KSCB 41 INS 18021/2016
43 ICm 5215/2017
29 ICdo 109/2020-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce BAKR s. r. o., se sídlem v Praze 10, Třebohostická 564/9, PSČ 100 00,
identifikační číslo osoby 26725274, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lvem,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, PSČ 120 00, proti žalované
JUDr. Daniele Urbanové, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, PSČ 110 00,
jako insolvenční správkyni dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o., zastoupené Mgr.
Ondřejem Platilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, o
vyloučení movitých věcí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 5215/2017, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o., se sídlem v Českých
Budějovicích, Vrbenská 197/23, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 48202550,
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS
18021/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
27. května 2020, č. j. 43 ICm 5215/2017, 103 VSPH 372/2019-206 (KSCB 41 INS
18021/2016), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
výroku specifikovaný soubor movitých věcí (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalované JUDr. Daniely Urbanové, jako insolvenční
správkyně dlužníka, Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na
vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud
vyřešeny, tvrdí, že napadený rozsudek vychází z nesprávného právního posouzení
věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že
rozsudek insolvenčního soudu se mění tak, že žaloba se zamítá, eventuálně aby
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Konkrétně dovolatelka formuluje tyto otázky, které podle jejího
názoru odvolací soud vyřešil nesprávně a jež následně rozvádí:
[1] Zakládá nárok na vrácení vzájemného plnění dle § 2993 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, nárok žalobce na vyloučení věcí z majetkové
podstaty dlužníka, nebo jde o nepeněžitou pohledávku za dlužníkem?
[2] Je žalobce povinen prokázat, že mu k majetku, jehož vyloučení se z
majetkové podstaty domáhá, svědčí vlastnické (či jiné) právo?
[3] Lze z dodání majetku žalobcem dlužníku dovozovat, že žalobci svědčí
k majetku vlastnické právo?
5. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací
řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2.
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
6. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž
neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší
soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
7. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu se závěry
obsaženými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sen. zn. 29
ICdo 21/2019, a sen. zn. 29 ICdo 81/2019. Jde o rozsudky, jimiž byla zamítnuta
dovolání stejné dovolatelky v jiných incidenčních sporech vzešlých z téhož
insolvenčního řízení, a to za velmi podobných skutkových okolností (žalobci se
domáhali vyloučení movitých věcí dodaných dlužníku na základě kupních smluv, od
nichž odstoupili z důvodu nezaplacení kupní ceny dodaného zboží v době před
prohlášením konkursu na majetek dlužníka). V podrobnostech Nejvyšší soud
odkazuje na odůvodnění označených rozhodnutí, neboť jejich obsah je dovolatelce
znám, přičemž současně zdůrazňuje, že nemá žádného důvodu své závěry měnit ani
na základě námitek dovolatelky uplatněných v tomto dovolacím řízení.
8. Pro přehlednost lze stručně zopakovat, že nárok na vydání movitých
věcí z majetkové podstaty, které se v ní nadále nacházejí a jsou v držení
insolvenčního správce, se prosazuje postupem dle § 225 zákona č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nikoli přihláškou
pohledávky. Pro úspěch vylučovací žaloby postačí, jestliže žalobce tvrdí a
prokáže, že má ke sporným věcem práva jako oprávněný držitel a že je toto jeho
oprávnění „lepší“ (silnější), než je oprávnění dlužníka. Tyto podmínky byly
naplněny i v tomto incidenčním sporu.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3
větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované bylo
odmítnuto, čímž vzniklo žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle obsahu spisu mu však v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu