29 Cdo 2753/2019-181
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci
žalobce AB – CREDIT a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 40522610, zastoupeného Mgr. Tomášem Politzerem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, proti
žalovanému Mgr. Milanu Edelmannovi, se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38,
PSČ 158 00, jako oddělenému insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního
bytového družstva, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 196 Cm 153/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na
Hutmance 300/7, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2019, č. j. 196 Cm
153/2009, 15 Cmo 5/2018-155 (MSPH 96 INS 714/2009), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 28. března 2018, č. j. 196 Cm 153/2009-112, Městský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka žalobce AB –
CREDIT a. s. ve výši 26 259 465,21 Kč přihlášená do insolvenčního řízení
(vedeného na majetek dlužníka Pražského stavebního bytového družstva) je po
právu (bod I. výroku), zastavil řízení v rozsahu částky 2 827 618,12 Kč (bod
II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dne 1. března 1994 uzavřela Komerční banka, a. s. úvěrovou smlouvu
se společností NITSCH s. r. o. (dále jen „společnost N“), na jejímž základě byl
společnosti N poskytnut úvěr ve výši 25 000 000 Kč (dále jen „úvěrová
smlouva“). [2] Dne 16. února 1994 měl dlužník převzít ručení za závazek společnosti
N z úvěrové smlouvy (dále jen „ručitelské prohlášení“). [3] Dne 1. června 1998 dlužník závazek uznal. [4] Společnost N svůj závazek nesplnila a na její majetek byl prohlášen
konkurs. Současně byla proti dlužníku podána žaloba na zaplacení pohledávky ze
smlouvy o úvěru ve výši 52 633 284,71 Kč z titulu ručení. Spor byl veden u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 239/2001. Pohledávka byla postupně
postoupena žalobci. [5] Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 13. února 2009. Usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, insolvenční
soud mimo jiné zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs. [6] Žalobce uplatnil přihláškou nezajištěnou pohledávku z titulu ručení
za neuhrazený úvěr poskytnutý společnosti N, a to ve výši 29 087 083,33 Kč (23
000 000 Kč jistina, 6 087 083,33 Kč úroky z úvěru). Přihláška žalobce jako
věřitele č. 231 je vedena pod č. P228. [7] Žalobce vzal v průběhu řízení přihlášku i žalobu částečně zpět do
výše 2 827 618,12 Kč, což byla částka, kterou obdržel v rámci konkursu na
majetek společnosti N. O tuto částku byly sníženy úroky z úvěru, jež dále
činily 3 259 465,21 Kč (celkem tedy dále uplatňuje 26 259 465,21 Kč). [8] Pohledávku žalobce na přezkumném jednání dne 13. srpna 2009 popřel
žalovaný Mgr. Milan Edelmann, oddělený insolvenční správce dlužníka, a to co do
pravosti. Jako důvod popření označil absolutní neplatnost ručitelského
prohlášení ze dne 16. února 1994 pro jeho neurčitost a absenci souhlasu členské
schůze dlužníka; dále namítal rozpor prohlášení ručitele se zásadami poctivého
obchodního styku a promlčení pohledávky. [9] Řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 o zaplacení sporné
pohledávky bylo od prohlášení konkursu na majetek dlužníka přerušeno. Žalovaný
shledal účelným v rámci procesní ekonomie v daném řízení pokračovat, neboť již
v něm bylo provedeno rozsáhlé a důkladné dokazování. Proto dle § 265 odst. 2 a
3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), insolvenčnímu soudu navrhl, aby rozhodl o pokračování v řízení. [10] Insolvenční soud usnesením ze dne 16. února 2010, č. j. MSPH 96 INS
714/2009-B-509, návrhu žalovaného vyhověl a rozhodl, že lze pokračovat v
přerušeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C
239/2001 a žalovaný se tak stal místo dlužníka účastníkem označeného řízení. [11] Rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 24 C 239/2001-990,
Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši 47
835 818 Kč s příslušnými úroky z prodlení a náklady řízení. Tento rozsudek k
odvolání žalovaného Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 14. února
2015, č. j. 53 Co 172/2014-1045.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího
soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 19. července 2016, sp. zn. 32 Cdo
5025/2015, které je – stejně jako všechna níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího
soudu – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu. [12] V označených rozsudcích se soudy vypořádaly s námitkami dlužníka a
později žalovaného. K argumentaci týkající se neplatnosti prohlášení ručitele
soudy uvedly, že zajišťovaný závazek byl v ručitelském prohlášení identifikován
způsobem, který jej činí nezaměnitelným s jiným, byl proveden v náležité formě,
tj. písemně, a podepsán předsedou představenstva družstva a dalším členem, tj. osobami, které v daném období byly oprávněny za dlužníka jednat. K námitce
promlčení uvedly, že právo žalobce vůči dlužníku promlčeno není, neboť právo
věřitele vůči ručitelům se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníku. Závěru, že právo promlčeno není, svědčí i uznání závazku dlužníkem ze dne 1. června 1998, které soudy neshledaly neplatným. Odvolací soud navíc uvedl, že
pokud žalovaný insolvenční správce směřoval námitky do nedostatku prokázání
naplnění účelu úvěru a prokázání jeho poskytnutí, ani ty nelze shledat
opodstatněnými, když po skutkové stránce soud prvního stupně správně zjistil,
že úvěrové prostředky byly poukázány na účet úvěrového dlužníka. K námitce, že
úvěrové prostředky byly použity k jinému než úvěrovou smlouvou zamýšlenému
účelu, uvedl, že tato námitka nemá ve smyslu § 303 a § 304 zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku, pro vztah věřitele a ručitele žádnou právní
relevanci. I kdyby ručitel převzal závazek na základě nepravdivých informací
dlužníka, tato okolnost se vztahu věřitele a ručitele nijak nedotýká. Ručitelský závazek se k osobě dlužníka neváže, je vázán pouze na pohledávku
samotnou.
3. Na tomto základě insolvenční soud po konstatování včasnosti žaloby
nejprve dospěl k závěru, že na tento případ nelze vztahovat úpravu § 231
insolvenčního zákona. Podle „ustálené judikatury“ úprava zmíněného ustanovení v
žádném směru neřeší otázku platnosti právních úkonů posuzovaných při
přezkoumání pohledávek popřených co do pravosti, výše nebo pořadí. Jeho cílem
je pouze zajistit, aby otázka platnosti právního úkonu, jež je určující pro
příslušnost majetku dlužníka do jeho majetkové podstaty nebo pro identifikaci
závazků dlužníka, nebyla v průběhu insolvenčního řízení účelově vytěsňována
[určovacími žalobami podle § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), podávanými u obecných soudů] mimo
rámec procedur nastavených insolvenčním zákonem k řešení těchto otázek.
4. Insolvenční soud dále, vycházeje z § 198 odst. 3 a § 199 odst. 2 a 3
insolvenčního zákona, uvedl, že i v případě pravomocného přiznání pohledávky až
po přezkumném jednání, tj. za situace, kdy bylo pokračováno v řízení vedeném o
zaplacení pohledávky, je na místě uplatnit logiku těchto ustanovení. Z nich
vyplývá, že pravomocné rozhodnutí soudu lze přezkoumávat jen ve výjimečných
případech, a to v zásadě tam, kde dlužník neuplatnil řádnou obranu před vydáním
rozhodnutí. Taková situace však v tomto případě nenastala a ani nastat nemohla,
neboť na místo dlužníka nastoupil v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5
insolvenční správce, který ve svých tvrzeních nebyl nikterak omezen.
5. Dále zkoumal, zda jsou v daném řízení uplatňovány skutečnosti, které
nebyly dlužníkem uplatněny v řízení, které předcházelo vydání pravomocného
rozhodnutí o zaplacení pohledávky. Z rozsudků zjistil, že všechny skutečnosti,
pro které žalovaný insolvenční správce pohledávku popřel, byly uplatněny
dlužníkem, respektive žalovaným, v řízení, které předcházelo pravomocnému
vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5.
6. Insolvenční soud tak dospěl k závěru, že žalovaný jako důvod popření
pravosti vykonatelné pohledávky uplatnil v daném řízení jen takové skutečnosti,
které byly prokazatelně uplatněny již v řízení vedeném o zaplacení sporné
pohledávky, přičemž soudy dané skutečnosti posoudily a ve věci rozhodly
pravomocným rozsudkem. Žalovaný se tak v incidenčním sporu domáhá pouze jiného
právního posouzení věci, což insolvenční zákon nepřipouští.
7. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
8. Odvolací soud – cituje § 159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. spolu se závěry
usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem
82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 82/2014“) – uvedl,
že z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 vyplývá, že rozhodoval o zaplacení
částky z titulu nároku plynoucího z ručitelského závazku dlužníka ze dne 16.
února 1994, ze stejných skutkových tvrzení žalobce uvedený nárok přihlásil do
insolvenčního řízení a ze stejných skutkových tvrzení se domáhal žalobou určení
pravosti shodné pohledávky. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně
rozhodnuté, pokračoval odvolací soud, není významné, jak soud skutek, který byl
předmětem řízení, posoudil po právní stránce. Překážka věci pravomocně
rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže by soud skutek posoudil po právní stránce
snad nesprávně, popřípadě neúplně. Co do totožnosti osob není samo o sobě
významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení
(např. nevystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci).
9. Z uvedených důvodů měl odvolací soud za to, že insolvenční soud
postupoval správně, jestliže pro posouzení důvodnosti žaloby ve věci samé vyšel
výhradně z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5. S ohledem na to, že žalobce
do insolvenčního řízení přihlásil pohledávku v části týkající se příslušenství
v nižší výši, pak insolvenční soud důvodně o žalobě rozhodl tak, aby závazně
určil výši již zjištěné pohledávky v předcházejícím řízení, která se bude
uspokojovat v insolvenčním řízení. Vzhledem k tomu, že o všech námitkách
žalovaného, a to zejména o platnosti ručitelského závazku a o otázce čerpání
úvěru, bylo již rozhodnuto, nemohl se jimi insolvenční soud opětovně zabývat.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které podle
svého obsahu směřuje proti potvrzujícímu výroku ve věci samé a jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, tvrdí, že
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
11. Konkrétně dovolatel namítá, že soudy nerespektovaly judikaturu
dovolacího soudu ohledně posouzení vykonatelnosti pohledávky pro incidenční
řízení. Odchýlily se tak od závěrů Nejvyššího soudu obsažených v usnesení ze
dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011, uveřejněném pod číslem
105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2013“), v
usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3227/2011, a v rozsudku ze
dne ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 4/2017, uveřejněném pod číslem
130/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 130/2019“). V
poměrech této věci totiž v době přezkumného jednání nebyla pohledávka žalobce
vykonatelná a je tak třeba na ni pohlížet jako na nevykonatelnou. Nepřipadá tak
v úvahu aplikace § 198 odst. 3 ve spojení s § 199 insolvenčního zákona.
12. Napadené rozhodnutí dovolatel považuje dále za nesprávné v závěru,
že v daném případě jde s odkazem na pravomocné rozhodnutí v nalézacím řízení o
res iudicata. Odkaz na R 82/2014 je podle dovolatele nepřiléhavý, neboť toto
rozhodnutí nebylo vydáno v insolvenční věci. Insolvenční zákon přitom obsahuje
speciální úpravu, která se vztahuje i k možnostem posouzení platnosti právních
úkonů učiněných dlužníkem insolvenčním soudem, a to konkrétně § 231
insolvenčního zákona. Dovolatel je přesvědčen, že soudy byly povinny se zabývat
platností ručitelského prohlášení, neboť o této otázce bylo rozhodováno v
nalézacím řízení teprve za doby trvání insolvenčního řízení. Soudy obou stupňů
nebyly vázány rozhodnutím v nalézacím řízení, které bylo vydáno až po
rozhodnutí o úpadku dlužníka. Jestliže na posouzení platnosti uvedeného
prohlášení v incidenčním řízení zcela rezignovaly a pouze zopakovaly výsledek
nalézacího řízení bez dalšího, jde o porušení zásad insolvenčního řízení v § 5
insolvenčního zákona.
13. Dovolatel též namítá, že v průběhu řízení došlo k opakovanému a
zjevnému pochybení při doručování písemností. Domnívá se tak, že s ohledem na
principy a zásady, na kterých je založen insolvenční zákon včetně zavedení
insolvenčního rejstříku, jenž je veřejně přístupný nejen všem procesním
subjektům, došlo uvedeným postupem k porušení zásad insolvenčního řízení dle §
5 insolvenčního zákona, po uvedenou dobu ani nemohly běžet lhůty a tento fakt
způsobuje nezákonnost celého řízení včetně napadeného rozhodnutí.
14. Konečně dovolatel uvádí, že považuje za nesprávný i závěr, že
všechny jeho podstatné námitky byly uplatněny již v nalézacím řízení a tudíž je
nelze znovu uplatnit. Má za to, že nejde jen o formální posouzení toho, zda
žalovaný nějaké námitky v nalézacím řízení uplatnil, ale též to, zda těmto
námitkám vůbec soud věnoval pozornost a v jakém rozsahu. Namítá, že soudy v
nalézacím řízení se nevěnovaly tomu, zda byl naplněn účel úvěru a zda proběhlo
jeho řádné čerpání, tj. zda závazek vůbec vznikl, a jak bylo naloženo z
poskytnutou částkou.
15. K dovolání se vyjádřil žalobce, který především uvádí, že odvolací
soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od R
105/2013 ani od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3227/2011). Dovolateli
vytýká, že jím citovaná rozhodnutí se nijak nezabývají interpretací a aplikací
§ 231 insolvenčního zákona, ale jen otázkou, jaká pohledávka se pro účely
insolvenčního řízení považuje za vykonatelnou či nevykonatelnou. Zdůrazňuje, že
napadené rozhodnutí není postaveno na analogické aplikaci § 198 a § 199
insolvenčního zákona, ačkoli jejich analogická aplikace má svou logiku a nelze
ji považovat za nesprávnou. Současně uvádí, že rozsudek odvolacího soudu
nezávisí na posouzení, zda sporná pohledávka je vykonatelná či nikoli.
16. Dále žalobce uvádí, že napadený rozsudek je v souladu se závěry
plynoucími z R 82/2014, neboť insolvenční soud nebude opětovně přezkoumávat
pravost pohledávky, která již byla ve smyslu § 159a o. s. ř. závazně posouzena
v nalézacím řízení před obecnými soudy. Rovněž míní, že na daný případ nelze
izolovaně aplikovat § 231 insolvenčního řízení, neboť dovolatel pomíjí jeho
účel a skutečný smysl, k čemuž odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročník 2014, pod číslem 110, a rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem
107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2014“).
Záměrem zákonodárce bylo řešit zjištění neplatnosti právních jednání dlužníků
či třetích stran takovým způsobem, který by vylučoval případné neodůvodněné
krácení majetkové podstaty. O nic takového zde nejde. Spor před obecnými soudy
byl přerušen, přičemž byl veden více než 15 let, soudy shledaly pohledávku po
právu a dovolatel navrhoval pokračovat v přerušeném sporu proto, že se dalo s
ohledem na pokročilý stav řízení a v něm již provedeného rozsáhlého dokazování
očekávat, že by mohlo dojít k vyjasnění sporné otázky k pravosti pohledávky
žalobce. Nemůže obstát tvrzení dovolatele, že insolvenční soud měl bez ohledu
na závěry obecných soudů opakovaně posuzovat existenci pohledávky. Kdyby
insolvenční soud postupoval tak, jak požaduje dovolatel, došlo by k neúnosnému
prodloužení incidenčního sporu a dalšímu významnému zatížení majetkové podstaty
dlužníka. Žalobce je přesvědčen, že § 231 insolvenčního zákona je nutno
vykládat ve spojení s § 265 insolvenčního zákona a § 159a o. s. ř. Insolvenční
soud není oprávněn v rámci odporových sporů znovu posuzovat jednotlivé námitky
účastníků týkající se platnosti právního jednání a opakovat k tomu již jednou
provedené dokazování, byla-li tato právní otázka na základě týchž námitek již
jednou posouzena a pravomocně vyřešena v rámci jiného řízení, v němž bylo
pokračováno dle § 265 insolvenčního zákona. Tento závěr odpovídá kromě R
82/2014 i ústavněprávním požadavkům na zachování právní jistoty a respektování
práva účastníků na spravedlivý proces. Žalobce také poznamenává, že tvrzená
nezákonnost postupu z důvodu nezveřejňování dokumentů v insolvenčním rejstříku
nemá vliv na správnost napadeného rozhodnutí. Závěrem konstatuje, že v řízení
před obecnými soudy byly řádně vypořádány veškeré námitky dovolatele, přičemž
zároveň podotýká, že tato námitka je pro závaznost pravomocných rozsudků
obecných soudů irelevantní.
17. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací
řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
18. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro
řešení dovoláním předestřené problematiky, neboť se jí dosud v dotčených
souvislostech nezabýval.
19. Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
22. V poměrech projednávané věci je určující odpověď na otázku, zda a
případně do jaké míry je insolvenční soud ve sporu o určení pravosti pohledávky
dle § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona vázán rozhodnutím obecného
soudu v nalézacím řízení, které bylo zahájeno k žalobě o zaplacení podané
věřitelem domáhajícím se v daném incidenčním sporu určení pravosti jeho
pohledávky popřené insolvenčním správcem a v němž bylo po přerušení prohlášením
konkursu na majetek dlužníka pokračováno dle § 265 odst. 2 a 3 insolvenčního
zákona a kde byla jako prejudiciální otázka řešena (ne)platnost právního
jednání dlužníka.
23. Pro zodpovězení této otázky jsou rozhodující následující ustanovení:
Podle § 5 písm. a/ insolvenčního zákona insolvenční řízení spočívá na zásadě,
podle níž insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl
nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého,
hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Podle § 165 insolvenčního zákona věřitelé, kteří své pohledávky uplatňují
podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení úpadku, a to
rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při reorganizaci nebo
plněním při oddlužení, nestanoví-li zákon jinak (odstavec 1). Zákon může
stanovit, že podle odstavce 1 se uspokojují i někteří věřitelé, kteří
nepodávají přihlášku pohledávky, splňují-li zákonem stanovené podmínky
(odstavec 2). Jinak než postupem podle odstavce 1 lze v insolvenčním řízení
uspokojit z majetkové podstaty pouze pohledávky, o kterých tak stanoví tento
zákon; uspokojení jiných pohledávek je vyloučeno (odstavec 3). Podle § 173 odst. 2 insolvenčního zákona přihlašují se i pohledávky, které již
byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou
vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Podle § 174 odst. 4 insolvenčního zákona jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí
věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá. Podle § 198 odst. 3 insolvenčního zákona vyjde-li v průběhu řízení o žalobě
podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou,
není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen
prokázat důvod popření podle § 199. Podle § 199 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou
pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu,
kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku
přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty
soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné
pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen
skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo
vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení
věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené
pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec
3). Podle § 231 insolvenčního zákona insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného
soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění
neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani
jiným způsobem tohoto zjištění (odstavec 1). V průběhu insolvenčního řízení
posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud (odstavec 2). Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem
dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i insolvenční správce
(odstavec 3).
Podle § 265 insolvenčního zákona v přerušených řízeních, ve kterých v době
prohlášení konkursu věřitelé uplatňovali proti dlužníku pohledávky nebo jiná
práva, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z
majetkové podstaty, lze pokračovat, jde-li o spory o rozsah majetkové podstaty,
s výjimkou sporů o vyloučení majetku z ní, nebo jde-li o řízení o nárocích s
právem na uspokojení ze zajištění anebo o řízení o pohledávkách za majetkovou
podstatou nebo o pohledávkách postavených jim na roveň (odstavec 1). Nejde-li o
případy uvedené v odstavci 1, lze pokračovat v řízeních o nárocích, které je
nutné přihlásit, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na
přihlášené, jen rozhodl-li o tom na návrh oprávněné osoby insolvenční soud. Proti rozhodnutí o tomto návrhu není odvolání přípustné. Rozhodnutí se doručuje
dlužníku, insolvenčnímu správci a navrhovateli (odstavec 2). Rozhodnutí o
pokračování v řízení podle odstavce 2 může insolvenční soud vydat, jen může-li
pokračování v řízení vést k vyjasnění sporných otázek vyvolaných insolvenčním
řízením nebo k ukončení dlužníkových sporů způsobem, který nezatěžuje
majetkovou podstatu. Tímto rozhodnutím se insolvenční správce stává účastníkem
řízení místo dlužníka; v řízení však lze pokračovat až po přezkumném jednání
(odstavec 3). Podle § 7 insolvenčního zákona nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li
takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení,
použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení
občanského soudního řádu4) týkající se sporného řízení, a není-li to možné,
ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu
rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně
tento zákon odkazuje. Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku
závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je
závazný též pro všechny orgány (odstavec 3). Jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 4). V této podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 173 odst. 2, § 174 odst. 4, § 199 a § 265 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v době podání přihlášky
pohledávky, přezkumného jednání a rozhodnutí soudu o pokračování sporu vedeném
pod sp. zn. 24 C 239/2001, a ostatní citovaná ustanovení insolvenčního zákona v
době rozhodnutí odvolacího soudu (11. dubna 2019) a § 159a o. s. ř. v době
nabytí právní moci rozsudků obecných soudů (18. května 2015) a později
nedoznala změn.
24. Pro vyřešení dovoláním předestřené problematiky jsou přiléhavé
následující judikatorní závěry Nejvyššího soudu:
[1] Je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění
povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva,
zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné
otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné
otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti
mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah
(právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž
má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již
brání překážka věci rozsouzené (res iudicata) [R 82/2014]. [2] V usnesení ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014,
uveřejněném pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 92/2014“), Nejvyšší soud vysvětlil, že řízení o žalobě o určení
pravosti, výše nebo pořadí pohledávky v insolvenci patří mezi spory vyvolané
insolvenčním řízením, jejichž prostřednictvím se ve vztahu mezi věřiteli
navzájem vymezuje okruh osob oprávněných podílet se na rozvrhu výtěžku
zpeněžení majetku majetkové podstaty (v případě konkursu), míra tohoto
uspokojení a pořadí, v jakém dochází k úhradě pohledávek jednotlivých věřitelů;
srov. k tomu shodně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a tam zmíněná literatura. Ve smyslu § 2 písm. d/ insolvenčního zákona, ve spojení s § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního
zákona, jde o tzv. incidenční spor. Jde o spory, jež mohou (mají) být vedeny za
trvání insolvenčního řízení jen za podmínek formulovaných insolvenčním zákonem,
včetně určení okruhu osob oprávněných je zahájit (podat incidenční žalobu). Ustanovení § 192 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona pak ve spojení s § 201
insolvenčního zákona vychází z toho, že incidenční žaloby o určení pravosti,
výše nebo pořadí pohledávky se vedou za účelem zjištění popřené pohledávky. [3] Již v bodě XXXI. stanoviska svého občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“), Nejvyšší soud
ozřejmil, že žaloba o pravost, výši nebo pořadí popřené pohledávky, popřípadě o
právo na její oddělené uspokojení je svojí povahou žalobou určovací. Protože
naléhavý právní zájem na požadovaném určení v těchto případech vyplývá ze
zákona, není potřebné jej prokazovat. [4] V R 130/2019 s poukazem na odůvodnění R 105/2013 Nejvyšší soud
dovodil, že podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013
byla dobou rozhodnou pro posouzení, zda přihlášená pohledávka je pohledávkou
vykonatelnou, v insolvenčních poměrech doba konání přezkumného jednání o
pohledávce (srov. shodně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna
2019, sen. zn. 29 ICdo 144/2017, uveřejněného v časopise Soudní judikatura
číslo 6, ročník 2020, pod číslem 62).
Vyjde-li v průběhu incidenčního sporu o
určení pravosti nebo výše pohledávky, která byla při přezkumném jednání
přezkoumána jako „vykonatelná pohledávka přiznaná pravomocným rozhodnutím
příslušného orgánu“ a jako taková popřena insolvenčním správcem, najevo, že v
době konání přezkumného jednání o takovou „vykonatelnou“ pohledávku nešlo
(např. proto, že rozhodnutí příslušného orgánu ještě nenabylo právní moci),
není to důvodem pro zamítnutí žaloby (podané insolvenčním správcem), popírající
insolvenční správce však není omezen v důvodech popření ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona ani obsahem popěrného úkonu (§ 199 odst. 3 insolvenčního
zákona). [5] V rozsudku ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 1508/2015,
Nejvyšší soud shrnul judikaturu k výkladu § 159a o. s. ř. takto:
Výrok pravomocného rozsudku je závazný pro „všechny orgány“ (tedy i pro soudy)
– nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu nebo jiné rozhodnutí, které je podle
zákona závazné pro každého – potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku)
mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí
soudu rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím
soudu. Ani soud proto (v takových případech) nemůže vycházet z jiného závěru o
existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat
ani jako otázku předběžnou. Pro soudy a jiné státní orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než
statusových věcech závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku)
mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním
rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení, může uplatňovat svá práva k
věci, o níž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani státní orgán při posuzování
věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že o ní bylo v jiném řízení
pravomocně rozhodnuto. [6] Již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 392/2011 (stejně jako pak v R 107/2014)
Nejvyšší soud vysvětlil, že § 231 insolvenčního zákona v žádném směru neřeší
otázku platnosti právních úkonů posuzovaných při přezkoumání pohledávek
popřených co do pravosti, výše nebo pořadí (lhostejno, zda vykonatelných) v
insolvenčním řízení (neklade takovému přezkoumání žádné meze). Cílem § 231
insolvenčního zákona je pouze zajistit, aby otázka platnosti právního úkonu,
jež je určující pro příslušnost majetku dlužníka do jeho majetkové podstaty
nebo pro identifikaci závazků dlužníka, nebyla v průběhu insolvenčního řízení
účelově vytěsňována [určovacími žalobami podle § 80 písm. c/ o. s. ř. (dnes
podle § 80 o. s. ř.), podávanými u obecných soudů] mimo rámec procedur
nastavených insolvenčním zákonem k řešení těchto otázek (aby např. nedocházelo
k tomu, že incidenční spor o příslušnost určitého majetku do majetkové podstaty
dlužníka, zahájený podáním vylučovací žaloby, bude blokován řízením vedeným u
obecného soudu o určovací žalobě týkající se některé z otázek, kterou má v onom
incidenčním sporu řešit insolvenční soud jako otázku předběžnou). [7] Na tyto závěry Nejvyšší soud navázal v usnesení ze dne ze dne 29. února
2016, sp.
zn. 29 Cdo 1173/2014, v němž uvedl, že z toho, že insolvenční soud
není vázán rozhodnutím jiného soudu, kterým v průběhu insolvenčního řízení
došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků
dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění, a že platnost takového právního
úkonu posoudí insolvenční soud sám, neplyne, že by jiný než insolvenční soud
nemohl takovou otázku posoudit, je-li to nezbytné pro rozhodnutí sporu.
25. Pro úplnost je třeba uvést, že ve zvláštní části důvodové zprávy k
vládnímu návrhu insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká Sněmovna
Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 – 2006 jako tisk č.
1120, se v rubrice „K § 231 – 234 (Díl 1: Neplatnost právních úkonů)“ osnovy na
str. 205 a 206 uvádí, že „platná právní úprava konkursu a vyrovnání nemá
zvláštní ustanovení o neplatnosti právních úkonů, které mají vliv na řešení
úpadku. Používá se proto obecných ustanovení o neplatnosti podle občanského
zákoníku. Podle těchto ustanovení má zjištění neplatnosti deklaratorní povahu,
a to i v případě relativní neplatnosti, neboť ta je specifická pouze zúžením
žalobní legitimace. Deklaratornost těchto zjištění umožňuje, aby neplatnost
byla uznána i mimo soudní řízení (dohodou účastníků nebo i jednostranným
úkonem). Pro řešení úpadku má deklaratorní povaha neplatnosti negativní vliv,
neboť umožňuje, aby se určité hodnoty dostaly mimo insolvenční řízení, ačkoli
do něho patří. Osnova proto zařazuje ustanovení § 231 až 234, která je třeba
považovat za ustanovení zvláštní (vůči obecným ustanovením o neplatnosti
právních úkonů). Jejich cílem je řešit zjištění neplatnosti takovým způsobem,
který by vylučoval neodůvodněné zkracování majetkové podstaty. Tato zvláštní
ustanovení, obsažená v osnově, rovněž vycházejí z toho, že neplatnost se
zjišťuje (deklaruje), avšak vyžadují, aby toto zjištění provedl jedině
insolvenční soud, a to buď rozhodnutím v incidenčním sporu, jehož předmětem je
jen tato otázka, nebo jako řešení předběžné otázky v insolvenčním řízení anebo
v jakémkoli jiném incidenčním sporu (§ 231 odst. 2). Jakékoli jiné zjištění
neplatnosti v průběhu insolvenčního řízení není pro řešení úpadku relevantní a
insolvenční soud jím není vázán (§ 231 odst. 1). Zjištěním neplatnosti
pravomocným rozhodnutím před zahájením insolvenčního řízení však insolvenční
soud vázán je (§ 232)“.
26. Na základě takto ustaveného judikatorního a právního rámce lze pro
poměry projednávané věci v návaznosti na dovolací argumentaci uvést následující.
27. Při zkoumání existence překážky věci rozsouzené je třeba vždy
zhodnotit totožnost předmětu obou sporů. Je-li posuzováno, zda je ve sporu o
pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek (odporovém sporu) podle § 159
odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona dána překážka věci rozhodnuté v
návaznosti na spor o zaplacení stejné pohledávky v intencích právního názoru
Nejvyššího soudu dle R 82/2014, je třeba zejména zdůraznit odlišný charakter
odporového sporu a sporu dle § 80 o. s. ř.
28. Odporové spory podle insolvenčního zákona jsou spory vyvolanými
insolvenčním řízením, jejichž prostřednictvím se ve vztahu mezi věřiteli
navzájem vymezuje okruh osob oprávněných podílet se na rozvrhu výtěžku
zpeněžení majetku majetkové podstaty (v případě konkursu), míra tohoto
uspokojení a pořadí, v jakém dochází k úhradě pohledávek jednotlivých věřitelů,
a jsou vedeny jen za podmínek formulovaných insolvenčním zákonem (včetně
vymezení osob aktivně legitimovaných je zahájit), a to zásadně jen za trvání
insolvenčního řízení (výjimky stanoví § 159 odst. 4 insolvenčního zákona) [R
92/2014]. Jinak řečeno, smyslem těchto sporů je přesně určit, s pohledávkou
jaké výše (a pořadí) bude věřitel zařazen tam, kde je způsobem řešení úpadku
dlužníka konkurs, do rozvrhu (případně zda bude uspokojen v jiném pořadí),
neboť jejich cílem je vyřešení otázky zjištění pohledávky (viz § 165, § 201 a
pro nezajištěné pohledávky v konkursu § 306 insolvenčního zákona) v návaznosti
na popěrné úkony k tomu oprávněných osob (u konkursu insolvenčního správce a
přihlášených věřitelů).
29. Tyto spory jsou na první pohled odlišné od sporů dle § 80 o. s. ř. o
určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není. Není u nich ani třeba
zkoumat naléhavý právní zájem (R 52/1998, bod XXXI.). Stejně tak se zřetelně
odlišují od sporů o zaplacení pohledávky. Nadto mají rozsudky v nich vydané
širší okruh osob, vůči nimž jsou závazné (§ 164 insolvenčního zákona).
30. Lze tak souhlasit s dovolatelem, že odvolací soud na danou věc ne
zcela přiléhavě aplikoval závěry plynoucí z R 82/2014. K tomu je nutné dodat,
že akcentoval-li odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že by zde měla
být dána překážka věci rozhodnuté, pak neozřejmil, proč (v intencích R 82/2014)
rozsudek insolvenčního soudu nezrušil a řízení nezastavil.
31. Co do aplikace § 198 odst. 3 ve spojení s § 199 insolvenčního zákona
v odporovém sporu řešícím pravost pohledávky, o níž bylo v návaznosti na postup
dle § 265 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona pravomocně rozhodnuto vyhovujícím
rozsudkem až po přezkumném jednání, odkazuje Nejvyšší soud na závěry R 105/2013
a R 130/2019. Protože na přezkumném jednání dne 13. srpna 2009 pohledávka
žalobce nebyla (ještě) vykonatelná, nebylo možné danou úpravu ohledně přezkumu
vykonatelných pohledávek aplikovat, a to ani analogicky. Není tak ani na místě
aplikovat „logiku“ těchto ustanovení a ani stejné limitace popěrných důvodů.
32. Zbývá posoudit, jaký je vztah rozsudků vydaných v řízení o zaplacení
sporné pohledávky a odporového sporu o určení pravosti téže pohledávky.
33. Obecně platí, že v insolvenčním řízení lze přezkoumávat vykonatelné
pohledávky, avšak tomuto postupu klade meze zejména úprava § 199 a § 198 odst.
3 insolvenčního zákona (pro reorganizaci § 336 insolvenčního zákona a pro
oddlužení § 410 insolvenčního zákona). Pro takový přezkum je ale nezbytné, aby
se pohledávka stala vykonatelnou nejpozději ke dni přezkumného jednání (R
105/2013 a R 130/2019).
34. Za situace, kdy se přihlášený věřitel domáhá zaplacení pohledávky u
obecného soudu, který ke dni přezkumného jednání dosud o pohledávce nerozhodl,
nemůže být pohledávka v daném insolvenčním řízení přezkoumávána jako
vykonatelná a insolvenční správce (při konkursu) tak není nijak omezen
popěrnými důvody dle § 199 insolvenčního zákona. To platí i pro situaci, kdy
dojde ze zákona k přerušení takového sporu u obecného soudu z důvodu prohlášení
konkursu na majetek žalovaného dlužníka (§ 263 insolvenčního zákona) a následně
je postupem dle § 265 odst. 2 a 3 v řízení pokračováno, pravomocně rozhodnuto a
rozhodnutí se stane vykonatelným.
35. Jestliže v návaznosti na zmíněný postup obecné soudy pravomocně
rozhodnou o nároku věřitele, je pro účastníky řízení takové rozhodnutí závazné
podle § 159a odst. 1 o. s. ř. Insolvenční soud z tohoto rozhodnutí vychází, je
jím vázán, a není oprávněn opětovně posuzovat stejné námitky, které v řízení u
obecných soudů insolvenční správce (či před ním dlužník) uplatnil či mohl
uplatnit. Všechny námitky, tvrzení a důkazy musí insolvenční správce uplatnit v
řízení, do kterého záměrně a na svůj návrh v rámci hospodárnosti řízení (§ 5
písm. a/ a § 265 odst. 3 insolvenčního zákona) vstoupil, případně musí využít
řádných i mimořádných opravných prostředků v daném řízení.
36. Mechanismus § 265 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona ve spojení s §
159a odst. 1 o. s. ř. sice vede ke ztrátě možnosti přezkumu dotčené pohledávky
insolvenčním soudem v odporovém sporu, jehož se účastní stejné osoby, avšak
zároveň má insolvenční správce větší možnosti ovlivnit zjištění takové
pohledávky přímo v řízení u obecného soudu.
37. Z těchto důvodů není možné připustit, aby insolvenční správce po
neúspěchu v pokračujícím (dříve přerušeném) řízení znovu vznášel shodné
námitky, opakovaně namítal totéž jako v nalézacím řízení u obecných soudů a
požadoval po insolvenčním soudu mimo mechanismus § 199 insolvenčního zákona
opětovné posouzení otázek již vyřešených pravomocným rozhodnutím jiného soudu.
To by v konečném důsledku vedlo k v civilním soudním procesu zcela
nepřijatelnému popření důsledků závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí pro
účastníky sporu vedeného (a rozhodnutého) u obecného soudu.
38. Na tomto výkladu ničeho nemění ani § 231 insolvenčního zákona. Jak
plyne z výše citovaných závěrů Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 29 Cdo
392/2011, R 107/2014 a usnesení sp. zn. 29 Cdo 1173/2014) stejně jako ze shora
uvedené části důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu, úprava § 231
insolvenčního zákona má za cíl koncentrovat do insolvenčního řízení spory,
jejichž předmětem je přímo samotná (ne)platnost právních jednání dlužníka.
Uvedené ustanovení proto nelze aplikovat na spory, kde je (ne)platnost právního
jednání dlužníka řešena jako otázka předběžná, ale pouze kde je řešena jako
předmět sporu („přímo ve výroku“). Stejně tak § 231 insolvenčního zákona nijak
„neprolamuje“ závaznost pravomocného rozhodnutí obecného soudu v řízení, v němž
bylo pokračováno podle § 265 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, a neumožňuje
(ani neukládá insolvenčnímu soudu) opětovně přezkoumat otázku (ne)platnosti
právního jednání dlužníka, jež by byla otázkou předběžnou v odporovém sporu.
Chce-li insolvenční správce, aby (ne)platnost právního jednání dlužníka
posoudil pro účely posouzení pravosti (výše či pořadí) pohledávky v
insolvenčním řízení výlučně insolvenční soud, pak nepodá návrh na pokračování v
přerušeném řízení o sporné pohledávce a o důvodnosti pohledávky se rozhodne
pouze v odporovém sporu. Případně může insolvenční správce zahájit sám spor o
určení neplatnosti právního jednání dlužníka dle § 159 odst. 1 písm. g/ (ve
znění účinném do 31. prosince 2013 písm. f/) a § 231 insolvenčního zákona.
39. Na základě shora uvedeného tak nelze přisvědčit dovolateli, že soudy
měly v projednávané věci (opětovně) posuzovat otázku (ne)platnosti ručitelského
prohlášení. Jestliže soudy v řešení této otázky vyšly ze závazných (pro oba
účastníky odporového sporu) rozsudků obecných soudů, nijak tím nepochybily.
40. Zbývá posoudit, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž u přípustného dovolání Nejvyšší
soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud
shledal, že řízení jimi zatíženo není.
41. Dovolatel namítá, že řízení bylo nezákonné a zatíženo vadami, které
mají za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, neboť insolvenční soud
nedostatečně a nesprávně doručoval písemnosti v incidenčním sporu. Tvrdí, že
insolvenční soud nezveřejňoval a dosud nezveřejnil v insolvenčním rejstříku
řadu písemností z tohoto incidenčního sporu.
42. Ačkoli Nejvyšší soud připouští, že postup insolvenčního soudu
ohledně nezveřejnění některých písemností od 23. listopadu 2018 je vadou řízení
a pochybením insolvenčního soudu, nejde o vadu, která má za následek
nesprávnost napadeného rozhodnutí a „nezákonnost celého řízení“. Okolnost, že
insolvenční soud nezveřejnil předvolání k jednání u odvolacího soudu v
insolvenčním rejstříku (ale jen doručil předvolání dovolateli zvlášť do datové
schránky), není na újmu dovolatele. Tímto postupem nedošlo k žádnému zásahu do
jeho práv.
43. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace
nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu a řízení ani netrpí
vadami, jež by měly za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší
soud dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
44. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 202 odst. 1
insolvenčního zákona, podle kterého ve sporu o pravost, výši nebo pořadí
přihlašovaných pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení proti insolvenčnímu správci.
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu