KSHK 40 INS XY
40 ICm XY
29 ICdo 111/2018-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně Z. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Špačkem,
advokátem, se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, PSČ 547 01, proti žalovanému N. S.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Alenou Brychtovou, advokátkou, se
sídlem v Hradci Králové, Veverkova 1343/1, PSČ 500 02, o určení pravosti
pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 ICm XY,
jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně, vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS XY, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 10. srpna 2017, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY
(KSHK 40 INS XY) takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. srpna 2017, č. j. 40 ICm XY, 104
VSPH XY (KSHK 40 INS XY), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
ve výši 340.542 Kč (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod
III. a IV. výroku). Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 2. prosince 2008 uzavřeli žalovaný a jeho manželka (jako věřitelé) s
manžely Š. (jako dlužníky) smlouvu o půjčce, na jejímž základě půjčili
dlužníkům částku 1.500.000 Kč (dále jen „smlouva o půjčce“). 2/ Téhož dne uzavřeli žalovaný a jeho manželka (jako zástavní věřitelé) s V. S. (dále jen „V. S.“) a žalobkyní (jako zástavními dlužnicemi) zástavní smlouvu k
zajištění pohledávek žalovaného a jeho manželky za manžely Š. z titulu
poskytnuté půjčky, včetně příslušenství i smluvních pokut, podle předmětné
smlouvy o půjčce. Zástavu tvořily pozemkové parcely uvedené v bodě I/1 zástavní
smlouvy, dílem v podílovém spoluvlastnictví zástavních dlužnic, dílem ve
výlučném vlastnictví V. S. 3/ Okresní soud v Hradci Králové platebním rozkazem ze dne 29. února 2012, č. j. 20 C 27/2012-20, uložil D. Š., aby zaplatila žalovanému a jeho manželce
částku 1.549.532 Kč s příslušenstvím. 4/ Soudní exekutor Mgr. Petr Jaroš usnesením ze dne 2. prosince 2010, č. j. 129
EX 4064/09-31, rozvrhl výtěžek exekuce (získaný zpeněžením části zástavy ve
výlučném vlastnictví V. S.) tak, že na pohledávku žalovaného (z titulu smlouvy
o půjčce) vydal 1.220.622,62 Kč. 5/ Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení žalobkyně (dlužnice) přihláškou
P1 dvě dílčí pohledávky. První dílčí pohledávku (P1-1) přihlásil ve výši
1.046.318,90 Kč s příslušenstvím ve výši 320.270,76 Kč z titulu smlouvy o
půjčce (po odečtení částečného plnění), a to jako pohledávku zajištěnou z
titulu zástavní smlouvy ze dne 2. prosince 2008 a vykonatelnou dle platebního
rozkazu Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. února 2012, č. j. 20 C
27/2012-20. Druhou dílčí pohledávku (P1-2) přihlásil žalovaný ve výši
755.951,75 Kč z titulu smlouvy o půjčce a smluvní pokuty sjednané pro případ
prodlení s vrácením půjčky, a to jako nevykonatelnou pohledávku zajištěnou z
titulu zástavní smlouvy ze dne 2. prosince 2008. 6/ Na přezkumném jednání konaném dne 10. dubna 2015 žalobkyně dílčí pohledávku
P1-1 uznala co do pravosti ve výši 340.542 Kč a popřela ji ve výši 1.026.047,66
Kč; zároveň ji popřela co do pořadí v celé výši. Dílčí pohledávku P1-2
žalobkyně popřela co do pravosti a pořadí v plné výši. 7/ Žalobkyně podala dne 7. května 2015 žalobu na určení, že žalovaný nemá za
žalobkyní pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení ve výši 2.122.541,41 Kč
(tj. ve výši součtu dílčích pohledávek P1-1 a P1-2). Popření pořadí žalobou
neuplatnila. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na § 166 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že
žalovaný nemá pohledávky za žalobkyní vyplývající ze skutečností uvedených v
přihlášce pohledávky, neboť v přihlášce pohledávky uvedl jako důvod vzniku
pohledávky smlouvu o půjčce a platební rozkaz. Jak smlouva, tak i platební
rozkaz se však týkají jiné osoby. Žalobu insolvenční soud zamítl v rozsahu, ve
kterém žalobkyně dílčí pohledávky žalovaného při přezkumném jednání uznala.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví uvedeným usnesením zrušil
výše označený rozsudek insolvenčního soudu v bodech I., III. a IV. výroku a
odmítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný nemá za
žalobkyní vykonatelnou pohledávku ve výši 1.781.999,41 Kč [tj. v rozsahu bodu
I. výroku rozsudku insolvenčního soudu] (první výrok), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud – odkazuje na § 160 odst. 1 a 4, § 192 odst. 1 a 3 a § 410 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017) – uzavřel, že
dlužník může za trvání účinků schválení oddlužení relevantně popřít jen
pohledávku nezajištěného věřitele a že jen takové dlužníkovo popření má tytéž
účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Nejde-li o tuto situaci,
platí pro dlužníkovo popření zajištěné pohledávky věřitele obecná úprava
uvedená v § 192 odst. 3 insolvenčního zákona, dle níž nemá dlužníkovo popření
žádný vliv na zjištění pohledávky zajištěného věřitele, pročež zde není důvod
pro založení incidenčního sporu o pravost, výši nebo pořadí této pohledávky
toliko v důsledku jejího popření dlužníkem. Jelikož v projednávané věci žalobkyně, jejíž úpadek je řešen schváleným
oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, (částečně) popřela zajištěnou
vykonatelnou dílčí pohledávku P1-1 a zajištěnou nevykonatelnou dílčí pohledávku
P1-2 a následně podala žalobu, jíž se domáhala určení, že žalovaný za ní nemá
(v plné výši) dílčí pohledávky P1-1 a P1-2, odvolací soud dospěl k závěru, že
žalobkyně nebyla k podání žaloby aktivně legitimována a insolvenční soud měl
žalobu odmítnout dle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že „napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla (přiléhavě) vyřešena a současně (nepřiléhavě) vyřešená
právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, a požadujíc, aby
Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož není
oprávněna se bránit věřiteli, který o své pohledávce tvrdí, že je vykonatelná a
zajištěná, žalobou na určení, že věřitel takovou pohledávku nemá. Potud
rozhodnutí odvolacího soudu (nepřípustně) zasahuje do ústavně zaručených práv
dovolatelky, zejména do práva na soudní ochranu a práva vlastnit majetek, a
současně odporuje ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona, když vede k
nespravedlivému poškození dlužníka a ostatních věřitelů a k nedovolenému
zvýhodnění věřitele, který nedůvodně tvrdí, že jeho pohledávka je zajištěná
nebo vykonatelná.
Dále zdůrazňuje, že není schopna ovlivnit jednotlivé přihlášené pohledávky (a
nemá možnost se k nim vyjádřit) v rámci insolvenčního řízení jinak, než tím, že
tyto pohledávky popře co do pravosti, výše nebo pořadí (§ 192 až § 195
insolvenčního zákona).
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, když dovoláním otevřenou
právní otázku již vyřešil v usnesení ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo
60/2014, a odvolací soud se od závěrů zde formulovaných nijak neodchýlil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném
do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., k řešení otázky
dovolatelkou otevřené, týkající se výkladu § 410 odst. 2 věty první
insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017), jako dovolacím
soudem neřešené v návaznosti na pozdější nálezovou judikaturu Ústavního soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se
proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je
dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení
věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 192 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. dubna
2011), mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek
insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít
zpět (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky
dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku,
kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření
upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem (odstavec 3).
Podle ustanovení § 410 insolvenčního zákona [ve znění účinném k 10. dubnu 2015,
tedy k datu konání přezkumného jednání – k tomu srov. článek II bod 1. zákona
č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony] není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených
pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně ustanovení § 190 až 202.
Insolvenční správce se na své nebezpečí a na své náklady (§ 39 odst. 2) může
dát zastoupit při přezkumném jednání jinou osobou; to neplatí, jestliže
insolvenční soud požaduje, aby se insolvenční správce přezkumného jednání
zúčastnil osobně (odstavec 1). Popření pohledávky nezajištěného věřitele
dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření
pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není
dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky
týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při
přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky
tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro
počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí
pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem,
podávají žalobu vždy vůči dlužníku (odstavec 2). Jde-li o vykonatelnou
pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník
jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou
důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka
zanikla nebo je promlčená (odstavec 3).
Ústavní soud nálezem pléna ze dne 2. července 2019, sp. zn. Pl. ÚS 2/19,
uveřejněným pod číslem 223/2019 Sb., shledal ustanovení § 410 odst. 2 věty
první insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. června 2017, v části
vyjádřené slovem „nezajištěného“, rozporným s článkem 36 odst. 1 a článkem 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve spojení s
článkem 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud zkoumal souladnost úpravy obsažené v ustanovení § 410 odst. 2
insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. června 2017, v době, kdy se
předmětné ustanovení ve sporné podobě již v insolvenčním zákoně nenacházelo.
Nejprve bylo (s účinností od 1. července 2017, po novele provedené zákonem č.
64/2017 Sb.) ve struktuře předmětného ustanovení posunuto (vložením nových
odstavců 2 až 4 se z něj stal odstavce 5) a posléze [s účinností od 1. června
2019, po novele provedené zákonem č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o
změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony] doznalo změny potud, že v § 410 odst. 5 větě první bylo zrušeno slovo
„nezajištěného“.
Zjevně i s přihlédnutím k tomu, že ve spojení s přechodným ustanovením
obsaženým v článku II části první zákona č. 31/2019 Sb. přichází ve dříve
zahájených insolvenčních řízeních stále v úvahu aplikace § 410 odst. 2
insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017), respektive aplikace
§ 410 odst. 5 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. května 2019) [srov.
bod 33. nálezu pléna], se Ústavní soud i tak vyslovil k ústavnosti předmětné
úpravy ve znění účinném do 30. června 2017, dodávaje dále (srov. bod 57. nálezu
pléna), že závěr o nesouladnosti s ústavním pořádkem se uplatní i pro
ustanovení § 410 odst. 5 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května
2019.
Vzhledem k důvodům, pro které Ústavní soud pokládal za nezbytné vyslovit se k
(ne)ústavnosti ustanovení insolvenčního zákona, které v době vydání nálezu
pléna již neobsahovalo pasáž tuto neústavnost způsobující, je zjevné, že
předmětný nález pléna má účinky obdobné těm, jež mají derogační nálezy
Ústavního soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu k účinkům nálezu Ústavního soudu, který derogoval
ustanovení zákona platné v době rozhodování odvolacího soudu, na dovolací
řízení, je již ustálena a představuje ji rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013,
sp. zn. 31 Cdo 152/2010, uveřejněný pod číslem 47/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012,
sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněné pod číslem 113/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Tuto judikaturu lze obecně shrnout tak, že také Nejvyšší soud je povinen v
dovolacím řízení přihlédnout k tomu, že ustanovení zákona, které při řešení
věci použil odvolací soud, shledal Ústavní soud později neústavním. V
judikatuře Ústavního soudu srov. dále např. nález pléna Ústavního soudu ze dne
8. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, uveřejněný pod číslem 244/2010 Sb.
Pro tuto dovolací věc lze na výše uvedeném základě uzavřít, že v mezích věcného
dovolacího přezkumu nelze nadále podmiňovat účinné uplatnění popěrného práva
dlužníkem, jehož úpadek se řeší oddlužením, tím, že musí jít (v intencích § 410
odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017) o pohledávku
věřitele „nezajištěného“. Obdobně to bude platit pro případnou aplikaci § 410
odst. 5 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019. Jen tak se
lze vyhnout (i v dovolacím řízení) použití formálně platné právní normy
způsobem, který by v konečném důsledku vedl k individuálnímu právnímu aktu
neústavnosti.
V návaznosti na nález pléna Ústavního soudu ze 2. července 2019 tedy právní
posouzení věci odvolacím soudem nemůže obstát, stejně jako již neobstojí závěry
formulované v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 60/2014 (na něž ve
vyjádření poukazuje žalovaný).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k tomu, že předmětný nález pléna má účinky obdobné účinkům
derogačních nálezů Ústavního soudu, nebyl důvod předkládat věc za účelem
překonání závěrů formulovaných především v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn.
29 ICdo 60/2014 velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu.
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že dílčí pohledávka žalovaného P1-2
byla pravomocně odmítnuta usnesením insolvenčního soudu ze dne 4. března 2019,
č. j. KSHK 40 INS XY, jež bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze
dne 30. dubna 2019, č. j. KSHK 40 INS XY, 1 VSPH XY.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu