KSCB 44 INS 12820/2014 43 ICm 2279/2015 29 ICdo 118/2017-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Evy Šimkové, se sídlem v Českých Budějovicích, Chelčického 95/15, PSČ 370 01, jako insolvenční správkyně dlužníka Kučera – stavby, s. r. o., proti žalovanému IZOGARANT s. r. o., se sídlem v Praze 3, Husinecká 903/10, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 26083914, zastoupenému JUDr. Ing. Tomášem Bouzkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 251/16, PSČ 370 01, o určení neplatnosti a neúčinnosti právního jednání dlužníka a o vydání plnění do majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 2279/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Kučera – stavby, s. r. o., se sídlem v Blatné, Hněvkov 48, PSČ 388 01, identifikační číslo osoby 62958241, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 44 INS 12820/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2017, č. j. 43 ICm 2279/2015, 103 VSPH 119/2016-72 (KSCB 25 INS 12820/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 43 ICm 2279/2015-49, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že dohoda o narovnání uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 10. ledna 2014 (dále též jen „dohoda o narovnání“) je neúčinná (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně dále domáhala určení, že dohoda o narovnání je absolutně neplatná (bod II. výroku).
3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka částku 512.434 Kč „s tím, že v části požadovaného příslušenství se žaloba zamítá“ (bod III. výroku).
4/ Nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku). 5/ Uložil žalovanému zaplatit na účet insolvenčního soudu soudní poplatek ve výši 5.000 Kč (bod V. výroku).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že „žaloba na určení neúčinnosti dohody o narovnání ze dne 10. ledna 2014 uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným, o určení její neplatnosti a o zaplacení částky 512.434 Kč žalovaným do majetkové podstaty dlužníka v bodech I. – V. výroku, vyjma části požadovaného příslušenství v bodě III. výroku, se zamítá“ (první výrok). Dále uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 38.287 Kč (druhý výrok).
Výrok o nákladech řízení odvolací soud odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Při určení výše odměny za zastupování advokátem přitom vyšel z ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), akcentuje, že „nárok na vydání peněžitého plnění nebo peněžitou náhradu plnění nepředstavuje samostatnou žalobu na plnění a tyto nároky lze požadovat současně s rozhodnutím o neúčinnosti právního úkonu, neboť dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, jímž bylo odpůrčí žalobě vyhověno“. Proti druhému (nákladovému) výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že za situace, kdy v projednávané věci uplatnil dva „samostatné a oddělitelné“ nároky, když podanou žalobou se domáhal jednak určení neúčinnosti (eventuálně neplatnosti) právního jednání dlužníka, jednak vydání (neúčinným úkonem) ušlého plnění do majetkové podstaty dlužníka, měla být v rámci náhrady nákladů řízení dovolateli přiznána odměna za zastoupení advokátem za každý z takto samostatně uplatněných návrhů. Odměna za zastoupení advokátem proto neměla být určena jen podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, ale též podle ustanovení § 7 bodu 6.
advokátního tarifu, přičemž celkem měla být žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 138.765 Kč. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž posouzení žalobou uplatněného a soudy přiznaného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněného pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněného pod číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z takto pojímané povahy odpůrčího nároku ostatně vychází při rozhodování o náhradě nákladů řízení (při určování výše odměny za zastoupení advokátem) rovněž Nejvyšší soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 42/2018). Nejvyšší soud dále nepřehlédl, že v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu insolvenční soud usnesením ze dne 27. února 2018, č. j. KSCB 44 INS 12820/2014-B-51 (jež nabylo právní moci dne 22. března 2018), zrušil podle ustanovení § 308 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), po splnění rozvrhového usnesení konkurs prohlášený na majetek dlužníka. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci již bylo řízení o odpůrčí žalobě pravomocně skončeno (předmětem dovolacího řízení je toliko akcesorický výrok o nákladech řízení, jež sám o sobě zvláštní povahu odpůrčího sporu nemá), nejde o žádný z případů předvídaných ustanovením § 159 odst. 4 až 6 insolvenčního zákona; samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání pak není ani pokračováním v incidenčním sporu ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 insolvenčního zákona (k tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 54/2015, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2018, pod číslem 37). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu