60 INS 29920/2013-B-87, odvolal původní žalobkyni z funkce
insolvenční správkyně dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil společnost
Zrůstek a partneři v. o. s.; k této změně Nejvyšší soud přihlédl při označení
žalobce v záhlaví tohoto rozhodnutí. Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
otázek dovoláním otevřených a Nejvyšším soud dosud v daných souvislostech beze
zbytku nezodpovězených. Vzhledem k době, kdy dlužník uhradil (převodem z účtu) žalovanému částku
5.000.000,- Kč (28. února 2013), a vzhledem k datu zjištění úpadku dlužníka
(19. prosince 2013) je pro posouzení, zda šlo vskutku o neúčinný právní úkon
dlužníka, rozhodné ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona ve znění
účinném do 31. prosince 2013. Vzhledem k tomu, že žalobu v dané věci podal
žalobce dne 18. prosince 2014, je pro posouzení, jakým způsobem měl žalobce
uplatnit neúčinnost právních úkonů dlužníka, rozhodné ustanovení § 235 odst. 2
a § 239 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Ke včasnosti žaloby. Podle ustanovení § 235 odst. 2 insolvenčního zákona neúčinnost dlužníkových
právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které
dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního
řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního
správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí
žaloba“), není-li dále stanoveno jinak. Podle ustanovení § 239 insolvenčního zákona odporovat právním úkonům dlužníka
může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s
dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají
povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové
podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci
řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení
insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Insolvenční správce může podat
odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odstavec 3). Dlužníkovo
plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí
rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo
insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o
peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení
neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou
náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná (odstavec 4). Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že žaloba musí obsahovat ? jak plyne z
ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. – (mimo jiné) též vylíčení
rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby
bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě
uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě
uplatňuje (v žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové
kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné
zaměnit s jiným skutkem) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996 sp. zn. 2 Cdo 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1,
ročník 1998, pod číslem 4]. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje
předmět řízení po skutkové stránce. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen
způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim
odpovídající povinnosti účastníků.
Je tomu tak zejména proto, že soud v
občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán
žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou
navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej
překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobní petit je nesprávný, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících
povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné. Žalobní
petit musí vycházet z vylíčených rozhodných skutečností; v případě, že
nevychází z těchto skutečností, ale z jiných v žalobě neuvedených okolností a
kdy proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním petitu rozhodnout,
je žalobní petit rovněž nesprávný, i když je sám o sobě přesný, určitý a
srozumitelný. Nesprávný je též takový žalobní petit, v němž došlo k chybám v
psaní nebo v počtech anebo k jiným zřejmým nesprávnostem (srov. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000). Vadný je i
takový petit žaloby, který je v rozporu s vylíčením rozhodných skutečností
obsaženým v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října
2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října
2004, sp. zn. 25 Cdo 2295/2003). Došlo-li k opravě nebo doplnění nesprávné nebo neúplné žaloby, platí, že žaloba
byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla podána u soudu). Zůstávají-li účinky žaloby, včetně stavení běhu promlčecí doby, zachovány i
tehdy, trpí-li původní žaloba vadami, které brání pokračování řízení, jestliže
žalobce tyto vady odstraní (ať už sám či z podnětu soudu – srov. § 43 o. s. ř.), platí tím spíše, že (hmotně právní i procesně právní) účinky žaloby
zůstávají zachovány i tehdy, je-li žaloba projednatelná, ačkoli neobsahuje
všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, a žalobce uvede rozhodné
skutečnosti v průběhu řízení [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. 29
Cdo 1319/2013. Konečně v rozsudku ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, Nejvyšší
soud při výkladu ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona (ve znění
účinném od 1. ledna 2014) uzavřel, že i pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního
zákona platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení
skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou
žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce
posoudí (v žalobě) žalobce. Odpůrčí žaloba podle § 235 a násl. insolvenčního
zákona směřující proti právnímu úkonu spočívajícímu v peněžitém plnění musí
oproti běžné žalobě na zaplacení peněžitého plnění obsahovat kromě skutkových
okolností ohledně platby, též další tvrzení podle dikce insolvenčního zákona,
jako jsou např. tvrzení o úpadku dlužníka v okamžiku provedení napadeného úkonu
a tvrzení o skutečnostech, pro které má žalobce předmětný právní úkon za
neúčinný.
V poměrech projednávané věci – jak správně uvedl již odvolací soud – podala
původní žalobkyně žalobu o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka dne 18. prosince 2014; petit žaloby formulovala tak, že se určuje, že „právní úkon
dlužníka, na jehož podkladě dlužník žalovanému uhradil částku 5.000.000,- Kč,
je neúčinným právním úkonem“. Insolvenční soud u jednání dne 21. května 2015
původní žalobkyni poučil podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř., aby odstranila
neurčitost žaloby, jde-li o označení právního úkonu dlužníka, kterému odporuje. Na základě zmíněného poučení původní žalobkyně opravila neurčitost žaloby tak,
že „odporovatelným právním úkonem dlužníka je zaplacení částky 5 mil. Kč
žalovanému dne 28. února 2013“. Za stavu, kdy původní žaloba neobsahovala určité vymezení odporovatelného
právního úkonu dlužníka, přičemž zmíněnou vadu původní žalobkyně odstranila po
poučení insolvenčním soudem u jednání dne 21. května 2015, a kdy i pro poměry
odpůrčí žaloby podle ustanovení § 235 odst. 2 insolvenčního zákona platí, že
žalobu, včetně jejího „doplnění“ (ve smyslu odstranění vad) je nutno posuzovat
jako celek, nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že účinky žaloby
nastaly již ke dni 18. prosince 2014; žaloba tak je – vzhledem ke zjištění
úpadku dlužníka dne 19. prosince 2013 – včasná (§ 239 odst. 3 insolvenčního
zákona). K povaze právního úkonu dlužníka a (dalším) předpokladům jeho neúčinnosti. Podle ustanovení § 241 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince
2013) zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se
některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než
jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem
se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku,
nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující
právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s
dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku
(odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník
a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení
závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak
dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k
zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku
změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu
právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před
zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby,
která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením
insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4).
Zvýhodňujícím právním
úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník
současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých
v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění
nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon
učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem
koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité
pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k
úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo
po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem
(odstavec 5). Nejvyšší soud v daných souvislostech předesílá, že jeho judikatura je jednotná
v závěrech, podle nichž:
1) Posouzení žalobou uplatněného a soudy přiznaného nároku (jako celku) coby
nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se
žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak
(současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla (podle žaloby
měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka. Potud jsou i pro poměry
insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona beze zbytku využitelné
závěry, jež Nejvyšší soud formuloval k odpůrčí žalobě podle § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v usnesení velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011,
sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněném pod číslem 68/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Srov. též např. R 60/2014. 2) Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je
právním úkonem, jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit
dluh (závazek). Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil
poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s
ustanovením § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení §
235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka,
jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního
zákona. Neúčinným právním úkonem může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch,
který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu
dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu
náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním
zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného
uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel,
jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit). Právě selektivnímu
uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut
neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada par conditio
creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů
(nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež
je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména § 296 a §
298 insolvenčního zákona).
Podstatou neúčinnosti právních úkonů podle
insolvenčního zákona je především zajištění ochrany věřitelů před právními
úkony dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda
dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo
na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v
konkursu (dle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona), čímž věřitele zvýhodnil
oproti jiným věřitelům. Srov. např. R 60/2014, jakož i rozsudky ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo
3815/2014 a ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29 ICdo 17/2016. 3) Nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu
věřitele některou z domněnek uvedených v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, je
tím ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona osvědčena dlužníkova
neschopnost platit své splatné závazky, nikoliv však existence „více věřitelů“
dlužníka ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona ani existence
peněžitých závazků těchto věřitelů „po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti“
ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona [usnesení ze dne 26. října
2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněné pod číslem 51/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 51/2011“), usnesení ze dne 12. prosince
2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“)]. 4) To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze
skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající
vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede
jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází
povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých
splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební
neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním
řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch
věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském
insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) [usnesení ze dne 1. března 2012,
sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“), R 45/2014]. 5) Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k
úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební
neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek [usnesení ze dne 2. prosince 2010,
sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), R 45/2014]. Takto formulovaný
závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka,
jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů
[usnesení ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 39/2009, usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn.
29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“), R 83/2012, R 45/2014]. 6) Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše
částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním
účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých
věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník
schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani
tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro
jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o
tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a
2 insolvenčního zákona (R 80/2011, usnesení ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29
NSČR 46/2011, R 43/2012 a R 45/2014). 7) Rozhodne-li insolvenční soud o úpadku dlužníka na základě vyvratitelné
domněnky o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky (§ 3 odst. 2
insolvenčního zákona), platí tato vyvratitelná domněnka i v dalších případech,
kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku
dlužníka. Tak je tomu např. jde-li o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu
vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh (§ 98 a § 99
insolvenčního zákona) nebo o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného
protiplnění (§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona), popř. o neúčinnost
zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 odst. 2 insolvenčního zákona). Srov. rozsudek ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem
113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 8) Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2
insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže
schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční
soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (R
83/2012). 9) Insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti [§ 10 písm. b) a § 11
insolvenčního zákona] není oprávněn uložit insolvenčnímu správci, jaký postoj
má zaujmout k přihlášeným pohledávkám (viz usnesení ze dne 28. listopadu 2013,
sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněné pod číslem 34/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek); přitom ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona
umožňuje popřít věřitelem přihlášenou pohledávku (byť jen s účinky předvídanými
ustanovením § 192 odst. 3 insolvenčního zákona) i dlužníku. Viz usnesení ze dne
26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněné pod číslem 58/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Za stavu, kdy insolvenční soud (usnesením ze dne 19. prosince 2013) zjistil
úpadek dlužníka na základě vyvratitelné domněnky neschopnosti dlužníka plnit
své peněžité závazky určené ustanovením § 3 odst. 2 písm. b) insolvenčního
zákona, přičemž ke dni 28. února 2013 měl dlužník závazky vůči více věřitelům,
které byly po splatnosti déle než 3 měsíce, ve výši „zhruba“ 14 miliónů Kč, a
které žádný z věřitelů (tj.
ani žalovaná) ani dlužník nepopřeli, shledává
Nejvyšší soud závěr o existenci, výši a splatnosti těchto pohledávek správným. Výhrada dovolatele, podle níž závěr o úpadku dlužníka nelze dovozovat ze
skutečností, které nastaly až později (konkurs na majetek dlužníka byl
prohlášen až 6. března 2014), je tak zjevně neopodstatněná. Argumentace
žalovaného obsažená v dovolání pak není způsobilá vyvrátit domněnku
neschopnosti dlužníka zaplatit splatné pohledávky (viz judikatura Nejvyššího
soudu citovaná shora). Navíc nelze přehlédnout, že k (případnému) vyvrácení domněnky úpadku ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 2 insolvenčního zákona se požaduje průkaz toho, že
dlužník v době, kdy učinil odporovaný právní úkon, nebyl (objektivně vzato) ani
v úpadku ve formě platební neschopnosti ani v úpadku ve formě předlužení. Viz
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016,
K otázce, zda dlužník a žalovaný tvořili k datu 28. února 2013 koncern. Podle ustanovení § 66a obch. zák. společník, který má většinu hlasů plynoucích
z účasti ve společnosti, je většinovým společníkem a společnost, ve které tuto
většinu má, je společností s většinovým společníkem. Hlasy plynoucí z účasti
společníka ve veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti a
společnosti s ručením omezeným jsou hlasy spojené s jeho podílem ve
společnosti. U akciové společnosti se počítají do hlasů plynoucích z účasti
akcionáře ve společnosti hlasy příslušející k jeho akciím s hlasovacími právy
bez ohledu na to, zda již byly tyto akcie vydány. Prioritní akcie, se kterými
není spojeno hlasovací právo, se považují pro účely tohoto ustanovení za akcie
bez hlasovacích práv i v případech, kdy podle zákona hlasovací právo dočasně
nabývají. Do celkového počtu hlasů plynoucích z účasti ve společnosti se
nezapočítávají hlasy z vlastních podílů nebo akcií v majetku společnosti nebo
jí ovládané osoby ani z podílů nebo akcií, které drží určitá osoba svým jménem
na účet společnosti nebo osoby ovládané společností (odstavec 1). Ovládající
osobou je osoba, která fakticky nebo právně vykonává přímo nebo nepřímo
rozhodující vliv na řízení nebo provozování podniku jiné osoby (dále jen
„ovládaná osoba“). Je-li ovládající osobou společnost, jde o společnost
mateřskou a společnost jí ovládaná je společností dceřinou. Nepřímým vlivem se
rozumí vliv vykonávaný prostřednictvím jiné osoby či jiných osob (odstavec 2). Ovládající osobou je vždy osoba, která a) je většinovým společníkem; to
neplatí, jestliže je ovládající osoba určena podle ustanovení písmene b), b)
disponuje většinou hlasovacích práv na základě dohody uzavřené s jiným
společníkem nebo společníky, nebo c) může prosadit jmenování nebo volbu nebo
odvolání většiny osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, anebo
většiny osob, které jsou členy dozorčího orgánu právnické osoby, jejímž je
společníkem (odstavec 3). Osoby jednající ve shodě, které společně disponují
většinou hlasovacích práv na určité osobě, jsou vždy ovládajícími osobami
(odstavec 4).
Jestliže jsou jedna nebo více osob podrobeny jednotnému řízení
(dále jen „řízená osoba“) jinou osobou (dále jen „řídící osoba“), tvoří tyto
osoby s řídící osobou koncern (holding) a jejich podniky včetně podniku řídící
osoby jsou koncernovými podniky. Není-li prokázán opak, má se za to, že
ovládající osoba a osoby jí ovládané tvoří koncern. Jednotnému řízení lze
podrobit osoby i smlouvou (dále jen „ovládací smlouva“). Ovládací smlouvu lze
uzavřít i ve vztazích mezi ovládající osobou a jí ovládanými osobami. Osoba,
jež je řídící osobou na základě ovládací smlouvy, je vždy ovládající osobou;
ustanovení odstavce 3 se v tomto případě nepoužije (odstavec 7). Vzhledem ke skutkovým poměrům dané věci nemá Nejvyšší soud (ve shodě s
odvolacím soudem a účastníky řízení) žádné pochybnosti o tom, že dlužník je
osobou ovládanou a žalovaný osobou ovládající; již z tohoto důvodu tak platí
vyvratitelná domněnka, podle níž tvoří (faktický) koncern (srov. ustanovení §
66a odst. 7 obch. zák., jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sen. zn. 29 NSČR 61/2013, uveřejněného pod číslem 11/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně tyto osoby uzavřely (a to již dne
1. prosince 2004) smlouvu o řízení, kterou dlužník svěřil žalovanému své řízení
v úseku ředitele, a žalovaný se zavázal převzít řízení dlužníka a zabezpečovat
veškeré úkoly vyplývající ze stanov, usnesení valné hromady a představenstva
společnosti, zákoníku práce a dalších závazných předpisů a vnitřních předpisů
dlužníka. Obsah posledně označené smlouvy existenci faktického koncernu (spíše)
potvrzuje, než vyvrací. Přitom obecně platí, že kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní
břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí
vyvratitelná domněnka (§ 133 o. s. ř.), tímto účastníkem. (srov. rozsudky ze
dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001 a ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29
Odo 180/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod
číslem 127 a č. 7, ročník 2003, pod číslem 113). Navíc, odvolací soud odůvodnil závěr ohledně nesplnění předpokladů pro užití
ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona (vedle existence
koncernu) i tím, že „nelze připustit argumentaci“, podle níž „většinový
vlastník obchodní společnosti nezná stav jejího majetku a výši jejích dluhů“. S
přihlédnutím ke skutkovým okolnostem dané věci (žalovaný byl majoritním
akcionářem dlužníka – podíl 90 %, dlužník a žalovaný uzavřeli smlouvu o řízení,
valná hromada dlužníka rozhodla o příplatcích akcionářů ve formě peněžitých
plnění v částce 50 miliónů Kč a žalovaný a A. K. uzavřeli s dlužníkem smlouvy o
vkladu „za účelem posílení finanční stability dlužníka, přičemž žalovaný
povinnost zaplatit příplatek ve výši 45 miliónů Kč nesplnil, nýbrž proti této
povinnosti započetl své pohledávky za dlužníkem) Nejvyšší soud nemá důvod se
zmíněným závěrem polemizovat a shledává jej správným. Vzhledem k výše uvedenému zjevně neobstojí ani námitka, že soudy nižších stupňů
neposuzovaly „celý souhrn právních jednání“, nýbrž jen „jednotlivý krok z
kontextu vytržený“.
Naopak, ze skutkových zjištění (ve vazbě na obsah spisu) je
evidentní, že odvolací soud hodnotil věc komplexně, přičemž správně akcentoval
okolnost, že částku 5 miliónů Kč podle smlouvy o (dobrovolném) vkladu uhradil
dlužníku jeho menšinový akcionář (A. K.) a dlužník, ač ve stavu úpadku, téhož
dne uvedenou částku zaplatil žalovanému na úhradu na svých závazků, čímž
žalovaného zvýhodnil oproti jiným věřitelům. Konečně Nejvyšší soud nemá za opodstatněnou ani námitku žalovaného, podle níž
zaplacením částky 5 miliónů Kč dosáhl uspokojení svých pohledávek v menším
rozsahu, než by k datu 28. února 2013 dosáhl v konkursu, když je zjevné, že na
rozdíl od případného (poměrného) uspokojení pohledávek věřitelů v konkursu (tj. od použití částky 5 miliónů Kč k poměrnému uspokojení pohledávek věřitelů)
obdržel zmíněné plnění jen žalovaný. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že na rozdíl od dovolatele nemá rozhodnutí
insolvenčního soudu ani odvolacího soudu za nepřezkoumatelná (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud – při absenci vad,
k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud
zamítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 31. srpna 2016) podle ustanovení § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění pozdějších předpisů. Incidenční spor o určení neúčinnosti právního úkonu, je sporem ve věci
rozhodované v insolvenčním řízení ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c)
advokátního tarifu, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,-
Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosoudní odměna ve
výši 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3
advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a s připočtením náhrady za 21% daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího
řízení 4.114,- Kč. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.