KSPH 71 INS XY
71 ICm XY
29 ICdo 113/2021-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce jmt insol, v. o. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, PSČ 130
00, identifikační číslo osoby 05276454, jako insolvenčního správce dlužníka A.,
proti žalovanému CURATORES v. o. s., se sídlem v Praze 2, Uruguayská 380/17,
PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 05758556, jako insolvenčnímu správci
dlužníka M. K., o odpůrčí žalobě a o vyloučení náhradního peněžitého plnění z
majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 71 ICm XY,
jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka A., se sídlem XY,
identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH
71 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
5. května 2021, č. j. 71 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 71 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
1. Rozsudkem ze dne 22. ledna 2020, č. j. 71 ICm XY, Krajský soud v
Praze (dále jen „insolvenční soud“), zamítl žalobu, jíž se žalobce (jmt insol,
v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka A.) domáhal „určení“, že ve výroku
specifikované kupní smlouvy o převodu tamtéž vymezeného souboru nehmotných a
hmotných movitých věcí jsou vůči věřitelům dlužníka v rámci daného
insolvenčního řízení neúčinné (bod I. výroku), zamítl žalobu, jíž se žalobce
domáhal, aby bylo žalovanému [CURATORES v. o. s., jako insolvenčnímu správci
dlužníka M. K. (dále jen „M. K.“)], uloženo zaplatit žalobci částku 834 702 Kč
(bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku a změnil jej
v bodech II. a III. výroku tak, že žalovanému uložil do tří dnů od právní moci
rozsudku zaplatit do majetkové podstaty dlužníka A. částku 834 702 Kč (první
výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
3. Proti měnící části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé (posuzováno podle jeho obsahu) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení
právních otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny,
míní, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a
navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, aby žalobu
zamítl v celém rozsahu, in eventum aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Konkrétně dovolatel namítá, že odvolací soud „překročil svou
pravomoc“, když rozhodl o nároku, který žalobcem nebyl navržen. Podle
dovolatele byla žalobním návrhem určovací žaloba, avšak odvolací soud rozhodl
„jakožto o žalobě na plnění, což nikdo nenavrhoval“. Nelze vyhovět závislému
výroku, jestliže byl zamítnut „žalobní nárok na určení neúčinnosti kupních
smluv“. Současně podle dovolatele odvolací soud nerozhodl o celém meritu věci,
neboť neuložil žalobci povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka M. K.
částku ve výši 1 366 519 Kč.
5. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací
řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2.
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
6. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž
neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší
soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
7. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu se závěry
obsaženými zejména v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn.
29 Cdo 2296/2013, uveřejněném pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 69/2014“), či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1088/2012 (obě rozhodnutí navazují na závěry
vyslovené v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněném pod
číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), stejně jako v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2019, pod číslem 67, a v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 145/2017,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2021, pod číslem 21,
ve spojení se závěry přijatými při aplikaci § 225 odst. 6 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), obsaženými např.
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013,
uveřejněném pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 76/2017,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2021, pod číslem 8, či
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sp. zn. 29 Cdo 2268/2018,
uveřejněném pod číslem 28/2021 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek.
8. Žalobce se v daném řízení proti dovolateli i M. K. domáhal vyslovení
neúčinnosti v žalobě specifikovaných kupních smluv o převodu hmotných i
nehmotných movitých věcí a současně požadoval jejich vydání do majetkové
podstaty in eventum jejich peněžitou náhradu. Posléze byla část žaloby, v níž
bylo požadováno toto plnění, vyloučena k samostatnému projednání (usnesení
insolvenčního soudu ze dne 12. října 2017, č. j. 71 ICm XY). Dále Vrchní soud v
Praze usnesením ze dne 23. dubna 2018, č. j. 71 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 71
INS XY), rozhodl o tom, že k projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním
stupni příslušné krajské soudy. Současně z označeného rozhodnutí plyne, že spor
byl původně nesprávně přiřazen k insolvenčnímu řízení vedenému na majetek M. K.
(srov. i č. l. 58 p. v. o „zmylněném“ zařazení).
9. Následně v důsledku toho, že dovolatel sporné věci zpeněžil, vzal
žalobce žalobu částečně zpět (v rozsahu několika specifikovaných kupních smluv
s tím, že jimi převáděné věci nejsou zahrnuty v soupisu majetkové podstaty M.
K.). Vedle toho požadoval změnu žaloby tak, aby byl dovolatel zavázán k úhradě
částky 834 702 Kč jako náhradního plnění, neboť tato částka představuje výtěžek
zpeněžení věcí v insolvenčním řízení M. K., které byly předmětem převodů
zbylých odporovaných kupních smluv (č. l. 53 až 56). V návaznosti na to
insolvenční soud usnesením ze dne 21. srpna 2019, č. j. 71 ICm XY, vyhlášeným
na jednání uvedeného dne, částečně řízení o žalobě v rozsahu některých kupních
smluv specifikovaných ve výroku zastavil (bod I. výroku) a připustil změnu
žaloby v tom směru, aby byl vedle vyslovení neúčinnosti zbývajících kupních
smluv dovolatel zavázán také k úhradě částky 834 702 Kč (bod II. výroku).
Usnesením ze dne 30. září 2019, č. j. 71 ICm XY, pak insolvenční soud zastavil
řízení proti M. K. a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a M. K.
10. Na tomto základě Nejvyšší soud především konstatuje, že odvolací
soud žádným způsobem nerozhodl v rozporu s věcnou ani funkční příslušností
(slovy dovolatele „nepřekročil svou pravomoc“). Zejména z R 69/2014 plyne, že
rozhodne-li vrchní soud podle § 104a odst. 2 o. s. ř. o věcné příslušnosti (viz
usnesení na č. l. 22), nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně
nastolena ani tehdy, připustí-li následně soud změnu návrhu na zahájení řízení
(§ 95 o. s. ř.) [viz usnesení na č. l. 56], a to bez ohledu na to, jsou-li k
projednání a rozhodnutí změněného návrhu věcně příslušné (podle ustanovení
upravujících věcnou příslušnost, zejména § 9 o. s. ř.) soudy jiného stupně.
Současně změna právní kvalifikace skutku vymezeného žalobou (a jejími úpravami)
odvolacím soudem, jež je důvodem ke změně rozhodnutí insolvenčního soudu,
neznamená překročení vymezené (jakékoli) příslušnosti odvolacího soudu (viz
zejména rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016).
11. Konečně je i podstatné, že v poměrech projednávané věci šlo o
vymezení rozsahu majetkových podstat dlužníka a M. K., resp. o vyřešení toho,
do jaké majetkové podstaty náleží sporné nehmotné a hmotné movité věci
převedené zpochybněnými kupními smlouvami. Ve smyslu závěrů usnesení Nejvyššího
soudu sen. zn. 29 ICdo 145/2017 tedy šlo o incidenční spor z odpůrčí žaloby,
jenž byl současně sporem o vyloučení sporných věcí z majetkové podstaty
dlužníka M. K. Proto požadavek žalobce na zaplacení částky ve výši 834 702 Kč
byl zjevně požadavkem na vydání výtěžku zpeněžení sporných věcí dle § 225 odst.
6 insolvenčního zákona, neboť kdyby dovolatel předmětné věci nezpeněžil,
žalobce by takovou změnu žaloby nepožadoval, což plyne z jeho podání a
následného upřesnění na jednání (viz č. l. 53 až 56). Tímto incidenčním sporem
tak bylo vyřešeno, ke které majetkové podstatě náleží sporné věci (jež byly
předmětem převodu dle odporovaných kupních smluv po provedeném částečném
zpětvzetí žaloby), resp. do které majetkové podstaty náleží výtěžek zpeněžení
daných věcí. Nejde tedy o „běžnou“ žalobu na zaplacení pohledávky. I proto
odvolací soud nijak nepřekročil svá oprávnění o takové žalobě rozhodnout.
12. Ve vztahu k námitce dovolatele, že o neplatnosti nebylo rozhodnuto
ve výroku rozsudku, nelze než opět odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu
sen. zn. 29 ICdo 19/2016 (a navazující judikaturu) a ohledně účelu a smyslu
úpravy § 231 až § 234 insolvenčního zákona, pak např. na závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 2753/2019, jimž se
napadené rozhodnutí nijak neprotiví. Pouze na okraj a bez vlivu na shora
uvedené lze poznamenat, že žalobce nepožadoval určení neplatnosti sporných
kupních smluv; proto o takovém návrhu nemohl ani odvolací (potažmo insolvenční)
soud rozhodnout.
13. Konečně ze shora vysvětleného plyne i bezpředmětnost námitky
dovolatele ohledně toho, že odvolací soud nerozhodl „o celém obsahu řízení“. V
projednávané věci nešlo o požadavek na plnění z bezdůvodného obohacení dle §
2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ale ve skutečnosti o požadavek
dle § 225 odst. 6 insolvenčního zákona. Odvolací soud tak svým rozhodnutím
vypořádal celý předmět řízení.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst.
3 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo
odmítnuto, čímž vzniklo žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle obsahu spisu mu však v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu