U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně AB - CREDIT a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova
1603/57, identifikační číslo osoby 40522610, zastoupené Mgr. Tomášem
Politzerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalovanému
Mgr. Milanu Edelmannovi, advokátu se sídlem v Chrustenicích 208, jako
oddělenému insolvečnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového
družstva, identifikační číslo osoby 00033243, o zaplacení částky 52 633 284,71
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C
239/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. 2. 2015, č. j. 53 Co 172/2014-1045, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 77 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
jejího zástupce.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 24 C 239/2001-990
(v pořadí čtvrtým ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 47 835
818 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 969
847,71 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni
na náhradu nákladů řízení částku 4 097 118,10 Kč (výrok III.).
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. (první
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do
přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na řešení
otázek „hmotného práva a též procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; které dílem v
rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud řešeny; a dílem, že dovolacím soudem
vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího
řízení. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013,
jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu, na jeho webových stránkách). Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
„ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatel spatřuje rozpor napadeného rozsudku s rozhodnutími Nejvyššího soudu
sp. zn. 30 Cdo 438/2010 (jde o rozsudek ze dne 28. 2. 2011), sp. zn. 2478/2009
(jde o rozsudek ze dne 20. 11. 2009) a sp. zn. 26 Cdo 4258/2007 (jde o usnesení
ze dne 29. 10. 2008) a namítá, že podle jeho názoru odvolací soud své
rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, když se nevypořádal se všemi vznesenými
námitkami. Jde o výhradu vady řízení a vzhledem k tomu, že dovolatel
nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku procesního práva, přestože
podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, není
tato výhrada způsobilá založit přípustnost dovolání. Pro úplnost dovolací soud
dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své
rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit
detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle
povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle
konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku, odvolací soud se námitkami žalovaného zabýval a vypořádal
se s nimi v dostatečném rozsahu. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávnost závěru o tom, že úvěr byl
dlužníkovi skutečně poskytnut, zpochybňuje tím skutková zjištění soudů obou
stupňů, na nichž soudy založily svá rozhodnutí. Správnost skutkového stavu věci
zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení
probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu
zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, jako na rozhodnutí, od něhož
se měl odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlit, „pokud jde o přiznání
nároků i v rozsahu příslušenství z příslušenství“. Dovolatel žádnou otázku
hmotného nebo procesního práva neformuluje, pouze namítá, že žalobkyně ve svém
vyjádření v řízení před soudem prvního stupně neuvedla, „co má představovat
rozdíl výše uvedených částek 1 227 412,76 Kč, zda jde o úroky z úroků či něco
jiného“, a zdůrazňuje, že „na žalobce byly postoupeny právě úroky z prodlení
úroku, tedy příslušenství z příslušenství.
Naopak žalobce jako nabyvatel
pohledávky není aktivně věcně legitimován k tomu, aby uplatňoval něco, co na
něj nepřešlo smlouvou o postoupení pohledávky.“ K dovolatelově chaotické
argumentaci je nutno zdůraznit, že současná právní úprava dovolacího řízení
předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání
zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení téhož
soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález
Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 23/2003). Je zjevné, že
dovolatelova argumentace výše uvedeným požadavkům nevyhovuje. Nadto dovolatel
patrně přehlédl, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 24
C 239/2001-990, žalobu zamítl co do částky 1 969 847,71 Kč, tedy právě v
rozsahu žalobkyní požadovaných úroků z prodlení z úroků. Dovolatel považuje za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou „nerespektování
podmínek řízení dle speciální úpravy Insolvenčního zákona“, přičemž uvádí, že v
usnesení, kterým insolvenční soud vyslovil souhlas s pokračováním řízení v
projednávané věci, stanovil podmínku, že sporem nebude zatížena majetková
podstata. Tato námitka je však irelevantní, protože - jak bylo uvedeno výše -
podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku, natož otázku
procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Nadto dovolatel závěry insolvenčního soudu účelově dezinterpretuje, neboť
Městský soud v Praze v usnesení ze dne 16. 2. 2010, č. j. MSPH 96 INS
714/2009-B-509, zdůraznil, že rozhodl o pokračování v přerušeném řízení v
projednávané věci ve smyslu ustanovení § 265 odst. 2 a 3 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), právě proto, že „lze
předpokládat, že pokračování v řízení u obvodního soudu povede k ukončení
dlužníkových sporů způsobem, který nezatěžuje majetkovou podstatu“. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že „toto řízení nahrazuje
incidenční spor“, a proto „v případě nákladů řízení je třeba o nich rozhodovat
v kontextu insolvenčního zákona“, přičemž podle ustanovení § 202 odst. 1
insolvenčního zákona platí, že v takovém sporu nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Dovolatel se mýlí, pokud má
za to, že tato „otázka“ dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo
4048/2013, uzavřel, že spory, které nejsou výslovně uvedeny v § 159 odst. 1
insolvenčního zákona (či na ně není odkázáno), není možno kvalifikovat jako
spory vyvolané insolvenčním řízením a tedy incidenční, i když jejich účastníkem
je insolvenční správce a probíhají za trvání insolvenčního řízení (srov.
§ 159
odst. 2 insolvenčního zákona). Ustanovení § 159 odst. 2 insolvenčního zákona
přitom výslovně stanoví, že pro jiné spory, jejichž účastníkem je insolvenční
správce, nelze ustanovení o incidenčních sporech použít, i když probíhají za
trvání insolvenčního řízení. Pokud odvolací soud v projednávané věci rozhodl o
nákladech řízení s odkazem na výše citované ustanovení § 159 odst. 2
insolvenčního zákona podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal
úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, je jeho rozhodnutí v souladu
s judikaturou dovolacího soudu. Pro úplnost dovolací soud podotýká, že
dovolatel (žalovaný) se v odvolacím řízení výslovně domáhal toho, aby odvolací
soud náklady řízení určil podle ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), což je v rozporu s argumentací
uvedenou v dovolání. Označil-li dovolatel jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §
237 o. s. ř. skutečnost, že „se jednak částečně odvolací soud odchýlil od
dostupné judikatury Nejvyššího soudu ČR a dále též proto, že dle žalovaného by
tato právní otázka platnosti ručitelského prohlášení měla být posouzena
dovolacím soudem jinak než doposud,“ je toto tvrzení vnitřně rozporné. Dovolatel v této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006, a ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 32 Cdo
1769/2009, přičemž z obsahu dovolání se podává, že tato rozhodnutí považuje
dovolatel za správná a není tedy v jeho zájmu, aby se od nich dovolací soud
odchýlil. V rozsudku sp. zn. 29 Odo 350/2006, Nejvyšší soud uzavřel, že
prohlášení o ručení nečiní neurčitým ani skutečnost, že v něm nebyla
konkretizována výše příslušenství. Projevil-li ručitel vůli uspokojit peněžitý
závazek dlužníka „s příslušenstvím“, akceptoval i jeho výši. V rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1769/2009, pak zdůraznil, že požadavek určitosti zajišťovaného závazku
je nezbytné vykládat tak, že je identifikován takovým způsobem, aby nebyl
zaměnitelný se závazkem jiným. Jestliže odvolací soud v projednávané věci s
odkazem na výše citovaný rozsudek sp. zn. 32 Cdo 1769/2009 uzavřel, že již údaj
„25.000.000 Kč a příslušenství“ plně postačuje k tomu, aby bylo pro ručitele
zřejmé, jaký závazek na sebe bere, zvlášť s ohledem na skutečnost, že v průběhu
řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by existoval další závazek z úvěru v
totožné výši sjednaný mezi týmž věřitelem a dlužníkem, se kterým by bylo možno
tento závazek zaměnit, je jeho závěr plně v souladu s citovanými rozsudky
Nejvyššího soudu a dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti tak není dán. Dovolací soud neshledává ani důvody, aby otázka náležitostí a tím i platnosti
ručitelského prohlášení byla posouzena jinak, než je tomu v jeho dosavadní již
ustálené rozhodovací praxi.
Jestliže dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky
„týkající se důsledků neschválení ručitelského prohlášení členskou schůzí za
dlužníka“ a uvádí, že „žalovanému jsou sice známa dřívější stanoviska
Nejvyššího soudu ČR“, avšak zároveň poukazuje na okolnosti, které odůvodňují
„odklon od již dříve dovolacím soudem vyřešené právní otázky“, patrně měl na
mysli předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož „má být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak“. I kdyby bylo možno uzavřít, že
dovolatel chtěl uplatnit čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o.
s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo
procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze
dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku na vymezení
přípustnosti dovolání dovolatel nedostál, neboť neuvedl žádné rozhodnutí, od
jehož závěrů by se měl dovolací soud odchýlit. Nejvyšší soud pro úplnost
podotýká, že odvolací soud se nezabýval otázkou, kterou dovolatel v různých
variantách mnohokrát opakuje, totiž zda ručitelské prohlášení měly schválit
orgány dlužníka. Odvolací soud posuzoval toliko oprávnění osob jednajících za
Pražské stavební bytové družstvo podepsat ručitelské prohlášení.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky vznesené dovolatelem
(ohledně zvolení statutárních orgánů družstva a jejich zápisu do obchodního
rejstříku, transformace družstva, účelovosti poskytnutého úvěru, vědomosti
banky o majetkové situaci dlužníka, majetkové nepřiměřenosti právního úkonu,
promlčení pohledávky a uznání závazku ze strany dlužníka i ručitele), neboť
dovolatel oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením § 241a odst.
2 o. s. ř. v této části neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.), a nepředkládá
dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva. Pouhý nesouhlas
dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit
přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 7. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu