KSOS 40 INS 11917/2021 32 ICm 2841/2021 29 ICdo 114/2022-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce BHJ správci v. o. s., se sídlem v Hradci Králové, Jana Koziny 1295/2a, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 28860098, jako insolvenčního správce dlužníka T. M., zastoupeného Mgr. Jakubem Slámou, advokátem, se sídlem v Kosičkách 81, PSČ 503 65, proti žalovanému Intrum Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o určení pravosti a výše vykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 ICm 2841/2021 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka T. M., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS 11917/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2022, č. j. 32 ICm 2841/2021, 12 VSOL 94/2022-54 (KSOS 40 INS 11917/2021), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Rozsudkem ze dne 24. února 2022, č. j. 32 ICm 2841/2021-30, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (BHJ správci v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka T. M.) domáhal určení, že dílčí pohledávky žalovaného (Intrum Czech, s. r. o.) č. P17-1 ve výši 3 664,29 Kč a č. P17-2 ve výši 112 473,76 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, nejsou po právu (body I. a II. výroku). [2] Rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 199 a § 410 odst. 1, 2 a 3 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Přihlášené pohledávky žalovaného jsou vykonatelné na základě rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka ze dne 27. září 2012, č. j. 402 Rozh 3757/2012-7. Rozhodčí nález obsahuje skutková zjištění rozhodce, který prováděl dokazování; nejde tak o rozhodčí nález pro uznání. Rozhodce vyšel z toho, že žalovaný (s tehdejší obchodní firmou Profidebt, s. r. o.) a dlužník uzavřeli dne 2. prosince 2011 dohodu o uznání dluhu č. 1132650114 se splátkovým kalendářem (dále jen „dohoda o uznání dluhu“); dlužník přitom uznal dluh z titulu vypořádání po odstoupení od smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání úvěrové karty, uzavřené dne 13. prosince 2000 dlužníkem a původním věřitelem (s tehdejší obchodní firmou) MULTISERVIS, a. s. Dlužník se ocitl v prodlení s úhradou třetí až šesté splátky a žalovaný tak v souladu se smluvními ujednáními dohody o uznání dluhu učinil oznámením ze dne 12. června 2012 splatnými všechny závazky dlužníka a zároveň uplatnil smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně z neuhrazené částky od 13. června 2012 do zaplacení. Rozhodce shledal nárok
žalobce důvodným; rozhodčí nález proto obsahuje právní posouzení věci a žalobce je při popírání přihlášených pohledávek žalovaného omezen ustanovením § 199 insolvenčního zákona.
4. Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka vykonatelnou pohledávku č. P17-2 v (celkové) výši 116 138,05 Kč; z toho dílčí pohledávka č. P17-1 ve výši 3 664,29 Kč představuje „neuhrazené nároky“ z titulu dohody o uznání dluhu a dílčí pohledávka č. P17-2 ve výši 112 473,76 Kč představuje „neuhrazenou smluvní pokutu“, (přičemž co do částky 94 138,05 Kč jde o pohledávku podřízenou).
5. Žalobce uplatnil jako důvod popření dílčí pohledávky č. P17-2 jiné právní posouzení věci (neplatnost ujednání o smluvní pokutě v dohodě o uznání dluhu, neboť má jít o nepřiměřené ujednání v neprospěch dlužníka a v rozporu s občanskoprávní ochranou spotřebitele); námitka jiného právního posouzení však není způsobilým důvodem popření vykonatelné pohledávky. Je-li dílčí pohledávka č. P17-2 po právu, nelze započítat částečné plnění, které dlužník učinil na splnění této pohledávky, na dílčí pohledávku č. P17-1; žaloba tak není důvodná ani ohledně popření dílčí pohledávky č. P17-1.
6. Poukaz žalobce na judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Ústavního soudu neobstojí, neboť odkazovaná rozhodnutí byla vydána dříve, než Nejvyšší soud rozhodl ve vztahu k obdobným námitkám jiného insolvenčního správce ve věci vedené u něj pod sen. zn. 29 ICdo 131/2019, kde žalobcem prosazovanou judikaturu nepovažoval za podstatnou a neaplikoval ji.
7. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. května 2022, č. j. 32 ICm 2841/2021, 12 VSOL 94/2022-54 (KSOS 40 INS 11917/2021), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
8. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových závěrů insolvenčního soudu a z ustanovení § 199 odst. 1 a 2, § 410 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu a Soudního dvora Evropské unie – dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku insolvenčního soudu k
následujícím závěrům:
9. Žalobcem uplatněný důvod popření dílčí pohledávky č. P17-2 (námitka absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě) je námitkou jiného právního posouzení věci,
neboť při nezměněném skutkovém základu se touto námitkou žalobce snaží prosadit odlišné hodnocení zjištěného skutku, což ustanovení § 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona výslovně zakazuje.
10. Výslovné znění § 199 odst. 2 insolvenčního zákona přitom nelze překlenout ani eurokonformním výkladem článku 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“), neboť použití nepřímého účinku unijního práva je v judikatuře Soudního dvora Evropské unie zapovězeno v případě kolize takovéhoto výkladu s výslovným zněním právního předpisu.
11. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, konkrétně otázek:
[1] Brání ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona namítnout jiné právní posouzení věci jako důvod popření vykonatelné pohledávky, jestliže vykonatelné rozhodnutí přiznává věřiteli smluvní nároky, které jsou založeny na nepřiměřených smluvních podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve smyslu čl. 6 odst. 1 a 7 směrnice?
[2] Lze směrnici aplikovat i v případě kolize s jazykovým zněním tuzemského právního předpisu?
12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu v tom duchu, že žalobě v celém rozsahu vyhoví.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že rozhodovací praxe vrchních soudů je rozdílná. Vrchní soud v Praze vyhovuje žalobám insolvenčních správců, kteří popírají vykonatelné pohledávky (obdobným jako v projednávané věci). Podle Vrchního soudu v Olomouci však jde o (nepřípustně uplatněné) jiné právní posouzení věci.
14. Dále míní, že z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. dubna 2016 vydaného ve věci C-377/14, Radlinger a Radlingerová, plyne, že ustanovení § 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona nelze v projednávané věci použít. Jinak řečeno, jedině „neaplikací“ uvedeného ustanovení insolvenčního zákona lze dosáhnout právního posouzení věci souladného se směrnicí. Podle dovolatele judikatura Soudního dvora Evropské unie uvádí, že vnitrostátní soud má povinnost posoudit zneužívající povahu smluvní klauzule spadající do působnosti směrnice z úřední povinnosti, pokud k tomu disponuje nezbytnými informacemi o právním a skutkovém stavu (odkazuje přitom mimo jiné na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. března 2013 ve věci C-415/11, Aziz, ze dne 17. července 2014 ve věci C-169/14, Sánchez Morcillo a Abril García, a ze dne 10. září 2014 ve věci C-34/13, Kušionová).
15. Soudní dvůr Evropské unie – podle dovolatele – nadto v rozsudku ve věci C-377/14 výslovně konstatoval, že právní úprava, „která umožňuje popírat pouze některé pohledávky ze spotřebitelské smlouvy obsahující klauzule, z nichž některé mohou být prohlášeny za zneužívající, a omezuje námitky na zánik či promlčení pohledávek, nesplňuje požadavky vyplývající z článku 7 odst. 1 směrnice“.
16. Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, na něž odkazuje odvolací soud, na věc nedopadají, neboť směrnice ukládá povinnost zkoumat z moci úřední případné zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách přímo soudu jako orgánu veřejné moci a nezakládá věřiteli dlužníka (žalovanému) žádnou novou povinnost, která by mu nevyplývala z obecné právní úpravy soukromého práva.
17. Žalovaný navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout, maje napadené rozhodnutí za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu.
18. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
19. Dovolání výslovně směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
20. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích o věci samé, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
21. Judikatura Nejvyššího soudu je v intencích projednávané věci ustálena v následujících závěrech:
22. Rozhodčí nález je listinou, která je způsobilá doložit v insolvenčním řízení vykonatelnost pohledávky věřitele. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 72/2016, uveřejněný pod číslem 13/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“).
23. Obecně (přitom) platí (ve shodě s dikcí § 199 odst. 2 insolvenčního zákona), že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013 uveřejněný pod číslem 106/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 106/2013“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněný pod číslem 3/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 3/2014“).
24. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou. Pro úspěch takového popření bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek „sporu o pohledávku“ (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci). K tomu srov. opět R 106/2013, R 3/2014.
25. To, že rozhodčí soud skutečnost uplatněnou dlužníkem v rozhodčím řízení předcházejícím vydání pravomocného rozhodčího nálezu chybně vyhodnotil jako nepodstatnou v rovině právní nebo skutkové, včetně toho, že se mýlil v obsahu skutkových tvrzení, která dlužník tímto způsobem uplatnil, nezakládá právo insolvenčního správce nebo právo věřitele uplatnit stejnou skutečnost jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem; ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona jde stále o skutečnost, kterou dlužník uplatnil v rozhodčím řízení. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 93/2016, uveřejněný pod číslem 104/2019 Sb. rozh. obč.
26. Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. K tomu srov. opět R 106/2013.
27. Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše „jiné právní posouzení věci“ (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. K tomu srov. opět R 106/2013.
28. Na uvedenou dlouhodobě ustálenou judikaturu navázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 131/2019, v němž – v poměrech obdobné věci totožného žalovaného – přijal a odůvodnil závěr, že rozhodčí nález (poměřováno kritérii plynoucími především z R 106/2013) omezující se na konstatování, že rozhodce nemá pochybnosti o pravosti předložených listin a že tyto listiny jsou platné a jejich obsah je v souladu s tvrzeními obsaženými v žalobě, obsahuje právní posouzení věci.
29. V usnesení ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021, dále Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr (v poměrech incidenčního sporu o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, vykonatelných na základě elektronického platebního rozkazu), že aplikace ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nezakládá potřebu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Ústavní stížnost podanou proti uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 8. února 2022, sp. zn. III. ÚS 2360/21.
30. S výše formulovanými závěry, z nichž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází, je napadené rozhodnutí v souladu a judikatura, na kterou odkazuje žalobce, na projednávanou věc nedopadá (s podstatou popěrného režimu se míjí). Popřel-li žalobce vykonatelnou pohledávku žalovaného z důvodu, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné pro rozpor s ustanoveními na ochranu spotřebitele, uplatnil právní námitku, kterou mohl dlužník uplatnit již v (nalézacím) řízení předcházejícím vydání rozhodčího nálezu, přičemž rozhodčí nález uvedené posoudil (opačně) ve prospěch platnosti smluvního ujednání. Jinak řečeno, jde o nepřípustný popěrný důvod spočívající v námitce jiného právního posouzení věci podle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.
31. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že typickým případem, kdy nejde o nepřípustný důvod popření pohledávky jsou např. skutkové námitky, že věřitel zkoumal úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) jinak, než tvrdil v návrhu na zahájení řízení, nebo že věřitel nezkoumal úvěruschopnost vůbec; na základě takových (v předchozím řízení neuplatněných) skutkových námitek pak lze pohledávku přihlášeného věřitele opětovně posoudit po právní stránce. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 16/2023. Úprava obsažená v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (a její ustálený výklad podávaný Nejvyšším soudem) tedy dlužníku – spotřebiteli ochranu nastavenou směrnicí neupírá (se směrnicí a jejím výkladem v rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské Unie nekoliduje).
32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 202 insolvenčního zákona, když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu