30 Cdo 1975/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobkyně
BENEOB s. r. o., se sídlem v Hati, K Remízce 301/54, identifikační číslo osoby
258 75 434, zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě,
Masařská 323/6, proti žalovaným 1) KDT – development s. r. o., se sídlem v
Praze 2 – Vinohradech, Mánesova 1379/31, identifikační číslo osoby 284 43 527,
a 2) DH Concept s. r. o., se sídlem v Praze 2, Mánesova 1379/61, identifikační
číslo osoby 241 23 153, oběma zastoupeným Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, o určení vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 233/2013-44, o dovolání
žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2014,
č. j. 8 Co 856/2013-44, takto:
Dovolání žalovaných se odmítají.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. června 2014, č. j. 17 C 233/2013-44, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala vůči žalovaným určení, že žalovaná 1) je výlučnou vlastnicí pozemku p. č. 581/1 v katastrálním území O., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění jeho rozsudku), že
žalobkyně vkladem předmětného pozemku do základního jmění žalované 2) nepozbyla
své právo odporovat předmětné kupní smlouvě, a že její právní postavení se tak
nijak nezhoršilo a požadovaným určením nemůže dojít k jeho zlepšení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“)
usnesením ze dne 10. prosince 2014, č. j. 8 Co 856/2014-96, zrušil napadený
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Odvolací soud zdůraznil, že soudní praxe již dříve dovodila, že žalobce
může mít naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem nemovitosti je jeho
dlužník, který ji neplatně převedl na jinou osobu, jestliže tímto určením získá
doklad nezbytný pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (odvolací
soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 22
Cdo 1377/2001). Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly žalované (dále též
„dovolatelky“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatňují
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezují tím, že odvolací se vůbec v
odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s jejich procesní obranou v tom směru,
že žalobkyně nemá žádnou vymahatelnou pohledávku (dovolatelky odkazují na
rozhodnutí „R 12/1998“), a dále, že odvolací soud pominul závěr plynoucí z
usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) ze dne 18. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 2385/2007
(publikovaného v časopise Soudní rozhledy č. 11/2008 na str. 403 s právní
větou), že šikanózní výkon práva projevující se podáním žaloby o určení
vlastnického práva má za následek absenci naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení. Dovolatelky závěrem navrhly, aby Nejvyšší soud dovoláním
napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení. Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání žalovaných odmítla uplatněnou
dovolací argumentaci, když má za to, že podané dovolání nesplňuje požadavky na
vymezení předpokladů jeho přípustnosti, a proto by mělo být odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
podaná dovolání nejsou ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustná. K první dovolatelkami vymezené právní otázce stran absence vypořádání
se s jejich procesní obranou týkající se tvrzené neexistence vymahatelné
pohledávky žalobkyně, je třeba uvést, že jde o namítanou (jinou) vadu řízení, k
níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, pokud je dovolání přípustné
(srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), což se ovšem netýká tohoto případu.
Tuto právní
otázku (v tomto případě z oblasti procesního práva) by bylo možno za určující
pro rozhodnutí považovat tehdy, pokud by odvolací soud v napadeném rozhodnutí
kupř. dovodil, že není povinen se takovou otázkou (vůbec) zabývat, případně by
dospěl k závěru, že řešení takové právní otázky není pro meritorní rozhodnutí
právně významné; žádná z těchto eventualit ovšem nenastala, nehledě na
okolnost, že v dalším řízení právě vyřešení i této právní otázky bude
spoluurčující pro meritorní rozhodnutí, takže dovolatelkám se i v tomto směru
(nadále) zachovává možnost právně a skutkově argumentovat. Přípustnost dovolání nezakládá ani další dovolací argumentace, v níž
dovolatelky namítají, že odvolací soud při rozhodování pominul zabývat se
otázkou, zda v daném případě podanou žalobou (ne)jde o šikanózní výkon práva ze
strany žalobkyně. Z povahy věci se odvolací soud touto otázkou v daném
procesním stadiu ani zabývat nemohl (učiní tak až soud prvního stupně), neboť
svým správným právním závěrem korigoval judikatuře dovolacího soudu kolidující
právní názor soudu prvního stupně, že v daném případě má žalobkyně toliko
účinný právní nástroj v podobě odpůrčí žaloby ve smyslu § 42a obč. zák. V judikatuře (nejen) dovolacího soudu se ustálil právní názor, že
předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., zda tu
právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a
že žalobce má na určení naléhavý právní zájem. O naléhavý právní zájem může
zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní
vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho
právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní
vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou
jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již
existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté postavení
by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu uveřejněný pod
číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo
797/2000, publikovaném pod C 290, svazek 3 Souboru (všechna zde označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dovodil, že „naléhavý právní zájem na
určení neplatnosti smlouvy podle § 80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba, která
není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý
dopad na její právní postavení“. Dále uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, že „žalobce může mít naléhavý právní
zájem na určení, že vlastníkem určité nemovitosti je žalovaný (podle
vykonatelného rozsudku povinný dlužník žalobce), který ji převedl na jinou
osobu, přestože mu to zakazovalo předběžné opatření soudu, jestliže tímto
určením získá doklad nezbytný pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem
nemovitostí, a že odporovat lze jen platnému právnímu úkonu“.
Z těchto rozhodnutí především vyplývá, že naléhavý právní zájem na
určení vlastnického práva k nemovitostem podle § 80 písm. c) o. s. ř. může mít
i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí, která nechce být
zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí, ale je osobou, pro
kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích
vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto
nemovitostí. Předpokladem proto také je, že nemůže uspokojení vymahatelných
pohledávek tímto způsobem dosáhnout jiným procesním prostředkem, resp. žalobou
odpůrčí podle § 42a obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003). Toto ustanovení občanského zákoníku z
roku 1964 stanovilo, že věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy
právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči
němu právně neúčinné. Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je
vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z
toho, co odporovaným úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Z povahy věci nebylo
možné uplatnit odpůrčí žalobu v těch případech, pokud předmětný právní úkon byl
postižen absolutní neplatností (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 1. prosince 2000, sp. zn. 21 Cdo 2662/99). Lze tedy sumarizovat, že věřitel může mít podle § 80 o. s. ř. naléhavý
právní zájem na určení vlastnictví dlužníka k nemovitosti, jestliže jejím
prodejem ve vykonávacím (exekučním) řízení hodlá uspokojit svou vykonatelnou
pohledávku (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015,
sp. zn. 30 Cdo 75/2015). Je tedy zřejmé, že shora vyložený právní názor
odvolacího soudu plně reflektuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se
řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.