KSBR 24 INS 14784/2014
71/24 ICm 3004/2015
29 ICdo 115/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Milana Poláška v právní
věci žalobce CTP Property XXII, spol. s r. o., se sídlem v Humpolci, Central
Trade Park D1 1571, PSČ 396 01, identifikační číslo osoby 28 14 40 40,
zastoupeného Mgr. Veronikou Prokopovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Dlouhá
730/35, PSČ 110 00, proti žalovanému Tetera a spol., veřejná obchodní
společnost, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, identifikační číslo
osoby 04 02 91 78, jako insolvenčnímu správci dlužníka GEODIS BRNO, spol. s r.
o., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
71/24 ICm 3004/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka GEODIS
BRNO, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Lazaretní 4298/11a, PSČ 615 00,
identifikační číslo osoby 00 55 97 09, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. KSBR 24 INS 14784/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 21. března 2017, č. j. 71/24 ICm 3004/2015, 16 VSOL 77/2017-97
(KSBR 24 INS 14784/2014), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „ insolvenční soud“) usnesením ze
dne 16. ledna 2017, č. j. 71/24 ICm 3004/2015-87, odmítl – odkazuje na
ustanovení § 198 odst. 1 a § 160 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)
– jako opožděnou žalobu ze dne 28. července 2015, doručenou insolvenčnímu soudu
dne 30. července 2015, kterou se žalobce domáhal určení pravosti nevykonatelné
pohledávky za dlužníkem ve výši 30.012.928,85 Kč (bod I. výroku), a rozhodl o
nákladech řízení a soudním poplatku (body II. a III. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným
usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku, že lhůta k podání žaloby
o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky podle § 198 odst.
1 insolvenčního zákona je lhůtou procesní, k jejímuž zachování postačovalo, že
žalobce podal žalobu k poštovní přepravě poslední den lhůty, jenž připadl na
středu 29. července 2015.
Přitom zdůraznil, že s ohledem na dikci § 198 odst. 1 insolvenčního
zákona nemohou existovat žádné pochybnosti o tom, že lhůta v něm stanovená je
lhůtou hmotněprávní, k jejímuž zachování bylo třeba, aby žalobce doručil žalobu
nejpozději v poslední den lhůty insolvenčnímu soudu.
Důvodnou odvolací soud neshledal ani argumentaci spočívající v
porovnání lhůty podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona s lhůtou k podání
přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení podle § 173 odst. 1 insolvenčního
zákona. Na podporu závěru o rozdílném charakteru obou lhůt pak poukázal na to,
že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008,
uveřejněném pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které
je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na
webových stránkách Nejvyššího soudu), vysvětlil, že lhůta k podání přihlášky je
lhůtou procesní, zatímco k ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona
neexistuje žádná judikatura, která by lhůtu v něm stanovenou považovala za
lhůtu procesní.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda lhůta k podání žaloby uvedená v
ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona má být interpretována a
aplikována jako lhůta hmotněprávní nebo procesní.
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších
stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel setrvává na stanovisku, že lhůta k podání
žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky je lhůtou
procesní. Především poukazuje na to, že nedodržení této lhůty nevede k zániku
hmotného práva (nároku na úhradu pohledávky), nýbrž k zániku procesního práva
uplatnit pohledávku v insolvenčním řízení. Dále argumentuje tím, že lhůta k
podání přihlášky do insolvenčního řízení, která má podle ustálené judikatury
procesní povahu, má totožnou funkci jako lhůta k podání žaloby na určení
pravosti nevykonatelné pohledávky, tzn. zabránit průtahům v insolvenčním řízení
a umožnit soudům rychlé rozhodování.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázky
dovoláním otevřené jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30.
června 2017, pro věc rozhodném) věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla
popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u
insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí
dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu
podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě
insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží;
pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši
nebo pořadí uvedeném při jejím popření.
Nejvyšší soud předesílá, že již v důvodech usnesení ze dne 29.
dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že pro insolvenční řízení nelze
bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) [a to především
proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je
třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla
záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za
účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání].
To nicméně neplatí pro závěry formulované v konkursních poměrech k
povaze lhůty k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné
pohledávky, jež jsou použitelné i při interpretaci povahy lhůty dle § 198 odst.
1 insolvenčního zákona.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Cdo
2226/99, uveřejněném pod číslem 44/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 44/2002“), vysvětlil, že lhůta k podání žaloby o určení pravosti,
výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky dle § 23 odst. 4 ZKV není lhůtou
procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup dle § 57 odst. 3 o. s. ř.,
nýbrž lhůtou hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba
nejpozději posledního dne lhůty došla soudu, a jejíž zmeškání nelze prominout.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v
usnesení ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněném pod číslem
37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v usnesení ze dne 15.
srpna 2007, sp. zn. 29 Cdo 2834/2007.
Nejvyšší soud přitom neshledal důvod odchýlit se od těchto závěrů
ani na základě dovolací argumentace.
Pro určení, zda zkoumaná lhůta je lhůtou procesní nebo hmotněprávní totiž
není rozhodné, že s jejím zmeškáním není spojen zánik popřené pohledávky. Nic
nebrání tomu, aby se propadný účinek zmeškání lhůty projevil ve vztahu k jiným
vlastnostem pohledávky - zde tím, že k pohledávce popřené co do pravosti se
nepřihlíží a pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě
zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (srov. § 198 odst. 1
poslední větu insolvenčního zákona).
Lhůta k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí
nevykonatelné pohledávky tudíž není lhůtou určenou k procesnímu úkonu příslušné
osoby (věřitele, který popřenou pohledávku přihlásil) v konkursním
(insolvenčním) řízení, nýbrž lhůtou k uplatnění práva u soudu (k tomu viz opět
R 44/2002).
Lze tedy uzavřít, že i v poměrech upravených insolvenčním zákonem
platí, že lhůta k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí
nevykonatelné pohledávky není lhůtou procesní, pro jejíž zachování by
postačoval postup dle § 57 odst. 3 o. s. ř., nýbrž lhůtou hmotněprávní, k
jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla
soudu, a jejíž zmeškání nelze prominout.
Nedojde-li žaloba o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné
pohledávky insolvenčnímu soudu ve lhůtě stanovené v § 198 odst. 1 insolvenčního
zákona, insolvenční soud ji jako opožděnou odmítne (§ 160 odst. 4 věta první
insolvenčního zákona).
V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že dovolateli se na
přezkumném jednání konaném dne 29. června 2015 dostalo řádného poučení o
uplatnění popřené pohledávky, včetně poučení o následcích zmeškání lhůty.
Dovolatel nezpochybňuje ani to, že posledním dnem třicetidenní lhůty od
přezkumného jednání byla středa 29. července 2015.
Závěr odvolacího soudu, že žaloba na určení pravosti pohledávky
doručená insolvenčnímu soudu dne 30. července 2015 je opožděná, je ve světle
podaného výkladu správný.
Vzhledem k tomu, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného
dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
zamítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly
zjištěny.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. srpna 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda
senátu