29 Cdo 1508/2015-538
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce MaN real s. r. o., se sídlem v Jeseníku, Otakara Březiny 229/5, PSČ 790
01, identifikační číslo osoby 25290550, zastoupeného Mgr. Richardem Merkunem,
advokátem, se sídlem v Praze, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/
WITCOOR s. r. o., se sídlem v Brně - Černovicích, Hájecká 1194/12, PSČ 618 00,
identifikační číslo osoby 25682059, 2/ LERIX, s. r. o., se sídlem v Praze 10 -
Strašnicích, Korytná 4, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 26769841,
zastoupenému E. M., a 3/ M - areál Praha, s. r. o., se sídlem v Brně, Mečová
358/8, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27203590, zastoupenému Mgr.
Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, PSČ
412 01, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
7 pod sp. zn. 10 C 136/2006, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 13 Co 97/2009-351, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 13 Co
97/2009-351, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. listopadu 2008,
č. j. 10 C 136/2006-154, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7
k dalšímu řízení.
Žalobou ze dne 3. července 2006 se žalobce (MaN real s. r. o.) domáhal vůči
žalovaným (1/ WITCOOR s. r. o., 2/ LERIX, s. r. o., 3/ M - areál Praha, s. r.
o.) určení, že první žalovaný je vlastníkem nemovitostí, a to pozemku a budovy
postavené na tomto pozemku v katastrálním území H., obec P. (dále jen „sporné
nemovitosti“), které byly v době podání žaloby podle zápisu v katastru
nemovitostí ve vlastnictví třetího žalovaného. Žalobu odůvodňoval tím, že
převody vlastnického práva z prvního žalovaného na druhého žalovaného
(nepeněžitým vkladem do základního kapitálu) a z druhého žalovaného na třetího
žalovaného (nepeněžitým vkladem při založení třetího žalovaného) jsou
neplatnými právními úkony. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení
dovozoval z toho, že má za prvním žalovaným pohledávku ve výši 953 000 Kč,
kterou není možné uspokojit z jiného než zcizeného majetku (ze sporných
nemovitostí).
Rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 10 C 136/2006-154, Obvodní soud pro
Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) určil, že první žalovaný je vlastníkem
sporných nemovitostí (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod
II. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Kupní smlouvou ze dne 16. listopadu 1999 prodala společnost PROTEIN SERVICE,
a. s. (dále jen „úpadce“) sporné nemovitosti prvnímu žalovanému. Sporné
nemovitosti byly v době prodeje prvnímu žalovanému zatíženy zástavním právem ve
prospěch zástavního věřitele Konpo, s. r. o., k zajištění pohledávky za úpadcem. 2/ Usnesením ze dne 15. května 2001, č. j. 78 K 22/2001-61, Městský soud v
Praze prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil
Ing. Petra Čočka. Správce konkursní podstaty sepsal na základě § 27 odst. 5
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), sporné
nemovitosti do konkursní podstaty úpadce a první žalovaný byl vyzván k podání
vylučovací žaloby, což také dne 27. prosince 2001 učinil. 3/ Žalobce a první žalovaný uzavřeli dne 18. září 2001 dohodu o narovnání, v
níž upravili svůj vztah z dříve uzavřené smlouvy o dílo mimo jiné tak, že se
první žalovaný zavázal zaplatit žalobci do tří dnů od podpisu dohody částku 953
000 Kč. První žalovaný tuto částku nezaplatil. 4/ Dne 25. dubna 2003 prohlásil první žalovaný, že vložil sporné nemovitosti
jako svůj nepeněžitý vklad do základního kapitálu druhého žalovaného
(společnosti LERIX, s. r. o.). Druhý žalovaný téhož dne prohlásil, že první
žalovaný splatil svůj nepeněžitý vklad. Následně podali první a druhý žalovaný
dne 20. listopadu 2003 návrh na vklad vlastnického práva ke sporným
nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch druhého žalovaného. Vkladové
řízení bylo přerušeno. 5/ Dne 11. srpna 2004 složil první žalovaný do konkursní podstaty úpadce částku
6 000 000 Kč jako cenu zástavy (sporných nemovitostí). Správce konkursní
podstaty vyřadil sporné nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty úpadce a
podal návrh na výmaz zástavního práva ke sporným nemovitostem. 6/ Dne 12. srpna 2004 podali první a druhý žalovaný návrh na pokračování řízení
o vkladu vlastnického práva ke sporným nemovitostem ve prospěch druhého
žalovaného. Vklad práva byl povolen s účinky k 20. listopadu 2003. 7/ Druhý žalovaný vložil sporné nemovitosti jako vklad při založení třetího
žalovaného (M - areál Praha, s. r. o., který vznikl zápisem do obchodního
rejstříku dne 16. prosince 2004). 8/ Rozsudkem ze dne 27. září 2007, č. j. 35 Cm 234/2006-93, který nabyl právní
moci dne 23. října 2007, Krajský soud v Brně uložil prvnímu žalovanému
povinnost zaplatit žalobci částku 953 000 Kč s příslušenstvím. Na tomto základě posuzoval soud prvního stupně nejdříve naléhavý právní zájem
žalobce na požadovaném určení. Dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní
zájem na určení, že první žalovaný je vlastníkem nemovitostí, neboť žalobce má
za prvním žalovaným pohledávku ve výši 953 000 Kč a první žalovaný nemá
finanční prostředky na její zaplacení. Naopak „neuvěřil tvrzení žalovaných“, že
pohledávka žalobce byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na
společnost FLERET CORPORATION S.
A., neboť kdyby se tak stalo, pak by tuto
okolnost uplatnil první žalovaný v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně (v
němž mu byla uložena povinnost tuto pohledávku zaplatit), případně by proti
rozhodnutí tohoto soudu podal odvolání. Soud prvního stupně tak neprováděl
další důkazy ohledně toho, kdo je věřitelem uvedené pohledávky, neboť zde byl
pravomocný a vykonatelný rozsudek. K samotnému určení vlastnického práva soud prvního stupně s odkazem na § 14
odst. 1 písm. a/ ZKV uvedl, že v případě, kdy s majetkem zapsaným v konkursní
podstatě nakládá jiná osoba než správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce
souhlas, je právní úkon takové osoby neplatný podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Vzhledem k tomu, že první žalovaný
učinil prohlášení o vkladu nemovitosti do druhého žalovaného v době, kdy sporné
nemovitosti byly zapsány v soupisu konkursní podstaty úpadce, je takové
prohlášení neplatné a první žalovaný je (stále) vlastníkem sporných nemovitostí. K odvolání třetího žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným
rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud nejdříve ozřejmil, že v odvolacím řízení jednal jako se zástupcem
třetího žalovaného s advokátkou JUDr. Evou Janíkovou, neboť se na základě
exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Jana Grosama ze dne 11. března 2001
(správně 2011), č. j. 025 Ex 17951/10-7, o provedení exekuce prodejem podniku,
v souladu s § 338k odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), stala správkyní podniku a využila svého oprávnění
zastupovat třetího žalovaného v tomto řízení. Dále uvedl, že nepřipustil, aby do řízení vstoupili jako vedlejší účastníci V. Z. a P. H. Tyto osoby totiž chtěly v řízení vystupovat na straně třetího
žalovaného, který s jejich účastí v řízení nesouhlasil. Vedlejší účastenství
přitom nelze založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako
vedlejší účastník vstoupil, podporován. Odvolací soud korigoval závěry soudu prvního stupně potud, že s poukazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 1998, sp. zn. 31 Cdo 542/98,
uveřejněný pod číslem 34/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 34/1999“), odmítl aplikaci § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV, který dopadá na
situaci, kdy právní úkon týkající se majetku sepsaného v konkursní podstatě
učinil úpadce. V dané věci však sporné nemovitosti nepřeváděl úpadce (PROTEIN
SERVICE, a. s.), ale osoba (první žalovaný), jejíž věci byly sepsány do
konkursní podstaty úpadce. V takovém případě plyne zákaz nakládání s majetkem z
§ 18 odst. 3 ZKV, podle něhož může s majetkem zapsaným do soupisu konkursní
podstaty nakládat pouze správce konkursní podstaty nebo osoba, jíž k tomu dal
správce souhlas. Jestliže první žalovaný vložil sporné nemovitosti jako
nepeněžitý vklad do základního kapitálu druhého žalovaného v době, kdy byly
sepsány do konkursní podstaty úpadce, a to bez souhlasu správce konkursní
podstaty, odporuje takový právní úkon § 18 odst. 3 ZKV a jde tak podle § 39
obč.
zák. o právní úkon absolutně neplatný. Pro druhého žalovaného pak
nemožnost nakládat s nemovitostmi plynula z obecné zásady, že nikdo nemůže na
jiného převést více práv než má sám. K námitce třetího žalovaného, že je jako nabyvatel nemovitostí chráněn § 446
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), odvolací
soud uvedl, že uvedené ustanovení se vztahuje toliko na movité věci. Odvolací soud se konečně zabýval i možností nabytí věci od nevlastníka, přičemž
uzavřel, že takto nabýt věc nelze, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení
věci. Ty však v tomto případě splněny nebyly, když dosud neuplynula vydržecí
doba. Navíc třetí žalovaný vzhledem k propojenosti žalovaných nebyl v dobré
víře, že druhý žalovaný je vlastníkem sporných nemovitostí. Jak vyplývá z
výpisů z obchodních rejstříků žalovaných, první žalovaný byl společníkem
druhého žalovaného a druhý žalovaný byl společníkem třetího žalovaného. O
okolnostech vkladů sporných nemovitostí do základního kapitálu obou společností
tedy žalovaní věděli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, jež má za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam, uplatňuje dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k projednání soudu prvního
stupně. Procesní vadu spatřuje dovolatel v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního
stupně, z něhož není patrná vazba mezi skutkem a právním posouzením tohoto
skutku a není zřejmé, který subjekt a jakým způsobem měl porušit určitý
konkrétní zákon. Tuto vadu podle mínění dovolatele odvolací soud nemohl
napravit a měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Další procesní vadou je podle dovolatele okolnost, že odvolací soud umožnil,
aby jej v odvolacím řízení zastoupil Mgr. Martin Janeček jako osoba zmocněná
správkyní podniku JUDr. Evou Janíkovou. Zvolením zástupce správkyní podniku
bylo advokátu Mgr. Ladislavu Malečkovi odňato právo zastoupit dovolatele, jakož
i právo učinit souhlas s přistoupením vedlejších účastníků do řízení. Za nesprávné považuje dovolatel „posouzení právního zájmu žalobce na žalobě“. Dovolatel tvrdí, že žalobce není věřitelem pohledávky za prvním žalovaným,
neboť tuto pohledávku již před podáním žaloby postoupil na jiný subjekt. V
tomto směru odkazuje na podání, která učinil již v průběhu řízení před soudem
prvního stupně a soudem odvolacím a podle nichž byla pohledávka žalobce
postoupena na společnost FLERET CORPORATION S. A. a prvnímu žalovanému bylo
toto postoupení oznámeno. Dovolatel pak v této souvislosti zpochybňuje rovněž
aktivní věcnou legitimaci žalobce k podání žaloby. Nesouhlasí s argumentem
odvolacího soudu, podle něhož kdyby byla pohledávka vzniklá dohodou o narovnání
skutečně postoupena, první žalovaný by to uvedl na svou obranu v řízení před
Krajským soudem v Brně. První žalovaný totiž se žalobcem spolupracuje a spolu s
ním vytvořil „disimulovanými“ právními úkony dojem, že předmětná pohledávka
existuje. Nesprávnost právního posouzení dovolatel spatřuje rovněž v tom, že soudy
nižších stupňů posoudily vklad nemovitostí prvním žalovaným do základního
kapitálu druhého žalovaného jako absolutně neplatný právní úkon. Na tuto věc je
přitom podle dovolatele nutné aplikovat právní závěry uvedené v R 34/1999 (a to
i když majetek sepsaný do podstaty nepatří úpadci, ale jiné osobě, neboť
„hlavní okolností“ je, že majetek byl zařazen do konkursní podstaty), podle
nichž skutečnost, že úpadce po prohlášení konkursu učinil právní úkon týkající
se majetku patřícího do konkursní podstaty, nemá sama o sobě za následek
neplatnost právního úkonu, ale toliko neúčinnost vůči konkursním věřitelům, a
to jen tehdy, jestliže poškozují podstatu. Přitom v dané věci byla složena cena
sporných nemovitostí do konkursní podstaty a tyto nemovitosti byly následně z
konkursní podstaty vyřazeny.
Dovolatel zpochybňuje i závěr, že první žalovaný se spornými nemovitostmi
disponoval bez souhlasu správce konkursní podstaty. K „aspektům neplatnosti“ pak dovolatel uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů
je v rozporu s dobrými mravy, neboť zasahuje do práv dovolatele, aniž by k tomu
existoval právní důvod. Správce konkursní podstaty přijal částku, kterou první
žalovaný složil jako cenu sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce
podle § 27 odst. 5 ZKV, žádnému konkursnímu věřiteli nevznikla újma a následné
vložení nemovitostí do „základního jmění“ druhého žalovaného a třetího
žalovaného proběhlo v dobré víře a nemůže být neplatným právním úkonem. Soud
prvního stupně navíc nevyužil dostatečně možnosti odstranění rozporů mezi
účastníky dohodou podle § 3 obč. zák. Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel ochranu vlastnického
práva k nemovitostem nabytého v dobré víře, přičemž poukazuje na to, že poté,
co sporné nemovitosti nabyl, je zásadním způsobem zhodnocoval opravami,
úpravami a rekonstrukcemi. Dovolatel v tomto směru odkazuje na nález Ústavního
soudu ČR ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 583/2008. V této souvislosti dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že nebyl v
dobré víře ve vlastnické právo druhého žalovaného, jakož i se závěrem, že
žalovaní byli propojenými osobami. Namítá, že v tomto směru nebylo provedeno
žádné dokazování. Navíc podotýká, že majoritními vlastníky dovolatele jsou od
19. prosince 2005 fyzické osoby, které nabyly 99 % obchodního podílu od
společnosti RYEMAN HOLDINGS LIMITED. Jediné propojení žalovaných spočívá v tom,
že druhý žalovaný je od 4. srpna 2005 společníkem dovolatele, neboť je
majitelem obchodního podílu ve výši jednoho procenta na „základním jmění“
dovolatele, který však druhému žalovanému nedává žádná práva na řízení
společnosti ani povinnost informovat společnost o jeho minulých aktivitách. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel nebyl v dobré víře, je v rozporu s
provedeným dokazováním, neboť dovolatel jednal v důvěře v zápis do obchodního
rejstříku a katastru nemovitostí. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování přípustnosti dovolání nepřihlížel k
podání dovolatele označenému jako „doplnění dovolání žalovaného 3“ ze dne 18. ledna 2017, neboť změna či doplnění dovolacích důvodů (a to i formou doplnění
nové argumentace v mezích téhož dovolacího důvodu) je ve smyslu § 242 odst. 4
věty první o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta
dovolateli uplynula 30. ledna 2012. Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé může být
přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (nejde o případ předvídaný
§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s.
ř.), tedy pouze tehdy, když dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným v posouzení dovolatelem
předestřených otázek věcné legitimace k podání určovací žaloby a možnosti
nabytí věcí od nevlastníka, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je v
tomto směru v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. K dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolatel především zpochybňuje věcnou legitimaci žalobce k podání určovací
žaloby. Ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je třeba rozlišovat
mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a věcnou legitimací k
takovému určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je
či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde,
nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. K tomu
srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník
2002, pod číslem 77, rozsudek ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003,
uveřejněný pod číslem 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem
107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Věcnou legitimaci k podání určovací žaloby bude mít žalobce, který není účasten
práva, o něž v řízení jde, jen tehdy (a při splnění dalších předpokladů), má-li
pohledávku vůči prvnímu žalovanému, jehož vlastnické právo k předmětu sporu má
být v řízení určeno. Soud prvního stupně při posuzování této otázky (k námitce, že žalobce není
věřitelem tvrzené pohledávky za prvním žalovaným) uvedl, že „neuvěřil tvrzení
žalovaných, že tato pohledávka byla Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. prosince 2002 postoupena žalobcem na společnost FLERET CORPORATION S. A., neboť
pokud by tomu tak bylo, pak by žalovaná tuto skutečnost uplatnila u Krajského
soudu v Brně“ a dále, že „soud neprováděl další důkazy, zda žalovaný 1 dluží
žalobci částku 953 000 Kč, neboť je zde pravomocný a vykonatelný rozsudek“. Vyšel tedy z toho, že pohledávka plynoucí z dohody o narovnání ve výši 953 000
Kč nebyla postoupena, neboť je zde o této pohledávce pravomocné a vykonatelné
rozhodnutí. Odvolací soud se pak s tímto názorem ztotožnil. Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku
závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je
závazný též pro všechny orgány (odstavec 4). Podle § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl
spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle
zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu;
soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky,
o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však
o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází
(odstavec 2). Z judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 168, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. června
2000, sp.
zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2009,
sp. zn. 29 Cdo 124/2008, uveřejněný pod číslem 94/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) plyne, že výrok pravomocného rozsudku je závazný pro
„všechny orgány“ (tedy i pro soudy) - nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu
nebo jiné rozhodnutí, které je podle zákona závazné pro každého - potud, pokud
posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž
byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena, právní vztahy, které byly
pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ani soud proto (v takových případech)
nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž
účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v
jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. V rozsudku ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 4134/2007, Nejvyšší soud
uvedl, že právní teorie (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec M.: Občanský
soudní řád, Komentář, C. H. Beck, 2. vydání, str. 369, 3. vydání 1997, str. 416, 4. vydání 2000, str. 445, 5. vydání 2001, str. 579) ve vztahu k výkladu §
159 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 151/2002 Sb. (nyní § 159a odst. 1 až 4 o. s. ř.)
konstantně zastává právní názor, že „účinky právní moci se nevztahují na osoby,
které nebyly účastníky řízení (tedy ani na vedlejší účastníky). Pro soudy a
jiné státní orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových
věcech závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi
účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení, může uplatňovat svá práva k věci, o níž bylo
rozhodnuto, v jiném řízení, a ani státní orgán při posuzování věci nemůže vůči
němu vycházet ze závěru, že o ní bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto“. K
obsahově stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudcích ze dne 3. června 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/98, a ze dne 12. listopadu 2003, sp. zn. 26
Cdo 2080/2002. Konečně v rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 1599/2007, Nejvyšší
soud uvedl, že z § 135 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že soud může posoudit otázky,
o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu (tedy i otázky, o nichž rozhodoval v
jiném řízení soud) sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem
rozhodnutí, soud z něho vychází. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že
nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro
účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno, a soud by z něj byl povinen vycházet v
jiném řízení mezi týmiž účastníky (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V řízení mezi jinými účastníky však takový
rozsudek pro soud (ani pro účastníky řízení, kteří nebyli účastníky řízení, ve
kterém byl vydán), závazný není. Z uvedeného plyne, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2007, č. j.
35 Cm 234/2006-93, kterým byla prvnímu žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobci částku 953 000 Kč s příslušenstvím, není soud v tomto řízení vázán a
rovněž jím nejsou vázáni ti účastníci tohoto řízení, kteří jimi nebyli před
Krajským soudem v Brně. Jestliže soudy obou stupňů dovodily, že pohledávka nebyla žalobcem postoupena a
žalobce tak je věřitelem (jen) na základě toho, že mu byla tato pohledávka
přiznána v jiném řízení pravomocným a vykonatelným rozsudkem, aniž přihlédly k
právně relevantním tvrzením a důkazům (o postoupení pohledávky) označeným
dovolatelem, který nebyl účastníkem onoho řízení a není tak v něm vydaným
rozsudkem vázán, je jejich právní posouzení této otázky nesprávné. Důvodná je rovněž námitka dovolatele zpochybňující závěr odvolacího soudu,
podle něhož dovolatel nemohl nabýt vlastnické právo od nevlastníka (druhého
žalovaného), již proto, že od nevlastníka je možné nabýt věc jen tehdy, jsou-li
splněny podmínky pro vydržení. Ačkoliv dřívější judikatura Nejvyššího soudu zaujímala právní názor, že nelze
nabýt vlastnické právo od nevlastníka (srov. zejména rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu
2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), nelze pominout, že všechny senáty Ústavního soudu
(např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS
800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, sp. zn. I. ÚS 2219/12,
sp. zn. IV. ÚS 402/15, sp. zn. III. ÚS 415/15 či sp. zn. III. ÚS 663/15)
dospěly k závěru, že i podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo
možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od
nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru
nemovitostí. Vzhledem k tomu, že ani v nálezu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. III. ÚS
663/15, Ústavní soud dříve vyjádřené právní argumenty Nejvyššího soudu nepřijal
(měl za to, že veškerá právní argumentace Nejvyššího soudu k problematice „nemo
plus iuris“ již byla argumentačně Ústavním soudem překlenuta), nezbylo
Nejvyššímu soudu než respektovat Ústavním soudem ustáleně zaujímaný právní
názor. Nejvyšší soud se proto v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, odklonil od
své dřívější judikatury a konstatoval, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v
katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v
zápis do katastru nemovitostí (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 20/2015). Z uvedeného vyplývá, že dovolání je důvodné i v posouzení této dovolatelem
předestřené otázky. K posouzení naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Podle § 80 písm. c/ o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem. Určovací žaloba podle § 80 písm. c/ o. s. ř.
je preventivního charakteru a má
místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či
nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak
v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky
vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím
lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení
budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s
podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že
je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém
určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové,
ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21,
rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm citovanou judikaturu, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4469/2011, uveřejněný
pod číslem 61/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem podle § 80
písm. c/ OSŘ může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí,
která nechce být zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí, ale
je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění
jejích vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem
těchto nemovitostí. Předpokladem proto také je, že nemůže uspokojení
vymahatelných pohledávek tímto způsobem dosáhnout jiným procesním prostředkem,
resp. žalobou odpůrčí podle § 42a obč. zák. Ten stanoví, že věřitel se může
domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení
jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Právní úkon,
kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel
může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovaným úkonem ušlo z
dlužníkova majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2003,
sp. zn. 22 Cdo 1180/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, uveřejněný pod číslem 78/2006 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo
75/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 30 Cdo
1975/2015). S odpůrčí žalobou však nemůže věřitel uspět v případě, kdy je zpochybněný
právní úkon neplatný (ať absolutně nebo relativně), neboť jeho právní účinky
vůbec nenastávají a na právní vztahy se hledí stejně, jako by vůbec nebyl
učiněn. U právního úkonu, který je neplatný, nelze vyslovit jeho
odporovatelnost. Sama neplatnost právního úkonu má přednost před jeho
odporovatelností a odporovat lze jen platnému právnímu úkonu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2000, sp. zn.
21 Cdo 2662/99). V dané věci tak žalobce má (může mít) naléhavý právní zájem na požadovaném
určení vlastnického práva k nemovitosti tehdy, nemůže-li se domáhat
odporovatelnosti, tj. v případě, je-li právní úkon, kterým první žalovaný
vložil nemovitosti do základního kapitálu druhého žalovaného, neplatný. Podle § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV prohlášením konkursu přechází oprávnění
nakládat s majetkem podstaty na správce. Právní úkony úpadce, týkající se
tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela
s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o
prohlášení konkursu. Podle § 18 odst. 3 ZKV jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota
zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal
správce souhlas. Tvrdí-li dovolatel, že právní úkon, kterým vložil první žalovaný sporné
nemovitosti do základního kapitálu druhého žalovaného, není neplatný, ale
toliko neúčinný, namítaje, že na posuzovanou je nutné aplikovat § 14 odst. 1
písm. a/ ZKV a odkazuje v tomto na R 34/1999, pak opomíjí závěry uvedené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 5230/2008,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2011, pod číslem 73. V
něm totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že pro účely konkursu zakládá § 14 odst. 1
písm. a/ ZKV odlišný režim potud, že nakládá-li s majetkem sepsaným v konkursní
podstatě úpadce, jde o právní úkon (pouze) vůči konkursním věřitelům neúčinný,
nikoliv neplatný; uvedené ustanovení představuje výjimku, jež se však vztahuje
- s ohledem na jeho zvláštní postavení - jen na právní úkony učiněné úpadcem. Z
povahy výjimky ovšem plyne, že ji není možné vykládat rozšiřujícím způsobem a
lze ji aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (obdobně
srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. ÚS 624/02). Dovolatelova námitka, že není rozhodné, která osoba s věcí nakládala, ale
okolnost „zařazení majetku do konkursní podstaty“, tak nemůže obstát. Z konstantní judikatury naopak plyne (jak správně uvedl odvolací soud), že
činila-li právní úkon, jímž bylo disponováno s majetkem sepsaným v konkursní
podstatě, osoba odlišná od správce, a to bez jeho souhlasu, šlo - i v době
předcházející výslovnému včlenění výlučného dispozičního oprávnění správce do §
18 odst. 3 ZKV - o právní úkon učiněný v rozporu s § 18 ZKV, tedy o úkon
absolutně neplatný podle § 39 obč. zák. (srov. obdobně důvody usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2001, sp. zn. 1 Ko 68/2001, uveřejněného pod
číslem 69/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 583/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
5230/2008). Závěr, že šlo (mohlo jít) o neplatný právní úkon pro rozpor se zákonem, nejsou
způsobilé zpochybnit ani výhrady dovolatele, podle nichž správce konkursní
podstaty přijal částku, která byla složena jako cena zastavené věci, žádnému
konkursnímu věřiteli nevznikla újma a že vložení nemovitostí do základního
kapitálu bylo učiněno v dobré víře.
Takové námitky jsou pro posouzení
neplatnosti právního úkonu učiněného v rozporu se zákonem právně irelevantní. Nedůvodná je i námitka dovolatele, že soudy obou stupňů neoprávněně zásadním
způsobem zasáhly do jeho práv, aniž k tomu existoval právní důvod, a že tento
zásah odporuje dobrým mravům. Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, vysvětlil, že uplatnění žaloby na určení
vlastnictví nemůže být posouzeno jako výkon práva, který by byl v rozporu s
dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.; tím spíše nemůže být v rozporu s
dobrými mravy rozsudek určující, kdo je vlastníkem sporné věci. K uvedenému je zapotřebí dodat, k námitce dovolatele, že soudy nepostupovaly v
souladu s § 3 obč. zák., že odvolací soud účastníkům řízení poskytl dostatečný
prostor pro nalezení smírného řešení, když k návrhu žalobce a dovolatele
přerušil na takřka celý rok odvolací řízení (srov. usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 18. března 2010, č. j. 13 Co 97/2009-255). Přitom důvodem proč
žalobce a dovolatel žádali o přerušení řízení, bylo právě dosažení mimosoudního
řešení sporu. Z výše uvedeného je patrné, že závěry odvolacího soudu neobstojí v řešení dvou
z dovolatelem zpochybněných právních otázek, na nichž napadený rozsudek
spočívá. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tedy
uplatněn právem. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se k tvrzeným
vadám řízení. K námitce dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné,
lze uvést, že v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 100/2013“), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí
soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího
soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především
zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti
tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu
dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Rozhodnutí soudu prvního stupně
pak v intencích výše citovaných závěrů formulovaných v R 100/2013
nepřezkoumatelné není. Za důvodnou Nejvyšší soud nepovažuje ani dovolatelovu námitku, že odvolací soud
vyloučil zástupce dovolatele Mgr. Ladislava Malečka z možnosti zastupovat
dovolatele v odvolacím řízení. Podle § 338k odst. 6 o. s. ř. ve sporech nebo jiných řízeních, v nichž je
povinný účastníkem a které se týkají podniku, je správce oprávněn povinného
zastupovat i bez jeho souhlasu; má přitom stejné postavení jako zástupce
účastníka na základě procesní plné moci (§ 28a odst. 1).
Po dobu, po kterou
správce podniku zastupuje povinného, nesmí jiné osoby povinného zastupovat nebo
za něj jednat. Postupem odvolacího soudu, který poté, kdy tehdejší správkyně podniku
dovolatele JUDr. Eva Janíková využila svého oprávnění zastupovat dovolatele v
řízení (č l. 334), jednal se zástupcem správkyně podniku Mgr. Martinem
Janečkem, nebylo advokátu Mgr. Ladislavu Malečkovi odebráno právo zastupovat
dovolatele na jednání odvolacího soudu, přednášet návrhy, předkládat důkazy a
argumenty, jakož i vyslovit souhlas s přistoupením vedlejších účastníků do
řízení na straně dovolatele. Uvedené právo totiž tento advokát jako zástupce po
dobu, po kterou zastupovala dovolatele správkyně podniku, neměl (toto právo
bylo podle § 338k odst. 6 věty druhé o. s. ř. pozastaveno). Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není v řešení dvou ze
zpochybněných právních otázek, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá,
správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvod, pro který bylo napadené rozhodnutí zrušeno, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř. i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (i soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení se soud prvního stupně bude řádně zabývat námitkou dovolatele,
že pohledávka žalobce byla postoupena na třetí osobu. Dospěje-li opětovně k
závěru, že žalobce skutečně je aktivně věcně legitimován k podání určovací
žaloby (je věřitelem pohledávky plynoucí z dohody o narovnání), bude se znovu
zabývat tím, zda správce konkursní podstaty úpadce souhlasil s dispozicí se
spornými nemovitostmi, a případně i opětovně posoudí možnost dovolatele nabýt
vlastnické právo od nevlastníka v dobré víře (k tomu srov. shora označený
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 353/2016), přičemž se vypořádá s
námitkami dovolatele, jež zpochybňují závěr o „propojenosti žalovaných“. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že odklad vykonatelnosti navržený dovolatelem
podle § 243 o. s. ř., nepřicházel v úvahu, když rozsudek o určení práva se
nevykonává (není ohledně něj možné nařídit výkon rozhodnutí či exekuci). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.