KSPH 67 INS 13590/2015
67 ICm 181/2016
29 ICdo 119/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně Triplex4you s. r. o., se sídlem ve Velkém Oseku, Jiráskova 386, PSČ
281 51, identifikační číslo osoby 02 93 94 10, zastoupené Mgr. Petrem
Slepičkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, PSČ 110 0, proti
žalovanému Ing. Tomáši Zůzovi, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 61/45, PSČ 101
00, jako insolvenčnímu správci dlužníka BANCCAROS a. s., identifikační číslo
osoby 28 17 72 07, zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze
1, Havlíčkova 1680/13, PSČ 110 00, za účasti P. D. C., jako vedlejšího
účastníka na straně žalovaného, zastoupeného Mgr. Kristínou Kohlovou, LL.M.,
advokátkou, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 325/7, PSČ 120 00, o vyloučení
nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 67 ICm 181/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka
BANCCAROS a. s., se sídlem v Pečkách, Tř. 5. května 1082, PSČ 289 11,
identifikační číslo osoby 28 17 72 07, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.
zn. KSPH 67 INS 13590/2015, o dovolání P. D. C. proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 29. srpna 2016, č. j. 67 ICm 181/2016, 103 VSPH 373/2016-91 (KSPH
67 INS 13590/2015), ve znění usnesení ze dne 8. září 2016, č. j. 67 ICm
181/2016, 103 VSPH 373/2016-96 (KSPH 67 INS 13590/2015), takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2016, č. j. 67 ICm 181/2016,
103 VSPH 373/2016-91 (KSPH 67 INS 13590/2015), ve znění usnesení ze dne 8. září
2016, č. j. 67 ICm 181/2016, 103 VSPH 373/2016-96 (KSPH 67 INS 13590/2015) se
mění takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. KSPH 67 ICm
181/2016-74, se potvrzuje.
Žalobou došlou Krajskému soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) dne
18. ledna 2016 se žalobkyně (Triplex4you s. r. o.) domáhá vyloučení tam
označených nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka (BANCCAROS a. s.).
Podáním ze dne 3. března 2016 oznámil P. D. C. coby věřitel přihlášený do
insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (dále jen „věřitel C“), že
vstupuje do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného. Ten s jeho
vstupem do řízení vyslovil souhlas. Žalobkyně namítla nepřípustnost vedlejšího
účastenství na straně žalovaného, majíc za to, že věřitel C nemá právní zájem
na výsledku řízení v projednávané věci.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. března 2016, č. j. KSPH 67 ICm
181/2016-74, připustil vstup věřitele C do řízení jako vedlejšího účastníka na
straně žalovaného, uzavíraje, že věřitel C má právní zájem na výsledku řízení
ve smyslu ustanovení § 93 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), neboť rozsah zpeněžované majetkové podstaty bude mít vliv
na výši uspokojení jeho pohledávky v insolvenčním řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. srpna 2016, č. j. 67 ICm 181/2016, 103
VSPH 373/2016-91 (KSPH 67 INS 13590/2015), ve znění usnesení ze dne 8. září
2016, č. j. 67 ICm 181/2016, 103 VSPH 373/2016-96 (KSPH 67 INS 13590/2015), k
odvolání žalobkyně změnil rozhodnutí insolvenčního soudu tak, že vstup věřitele
C do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného nepřipustil.
Přitom zdůraznil, že v souzené věci je předmětem řízení vyloučení nemovitostí z
majetkové podstaty dlužníka. „V případě vyhovění žalobě nemovitosti nebudou
tvořit majetkovou podstatu, což by mělo za následek, že zde nebude výtěžek
jejich zpeněžení a pohledávky věřitelů nebudou z tohoto výtěžku uspokojovány“.
Dále odvolací soud ? odkazuje na ustanovení § 93 o. s. ř. a na rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 7. května 2014, sp. zn. II. ÚS 229/13 ? akcentoval, že
vedlejší účastník má v souzené věci na výsledku řízení toliko ekonomický zájem
(aby míra uspokojení jeho pohledávky byla co nejvyšší) a nikoli zájem právní,
když výsledek řízení o vylučovací žalobě se nikterak nepromítne do jeho
právního postavení.
Proti tomuto rozhodnutí podal vedlejší účastník dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázky dosud v judikatuře Nejvyššího
soudu nezodpovězené, týkající se přípustnosti vedlejšího účastenství
přihlášených věřitelů v incidenčním sporu, respektive otázky, zda zájem
věřitele na výsledku incidenčního řízení spočívající pouze v rozsahu uspokojení
věřitele z majetkové podstaty je právním zájmem ve smyslu § 93 o. s. ř.
Dovolatel namítá, že „v rozsahu, v jakém bude pohledávka vedlejšího účastníka
jako přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení uspokojena, tato pohledávka
zaniká, v důsledku čehož zaniká právo vedlejšího účastníka jako věřitele, a tím
dochází ke změně jeho hmotně právních poměrů. Zájem vedlejšího účastníka na co
nejvyšším poměrném uspokojení jeho pohledávek v insolvenčním řízení je tak
zájmem právním ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř.“
Dále dovolatel připomíná, že „poskytl dlužníku finanční prostředky k zakoupení
nemovitostí, tyto nemovitosti byly dlužníkem zakoupeny a v návaznosti na to byl
tehdejšími představiteli dlužníka úmyslně uveden v omyl ohledně jeho
vlastnického práva ke 100 % anonymních akcií dlužníka, který byl vlastníkem
předmětných nemovitostí“. Insolvenční správce nemá „z doby před zahájením
insolvenčního řízení dlužníka žádné informace o vazbách na osoby, které účelové
vyvedení předmětných nemovitostí z majetku dlužníka realizovaly“; naopak
dovolatel je „jedinou osobou ze všech přihlášených věřitelů, která se může k
této otázce erudovaně vyjádřit a pomoci tak žalovanému ochránit zájem všech
věřitelů.“
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil a vstup
dovolatele do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného připustil.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky, zda zájem přihlášeného věřitele na úspěchu
insolvenčního správce v řízení o vylučovací žalobě, spočívající v tom, že v
případě úspěchu insolvenčního správce dojde k rozmnožení majetkové podstaty
dlužníka – právnické osoby, a tím i ke zvýšení rozsahu (míry) uspokojení
přihlášených pohledávek, je zájmem právním, opodstatňujícím připuštění
vedlejšího účastenství přihlášeného věřitele; tato otázka dosud nebyla v
judikatuře Nejvyššího soudu beze zbytku vyřešena. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř. se jako vedlejší účastník může vedle
žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho
výsledku (odstavec 1). Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu nebo na výzvu
některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího
účastenství soud rozhodne jen na návrh (odstavec 2). V řízení má vedlejší
účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za
sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení
podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností (odstavec 3). Podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona), vedlejší účastenství není v insolvenčním řízení
přípustné; ustanovení § 16 odst. 2 tím není dotčeno. Podle ustanovení § 16 odst. 2 insolvenčního zákona vedlejší účastenství v
incidenčních sporech je přípustné. Z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu k výkladu § 93 o. s. ř. se
podává, že:
1) Vedlejší účastník stojí ve sporu vedle některé z hlavních procesních stran
(žalobce nebo žalovaného) a v řízení zásadně vystupuje sám za sebe (není tedy z
titulu vedlejšího účastenství osobou oprávněnou činit procesní úkony jménem
hlavního účastníka). 2) Určuje-li ustanovení § 93 odst. 3 věty první o. s. ř., že vedlejší účastník
má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, rozumí se oněmi „stejnými
právy a povinnostmi“ výlučně práva a povinnosti procesní povahy; vedlejší
účastník proto může být například zavázán k náhradě nákladů řízení nebo mu může
být náhrada nákladů řízení přiznána, je však vyloučeno, aby mu rozhodnutím ve
věci samé bylo přisouzeno právo nebo byla uložena povinnost, jež tvoří předmět
sporu ve věci samé. 3) Vedlejší účastenství v řízení nelze založit proti vůli účastníka, který má
být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován. Jestliže to podle obsahu spisu byl právě podporovaný účastník, který
nesouhlasil s tím, aby další subjekt vystupoval jako vedlejší účastník řízení
na jeho straně, pak tím, že tento nesouhlas v řízení uplatnil, vedlejší
účastenství ukončil [postup podle § 93 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
je namístě,
jde-li o návrh (nesouhlas) někoho jiného než toho účastníka, kterého má
vedlejší účastník v řízení podporovat]. 4) Shora popsané závěry se prosadí i ve sporech vyvolaných insolvenčním řízením
(incidenčních sporech) [k bodům 1 až 4 srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněného pod číslem
89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam citované
judikatury]. 5) Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší
účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém
výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž
přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci
bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho
práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“
nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné pod
číslem 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm citovaná
judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu). 6) Pojem právní zájem na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže
specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním
případě, jak jej vyloží a aplikuje. Současně platí, že hlavním účelem a smyslem
vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu tomu z účastníků řízení, na jehož
straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší
účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy, jde o právní zájem na
vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut
vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby
(vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka
řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil (viz důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013). V poměrech projednávané věci je nutné posoudit, zda zájem přihlášeného věřitele
na co nejvyšším uspokojení přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení z
výtěžku zpeněžení majetkové podstaty je zájmem toliko majetkovým (jak usuzuje
žalobkyně a odvolací soud), jenž nepostačuje k připuštění vedlejšího
účastenství, anebo zda jde (taktéž) o zájem právní, opodstatňující připuštění
vedlejšího účastenství (jak uzavřel insolvenční soud). Ústavní soud se k uvedené otázce vyjádřil v usneseních ze dne 7. května 2014,
sp. zn. II. ÚS 229/13 (na jehož závěry poukazuje odvolací soud) a ze dne 7. února 2013, sp. zn. II. ÚS 363/13 (jehož závěrů se dovolává věřitel C). V prvním z označených rozhodnutí Ústavní soud uzavřel, že zájem insolvenčního
věřitele na rozsahu (míře) uspokojení v insolvenčním řízením je toliko zájmem
majetkovým, neopodstatňujícím připuštění vedlejšího účastenství věřitele. Naopak v usnesení ze dne 7.
února 2013 Ústavní soud výslovně označil závěr,
podle kterého zájem přihlášených věřitelů na co nejvyšší míře uspokojení jejich
pohledávek v insolvenčním řízení je zájmem právním, opodstatňujícím připuštění
vedlejšího účastenství, za závěr „rozumný, srozumitelný, legální i legitimní a
jako takový ústavně souladný“. Nejvyšší soud již v incidenčních sporech o žalobě insolvenčního správce o
neúčinnost právního úkonu dlužníka (srov. usnesení ze dne 21. prosince 2016,
sen. zn. 29 ICdo 96/2015, a ze dne 21. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2016)
uzavřel, že zájem na co nejvyšším uspokojení přihlášené pohledávky z výtěžku
zpeněžení majetkové podstaty je především zájmem majetkovým. Nicméně rozsah
(míra) uspokojení přihlášené pohledávky se bezprostředně dotýká práv a
povinností přihlášeného věřitele plynoucích z hmotného práva (předurčuje, v
jakém rozsahu pohledávka zanikne jinak než splněním – § 311 insolvenčního
zákona). Současně platí, že insolvenční věřitel není oprávněn sám podat odpůrčí
žalobu (§ 239 insolvenčního zákona) a tedy (s výjimkou upravenou v § 239 odst. 2 insolvenčního zákona) ani nemůže jinak (než jako vedlejší účastník na straně
insolvenčního správce) „pomoci“ tomu, aby se majetek ušlý na základě neúčinných
právních úkonů „vrátil“ zpět do majetkové podstaty dlužníka (a tedy se i
zvýšila míra uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů z výtěžku zpeněžení
majetkové podstaty). Ke stejnému závěru již Nejvyšší soud dospěl (v poměrech zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání) v rozsudku ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo
244/2012. V projednávané věci (rozuměj v poměrech incidenčního sporu o vyloučení
nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka) se shora uvedené závěry prosadí
tehdy, mělo-li by „setrvání“ předmětu vylučovací žaloby (nemovitostí) v
majetkové podstatě dlužníka (tj. úspěch žalovaného v řízení) význam z hlediska
výše uspokojení pohledávky věřitele C v insolvenčním řízení dlužníka. O tuto situaci půjde nejen tehdy, kdyby byla (nezajištěná) pohledávka věřitele
C (v případě zamítnutí vylučovací žaloby) uspokojována, byť jen zčásti, (i) z
výtěžku zpeněžení nemovitostí, nýbrž i tehdy, byla-li by z výtěžku jejich
zpeněžení uspokojena pohledávka (jiného) zajištěného věřitele v rozsahu, jenž
by měl vliv na výši poměrného uspokojení jiných (nezajištěných) věřitelů v
insolvenčním řízení. A naopak, výše formulovaný závěr se neprosadí např. tehdy,
bylo-li by k datu rozhodování o (ne)přípustnosti vedlejšího účastenství zjevné,
že případný výtěžek zpeněžení nemovitostí by byl vydán (jen) zástavnímu
věřiteli, který by současně nebyl osobním věřitelem dlužníka. Za stavu, kdy z obsahu spisu (a dosavadního průběhu insolvenčního řízení)
neplyne, že by případný výtěžek zpeněžení nemovitostí v insolvenčním řízení
dlužníka nemohl mít vliv na rozsah uspokojení pohledávky věřitele C, nelze
tomuto věřiteli upřít právo účastnit se řízení v postavení vedlejšího účastníka
na straně žalovaného.
Právní názor odvolacího soudu, podle něhož „v případě vyhovění žalobě
nemovitosti nebudou tvořit majetkovou podstatu, nebude zde výtěžek jejich
zpeněžení a pohledávky věřitelů nebudou z výtěžku uspokojovány“, je pro
posouzení přípustnosti vedlejšího účastenství neudržitelný; sám o sobě totiž
připouští, že případný úspěch žalovaného v řízení vliv na výši uspokojení
pohledávky věřitele C v insolvenčním řízení mít bude. Jelikož Nejvyšší soud na rozdíl od soudu odvolacího nemá pochybnosti o tom, že
dovolatel splňuje podmínky vyžadované ustanovením § 93 o. s. ř., usnesení
odvolacího soudu změnil tak, že potvrdil usnesení, kterým insolvenční soud
připustil vstup dovolatele do řízení jako vedlejšího účastníka na straně
žalovaného [§ 243d písm. b) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí
Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již
dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu