KSOS 25 INS 5995/2019
11 ICm 896/2023
29 ICdo 118/2024-161
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Mgr. Petra Neumanna, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 733/6, PSČ 110
00, jako insolvenčního správce dlužnice K. Ch., zastoupeného JUDr. Davidem
Lejčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 733/6, PSČ 110 00, proti
žalovanému Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se sídlem v Praze 4,
Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29414873, jako
insolvenčnímu správci dlužníka R. Ch., za účasti WOOPE investiční společnost a.
s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo
osoby 09698051, zastoupeného Mgr. Viktorem Procházkou, advokátem, se sídlem v
Brně, Lazaretní 925/9, PSČ 615 00, jako vedlejšího účastníka na straně
žalovaného, o vyloučení výtěžku zpeněžení z majetkové podstaty, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 ICm 896/2023, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka R. Ch., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. KSOS 25 INS 5995/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 25. ledna 2024, č. j. 11 ICm 896/2023, 12 VSOL 391/2023, 12
VSOL 392/2023-113 (KSOS 25 INS 5995/2019), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni
společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho
zástupce.
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne
15. srpna 2023, č. j. 11 ICm 896/2023-40, zamítl žalobu, jíž se žalobce (Mgr.
Petra Neumann, jako insolvenční správce dlužnice K. Ch.) domáhal vůči
žalovanému (Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., jako insolvenčnímu
správci dlužníka R. Ch.) vyloučení poloviny čistého výtěžku zpeněžení, tj.
částky 2 772 457,50 Kč, z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Doplňujícím usnesením ze dne
21. září 2023, č. j. 11 ICm 896/2023-65, insolvenční soud rozhodl o části
nákladů řízení ve vztahu k vedlejšímu účastníku na straně žalovaného (WOOPE
investiční společnost a. s.).
2. Insolvenční soud, cituje § 708 odst. 1, § 710, § 737 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), § 2 písm. g/, § 167
odst. 1, § 293 odst. 1, § 298 a § 274 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uvedl, že rozvodem manželství
dlužníků dne 16. ledna 2019 zaniklo společné jmění manželů; v nevypořádaném
společném jmění však zůstaly specifikované nemovitosti zapsané na LV č. XY pro
katastrální území XY, obec XY (dále též jen „nemovitosti“). O úpadku a
prohlášení konkursu na majetek dlužníka bylo rozhodnuto dříve než u dlužnice,
přičemž v insolvenčním řízení dlužnice byl úpadek řešen oddlužením. Nemovitosti
byly sepsány v obou majetkových podstatách. Insolvenční soud uzavřel, že v
souladu s § 274 odst. 2 insolvenčního zákona byly nemovitosti zpeněženy v
insolvenčním řízení dlužníka, neboť v jeho insolvenčním řízení bylo rozhodnuto
o konkursu a na rozdíl od insolvenčního řízení dlužnice v něm byl udělen pokyn
zajištěného věřitele.
3. Insolvenční soud dále konstatoval, že ke dni vydání pokynu
zajištěného věřitele ani ke dni zpeněžení neuplynula lhůta podle § 741 o. z. Za
bezvýznamné měl to, že v soupisu majetkové podstaty dlužníka byly nemovitosti
označeny pouze údajem „vlastnictví dlužníka“, neboť z katastru nemovitostí bylo
zřejmé, že šlo o společné jmění manželů. Námitku žalobce, že si žalovaný měl
před zpeněžením vyžádat jeho souhlas, insolvenční soud odmítl s tím, že k
prodeji zajištěného majetku postačuje pokyn zajištěného věřitele. Z obsahu
spisu měl za prokázané, že společné jmění manželů je předlužené. Požadavek
žalobce na vydání poloviny čistého výtěžku zpeněžení do majetkové podstaty
dlužnice proto označil za neoprávněný. Navíc vydáním poloviny výtěžku zpeněžení
by byl zkrácen v uspokojení zajištěný věřitel, jehož pohledávka vznikla za
trvání manželství.
4. Podle insolvenčního soudu nelze § 274 insolvenčního zákona chápat
jako vypořádání pouze výtěžku zpeněžení. Výtěžek by měl zůstat u toho z
manželů, který ponese větší část společných dluhů (v manželství vzniklých).
Uzavřel proto, že nemovitosti ve společném jmění byly správně zpeněženy v
insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, v němž byl prohlášen konkurs a
udělen pokyn zajištěného věřitele. S výtěžkem je třeba naložit dle § 293
insolvenčního zákona; jelikož byl výtěžek použit k uspokojení zajištěných
věřitelů, jeho vypořádání podle pravidel občanského zákoníku již není možné.
5. K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Olomouci v
záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I.
výroku tak, že z majetkové podstaty dlužníka vyloučil částku 2 772 457,50 Kč
představující polovinu čistého výtěžku zpeněžení nemovitostí zapsaných do
majetkové podstaty dlužníka (první výrok), zastavil řízení o odvolání
vedlejšího účastníka proti bodu II. výroku (druhý výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
6. Odvolací soud vyšel z toho, že:
[1] Nemovitosti byly součástí společného jmění manželů – dlužníků.
Manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7.
ledna 2019, č. j. 12 C 284/2018-37, který nabyl právní moci dne 16. ledna 2019.
Společné jmění dlužníků zaniklé k 16. lednu 2019 nebylo vypořádáno na základě
dohody ani na základě návrhu podaného u soudu.
[2] Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno dne 24. dubna
2019 na základě insolvenčního návrhu věřitele (HL Investment Solution s. r. o.;
dále „insolvenční navrhovatel“). V něm insolvenční navrhovatel uvedl, že jeho
pohledávka je zajištěna zástavním právem zřízeným k nemovitostem. Účinky
zahájení insolvenčního řízení nastaly 25. dubna 2019. Dne 11. června 2019 byl
zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs.
[3] Nemovitosti byly sepsány do soupisu majetkové podstaty dlužníka ke
dni 6. září 2019 s poznámkou „vlastnictví dlužníka“.
[4] Pokyn ke zpeněžení nemovitostí prodejem mimo dražbu udělil
insolvenční navrhovatel dne 21. února 2020, s čímž souhlasil druhý zajištěný
věřitel (B. K.; dále též jen „zajištěný věřitel č. 2“). Nemovitosti byly
prodány kupní smlouvou ze dne 6. října 2020 za částku 5 890 000 Kč.
[5] Žalovaný vydal polovinu výtěžku zpeněžení (v určeném poměru)
zajištěným věřitelům a druhá polovina je deponována na účtu majetkové podstaty
dlužníka.
[6] Insolvenční řízení na majetek dlužnice bylo zahájeno dne 30.
července 2019 na základě insolvenčního návrhu dlužnice spojeného s návrhem na
povolení oddlužení. Insolvenční soud usnesením ze dne 20. srpna 2019, č. j.
KSOS 39 INS 15015/2019-A-6, zjistil úpadek dlužnice a povolil jí oddlužení;
insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce.
[7] Žalobce sepsal nemovitosti do majetkové podstaty dlužnice 3. září
2019 s poznámkou „vlastnické právo dlužnice“; později (6. března 2023) byla
poznámka změněna tak, že jde o majetek v nevypořádaném společném jmění manželů
– dlužníka a dlužnice. Soupis byl vyhotoven na příslušném formuláři dne 18.
prosince 2019 a zveřejněn v insolvenčním rejstříku 23. prosince 2019.
7. Druhý výrok rozsudku odvolací soud odůvodnil tak, že podáním ze dne
10. listopadu 2023 vzal vedlejší účastník své odvolání zpět s ohledem na vydání
doplňujícího usnesení. Odvolací soud proto v souladu s § 207 odst. 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), řízení o
odvolání vedlejšího účastníka zastavil a zabýval se pouze odvolací argumentací
žalobce.
8. Odvolací soud – cituje § 167 odst. 1, § 220, § 268, § 269 odst. 2, §
270 odst. 1, § 274, § 293 odst. 1 insolvenčního zákona, § 737 a § 741 o. z. a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2022, sen. zn. „29 ICdo
106/2022“ (správně 29 ICdo 106/2020), uveřejněný pod číslem 41/2023 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 41/2023“) – uvedl, že ode dne
16. ledna 2019 (kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství), počala
běžet dlužníkům zákonná tříletá lhůta k vypořádání zaniklého společného jmění
manželů, a to buď dohodou, nebo na základě návrhu na vypořádání podaného u
soudu. Při běžném chodu věcí by lhůta skončila dne 16. ledna 2022. Dlužníci
však dohodu o vypořádání zaniklého společného jmění neuzavřeli, ani nepodali
návrh na jeho vypořádání soudem. V době, kdy běžela lhůta (k vypořádání) bylo
zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka i insolvenční řízení na majetek
dlužnice. Jelikož úpadek dlužnice byl zjištěn až poté, co bylo rozhodnuto o
úpadku dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, mělo v souvislosti s
prohlášením konkursu dojít k vypořádání zaniklého společného jmění manželů (§
268 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona). Jelikož lhůta k vypořádání
zaniklého společného jmění měla skončit více než šest měsíců od prohlášení
konkursu na majetek dlužníka (16. ledna 2022), ke stavení zákonné lhůty pro
vypořádání nedošlo (§ 268 odst. 3 insolvenčního zákona). Rovněž nebyly splněny
podmínky dané § 269 odst. 2 insolvenčního zákona. Lhůta k vypořádání společného
jmění manželů tak dále běžela i po prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
9. Odvolací soud dovodil, že oba insolvenční správci pochybili, jestliže
nemovitosti zapsali jako výlučné vlastnictví dlužníka či dlužnice (a nikoli dle
§ 274 insolvenčního zákona). Soupis majetku podle § 274 odst. 1 insolvenčního
zákona představuje zvláštní způsob vypořádání zaniklého společného jmění
manželů. Proto je nezbytné i v poměrech úpravy účinné od 1. června 2019 uvést
tento důvod soupisu (§ 220 insolvenčního zákona, § 12 odst. 1 písm. l/ vyhlášky
č. 191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v
insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro
insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního
zákona, ve znění pozdějších předpisů) u příslušné položky soupisu. Ze soupisu
majetkové podstaty dlužníka nevyplývalo, že by insolvenční správce dlužníka
(žalovaný) byl jakkoliv omezen v nakládání s nemovitostmi právy dalších osob. V
důsledku nesprávného zápisu, neuzavření dohody o vypořádání zaniklého
společného jmění manželů a nezahájení řízení o vypořádání stále běžela zákonná
tříletá lhůta pro vypořádání, která marně uplynula 16. ledna 2022. Před
uplynutím této lhůty byly nemovitosti zpeněženy, čímž došlo k transformaci
zaniklého společného jmění (nemovitostí do něj náležejících) na peněžní
prostředky. V souladu s § 741 o. z. tedy platí zákonná domněnka vypořádání
zaniklého společného jmění manželů, a to i v části transformovaných peněžních
prostředků. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že v důsledku zákonné domněnky
vypořádání zaniklého společného jmění dlužníků patří nezajištěným věřitelům
nevyplacená polovina čistého výtěžku zpeněžení nemovitostí do majetkové
podstaty dlužnice.
10. K námitce žalovaného odvolací soud uvedl, že vydání předmětné částky
nepředstavuje porušení zásad insolvenčního řízení, maje za to, že u společných
dluhů bývalých manželů je věcí věřitelů, aby si své pohledávky přihlásili v
každém z insolvenčních řízení bývalých manželů. Do majetkové podstaty dlužnice
je vydávána toliko polovina čistého výtěžku zpeněžení, ze které žalobci již
nenáleží odměna za zpeněžení, nejde tedy ani o jednání odporující § 6 o. z.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu dovolání proti jeho
prvnímu měnícímu výroku) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve
smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že dovolání závisí na vyřešení právní otázky,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, jakož i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním
posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil (v tom
duchu, že vylučovací žaloba se zamítá), případně zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
12. Dovolatel úvodem namítá, že vzhledem k novelizaci § 274
insolvenčního zákona nelze závěry dosavadní judikatury přejímat doslovně, jak
učinil odvolací soud, nýbrž pouze přiměřeně (aby byly souladné s právní úpravou
účinnou od 1. června 2019). Jestliže novelizovaný § 274 insolvenčního zákona
explicitně požaduje, aby se vypořádal výtěžek zpeněžení i v případě tzv.
předluženého společného jmění manželů, je podle dovolatele dále neudržitelný
závěr, že soupisem majetku podle § 274 insolvenčního zákona proces vypořádání
končí. Má za to, že pro účely insolvenčního řízení lze obecné způsoby
vypořádání společného jmění manželů aplikovat pouze tehdy, není-li naplněna
hypotéza § 274 insolvenčního zákona, tedy postačuje-li hodnota majetku
náležejícího do společného jmění manželů k uspokojení závazků. Dovolatel tvrdí,
že skutkový stav v dané věci odpovídá § 274 insolvenčního zákona; proto se
neuplatní domněnka vypořádání dle § 741 o. z. (insolvenční zákon je k
občanskému zákoníku ve vztahu speciality).
13. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil
základní zásadu formulovanou v občanském zákoníku, a sice že vypořádáním nesmí
být dotčeno právo třetí osoby. Odvolací soud uzavřel, že je na věřitelích, aby
svá práva řádně hájili a své pohledávky vůči bývalým manželům jako solidárním
dlužníkům přihlásili v obou insolvenčních řízeních. Svým rozhodnutím tak
odvolací soud postihl zajištěného věřitele č. 2 sankcí nedobytnosti pohledávky,
neboť z práva požadovat splnění po kterémkoliv ze solidárních dlužníků udělal
povinnost požadovat splnění dluhu po každém ze solidárních dlužníků. Zajištěný
věřitel č. 2 tak byl tímto postupem nespravedlivě poškozen. Odvolací soud tím
současně porušil i zásady obsažené v § 5 insolvenčního zákona.
14. Napadené rozhodnutí porušuje i zásadu insolvenčního práva, podle
které je cílem insolvenčního řízení zajistit mimo jiné co nejvyšší uspokojení
dlužníkových věřitelů. Odvolací soud vyšel ze závěru, že žalobce již nebude mít
nárok na odměnu ze zpeněžení, tento názor však dovolatel nesdílí. Poukazuje na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024, sen. zn. 29 NSČR 10/2023, je
dovolatel přesvědčen, že v souladu s právní úpravou insolvenčního zákona a
vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho
hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách
jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška“), má žalobce nárok na odměnu z
hyperochy, jež vznikne v insolvenčním řízení dlužnice, neboť okruh zajištěných
věřitelů je rozdílný (do insolvenčního řízení dlužnice se nepřihlásil zajištěný
věřitel č. 2). Insolvenční navrhovatel tak bude uspokojen v obou řízeních,
kdežto zajištěný věřitel č. 2 nebude uspokojen vůbec. Dle dovolatele tak
výtěžek zpeněžení bude dvakrát snížen o odměnu insolvenčního správce namísto
toho, aby se v maximální možné míře použil pro uspokojení věřitelů.
15. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud na věc
správně aplikoval závěry R 41/2023, přičemž se ztotožňuje i s další argumentací
odvolacího soudu. Dovolání považuje za nepřípustné.
16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
17. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
18. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238
o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím
soudem v poměrech insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. června 2019 dosud
neřešenou.
19. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
20. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
23. S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení na majetek
dlužnice (30. července 2019) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek
dlužnice (a ve sporech jím vyvolaných) uplatní i v době od 1. října 2024
insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024) [s výjimkou nastavenou pro
§ 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části
první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo sice zahájeno před 1. červnem 2019
(24. dubna 2019), leč rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo vydáno po 1. červnu
2019 (11. června 2019), takže vzhledem k článku II (Přechodné ustanovení) části
první zákona č. 31/2019 Sb. se i pro toto insolvenční řízení uplatní
insolvenční zákon ve znění účinném od 1. ledna 2019 do 30. září 2024. Vzhledem
k tomu, že předmětný spor je sporem vyvolaným insolvenčním řízením vedeným na
majetek dlužníka, je insolvenční zákon ve znění rozhodném pro insolvenční
řízení vedené na majetek dlužníka rozhodný i pro tento incidenční spor. Tomu
odpovídají následující ustanovení insolvenčního zákona:
Podle § 205 insolvenčního zákona podal-li insolvenční návrh věřitel, náleží do
majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly
účinky předběžného opatření, kterým insolvenční soud zcela nebo zčásti omezil
právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil k
okamžiku, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který
dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky těchto
rozhodnutí (odstavec 2). Je-li dlužník spoluvlastníkem majetku podle odstavců 1
a 2, náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Majetek
podle odstavců 1 a 2 náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném
jmění dlužníka a jeho manžela (odstavec 3). Podle § 268 insolvenčního zákona prohlášením konkursu zaniká společné jmění
dlužníka a jeho manžela; byl-li vznik společného jmění dlužníka a jeho manžela
vyhrazen ke dni zániku manželství, má prohlášení konkursu stejné majetkoprávní
účinky jako zánik manželství (odstavec 1). Po prohlášení konkursu se provede
vypořádání společného jmění manželů, které a/ zaniklo podle odstavce 1, b/ do
prohlášení konkursu zaniklo, ale nebylo vypořádáno, nebo c/ bylo zúženo
smlouvou nebo rozhodnutím soudu a do prohlášení konkursu nebylo vypořádáno
(odstavec 2). V případech uvedených v odstavci 2 písm. b/ a c/ se prohlášením
konkursu staví lhůta stanovená podle zvláštního právního předpisu k vypořádání
společného jmění manželů, jestliže má skončit nejpozději do 6 měsíců od
prohlášení konkursu (odstavec 3). Podle § 269 odst.
2 insolvenčního zákona jestliže v době od okamžiku, kdy
nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, do prohlášení
konkursu již uplynula lhůta k vypořádání společného jmění manželů, aniž byla
uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů, nastanou účinky spojené
podle zvláštního právního předpisu s uplynutím lhůty k vypořádání společného
jmění manželů až po 6 měsících od prohlášení konkursu, do té doby lze uzavřít
novou dohodu o vypořádání společného jmění manželů nebo podat návrh na jeho
vypořádání rozhodnutím soudu; práva třetích osob nabytá v dobré víře tím však
nejsou dotčena. Podle § 274 insolvenčního zákona nelze-li provést vypořádání společného jmění
manželů proto, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou
vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů, zahrne se celý
majetek náležející do společného jmění manželů do majetkové podstaty. Výtěžek
zpeněžení majetku náležejícího do společného jmění manželů se vypořádá
přiměřeně podle pravidel pro vypořádání společného jmění manželů (odstavec 1). Pokud jsou vedena insolvenční řízení dlužníka i insolvenční řízení jeho manžela
nebo bývalého manžela, zpeněžuje se majetek náležející do jejich společného
jmění manželů podle odstavce 1 v insolvenčním řízení, ve kterém dříve nastaly
účinky prohlášení konkursu nebo ve kterém zajištěný věřitel dříve požádal o
zpeněžení majetku, který slouží k zajištění; v tomto řízení se také vypořádá
výtěžek zpeněžení (odstavec 2).
24. V době do 31. května 2019 platilo ustanovení § 274 insolvenčního
zákona v tomto znění:
Nelze-li provést vypořádání společného jmění manželů proto, že závazky
dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který
náleží do společného jmění manželů, zahrne se celý majetek náležející do
společného jmění manželů do majetkové podstaty.
25. Podle § 741 o. z. nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo
zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného
jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu,
platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že
a/ hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu
svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá,
b/ ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví
obou; jejich podíly jsou stejné,
c/ ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich
podíly jsou stejné.
26. Nejvyšší soud předesílá, že problematikou týkající se postupu dle §
274 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 se zabýval již v
řadě svých rozhodnutí. Zmínit je zapotřebí především rozsudek ze dne 31. října
2019, sen. zn. 29 ICdo 151/2017, uveřejněný pod číslem 77/2020 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2020“), ve kterém Nejvyšší soud
vysvětlil, že je-li majetek náležející do (nevypořádaného) společného jmění
dlužníka a jeho (bývalého nebo současného) manžela sepsán do majetkové podstaty
dlužníka postupem podle § 274 insolvenčního zákona a (bývalý nebo současný)
manžel dlužníka nepodá žalobu na vypořádání společného jmění manželů před
uplynutím lhůty uvedené v § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) [případně dotčené úpravou obsaženou v § 268
odst. 3 insolvenčního zákona nebo v § 269 odst. 2 insolvenčního zákona], pak
okolnost, že tato lhůta za trvání účinků takového soupisu marně uplynula, má za
následek pouze to, že předpoklady soupisu podle § 274 insolvenčního zákona již
nelze zpochybnit argumentem, že společné jmění manželů mělo být vypořádáno.
Zákonná nevyvratitelná domněnka (nikoli „fikce“) vypořádání podle § 150 odst. 4
obč. zák. nenastane (společné jmění manželů bylo vypořádáno nezpochybněným
soupisem podle § 274 insolvenčního zákona).
27. V důvodech usnesení ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 NSČR
103/2020, uveřejněného pod číslem 10/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, pak Nejvyšší soud (výslovně vycházeje ze závěrů R 77/2020) doplnil
(srov. odstavec 31 odůvodnění), že jsou-li splněny předpoklady formulované v §
274 insolvenčního zákona a je-li proto celý majetek náležející do společného
jmění manželů zahrnut do majetkové podstaty dlužníka, společné jmění manželů se
již nevypořádává, což plyne přímo z dikce § 274 insolvenčního zákona [srov.
slova „Nelze-li provést vypořádání společného jmění manželů (…)“].
28. V R 41/2023 Nejvyšší soud dovodil, že skutečnost, že samotný
(prostý) soupis majetku ve společném jmění dlužníka a jeho (bývalého nebo
současného) manžela nemá žádný vliv na běh lhůty k vypořádání tohoto majetku
určený primárně úpravou obsaženou v § 150 odst. 4 obč. zák., potvrzuje i úprava
obsažená v § 268 odst. 3 a v § 269 odst. 2 insolvenčního zákona (stavení a
posunutí zákonné lhůty k vypořádání zaniklého společného jmění manželů). Kdyby
účinky stavení lhůty vyvolával samotný soupis, pak by nebylo přiléhavé vázat
pravidla formulovaná v posledně označených ustanoveních jen (či až) na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Srov. k tomu dále např. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2019, sen. zn. 29 ICdo 18/2018.
29. Nejvyšší soud rovněž při výkladu důsledků soupisu dle § 274
insolvenčního zákona formuloval a odůvodnil následující závěry, které vycházejí
z R 41/2023 a které shrnul např. v rozsudku ze dne 29. června 2022, sen. zn. 29
ICdo 97/2020, takto:
1/ Pro účely posouzení vlivu soupisu majetku náležejícího do společného
jmění dlužníka a jeho (bývalého nebo současného) manžela do majetkové podstaty
na řešení otázky, zda jde o majetek, který má být dále vypořádán, je určující
vlastní soupis tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka.
2/ Majetek sepisovaný do majetkové podstaty dlužníka jako majetek ve
společném jmění dlužníka a jeho (bývalého nebo současného) manžela (§ 205
odst. 3 insolvenčního zákona) musí být v soupise (u každé položky, které se to
týká) vždy identifikován jako majetek ve společném jmění manželů (nestačí údaj
„vlastnictví dlužníka“), a to právě proto, že v těch případech, v nichž nepůjde
o soupis podle § 274 insolvenčního zákona, musí být ze soupisu také patrno,
právy jaké (další) osoby je insolvenční správce při nakládání s takovým
majetkem omezen před vypořádáním společného jmění manželů.
3/ Půjde-li o soupis podle § 274 insolvenčního zákona [tedy o soupis
vyvolávající účinky vypořádání (jinak nevypořadatelného) majetku ve společném
jmění manželů], pak tento důvod soupisu (§ 220 insolvenčního zákona, § 12 odst.
1 písm. l/ vyhlášky č. 191/2017 Sb.) musí být u příslušné položky soupisu také
uveden; jinak bude mít soupis účinky prostého soupisu majetku ve společném
jmění manželů, tedy účinky soupisu, který při následném marném doběhnutí lhůty
uvedené v § 150 odst. 4 obč. zák. nebrání vzniku nevyvratitelné domněnky
vypořádání tímto ustanovením předjímané.
30. Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že uvedené závěry ohledně
vypořádání (předluženého) společného jmění (bývalých) manželů, z nichž se
alespoň jeden z nich nachází v úpadku, platí i v poměrech insolvenčního zákona
ve znění účinném od 1. června 2019, jakož i v poměrech právní úpravy vypořádání
společného jmění manželů (podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
účinného od 1. ledna 2014).
31. I po změně § 274 insolvenčního zákona (provedené s účinností od 1.
července 2019 zákonem č. 31/2019 Sb.) platí, že § 274 insolvenčního zákona je
zvláštním ustanovením o způsobu vypořádání společného jmění manželů [srov.
dikci uvedeného ustanovení ve znění účinném od 1. června 2019, jak je citována
výše, a zvláštní část důvodové zprávy [„K bodům 4 a 5 (ust. § 274)“] k vládnímu
návrhu zákona č. 31/2019 Sb., který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu
České republiky ve svém 8. volebním období (2017-2021) jako tisk č. 71]. Z této
části důvodové zprávy lze vyzdvihnout především text, podle kterého:
„Jestliže je vedeno jen jedno insolvenční řízení (tedy dlužníkem ve smyslu
insolvenčního zákona je jen jeden z manželů), provede se zpeněžení, přičemž
výtěžek zpeněžení se vypořádá za přiměřeného použití hmotněprávních pravidel
pro vypořádání společného jmění manželů obsažených v občanském zákoníku. Část
výtěžku zpeněžení, která připadá na manžela - dlužníka ve smyslu insolvenčního
zákona, je rozvržena mezi věřitele dlužníka, zbývající část se vydá manželu,
který není insolvenčním dlužníkem.
Ustanovení § 274 odst. 2 upravuje postup pro případ, že dlužníky ve smyslu
insolvenčního zákona jsou oba manželé. V takovém případě je sice majetek, který
je součástí společného jmění manželů, sepsán do majetkových podstat obou
dlužníků v obou řízeních, zpeněžení však může ve vztahu ke konkrétní položce
soupisu majetkové podstaty proběhnout jenom jednou.
Navrhuje se proto stanovit, že zpeněžení majetku, který je součástí společného
jmění manželů, se provede v tom řízení, ve kterém dříve nastaly účinky
prohlášení konkursu nebo ve kterém zajištěný věřitel dříve požádal o zpeněžení
majetku (samozřejmé přitom je, že zpeněžen může být jen ten majetek, který byl
pojat do soupisu majetkové podstaty).“
32. Novelou doplněné znění § 274 insolvenčního zákona má zjevně za účel
usnadnit nakládání s majetkem náležejícím do předluženého společného jmění
manželů. Doplnění posuzovaného ustanovení v odstavci 1 (o větu: „Výtěžek
zpeněžení majetku náležejícího do společného jmění manželů se vypořádá
přiměřeně podle pravidel pro vypořádání společného jmění manželů.“) však nemá
vliv na jeho dosavadní (v judikatuře ustálený) výklad spočívající především v
nutnosti řádné identifikace soupisu (srov. nedotčenou větu první § 274 odst. 1
insolvenčního zákona).
33. Jinak řečeno, i v poměrech insolvenčního zákona účinného od 1.
června 2019 platí, že majetek sepisovaný do majetkové podstaty dlužníka jako
majetek ve společném jmění dlužníka a jeho (bývalého nebo současného) manžela
(§ 205 odst. 3 insolvenčního zákona) musí být v soupise (u každé položky, které
se to týká) vždy identifikován jako majetek ve společném jmění manželů (nestačí
údaj „vlastnictví dlužníka“), a to právě proto, že v těch případech, v nichž
nepůjde o soupis podle § 274 insolvenčního zákona, musí být ze soupisu také
patrno, právy jaké (další) osoby je insolvenční správce při nakládání s takovým
majetkem omezen před vypořádáním společného jmění manželů.
34. Půjde-li o soupis podle § 274 insolvenčního zákona, pak tento důvod
soupisu musí být u příslušné položky soupisu také uveden; jinak bude mít soupis
účinky prostého soupisu majetku ve společném jmění manželů, tedy účinky
soupisu, který při následném marném doběhnutí lhůty uvedené v § 741 o. z.
nebrání vzniku nevyvratitelné domněnky vypořádání tímto ustanovením předjímané.
35. Změny promítnuté od 1. června 2019 v § 274 insolvenčního zákona lze
zjednodušeně shrnout tak, že je-li „celé“ nevypořádané společné jmění manželů
sepsáno do majetkové podstaty dlužníka podle § 274 odst. 1 věty první
insolvenčního zákona (jelikož „běžné“ vypořádání společného jmění manželů podle
pravidel nastavených v § 742 o. z. nelze „prakticky“ provést proto, že závazky
dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který
náleží do společného jmění manželů), pak se (oproti právnímu stavu před 1.
červnem 2019) nově předpokládá vypořádání pouze tím způsobem, že se po
zpeněžení veškerého takto zahrnutého majetku ve společném jmění manželů v
majetkové podstatě dlužníka vypořádá „přiměřeně“ podle pravidel nastavených v §
742 o. z. pouze onen „výtěžek zpeněžení“.
36. K námitce dovolatele, že vyplacením výtěžku zpeněžení do majetkové
podstaty dlužnice dojde k porušení práv třetích osob, konkrétně zajištěného
věřitele č. 2, který nepřihlásil pohledávku do insolvenčního řízení dlužnice,
Nejvyšší soud uvádí, že napadené rozhodnutí pouze řeší následky vyvolané tím,
že majetek náležející do (zaniklého) společného jmění manželů nebyl sepsán v
majetkové podstatě dlužníka postupem podle § 274 insolvenčního zákona, takže
marným uplynutím tříleté lhůty určené k vypořádání (§ 741 o. z. ve spojení s §
268 a § 269 insolvenčního zákona) nastala nevyvratitelná domněnka vypořádání
podle § 741 o. z., jejíž účinky soud svým rozhodnutím již nemůže zvrátit.
37. Konečně námitka týkající se toho, jak (podle dovolatelových
představ) ovlivní výši výtěžku zpeněžení určení odměny insolvenčních správců,
je pro výsledek dovolacího řízení bezcenná (nemá vliv na řešení otázky, zda
polovina částka dosažené zpeněžením zaniklého společného jmění dlužníků má být
vyloučena z majetkové podstaty dlužníka v důsledku nastalé nevyvratitelné
domněnky vypořádání).
38. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace
nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud
dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.
39. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo
zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. července 2024), která podle § 7
bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby
započat, činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši
300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21 % daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Jde celkem o částku 4 114
Kč. Žalovaný a vedlejší účastník na jeho straně jsou povinni plnit společně a
nerozdílně (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu
2004, sp. zn. 21 Cdo 1859/2004).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 12. 11. 2025
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu