29 ICdo 110/2024

Judikát 29 ICdo 110/2024

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:26.02.2026

Senátní značka:29 ICdo 110/2024

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:29.ICDO.110.2024.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Popření pohledávky

Insolvenční řízení

Incidenční spory (odporové spory)

Dotčené předpisy:§ 200 odst. 2 IZ. § 188 odst. 2 IZ. § 192 IZ. § 79 o. s. ř. § 199 odst. 1 IZ. § 199 odst. 3 IZ. Kategorie rozhodnutí:E MSPH 79 INS 7499/2011

208 ICm 2219/2021

29 ICdo 110/2024-157

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce NTLA1 s. r. o., se sídlem v Praze 5, Kohoutových 698/4, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 09812938, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovanému Del Ponte Development s. r. o., se sídlem v Praze 4, Durychova 101/66, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 05580595, zastoupenému Mgr. Pavlem Uhlířem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 468/18, PSČ 500 02, o popření pohledávky přihlášeným věřitelem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 208 ICm 2219/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka K. Ř., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 7499/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2024, č. j. 208 ICm 2219/2021, 102 VSPH 754/2023-122 (MSPH 79 INS 7499/2011), takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 4 114 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného. Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 21. června 2023, č. j. 208 ICm 2219/2021-89, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Zamítl žalobu o určení, že dílčí pohledávka č. 1 v celkové výši 19 756 210,70 Kč přihlášená žalovaným (Del Ponte Development s. r. o.) přihláškou P29 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (K. Ř.) není po právu (bod I. výroku).

[2] Zamítl žalobu o určení, že dílčí pohledávka č. 2 v celkové výši 9 249 444,28 Kč přihlášená žalovaným přihláškou P29 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka není po právu (bod II. výroku).

[3] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).

2. K odvolání žalobce (NTLA1 s. r. o.) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2024, č. j. 208 ICm 2219/2021, 102 VSPH 754/2023-122 (MSPH 79 INS 7499/2011), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 192 odst. 1, § 194, § 199, § 200, § 250 zákona č. 182/2006 Sb., o uěpadku a způsobech jeho řešeniě (insolvenčního zákona), § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářského řádu) a § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu – dospěl k následujícím závěrům:

4. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl.

ÚS 14/10, uveřejněného pod číslem 133/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, na který žalobce poukazoval, nevyplývá, že by popěrné právo věřitele mělo být „bez jakýchkoliv podmínek či omezení“. Popěrný úkon přihlášeného věřitele se v pozdější fázi insolvenčního řízení považuje za odporovou žalobu (§ 200 odst. 5 insolvenčního zákona), tudíž musí splňovat náležitosti žaloby (§ 79 odst. 1 o. s. ř.); na uvedení důvodů popření pohledávky jsou tak kladeny „vyšší nároky“. Po uplynutí lhůty k popření pohledávky již nelze uplatněný důvod popření měnit, nýbrž jen „precizovat“.

5. Žalobce „účinně“ popřel pohledávky žalovaného toliko co do pravosti, neboť popěrný úkon ohledně výše pohledávek učinil „pouze obecně a neurčitě“, jelikož toliko uvedl, že pohledávky popírá co do výše s tím, že skutečná výše pohledávek je 1 Kč (v tomto ohledu popěrný úkon „nesplňuje“ náležitosti odporové žaloby). Žalobu „doplnil“ až po uplynutí lhůty podle § 200 odst. 2 insolvenčního zákona, avšak ani v tomto doplnění neuvedl „žádné relevantní důvody“, neboť šlo o námitky nedostatečně určité a zčásti nedůvodné.

6. O materiální nevykonatelnosti notářských zápisů (jimiž žalovaný dokládal vykonatelnost svých pohledávek) lze uvažovat pouze v části týkající se příslušenství. Vzhledem k tomu, že žalobce nepopřel účinně výši přihlášených pohledávek, nemohl se insolvenční soud přezkoumáním výše zabývat; to platí i ohledně přezkoumání „výše úroků“, přičemž k „zesplatnění“ pohledávek došlo prohlášením konkursu na majetek dlužníka (dne 1. února 2012).

7. Namítal-li žalobce, že přihláška pohledávek trpí vadami, neboť k ní nebyly přiloženy „veškeré přílohy“, konkrétně (všeobecné) obchodní podmínky původního věřitele („HVB Bank Czech Republic, a. s.“), pak tyto listiny byly součástí spisu v jiném incidenčním sporu (sp. zn. 208 ICm 2219/2021) a byly čteny k důkazy při jednání před insolvenčním soudem dne 16. ledna 2023; insolvenční správce (který shledal přihlášku pohledávek žalovaného bez vad) i dlužník pohledávky „uznali“ při zvláštním přezkumném jednání dne 30. listopadu 2021.

8. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podal žalobce dovolání. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil v tom duchu, že se žaloba zamítá pro předčasnost, případně aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel předestřel Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:

[1] Může insolvenční soud rozhodnout o pravosti nebo výši popřené pohledávky, jestliže má přihláška pohledávky vady bránící jejímu přezkumu? [2] Lze odmítnout doplnění popěrného úkonu přihlášeného věřitele v rámci incidenčního sporu po lhůtě stanovené § 200 odst.

2 insolvenčního zákona za situace, kdy přílohy významné pro přezkum popírané pohledávky byly předloženy teprve v rámci incidenčního sporu?

[3] Může insolvenční soud v incidenčním řízení vyzývat žalobce k doplnění žalobních tvrzení ve smyslu § 43 o. s. ř.?

[4] Splňuje notářský zápis se svolením k vykonatelnosti materiální náležitosti a podmínku určitosti, jestliže nijak nereflektuje dohodnutou proměnlivost smluvní úrokové sazby, která má nastat teprve v budoucnu?

[5] Považuje se pohledávka za splatnou ve smyslu § 250 insolvenčního zákona, jestliže si věřitel a dlužník po zrušení usnesení o prohlášení konkursu sjednají odklad splatnosti?

[6] Může po zrušení usnesení o prohlášení konkursu a do doby vydání nového usnesení o prohlášení konkursu dojít k promlčení pohledávky splatné ve smyslu § 250 insolvenčního zákona, jestliže nebyla přihlášena do insolvenčního řízení?

9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že neměly věcně rozhodnout o pravosti a výši přihlášených pohledávek žalovaného, neboť přihláška pohledávek trpí zásadními nedostatky (vadami) spočívajícími v absenci příloh (zejména všeobecných obchodních podmínek), které jsou rozhodné pro posouzení úroku z prodlení.

10. Dále dovolatel argumentuje, že jej insolvenční soud vyzval v rámci přípravy jednání k doplnění tvrzení, aby následně k tomuto doplnění nepřihlížel. Některé ze skutečností nezbytných pro úspěšné uplatnění práv dovolatele přitom vyšly najevo až poté, co uplynula lhůta určená pro popěrný úkon. Má zato, že v incidenčním sporu není vyloučeno, aby jej insolvenční soud vyzval k odstranění vad podání ve smyslu § 43 o. s. ř. nebo k doplnění skutkových tvrzení; soudy se tak měly zabývat žalobou ve znění doplnění ze dne 29. prosince 2021 včetně nových tvrzení a navržených důkazů.

11. Ohledně notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti dovolatel míní, že v části týkající se příslušenství pohledávek není materiálně vykonatelný, neboť (v zápise) sjednaná výše úroků pohledávek se odvíjí od proměnlivé základní sazby vyhlašované v sazebníku peněžního ústavu.

12. Dovolatel rovněž poukazuje na to, že insolvenční soud poprvé prohlásil konkurs na majetek dlužníka usnesením ze dne 1. února 2012 (A-85), které Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 30. března 2012 (A-94); i druhé usnesení insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka ze dne 7. prosince 2012 (A-157) zrušil Vrchní soud v Praze [usnesením ze dne 4. dubna 2014 (A-191)]. Pohledávky žalovaného se ve smyslu § 250 insolvenčního zákona staly splatnými na základě uvedených usnesení o prohlášení konkursu, po jejich zrušení však znovu začala běžet promlčecí doba; příslušenství pohledávek přirostlé po 1.

únoru 2012 má dovolatel za promlčené, neboť od 5. dubna 2014 opět započal běh promlčecí lhůty ohledně příslušenství, které se jako celek promlčelo dne 5. dubna 2018. Alternativně dovolatel dovozuje, že si dlužník a žalovaný sjednali odklad splatnosti pohledávek do 30. června 2024; v tomto případě by k zesplatnění pohledávek došlo opětovným prohlášením konkursu na majetek dlužníka dne 9.

prosince 2020 (A-364); nárok na příslušenství by však žalovanému nevznikl s ohledem na § 170 písm. a/ insolvenčního zákona.

13. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout.

14. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

15. S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (4. května 2011) se v insolvenčním řízení a ve sporech jím vyvolaných uplatní (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci) i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb.].

16. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním výslovně v celém jeho rozsahu. V rozsahu, v němž směřuje dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto v této části dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.

17. V té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve věci samé (v bodech I. a II. výroku), Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž potud neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadený rozsudek je v řešení dovoláním předestřených otázek v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž nemá důvod se odchýlit ani na základě argumentace přednesené v dovolání. K první otázce

18. Soudní praxe je ustálena v závěru, že postup podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona (výzva k opravení nebo doplnění vadné přihlášky pohledávky) se uplatní pouze tehdy, je-li vadný sám procesní úkon, tj. přihláška pohledávky. Okolnost, že věřitel nepřipojí požadované přílohy, nemůže mít jiný následek, než že uplatněný nárok neprokáže (nesplní povinnost důkazní). Nedoplní-li věřitel ani přes výzvu insolvenčního správce zákonem požadované přílohy (kopie smluv, soudních nebo jiných rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce pohledávky), tedy listinné důkazy ve smyslu § 177 insolvenčního zákona, je na insolvenčním správci, zda takovou pohledávku co do pravosti nebo obsahu zpochybní a podle § 192 a násl. insolvenčního zákona ji popře.

K tomu srov. již usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2008, sp. zn. KSUL 45 INS 150/2008, 1 VSPH 94/2008, které Nejvyšší soud za účelem sjednocení soudní praxe uveřejnil pod číslem 13/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněného pod číslem 155/2018 Sb. rozh. obč. K druhé a třetí otázce

19. Ustanovení § 200 odst.

1 insolvenčního zákona odkazuje co do dalších náležitostí popěrného úkonu přímo na ustanovení občanského soudního řádu o náležitostech žaloby, tedy především na § 79 odst. 1 o. s. ř, jež k obsahovým náležitostem žaloby řadí též vylíčení rozhodujících skutečností. Pro poměry náležitostí popěrného úkonu věřitele ve smyslu § 200 insolvenčního zákona, směřujícího k popření pravosti (či výše) pohledávky přihlášeného věřitele, se vylíčením rozhodujících skutečností rozumí vylíčení těch rozhodujících skutečností, které (v případě, že by byly prokázány) vedou k závěru, že popíraná pohledávka není pohledávkou pravou (či přihlášenou ve správné výši). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 96/2015.

20. Insolvenční soud se ve sporu o popření pravosti pohledávky věřitele jiným insolvenčním věřitelem může zabývat pouze těmi rozhodujícími skutečnostmi (těmi důvody popření), které byly uvedeny již v žalobě (v učiněném popření). K později uplatněným (dalším, novým) důvodům popření přihlížet nemůže, neboť po uplynutí lhůty určené k popření pohledávky již nelze měnit uplatněný důvod popření. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022, sen. zn. 29 ICdo 66/2020.

21. Ohledně popěrného úkonu insolvenčního správce popírajícího vykonatelnou pohledávku přijal a odůvodnil závěr, že úprava popření vykonatelné pohledávky ukládá insolvenčnímu správci, aby své popření uplatnil žalobou u soudu (§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona), a současně jej omezuje co do rozsahu žalobních tvrzení (okruhu námitek), které může v řízení uplatnit (§ 199 odst. 3 insolvenčního zákona); proti popřené vykonatelné pohledávce může v žalobě uplatnit pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Z uvedeného plyne, že insolvenční správce popírající vykonatelnou pohledávku musí již v rámci popěrného úkonu uvést skutečnosti, na kterých své popření zakládá (důvody popření). Neuvede-li žádné skutečnosti, pro které pohledávku popřel, nebude mít pro účely uplatnění popření žalobou u soudu k dispozici žádné skutečnosti, kterými by nárok na určení neexistence vykonatelné pohledávky mohl odůvodnit. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněný pod číslem 39/2019 Sb. rozh.

obč.

22. V rozsudku ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 4/2017, uveřejněném pod číslem 130/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 130/2019“), pak Nejvyšší soud ozřejmil, že uvedené závěry (vázanost obsahem popěrného úkonu) se uplatní i v případě popěrného úkonu věřitele (§ 200 odst. 2 insolvenčního zákona).

23. Závěr odvolacího soudu o „neúčinném“ popření výše pohledávek žalovaného je s uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu potud, že neuvedl-li dovolatel do konce lhůty k popření pohledávek důvody, na nichž své popření zakládá, nemá pro účely uplatnění popření v incidenčním sporu žádné skutečnosti, kterými by svůj žalobní nárok mohl odůvodnit; to platí bez ohledu na to, zda, případně jakými listinnými důkazy přihlašující věřitel svou pohledávku prokazuje a zda tyto listiny připojil již k přihlášce pohledávky. Ke čtvrté až šesté otázce 24.

Na otázku, zda notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti jsou materiálně vykonatelné (určité ohledně vymezení výše smluvních úroků), nemá význam odpovídat již proto, že tímto argumentem dovolatel brojí proti vykonatelnosti přihlášených pohledávek v této části jejich příslušenství; důvodem přihlášených pohledávek žalovaného ve smyslu § 174 odst. 2 insolvenčního zákona však nejsou notářské zápisy, ale smlouvy o poskytnutí úvěru ze dne 10. července 2003 (dílčí pohledávka č. 1) a ze dne 14. června 2005 (dílčí pohledávka č. 2) ve znění svých dodatků. Okolnost, zda jsou přihlášené pohledávky z titulu smluv o úvěru v této části vykonatelné, nemá žádný vliv na otázku jejich pravosti či výše.

25. Ani řešení zbývajících otázek (zda se přihlášené pohledávky žalovaného považují za splatné v důsledku prvního usnesení o prohlášení konkursu a zda došlo k jejich promlčení) nemá žádný vliv na výsledek dovolacího řízení, neboť uvedené důvody popření dovolatel nepřípustně (nově) „doplnil“ až v průběhu incidenčního sporu (srov. § 200 odst. 2 insolvenčního zákona a judikaturu shora označenou). K nezpůsobilosti „akademických“ otázek založit přípustnost dovolání srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněného pod číslem 47/2018 Sb. rozh. obč.

26. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání podané 22. července 2024), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. prosince 2024, činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4 114 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost uložená tímto usnesením splněna dobrovolně, může se žalobce domáhat nuceného splnění povinnosti ve výkonu rozhodnutí či exekuci. V Brně dne 26. 2. 2026 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu