MSPH 79 INS 6021/2011
79 ICm 2207/2011
29 ICdo 111/2016-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce PSJ, a. s., se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, PSČ 586 01,
identifikační číslo osoby 25337220, zastoupeného JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D.,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Pod Císařkou 3242/5, PSČ 150 00, proti
žalovanému JUDr. Jaroslavu Svobodovi, se sídlem v Brně, Heršpická 6, PSČ 639
00, jako insolvenčnímu správci dlužníka ECM REAL ESTATE INVESTMENTS A. G.,
zastoupenému Mgr. Miroslavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Brně, Heršpická
800/6, PSČ 639 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 79 ICm 2207/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužníka ECM REAL ESTATE INVESTMENTS A. G., se sídlem Luxembourg, Charles de
Gaulle 2, L-1653, Lucemburské velkovévodství, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. MSPH 79 INS 6021/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2016, č. j. 79 ICm 2207/2011, 103 VSPH
455/2016-139 (MSPH 79 INS 6021/2011), takto:
Dovolání se odmítá.
Rozsudkem ze dne 12. dubna 2016, č. j. 79 ICm 2207/2011-105, zamítl Městský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobce (PSJ, a. s.) domáhal proti žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka ECM REAL ESTATE
INVESTMENTS A. G.) určení, že má vůči dlužníku pohledávky v celkové výši
64.044.145,48 Kč (bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení částku 12.144,43 Kč (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 24. května 2011, č. j. MSPH 79 INS 6021/2011-A-24,
zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 24. května 2011, v 14.00 hodin,
zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka. 2/ Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky v celkové výši
69.089.052,29 Kč, přičemž po částečném zpětvzetí přihlášky nadále v
insolvenčním řízení uplatňuje pohledávky ve výši 64.044.145,48 Kč. 3/ Na přezkumném jednání konaném dne 20. července 2011, jehož se žalobce (ani
jeho zástupce) nezúčastnil, popřeli pohledávky přihlášené žalobcem co do jejich
pravosti insolvenční správce i dlužník. 4/ Podáním datovaným 21. července 2011, doručeným žalobci (jeho zástupci) 27. července 2011, vyrozuměl insolvenční správce žalobce, že jeho přihlášené
pohledávky popřel při přezkumném jednání „co do pravosti a výše“ insolvenční
správce a dlužník. Současně jej poučil o nutnosti podat žalobu o určení
pohledávky v předepsané lhůtě. 5/ Žaloba v projednávané věci byla insolvenčnímu soudu doručena dne 18. srpna
2011. 6/ Usnesením ze dne 15. března 2012, č. j. MSPH 79 INS 6021/2011-B-306,
insolvenční soud (mimo jiné) povolil reorganizaci dlužníka; účinky tohoto
usnesení nastaly téhož dne. 7/ Usnesením ze dne 8. února 2013, č. j. MSPH 79 INS 6021/2011-B-423,
insolvenční soud rozhodl o přeměně reorganizace v konkurs. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 197 odst. 2 a §
336 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolventního zákona), a na ustanovení § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o
jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení
insolvenčního zákona – uzavřel, že podal-li žalobce (i přes vyrozumění učiněné
v souladu s ustanovením § 197 odst. 2 insolvenčního zákona) nejpozději ve lhůtě
30 dnů od doby, kdy nastaly účinky povolení reorganizace, žalobu o určení
pravosti pohledávek pouze proti insolvenčnímu správci, a nikoli též proti
dlužníkovi, který při přezkumném jednání rovněž popřel pohledávky žalobce,
nelze k přihlášeným pohledávkám žalobce již přihlížet. Insolvenční soud přitom vyšel ze závěrů formulovaných Vrchním soudem v Praze „v
rozhodnutí ze dne 23. července 2015, č. j. 104 VSPH 536/2015-94“ [správně jde o
rozsudek ze dne 5. října 2015, č. j. 56 ICm 1948/2013, 104 VSPH 536/2015-94
(KSPA 56 INS 32250/2012)], z nichž se podává, že popře-li nevykonatelnou
pohledávku jak insolvenční správce, tak dlužník v reorganizaci, musí být žaloba
o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky podána proti oběma popírajícím,
tj. proti insolvenčnímu správci a dlužníku.
Nepodá-li takovou žalobu věřitel
včas vůči některému z popírajících, pak v rozsahu popření pohledávky tím z
popírajících, vůči kterému věřitel žalobu nepodal, nastávají (i v reorganizaci)
účinky uvedené v § 198 odst. 1 větě třetí insolvenčního zákona. Uvedený závěr
se přitom prosadí i tehdy, je-li reorganizace následně přeměněna v konkurs,
neboť marným uplynutím lhůty k podání incidenční žaloby již nastaly zákonné
účinky uvedené v § 198 odst. 1 větě třetí insolvenčního zákona. Z uvedených důvodů insolvenční soud žalobu podanou jen proti insolvenčnímu
správci zamítl. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením zrušil
rozsudek insolvenčního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu je pro posouzení pasivní legitimace žalovaného v
poměrech dané věci určující, že v okamžiku, kdy nabylo právní moci usnesení,
kterým insolvenční soud rozhodl o přeměně reorganizace v konkurs, ztratil
popěrný úkon dlužníka účinky, jež s ním spojuje ustanovení § 336 odst. 2
insolvenčního zákona (tj. že popření pohledávky dlužníkem má v reorganizaci
tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem). V intencích
ustanovení § 363 odst. 2 insolvenčního zákona od rozhodnutí soudu o přeměně
reorganizace v konkurs ztrácí popěrný úkon dlužníka jakékoliv účinky, přičemž
podle ustanovení § 192 odst. 3 insolvenčního zákona platí, že není-li stanoveno
jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění. Za tohoto stavu závěr insolvenčního soudu, podle kterého je třeba žalobu o
určení pravosti popřených pohledávek zamítnout jen proto, že nebyla podána též
proti dlužníku, nemůže podle odvolacího soudu obstát.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož
i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podle dovolatele odvolací soud především dospěl k nesprávnému právnímu závěru,
podle kterého „je-li za trvání reorganizace podána žaloba o určení existence
nevykonatelné pohledávky, která byla popřena jak insolvencím správcem tak i
dlužníkem, nemusí být tato žaloba podána i proti dlužníkovi, pokud v mezidobí
od podání žaloby do rozhodnutí soudu o této žalobě došlo k přeměně reorganizace
na konkurs“. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu
„č. j. 29 Cdo 24/2013 a 29 ICdo 1/2011“ (správně jde o rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. července 2015, sen. zn. 29 ICdo 24/2013, uveřejněný pod číslem
33/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. července 2012, sen. zn. 29 ICdo 1/2011, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 7, ročník 2013, pod číslem 99), z nichž podle jeho názoru
plyne (jakkoli byly vydány v poměrech oddlužení) závěr právě opačný. Za dosud Nejvyšším soudem neřešenou pak má otázku, zda „může vadu žaloby
spočívající v tom, že žaloba byla podána pouze proti insolvenčnímu správci a
nikoli i proti popírajícímu dlužníku, zhojit skutečnost, že dříve než
insolvenční soud o žalobě rozhodne (a tuto zamítne), dojde k přeměně
reorganizace na konkurs“. Podle dovolatele vyřešil odvolací soud tuto otázku
nesprávně, když nezohlednil skutečnost, že dříve než došlo k přeměně
reorganizace v konkurs, již nastala fikce stanovená v ustanovení § 198 odst. 1
insolvenčního zákona, podle které se k popřeným pohledávkám žalobce
nepřihlíží. Z uvedených důvodů dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu změnil tak, že rozsudek insolvenční soudu se potvrzuje. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně
zamítnout. Podle žalobce Nejvyšší soud v žádném z dovolatelem označených
rozhodnutí neřešil situaci, jež nastala v projednávané věci, kdy byl nejdříve
prohlášen na majetek dlužníka konkurs, za jeho trvání byla podána žaloba na
určení pravosti pohledávky a teprve následně byla dlužníkovi povolena
reorganizace, která poté byla opět přeměněna v konkurs. Již z tohoto důvodu
nemůže dovoláním napadené rozhodnutí odporovat označené judikatuře. Závěr odvolacího soudu, podle kterého se po skončení reorganizace prosadí
účinky konkursu, pročež popěrný úkon dlužníka ztratí účinky, pak má žalobce za
souladný se zněním i smyslem insolvenčního zákona. Nejvyšší soud předesílá, že s přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí
je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále
jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II
bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem
2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo
33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř., když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou
otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. Řešení dovolatelem předestíraných otázek nečiní dovolání v projednávané věci
přípustným již proto, že uplatněné výhrady ke správnosti právního posouzení
věci odvolacím soudem vychází v převážné části ze skutkových závěrů, jež nemají
oporu v provedeném dokazování (jsou ve zjevném rozporu s obsahem insolvenčního
rejstříku) a jež na podporu svých právních argumentů formuluje teprve sám
dovolatel. Dovolatel totiž zcela přehlíží, že v poměrech dané věci nebyla žaloba o určení
pravosti pohledávek (doručená insolvenčnímu soudu dne 18. srpna 2011) podána
„za trvání reorganizace“, nýbrž v době, kdy byl na majetek dlužníka prohlášen
konkurs (srov. usnesení insolvenčního soudu ze dne 21. července 2011, č. j. MSPH 79 INS 6021/2011-B-73, které bylo odvolacím soudem odklizeno až usnesením
ze dne 14. října 2011, č. j. MSPH 79 INS 6021/2011, 3 VSPH 1018/2011-B-145). Účinky, jež s popřením pohledávky dlužníkem (v reorganizaci) spojuje ustanovení
§ 336 odst. 2 insolvenčního zákona, se tudíž v době, kdy byla žaloba podána,
zjevně nemohly prosadit. Ze stejného důvodu pak nemohla žaloba, jíž se žalobce v projednávané věci
domáhá určení pravosti svých pohledávek, ani trpět „vadou spočívající v tom, že
(…) byla podána pouze proti insolvenčnímu správci“, jak dovozuje dovolatel. Se
zřetelem k tomu, že žalobcem přihlášené nevykonatelné pohledávky byly popřeny
při přezkumném jednání konaném dříve, než bylo rozhodnuto o způsobu řešení
dlužníkova úpadku, přičemž k podání žaloby o určení pravosti popřených pohledek
došlo dokonce až poté, kdy insolvenční soud rozhodl, že způsobem řešení
dlužníkova úpadku je konkurs, nemůže být žádných pochyb o tom, že v době podání
žaloby byl v daném řízení pasivně věcně legitimován pouze insolvenční správce
dlužníka (nikoli též sám dlužník). Obecně k otázce pasivní věcné legitimace ve sporu o určení pravosti
nevykonatelné pohledávky srov. (pochybnosti nevyvolávající) dikci § 198 odst. 1
věty první a druhé insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013
(s přihlédnutím k době konání přezkumného jednání), v soudní praxi pak např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo
124/2017). V situaci, kdy žalobce nebyl ve vyrozumění ze dne 21.
července 2011 (ani
později v dalším průběhu insolvenčního řízení) poučen insolvenčním správcem,
jak má – nastanou-li účinky povolení reorganizace dlužníka – postupovat jako
přihlášený věřitel, jehož nevykonatelné pohledávky byly při přezkumném jednání
popřeny nejen insolvenčním správcem, ale i dlužníkem (srov. v této souvislosti
obsah podání insolvenčního správce ze dne 21. července 2011 a poučení v něm
obsažené, jež účinek předjímaný § 198 odst. 1 větou třetí insolvenčního zákona
pro případ, že věřitel nevykonatelné pohledávky nepodá včas žalobu o její
určení, spojuje jen s nepodáním žaloby vůči insolvenčnímu správci), nemá v
poměrech dané věci smysl zabývat se ani otázkou důsledků povolení reorganizace
dlužníka a následné přeměny reorganizace v konkurs na popěrný úkon dlužníka (ve
vazbě na skutečnost, že incidenční žaloba byla podána jen proti insolvenčnímu
správci). Řešení uvedených otázek totiž nemůže mít na věcnou správnost
dovoláním napadeného rozhodnutí žádný význam. K poučovací povinnosti ve vztahu k přihlášeným věřitelům, jejichž nevykonatelná
pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, obecně srov. též důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010,
uveřejněné pod číslem 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí
Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již
dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu