33 Cdo 4048/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce JUDr. Ing. M. K., insolvenčního správce dlužníka INDES INVEST s. r. o.
se sídlem Třeboň, Svobody 80, identifikační číslo: 254 31 552, zastoupeného
Mgr. Martinem Kolaříkem, advokátem se sídlem Rudolfov, Pod Zámkem 477/18, proti
žalovanému městu Třeboň, zastoupenému JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem se
sídlem Třeboň, Šustova 902/II, o zaplacení 3.020.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 211/2010, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 27. února 2013, č. j. 7 Co 3027/2012-112, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2013, č. j. 7
Co 3027-112, se s výjimkou částí, jimiž byl rozsudek Okresního soudu v
Jindřichově Hradci ze dne 30. července 2012, č. j. 9 C 211/2010-50, potvrzen ve
výroku III. a změněn ve výroku II. tak, že se zamítá žaloba o zaplacení úroku z
prodlení v zákonné výši z částky 20.000,- Kč od 1. 5. 2009 do 12. 2. 2012,
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 30. července 2012, č. j. 9 C
211/2010-50, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 3.000.000,- Kč s
blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu o zaplacení 20.000,-
Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.), žalobu o
zaplacení úroku z prodlení z částky 3.000.000,- Kč od 1. 5. 2009 do 13. 2. 2012
zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku
(výroky IV. a V.). Vyšel ze zjištění, že žalovaný (prodávající) a společnost
INDES INVEST s. r. o. (kupující) uzavřeli dne 29. 6. 2007 kupní smlouvu, jíž se
žalovaný zavázal na kupujícího převést vlastnické právo k pozemku parc. č. 1087/10 v obci T. za kupní cenu 15.000.000,- Kč. Část kupní ceny ve výši
20.000,- Kč byla zaplacena před uzavřením kupní smlouvy (podle oznámení města
Třeboň, Městského úřadu Třeboň, odboru finančního a majetkového zájemci o
uzavření kupní smlouvy na předmětný pozemek byli povinni složit kauci ve výši
20.000,- Kč, která se měla v případě uzavření kupní smlouvy stát zálohou na
kupní cenu; pro případ neuzavření kupní smlouvy s vybraným zájemcem z důvodů na
jeho straně bylo stanoveno, že se složená kauce nebude vracet). Zbytek kupní
ceny ve výši 14.980.000,- Kč měl být zaplacen do advokátní úschovy schovatele
JUDr. Vladimíra Peška tak, že 2.980.000,- Kč budou zaplaceny nejpozději do 30
dnů od podpisu kupní smlouvy a 12.000.000,- Kč bude složeno nejpozději do 15. 11. 2008. Pro případ porušení povinnosti doplatit kupní cenu si smluvní strany
v čl. 7 bodu 2 kupní smlouvy sjednaly smluvní pokutu ve výši 3.000.000,- Kč,
která bude uhrazena z kupní ceny složené u schovatele. Kupující zaplatila na
kupní ceně pouze 7.980.000,- Kč (v souladu s kupní smlouvou složila do
advokátní úschovy částku 2.980.000,- Kč a dne 15. 12. 2008 částku 5.000.000,-
Kč). Dodatkem č. 1 ke kupní smlouvě ze dne 29. 6. 2008 se účastníci kupní
smlouvy dohodli, že zbytek kupní ceny ve výši 7.000.000,- Kč uhradí kupující do
30. 4. 2009. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2009, č. j. KSCB 26 INS 1949/2009-B-37, byla povolena reorganizace dlužníka
INDES INVEST s. r. o., která byla usnesením téhož soudu ze dne 9. 11. 2010, č. j. KSCB 26 INS 1949/2009-B-79, přeměněna v konkurz. Usnesením téhož soudu ze
dne 18. 2. 2010 byl JUDr. Ing. Miroslav Kořenář ustanoven insolvenčním správcem
dlužníka INDES INVEST s. r. o. Dne 2. 7. 2009 byla z úschovy vyplacena do
majetkové podstaty částka 4.980.000,- Kč. Na základě výzvy žalovaného ze dne 4. 5. 2009 převedl schovatel z úschovy na účet žalovaného smluvní pokutu
3.000.000,- Kč (neboť nedošlo k naplnění kupní smlouvy ze dne 29. 6. 2007). Na
jednání konaném téhož dne starosta města Třeboň informoval jednatele
společnosti INDES INVEST s. r. o., že schovatel byl vyzván k vyplacení smluvní
pokuty. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně poměřoval ustanovením
§ 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.), a
dovodil, že si žalovaný a společnost INDES INVEST s. r. o. v čl. 7 bodu 2 kupní
smlouvy platně sjednali smluvní pokutu pro případ prodlení se zaplacením
doplatku kupní ceny. Protože doba splatnosti smluvní pokuty nebyla dohodnuta,
měl žalovaný ve smyslu § 563 obč. zák. vyzvat společnost INDES INVEST s. r. o. k jejímu zaplacení, což však neučinil.
Poněvadž splatnost smluvní pokuty
nenastala, nebyl schovatel oprávněn vyplatit smluvní pokutu na účet žalovaného. Námitku promlčení žalovaného nároku vznesenou žalovaným soud prvního stupně
neshledal důvodnou, neboť v posuzovaném případě se nejedná o žalobu o
neúčinnost právního úkonu ani o odpůrčí žalobu ve smyslu § 239 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v tehdy
platném znění (dále jen „ins. zák.“), a neuplynula ani obecná tříletá promlčecí
doba ve smyslu § 100 a násl. obč. zák.; částka 3.000.000,- Kč byla z advokátní
úschovy vyplacena dne 7. 5. 2009 a žaloba byla doručena soudu dne 15. 10. 2010. Žalobě v rozsahu 3.000.000,- Kč proto vyhověl; v rozsahu 20.000,- Kč ji zamítl
s odůvodněním, že jde o nevratnou kauci. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 7 Co
3027/2012-112, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil
(výrok I. ve správném znění: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku
3,000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 14. 2. 2012 do zaplacení
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.), ve výroku II. jej změnil tak, že
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 20.000,- Kč s blíže specifikovaným
úrokem z prodlení, žalobu o zaplacení úroku z prodlení z částky 20.000,- Kč od
1. 5. 2009 do 13. 2. 2012 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů a o soudních poplatcích ze žaloby a z odvolání. Odvolací soud se v
prvé řadě zabýval námitkou věcné nepříslušnosti okresního soudu vznesenou
žalovaným. Protože se v posuzované věci nejedná o spor v insolvenčním řízení (a
to ani o odpůrčí žalobu ve smyslu § 239 ins. zák.), nýbrž o obecnou žalobu,
kterou se insolvenční správce domáhá vydání finanční částky, jež měla být
žalovaným vyplacena do konkurzní podstaty, neshledal námitku věcné
nepříslušnosti důvodnou. Odvolací soud doplnil dokazování zprávou Katastrálního
úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Třeboň, z níž zjistil, že k
pozemku č. parc. 1087/10 v k. ú. T. (jenž měl být předmětem převodu),
vytvořeného z pozemku parc. č. 1087/4 v k. ú. T., nebyl ke dni 4. 2. 2013 podán
žádný návrh na vklad či záznam práv do katastru nemovitostí. Na listu
vlastnictví č. 10001 je žalovaný i nadále veden jako vlastník pozemku parc. č. 1087/4 (pozemek parc. č. 1087/10 není v katastru zapsán, neboť geometrický plán
nebyl realizován). Odvolací soud konstatoval, že opodstatněnost požadavku na
zaplacení smluvní pokuty jakožto závazku akcesorického je (mimo jiné) závislá
na existenci zajišťovaného závazku zaplatit kupní cenu jakožto závazku
hlavního. S poukazem na § 133 odst. 2 a § 47 odst. 2 obč. zák. dovodil, že v
posuzovaném případě lze mít za to, že účastníci od smlouvy odstoupili, jelikož
do tří let od uzavření smlouvy nepodal žádný z nich návrh na vklad smlouvy do
katastru nemovitostí; závazek zaplatit kupní cenu proto zanikl. Poněvadž zanikl
smluvní pokutou zajišťovaný hlavní závazek, zanikl i akcesorický závazek
zaplatit smluvní pokutu.
Uzavřel, že za situace, kdy smlouva byla v důsledku
odstoupení zrušena, bylo povinností účastníků smlouvy vrátit si veškeré plnění,
tedy i částku 20.000,- Kč představující část kupní ceny. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost
odůvodňuje citací § 237 o. s. ř. a důvodnost odkazem na § 241a o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil jeho námitku věcné
nepříslušnosti. I nadále prosazuje, že k projednání a rozhodnutí daného sporu
je v prvním stupni věcně příslušný pouze insolvenční soud (tj. krajský soud),
neboť věc spadá do režimu insolvenčního zákona. Žalobce od 7. 5. 2009 věděl, že
částka 3.000.000,- Kč je v jeho držení, přičemž on ani úpadce nevyužili
prostředků insolvenčního zákona. Má za to, že insolvenční správce měl ihned po
18. 6. 2009 (prohlášení soudu o úpadku) podat v rámci insolvenčního řízení
žalobu o vydání uvedené částky do majetkové podstaty. Jestliže tak v roční
propadné lhůtě podle § 239 odst. 3 ins. zák. neučinil, nárok dne 19. 6. 2010
zanikl. Žalovaný dále namítá, že se odvolací soud se svým právním závěrem o
fikci odstoupení od smlouvy odchýlil od ustálené judikatury. Odkazem na nález
Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 201/96 považuje - oproti odvolacímu soudu -
ustanovení § 47 obč. zák. za obsoletní s tím, že návrh na vklad vlastnického
práva do katastru nemovitostí lze podat v časově neomezené lhůtě. Při
zdůraznění zásady pacta sunt servanda poukazuje na to, že smluvní strany
přistoupily k ujednání o smluvní pokutě dobrovolně a dohodly si její výši i
splatnost. Dovolacímu soudu navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se ztotožňuje se závěrem, že k projednání a rozhodnutí daného sporu
jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy, a zdůrazňuje, že v
posuzované věci se nejedná o spor o neúčinnost či neplatnost právního úkonu, a
tudíž nemůže být dána věcná příslušnost krajského (insolvenčního) soudu. V této
věci nebyl ani důvod podávat odpůrčí žalobu podle § 235 a násl. ins. zák.,
neboť nebylo potřeba odporovat žádnému právnímu úkonu dlužníka. Jde o žalobu na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Odkaz žalovaného na nález Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 201/96 pokládá za nepřípadný, neboť žalovaný předmětný
pozemek, resp. jeho část již převedl na třetí osobu, čímž případný vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí znemožnil. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej článek II body 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět
jen „o. s. ř.“). Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k
tomu oprávněnou při splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a §
241 odst. 1 o. s. ř.) a je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí,
jímž bylo odvolací řízení skončeno, závisí na vyřešení otázky hmotného práva
(výkladu ustanovení § 47 obč. zák.), při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Zatímco zmatečnosti v dovolání namítány nejsou,
námitkou, že k projednání a rozhodnutí daného sporu je v prvním stupni věcně
příslušný krajský soud, vytkl žalovaný soudům, že zatížily řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitka žalovaného, že ve
věci rozhodly věcně nepříslušné soudy, je zjevně bezdůvodná. Podle § 9 odst. 4 o. s. ř. (ve znění účinném ke dni podání žaloby, tj. ke dni
15. 10. 2010) krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně v insolvenčním
řízení a v incidenčních sporech. Incidenčními spory jsou spory vyvolané insolvenčním řízením, o kterých tak
stanoví zákon č. 182/2006 Sb., projednávané v rámci insolvenčního řízení (viz §
2 písm. d/ citovaného zákona). Incidenční spory jsou taxativně uvedeny v § 159
odst. 1. ins. zák. (a/ spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených
pohledávek, b/ spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové
hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěžku zpeněžení podle § 225 odst. 5, c/ spory o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, d/ spory na
základě odpůrčí žaloby, e/ spory o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé
porušením povinností insolvenčním správcem a f/ další spory, které zákon označí
jako spory incidenční). Ve smyslu § 159 odst. 1 písm. d/ ins. zák. je
incidenčním sporem ten, který vznikl na základě odpůrčí žaloby - žaloby
insolvenčního správce o neúčinnost dlužníkových právních úkonů ve vztahu k
insolvenčnímu řízení za podmínek uvedených v § 239 ins. zák. Ve smyslu § 235
ins. zák. jsou přitom neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost
uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé z nich na úkor jiných. Spory, které
nejsou výslovně uvedeny v § 159 odst. 1 ins. zák. (či na ně není odkázáno),
není možno kvalifikovat jako spory vyvolané insolvenčním řízením a tedy
incidenční, i když jejich účastníkem je insolvenční správce a probíhají za
trvání insolvenčního řízení (srov. § 159 odst. 2 ins. zák.). Takovými jsou
především ty spory, v nichž insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení
vymáhá pohledávky ve prospěch majetkové podstaty. V této věci se pozdější úpadce (na jehož místo v průběhu řízení vstoupil
insolvenční správce) domáhal žalobou, aby mu žalovaný do majetkové podstaty
vydal plnění, které mu bylo protiprávně vyplaceno z advokátní úschovy. Jelikož
posuzovaný spor není uveden v taxativním výčtu incidenčních sporů § 159 odst. 1
ins. zák., a ani v jiných ustanoveních insolvenčního zákona není jako spor
incidenční označen, není předmětem daného řízení incidenční spor. K projednání
a rozhodnutí daného sporu je proto v prvním stupni věcně příslušný okresní soud
podle § 9 odst. 1 o. s. ř., a nikoli krajský soud podle § 9 odst. 4 o. s. ř.,
jak správně uzavřel odvolací soud.
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. žalovaný uplatňuje, jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 47 obč. zák. jestliže zákon stanoví, že ke smlouvě je třeba rozhodnutí
příslušného orgánu, je smlouva účinná tímto rozhodnutím (odst. 1). Nebyl-li
podán do tří let od uzavření smlouvy návrh na rozhodnutí podle odstavce 1,
platí, že účastníci od smlouvy odstoupili (odst. 2).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3236/2006 (jež
obstálo i v ústavní rovině - Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou
odmítl usnesením ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 492/06), mimo jiné - s
odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/1998 -
zaujal právní názor, podle něhož ustanovení § 47 obč. zák. se stalo v důsledku
novelizace občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. a účinností zákona č.
265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, obsoletním.
Případy, kdy k nabytí vlastnického práva (případně jiných věcných práv) k
nemovitostem je třeba rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu, nespadají svou
povahou pod právní režim ustanovení § 47 obč. zák. V případech, kdy se
rozhoduje o vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do
katastru nemovitostí, jde o založení věcněprávních - translačních účinků
smlouvy, nikoliv o její závazkověprávní (obligačněprávní) účinky. Samou
smlouvou (první fáze - právní důvod neboli titulus) vlastnické či jiné věcné
právo ještě nevzniká. Smlouvou vzniká nabyvateli závazkový (obligačněprávní)
nárok požadovat na zciziteli především převedení vlastnického práva k věci.
Vlastnické právo či jiné věcné právo k nemovitosti vznikne (konstituuje se),
neboli věcněprávní - translační účinky nastanou až vkladem do katastru
nemovitostí na základě rozhodnutí katastrálního úřadu (druhá fáze - právní
způsob převodu neboli modus). Z uvedených důvodů nelze v souvislosti s návrhem
na vklad (intabulaci) vlastnického či jiného věcného práva do katastru
nemovitostí použít ani ustanovení § 47 odst. 2 obč. zák., což znamená, že se v
tomto směru neuplatňuje ani tříletá lhůta od vzniku smlouvy k podání návrhu,
ani žádné další právní důsledky v § 47 odst. 2 obč. zák. uvedené. Návrh na
vklad vlastnického či jiného věcného práva do katastru nemovitostí může být
proto podán kteroukoliv ze smluvních stran časově neomezeně (viz nález
Ústavního soudu ze dne 7. 4. 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96). Za současného
právního stavu nelze v občanskoprávní oblasti najít žádný případ, na který by
bylo možno ustanovení § 47 odst. 1 a 2 obč. zák. aplikovat (srov. obdobně
odbornou komentářovou literaturu Švestka, J.,Spáčil, J., Škárová, M. Hulmák, M.
a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck,
2009, 413 a násl. s.).
Vzhledem k řečenému neobstojí závěr odvolacího soudu, že se má za to, že
účastníci od kupní smlouvy odstoupili, jestliže do tří let od jejího uzavření
žádný z nich nepodal návrh na vklad vlastnického práva podle smlouvy do
katastru nemovitostí (§ 47 odst. 2 obč. zák.), a že z toho důvodu se závazkem
hlavním (zaplatit kupní cenu) zanikl i závazek akcesorický (zaplatit smluvní
pokutu).
K obecným úvahám odvolacího soudu o povaze smluvní pokuty se sluší uvést, že
smluvní pokuta má skutečně akcesorickou povahu, což znamená, že bez existence
hlavního (zajišťovaného) závazku nemůže platně vzniknout vedlejší (zajišťovací)
závazek z dohody o smluvní pokutě. Zásadně platí, že při zániku hlavního
závazku se nelze úspěšně domáhat smluvní pokuty. Smluvní pokuta ale není - na
rozdíl od úroků z prodlení a poplatků z prodlení - příslušenstvím pohledávky
ani opětujícím se plněním, nýbrž samostatným majetkovým nárokem. Odborná
literatura a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zajedno v tom, že dojde-li
ke zrušení smlouvy odstoupením (§ 48 obč. zák.), zaniká sice hlavní závazek
(tj. práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy), jakož i vedlejší závazek
sloužící k jeho zajištění; nezaniká však nárok na smluvní pokutu, pokud vznikl
ještě před odstoupením od smlouvy (resp. před zrušením smlouvy). V důsledku
porušení smluvní povinnosti totiž vznikl mezi smluvními stranami nový, dosud
neexistující a původní smlouvou bez dalšího nezaložený, právní vztah, který již
nemá ve vztahu k zajištěnému závazku akcesorickou povahu a na jehož existenci
nemá zánik zajištěného závazku vliv (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová,
M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, 1607 s., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33
Odo 131/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2029).
I kdyby tedy byl správný závěr odvolacího soudu o zrušení kupní smlouvy
odstoupením, nezanikl by závazek zaplatit smluvní poutu, jímž byl zajištěn
závazek zaplatit včas kupní cenu, jestliže by nárok na smluvní pokutu vznikl
před zrušením smlouvy.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal
podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4
o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu