KSLB 87 INS XY
87 ICm XY
29 ICdo 113/2016-40
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Liberecký kraj, se sídlem v Liberci, U Jezu 642/2a, PSČ 461 80,
identifikační číslo osoby 70 89 15 08, proti žalovanému JUDr. Petru Wildtovi,
Ph.D., se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038, PSČ 500 02, jako
insolvenčnímu správci dlužníků I. Č. a R. Č., o určení pořadí pohledávky,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem ? pobočky v Liberci pod sp. zn. 87
ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků I. Č., narozené XY, a
R. Č., narozeného XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
? pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 87 INS XY, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2016, č. j. 87 ICm XY, 104 VSPH
XY (KSLB 87 INS XY), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem ? pobočka v Liberci (dále též jen
„insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 15. března 2016, č. j. 87 ICm XY, zamítl
žalobu, kterou se žalobce (Liberecký kraj) domáhal vůči žalovanému (JUDr. Petru
Wildtovi, Ph.D.) jako insolvenčnímu správci dlužníků I. Č. a R. Č.) určení
pořadí vykonatelné pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužníků
vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSLB 87 INS XY přihláškou č. P1, z
titulu „pokuty za správní delikt“ ve výši 9.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. srpna 2016, č. j. 87
ICm XY, 104 VSPH XY (KSLB 87 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v
zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 8.000,- Kč; jinak jej ve výroku ve
věci samé změnil a určil, že pohledávka žalobce ve výši 1.000,- Kč není
vyloučena z uspokojení.
Odvolací soud – cituje ustanovení § 170 a § 203a zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ustanovení § 79 odst.
5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu – ve vztahu k měnícímu výroku ve věci
samé zdůraznil, že žalobce vydal v příkazním řízení dne 21. srpna 2014
rozhodnutí č. j. OD 582/2014 KULK XY, kterým určil, že dlužník (R. Č.) jako
dopravce při provozování silniční motorové dopravy nákladní porušil ustanovení
§ 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a uložil mu
povinnost zaplatit pokutu ve výši 8.000,- Kč [podle ustanovení § 35 odst. 2
písm. h) téhož zákona] a paušální částku nákladů správního řízení ve výši
1.000,- Kč.
Přitom uzavřel, že „náhrada nákladů správního řízení je zcela samostatnou
veřejnoprávní pohledávkou, není příslušenstvím uložené sankce - pokuty a není
proto ani pohledávkou vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení“.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný
dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky dosud
dovolacím soudem nezodpovězené, a to zda náklady řízení „uložené dle § 79 odst.
5 správního řádu a určené dle § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb. jsou příslušenstvím
pohledávky“.
Dovolatel poukazuje na „roztříštěnou rozhodovací praxi insolvenčních soudů“ a
snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož jde o příslušenství mimosmluvní
sankce (pokuty za veřejnoprávní delikt).
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném
do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení
otázky dovoláním otevřené, Nejvyšším soudem dosud v daných souvislostech
nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení
neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak,
mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za
nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na
sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného
za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla
před rozhodnutím o úpadku.
Podle ustanovení § 79 odst. 5 správního řádu povinnost nahradit náklady řízení
paušální částkou uloží správní orgán účastníkovi, který řízení vyvolal
porušením své právní povinnosti. Prováděcí právní předpis stanoví výši paušální
částky nákladů řízení a výši paušální částky nákladů řízení ve zvláště
složitých případech nebo byl-li přibrán znalec. V případech hodných zvláštního
zřetele lze výši paušální částky na požádání snížit.
Podle ustanovení § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a
ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální
částky nákladů řízení, ve znění účinném do 30. června 2017 (dále jen
„vyhláška“), paušální částka nákladů správního řízení, které účastník vyvolal
porušením své právní povinnosti, činí 1.000,- Kč (odstavec 1). Paušální částka
podle odstavce 1 se ve zvláště složitých případech, nebo pokud byl přibrán
znalec z jiného oboru než psychiatrie, zvyšuje o 1.500,- Kč. Pokud byl přibrán
znalec z oboru psychiatrie, zvyšuje se paušální částka podle odstavce 1 o
2.500,- Kč. Pokud bylo přibráno více znalců, částky za znalce se sčítají.
Paušální částka nákladů řízení po zvýšení podle tohoto odstavce může činit
nejvýše 6.000,- Kč (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že při výkladu ustanovení § 170 písm. d)
insolvenčního zákona se judikatura ustálila na těchto závěrech:
1) Pokuta uložená dlužníku za správní delikty podle § 26 odst. 1 písm. c) a i),
odst. 2 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, je pohledávkou vyloučenou z
uspokojení v insolvenčním řízení podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona
(srov. důvody usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. února 2010, č. j. 22
Ca 234/2009-39, uveřejněného pod číslem 2134/2010 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu).
2) V insolvenčním řízení se zásadně neuspokojují žádným ze způsobů řešení
úpadku mimosmluvní sankce, včetně nezaplacené blokové pokuty [§ 170 písm. d)
insolventního zákona], ani jejich příslušenství, včetně nákladů za nařízení
daňové exekuce (§ 182 a § 183 daňového řádu). Přihlášku takové pohledávky
insolvenční soud odmítne podle § 185 insolvenčního zákona [viz usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2012, sp. zn. 1 VSPH XY, uveřejněné pod
číslem 44/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/2013“)].
3) Pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná
paušální částkou nákladů řízení o přestupcích není mimosmluvní sankcí ve smyslu
ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona (ani „příslušenstvím“ takové
mimosmluvní sankce) a je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v
insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 116/2015, které bylo na jednání
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 13.
června 2018, schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
K závěrům vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017,
sen. zn. 29 NSČR 116/2015, se Nejvyšší soud přihlásil i v usneseních ze dne
21. prosince 2017, sen. zn. 29 NSČR 16/2016, 29 NSČR 82/2016 a sen. zn. 29 NSČR
85/2016.
4) Pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná
paušální částkou nákladů trestního řízení ve smyslu § 152 odst. 1 písm. d)
zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu) [ve znění
účinném do 31. prosince 2009], jejíž výši vymezuje ustanovení § 1 a § 3
vyhlášky č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního
řízení, není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení § 170 písm. d)
insolvenčního zákona; je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v
insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka. Srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2017.
V takto ustaveném právním rámci lze k pohledávce žalobce uvést (ve vazbě na
kategorizaci pohledávek popsaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), že jde o pohledávku, která vznikla před
rozhodnutím o úpadku a kterou jako věřitel uplatňuje vůči dlužníkům [za
předpokladu, že pro ně neplatí výluka plynoucí z § 170 písm. d) insolvenčního
zákona] přihláškou (§ 165 insolvenčního zákona).
Otázkou rozhodnou pro výsledek dovolacího řízení je pouze to, zda částka
představující paušální částku nákladů správního řízení ve smyslu ustanovení §
79 odst. 5 správního řádu je nákladem spojeným s uložením pokuty, a tedy jejím
„příslušenstvím“, nebo zda má jinou povahu a jakou.
Nárok na náhradu nákladů správního řízení má základ ve správním právu
procesním. Povinnost nahradit náklady správního řízení jde ve smyslu ustanovení
§ 79 odst. 5 správního řádu k tíži účastníka, který řízení vyvolal porušením
své právní povinnosti.
Účel paušální náhrady nákladů správního řízení tak nesměřuje k potrestání
pachatele správního deliktu, ale právě k tomu, aby byla (alespoň zčásti,
„paušálem“) nahrazena majetková újma spočívající ve vynaložení nákladů
nezbytných k projednání správní věci a rozhodnutí o ní.
Povaha takového nároku se více než „příslušenství mimosmluvní sankce“ blíží
škodnímu nároku, jejž z působnosti obdobných pravidel obsažených v Císařském
nařízení č. 337/1914 ř. z., jímž se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí,
recipovaném Československou republikou a platném na jejím území až do 1. dubna
1931, a v zákonu č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní,
vyrovnací a odpůrčí, vylučovala prvorepubliková judikatura (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 1926, sp. zn. R I 793/26, uveřejněné pod
číslem 6316 Sbírky rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou
uspořádal Dr. F. Vážný), a z působnosti pravidla obsaženého v obdobně
formulovaném § 33 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, vylučovala literatura (srov. Steiner, V.: Zákon o konkursu a
vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996, str. 192). Má
totiž za úkol (byť i jen zčásti, relativně nízce nastaveným „paušálem“)
reparovat majetkovou újmu vzniklou coby náklady nezbytně vynaložené za účelem
projednání správní věci a rozhodnutí o ní. V dotčeném ohledu nejde o případ
srovnatelný s tím, jenž byl řešen v R 44/2013 ve vazbě na náklady za nařízení
exekuce spojené s vymáháním uložené pokuty. Potud jsou rozhodné (výše uvedené)
závěry srovnatelné s těmi, jež Nejvyšší soud formuloval k nákladům
přestupkového řízení ve výše zmíněných usneseních sen. zn. 29 NSČR 116/2015,
sen. zn. 29 NSČR 16/2016, sen. zn. 29 NSČR 82/2016 a sen. zn. 29 NSČR 85/2019
(na něž v podrobnostech odkazuje).
Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku
dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů správního řízení ve smyslu
ustanovení § 79 odst. 5 správního řádu, jejíž výši určuje ustanovení § 6 odst.
1 vyhlášky, není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení § 170 písm. d)
insolvenčního zákona, a je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v
insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání zamítl
[§ 243d písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 202 odst.
1 insolvenčního zákona, když dovolání žalovaného Nejvyšší soud zamítl, přičemž
ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu