KSOS 25 INS 10525/2016
32 ICm 2340/2017
29 ICdo 122/2018-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Ing. Lee Loudy, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako
insolvenčního správce dlužníka Správy pohledávek OKD, a. s., zastoupeného JUDr.
Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00,
proti žalované Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze
9, Drahobejlova 1404/4, identifikační číslo osoby 47 11 49 75, o odpůrčí
žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 ICm 2340/2017, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Správy pohledávek OKD, a. s. se
sídlem v Karviné, Stonavská 2179, PSČ 735 06, identifikační číslo osoby 26 86
31 54, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 10525/2016,
o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května
2018, č. j. 32 ICm 2340/2017, 11 VSOL 150/2018-80 (KSOS 25 INS 10525/2016),
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 31.
ledna 2018, č. j. 32 ICm 2340/2017-31, zamítl žalobu, kterou se žalobce [Ing.
Lee Louda, jako insolvenční správce dlužníka OKD, a. s. (po změně obchodní
firmy Správa pohledávek OKD, a. s.)] domáhal: a) určení, že „poskytnutí“
peněžitých plnění dne 19. května 2016 z bankovního účtu dlužníka na účet
žalované v částkách 12.140,- Kč, 5.633,- Kč, 3.463,- Kč, 2.944,- Kč, 803,- Kč a
4.915,- Kč, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné, a b) zaplacení výše
zmíněných částek do majetkové podstaty dlužníka (výroky I. až VI.) a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. května 2018, č.
j. 32 ICm 2340/2017, 11 VSOL 150/2018-80 (KSOS 25 INS 10525/2016), změnil
rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobě zcela vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“); namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení otázek hmotného práva, týkajících (ne)účinnosti plateb na
pohledávky veřejného zdravotního pojištění, dosud v judikatuře Nejvyššího soudu
nezodpovězených, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 238
odst. 1 písm. c) a § 243c odst. 1 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem
bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění
nepřevyšující 50.000,- Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního
řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní
vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Podle ustanovení § 238 odst. 3 o. s. ř. za rozhodnutí podle odstavce 1 písm. c)
se považuje i rozhodnutí vydané v řízení o určení pravosti nebo výše pohledávky
nepřevyšující 50.000,- Kč. Podle ustanovení § 239 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. ledna 2014, odporovat právním
úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když
nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti
osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních
úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení
probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až
do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Dlužníkovo plnění z
neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí,
kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno.
Tím není dotčeno právo insolvenčního
správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu
za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti
dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná (odstavec 4). V poměrech dané věci není pochyb o tom, že v době vydání dovoláním napadeného
výroku rozhodnutí odvolacího soudu bylo předmětem řízení určení neúčinnosti
plateb na veřejné zdravotní pojištění v celkové výši 29.898,- Kč a zaplacení
peněžitého plnění v téže výši do majetkové podstaty dlužníka. K možnosti uplatnění obou nároků jednou žalobou srov. ustanovení § 239 odst. 4
insolvenčního zákona, jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. února
2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo
5517/2016, a ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016, uveřejněných v
časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2019, pod číslem 67, č. 10, ročník
2019, pod číslem 109, a č. 3, ročník 2020, pod číslem 29. Jelikož posouzení žalobou uplatněného a soudy (ne)přiznaného nároku (jako
celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že
žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního
úkonu, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla
(podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka (srov. např. opět důvody rozsudku sen. zn. 29 ICdo 84/2016), je dovolání v poměrech dané
věci, kdy nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv, ani o pracovněprávní
vztahy, objektivně nepřípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K tomu srov. též např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019,
sen. zn. 29 ICdo 71/2018. Lze tudíž shrnout, že je-li předmětem řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního
správce požadavek na určení neúčinnosti plateb (uskutečněných bankovními
převody) a (současně) požadavek na vydání (zaplacení) takto uhrazených částek
do majetkové podstaty dlužníka, a nepřevyšuje-li souhrn těchto částek 50.000,-
Kč, je dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné jako celek, bez zřetele k tomu, že dovoláním byl napaden též
určovací výrok. Předmětem řízení je primárně požadavek na vrácení ušlých částek
do majetkové podstaty dlužníka, což se ovšem neobejde bez předchozího či
současného určení neúčinnosti příslušného právního jednání dlužníka. Zbývá
doplnit, že podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je rozhodná výše
(tedy souhrn) požadovaného „peněžitého plnění“, nikoli výše jednotlivých
peněžitých „nároků“ (jednotlivých plateb). Přípustnost dovolání přitom nezakládá ani nesprávné poučení poskytnuté
dovolateli odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí (k tomu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001 a
ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a
51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i nález Ústavního soudu
ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované Nejvyšší soud
odmítl a žalobci v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly
(vyjádření k dovolání se zjevně míjí s důvody, které vedly k odmítnutí
dovolání).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu