KSPH 67 INS 8486/2020 75 ICm 1354/2021 29 ICdo 127/2022-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně JUDr. Evy Kabelkové, se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, PSČ 150 00, jako insolvenční správkyně dlužníka L. H., proti žalované V. T., zastoupené Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, PSČ 128 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm 1354/2021 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. H., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 67 INS 8486/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2022, č. j. 75 ICm 1354/2021, 104 VSPH 286/2022-69 (KSPH 67 INS 8486/2020), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 4 114 Kč, k rukám zástupce žalované.
1. Rozsudkem ze dne 14. ledna 2022, č. j. 75 ICm 1354/2021-36, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zastavil řízení o zaplacení (specifikovaného) úroku z prodlení z (jednotlivých specifikovaných) částek v celkové výši 508 281 Kč (bod I. výroku). [2] Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Eva Kabelková, jako insolvenční správkyně dlužníka L. H.) domáhala určení, že (ve výroku specifikované) platby v celkové výši 508 281 Kč, provedené dlužníkem v době od listopadu 2016 do března 2020 ve prospěch žalované (V. T.), jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinnými právními jednáními (bod II. výroku). [3] Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala „určení“, aby žalovaná zaplatila do majetkové podstaty dlužníka 508 281 Kč (bod III. výroku). [4] Rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Dlužník a žalovaná žili od listopadu 2016 do března 2020 společně v nemovitosti žalované na adrese: XY. [2] Dlužník hradil v uvedené době prostřednictvím služby „SIPO Česká pošta“ každý měsíc rozhlasový poplatek, televizní poplatek a platby za odběr elektrické energie; odběrným místem byla nemovitost žalované. [3] Insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka bylo zahájeno 3. dubna 2020 podáním věřitelského insolvenčního návrhu (A-1). [4] Insolvenční soud usnesením ze dne 18. června 2020, č. j. KSPH 67 INS 8486/2020-A-17, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a ustanovil žalobkyni jeho insolvenční správkyní. [5] Žalobkyně podala odpůrčí žalobu v této věci 13. května 2021.
3. Insolvenc?niě soud – odkazuje na ustanoveniě § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z ustanovení § 239 odst. 3, § 240, § 241 a § 242 zaěkona c?. 182/2006 Sb., o uěpadku a zpu?sobech jeho r?es?eniě (insolvenc?niěho zaěkona), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospe?l k naěsledujiěciěm zaěve?ru?m:
4. Žalobkyně podala odpůrčí žalobu jako osoba aktivně legitimovaná „řádně a vc?as“; žalobou se domáhala určení, že platby dlužníka jsou neúčinné vůči jeho věřitelům. Dlužník uvedené částky hradil nikoliv žalované, ale třetím osobám, což činí žalobu nedůvodnou, jelikož žalobkyně „tvrdila a neprokázala“, že dlužník činil platby na účet žalované. Žaloba by však byla nedůvodná, i kdyby bylo tvrzení žalobkyně „interpretováno“ tak, že žalovaná měla prospěch z plateb dlužníka. Dlužník se přihlásil jako poplatník k hrazení rozhlasových a televizních poplatků a „evidentně“ uzavřel i smlouvu o dodávce elektřiny, takže měl povinnost hradit poplatky a zálohy, respektive cenu za odebranou energii; vlastnické právo žalované k nemovitosti (v níž dlužník v rozhodné době bydlel) není podstatné. 5. „Pojmově“ nelze učinit závěr, že byla naplněna skutková podstata neúčinného právního jednání podle § 240 insolvenčního zákona, neboť „třetí subjekty“ plnění poskytly. Není dána ani skutková podstata podle § 241 insolvenčního zákona, neboť žalovaná vedla s dlužníkem společnou domácnost, s čímž byly uvedené platby „neoddělitelně spojené“; z plateb třetím osobám tak nemohla mít prospěch. K naplnění skutkové podstaty podle § 242 insolvenčního zákona je nezbytné prokázat úmysl dlužníka zkrátit své věřitele; žalobkyně přes poučení insolvenčního soudu netvrdila rozhodné skutečnosti o úmyslu dlužníka a nenavrhla důkazy k jejich prokázání.
6. K odvolání žalobkyně proti (bodům II., III. a IV. výroku) rozsudku insolvenčního soudu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2022, č. j. 75 ICm 1354/2021, 104 VSPH 286/2022-69 (KSPH 67 INS 8486/2020), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II., III. a IV. výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., z ustanovení § 235, § 240, § 241 a § 242 insolvenčního zákona a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu – dospěl po přezkoumání rozhodnutí insolvenčního soudu k následujícím závěrům:
8. Provedení důkazů navržených žalobkyní (až) v odvolacím řízení brání princip koncentrace řízení, princip neúplné apelace a skutečnost, že insolvenční soud u jednání dne 4. ledna 2022 poučil žalobkyni ve smyslu „§ 118 odst. 1 a 3 o. s. ř.“ (správně § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) ohledně „úmyslně zkracujícího jednání dlužníka“ podle § 242 insolvenčního zákona.
9. Dlužník prokazatelně obýval nemovitost žalované; není přitom pochyb, že šlo o soužití osob blízkých (druha a družky) ve společné domácnosti. Zálohové platby „SIPO“ za odběr elektrické energie, jakož i rozhlasové a televizní poplatky lze považovat za „(základní) výdaje“ spojené s užíváním společné domácnosti; proto není „žádného důvodu“, aby se dlužník na nákladech domácnosti „určitou měrou nepodílel“, jelikož „nehradil nájemné“ a „nebylo tvrzeno ani prokazováno“, že by se podílel na ostatních platbách („např. vodné, stočné, stravné“). Jednání dlužníka v tomto ohledu nevybočuje z obvyklých mezí pro spolužití osob ve společné domácnosti; úhradu základních životních potřeb, jimiž dlužník hradí služby spojené s bydlením a běžným chodem domácnosti, nelze považovat za plnění, jimiž by byly kráceny pohledávky věřitelů ve smyslu § 235 insolvenčního zákona (šlo-li o plnění v obvyklé výši a za služby, které dlužník sám využíval). 10. „Přímý prospěch“ z plateb dlužníka měly třetí osoby (Česká televize, Český rozhlas a ČEZ Prodej, a. s.). Žalovaná měla z jednání dlužníka pouze „nepřímý prospěch“; užívání služeb poskytovaných třetími osobami v domácnosti dlužníka a žalované nelze „podřadit“ pod majetkový prospěch, který insolvenční zákon spojuje s neúčinností právních „úkonů“. Právním „úkonem“ bez přiměřeného protiplnění není poskytnutí plnění, kterým dlužník vyhověl ohledům slušnosti tím, že se přiměřeně podílel na nákladech společného bydlení (§ 240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona).
11. Zamítnutí žaloby o určení neúčinnosti právních „úkonů“ dlužníka vede k tomu, že nemůže být vyhověno ani požadavku na vydání plnění z neúčinných právních „úkonů“ do majetkové podstaty dlužníka.
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázek, které dovolací soud dosud neřešil, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatelka (podle obsahu dovolání) předestřela Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky: [1] Je jednání dlužníka neúčinným právním jednáním? Byla správně posouzena „otázka přiměřenosti protiplnění“ u jednání učiněných dlužníkem „ve prospěch“ žalované? [2] Bylo jednáním dlužníka vyhověno „ohledům slušnosti“? [3] Je soud vázán právní kvalifikací obsaženou v žalobním návrhu, respektive vymezením předmětu řízení žalobcem?
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka k první otázce namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že dlužník získal za poskytnuté plnění přiměřené protiplnění, nese osoba, v jejíž prospěch dlužník plnil. Dlužník neměl uzavřenou smlouvu o odběru elektrické energie a nevlastnil televizní ani rozhlasový přijímač; úhradou plateb ve výši zhruba 14 000 Kč měsíčně, které měla hradit žalovaná, tak zmenšoval rozsah svého majetku a úmyslně zkracoval uspokojení svých věřitelů. V domě bydlel se žalovanou nejen dlužník, ale též její dcera a matka; je tak otázkou, v jakém rozsahu dlužník dům užíval a co v něm „spotřebovával“.
14. Dovolatelka dále podrobně uvádí jednotlivé věřitele, kteří měli za dlužníkem v rozhodné době pohledávky po lhůtě splatnosti, a poukazuje na skutečnost, že dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy ve smyslu § 104 odst. 1 insolvenčního zákona. Dovozuje, že jednání dlužníka v úpadku je nejen jednáním bez přiměřeného protiplnění, ale i zvýhodňujícím právním jednáním. Za dovolacím soudem doposud neřešenou má dovolatelka otázku, zda lze žalovanou považovat s ohledem na okolnosti případu za osobu, která měla z jednání dlužníka prospěch a která je tak povinna k vydání tohoto prospěchu.
15. Druhou otázku týkající se „ohledů slušnosti“ má dovolatelka rovněž za neřešenou, a to ohledně posouzení, jaká je „míra přiměřenosti plnění dlužníka“ vzhledem k jeho majetkovým poměrům a „podstatnému snižování“ hodnoty majetku; k tomu argumentuje, že odporované platby „v podstatě vyčerpávaly příjmy dlužníka“.
16. Ke třetí otázce dovolatelka míní, že se odvolací soud odchýlil od (označené) judikatury Nejvyššího soudu tím, že nezvážil, zda nelze vydat plnění do majetkové podstaty dlužníka coby plnění z titulu bezdůvodného obohacení žalované.
17. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout.
18. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
19. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadený rozsudek je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nemá důvod se odchýlit ani na základě argumentace dovolatelky.
20. Nejvyšší soud nejprve poznamenává, že žalobkyně podanou žalobou odporuje právním jednáním dlužníka činěným od listopadu 2016 do března 2020; zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), nahradil pojem „právní úkon“ pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 240 až 242 insolvenčního zákona. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 27/2021. Při absenci argumentace pro jiný závěr v rozhodnutích obou soudů bude Nejvyšší soud dále používat právní terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014.
21. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.
22. Tím spíše pak dovolání nemůže být přípustné, pokud se s argumentací odvolacího soudu určující pro dovoláním napadené rozhodnutí zcela míjí a vyřešení těch právních otázek, na nichž toto rozhodnutí stojí, nijak nezpochybňuje (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021).
23. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je dále jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního
nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit. K první otázce.
24. Odvolací soud své rozhodnutí primárně odůvodnil tím, že za neúčinné právní jednání nelze považovat úhradu základních životních potřeb, jimiž dlužník hradí služby spojené s bydlením a běžným chodem společné domácnosti; jestliže šlo o plnění v obvyklé výši a za služby, které dlužník sám využíval, pak nemůže jít o plnění, kterým by dlužník zkracoval uspokojení svých věřitelů (srov. shrnutí v odst. 9. odůvodnění shora a odst. 15. napadeného rozsudku odvolacího soudu).
25. Proti uvedenému závěru (že úhradu základních životních potřeb při vedení společné domácnosti nelze z povahy věci podřadit pod zkracující právní jednání) dovolatelka argumentačně nebrojí; s podstatou věci se tak míjí i dovolatelkou prosazovaná skutková tvrzení ohledně toho, že dlužník byl v rozhodné době v úpadku.
26. Nepřípustnou skutkovou polemikou (týkající se následného právního posouzení „přiměřenosti protiplnění“ ve smyslu § 240 insolvenčního zákona) je úvaha dovolatelky, zda a v jakém rozsahu se na chodu společné domácnosti podílely i další osoby. Dovolatelka dále nijak nebrojí proti závěru odvolacího soudu, že neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele (srov. shrnutí v odst. 8. odůvodnění shora a odst. 14. napadeného rozsudku odvolacího soudu).
27. Ohledně otázky, zda měla žalovaná z jednání dlužníka „prospěch“, je napadené rozhodnutí odvolacího soudu (oproti mínění dovolatelky) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 363/2015, uveřejněným pod číslem 93/2018 Sb. rozh. obč., a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 128/2018, uveřejněným pod číslem 29/2021 Sb. rozh. obč. Odvolací soud totiž dovodil, že žalovaná měla z jednání dlužníka prospěch, byť tento prospěch označil za „nepřímý“. K druhé otázce
28. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně pojmu „ohledy slušnosti“ ustálena v závěru, že ustanovení § 240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona vyhověno ohledům slušnosti, je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění jde, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svých věřitelů, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně chtěl vyhovět ohledům slušnosti (zda právní jednání bez přiměřeného protiplnění nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávek svých věřitelů).
Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení § 240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak ve vztahu k dlužníku. Za plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění), by bylo možné považovat například poskytování výživného, byť by k tomu dlužník nebyl podle zákona povinen, za situace, kdy by nabyvatel plnění byl na tomto příjmu existenčně závislý.
I v takovém případě však musí být plnění dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 178/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněný pod číslem 110/2020 Sb. rozh. obč.).
29. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 2. dubna 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, uvedl, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
30. Závěru, že ustanovení § 240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, je nutno v poměrech té které přezkoumávané věci přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu. K tomu srov. mutatis mutandis např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč.
31. Odvolací soud postavil své rozhodnutí primárně na tom, že úhrada základních životních potřeb při vedení společné domácnosti nemůže být neúčinným právním jednáním; dovodil-li nicméně i to, že plnění dlužníka na výdaje společné domácnosti dlužníka a žalované jako spolužijící osoby (ve výši nepřesahující „výši obvyklou“ u služeb, které dlužník „sám využíval“), je plněním vyhovujícím „ohledům slušnosti“, je jeho právní posouzení i potud souladné se shora uvedenou ustálenou judikaturou. Ke třetí otázce.
32. Dovolatelce lze přisvědčit, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2019, pod číslem 67, uzavřel, že i pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh (petit), přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce (obdobně srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněný pod číslem 101/2022 Sb. rozh. obč.).
33. Nejvyšší soud v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 19/2016 dále vysvětlil, že je-li soudem zjištěný skutkový stav právně posouzen odlišně, než jak jej vymezí insolvenční správce jako žalobce – typicky tak, že poskytnuté peněžité plnění vyhodnotí jako bezdůvodné obohacení žalovaného pro absenci právního důvodu – nic mu nebrání žalovaného zavázat k povinnosti zaplatit žalované peněžité plnění do majetkové podstaty. Nepřekračuje tím totiž meze nároku vymezeného žalobou, ale pouze vyhovuje jeho části. Ve zbylém rozsahu ohledně požadavku na vyslovení neúčinnosti právního úkonu, žalobu zamítne, pokud insolvenční správce nevzal v tomto rozsahu žalobu zpět.
34. Dovolací námitky se ovšem i ohledné této předestřené právní otázky míjí s argumentaci odvolacího soudu; důvodem pro zamítnutí odpůrčí žaloby (co do výroku o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka) totiž není podle soudů obou stupňů dovolatelkou uvažované bezdůvodné obohacení žalované, nýbrž závěr, že právní jednání dlužníka je platné a účinné. K povaze vedení společné domácnosti (při níž jeden člen domácnosti poskytuje nemovitost k uspokojování bytové potřeby a druhý člen domácnosti se podílí tím, že hradí služby spojené s provozem domácnosti) srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3958/2019.
35. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, čímž žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. září 2022), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4 114 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalované k rukám jejího advokáta.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu