ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce BHJ správci v. o. s., se sídlem v Hradci Králové, Divišova 882/5, PSČ
500 03, identifikační číslo osoby 28860098, jako insolvenčního správce dlužníka
L. H., zastoupeného JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem, se sídlem v Hradci
Králové, Divišova 882/5, PSČ 500 03, proti žalované J. H., narozené XY, bytem v
XY, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, za účasti Krajského státního zastupitelství v
Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Zieglerova 189/1, PSČ 500 39, o
určení neúčinnosti právního jednání dlužníka, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 40 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka
L. H., narozeného XY, bytem v XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. KSHK 40 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 19. června 2017, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 40 INS XY),
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června
2017, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 40 INS XY), se odmítá v rozsahu, v
němž směřuje proti části prvního výroku, jíž byly potvrzeny body II. a III.
výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové dne 19. prosince 2016, č. j.
40 ICm XY, o nákladech řízení a o povinnosti žalované uhradit soudní poplatek,
a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení; ve zbytku se dovolání
zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho
zástupce.
Rozsudkem ze dne 19. prosince 2016, č. j. 40 ICm XY, Krajský soud v Hradci
Králové (dále jen „insolvenční soud“) určil, že je vůči insolvenčním věřitelům
neúčinná smlouva o zřízení věcného břemene – služebnosti, uzavřená dne 7. března 2014 mezi dlužníkem L. H. a žalovanou J. H., jejímž prostřednictvím
dlužník bezplatně zatížil ve výroku specifikované nemovitosti ve vlastnictví
dlužníka zapsané na listu vlastnictví XY, vše v obci XY, a to pozemek XY, jehož
součástí je rodinný dům XY, pozemek XY, pozemek XY a pozemek XY (dále též jen
„nemovitosti XY“) [bod I. výroku], rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku)
a o povinnosti žalované uhradit soudní poplatek na účet insolvenčního soudu
(bod III. výroku). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že
1/ Dle listu vlastnictví XY pro obec a katastrální území XY byl dlužník kromě
nemovitostí XY dále výlučným vlastníkem pozemku XY, jehož součástí byl rodinný
dům XY, a to na základě smluv (kupní, darovací a směnné) uzavřených v rozmezí
od 14. ledna 2005 do 8. července 2005. Na pozemcích XY a XY vázlo zástavní
právo ve prospěch České spořitelny a. s. zřízené zástavní smlouvou ze dne 14. ledna 2005. Na všech nemovitostech zapsaných na listu vlastnictví XY pak vázlo
zástavní právo ve prospěch společnosti PERFECT INVEST, a. s. zřízené zástavní
smlouvou ze dne 8. října 2013. Nemovitosti nikdy nebyly ve společném jmění
manželů. 2/ Dne 3. března 2014 žalovaná podala k Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou
návrh na úpravu výchovy a výživy nezletilých dětí po rozvodu manželů. V něm
uvedla, že rodina žila na adrese XY, přestože žalovaná byla hlášena k trvalému
pobytu na adrese XY. 3/ Z „Předběžné dohody o majetkovém vyrovnání“ ze dne 5. března 2014 vyplynulo,
že dlužník s žalovanou se měli z důvodu chystaného rozvodu dohodnout, že
dlužník získá společné věci a zřídí věcné břemeno pro žalovanou (manželku) a
děti na nemovitostech XY (dále jen „předběžná dohoda“). 4/ Dne 7. března 2014 uzavřel dlužník s žalovanou smlouvu o zřízení věcného
břemene – služebnosti, na jejímž základě byly nemovitosti XY (ve výlučném
vlastnictví dlužníka) zatíženy věcným břemenem ve prospěch žalované. Věcné
břemeno bylo zřízeno jako bezplatné (uvedeno ve smlouvě dvakrát) věcné právo
užívat „stavbu XY“ pro vlastní potřebu a bydlení v rozsahu, který byl ve
smlouvě přímo uveden a popsán tak, že byla rozepsána plocha celého podkroví, 1. nadzemního podlaží a podzemního podlaží se svými funkčními celky (místnostmi),
tj. např. sklep, šatna, prádelna apod., a dále bylo popsáno celé 1. a 2. nadzemní podlaží; byla vždy uvedena funkce plochy a její výměry. V dohodě
strany uvedly, že dlužník byl v té době manželem oprávněné ze služebnosti
(žalované). Žalovaná byla oprávněna užívat nemovitosti jako by byla vlastníkem
a bylo současně ujednáno, že její věcné právo ze služebnosti přechází s
vlastnictvím nemovitostí XY na jejich nabyvatele. Podpisy byly úředně ověřeny
dne 6. března a 7.
března 2014 (dále jen „smlouva o zřízení služebnosti“). 5/ Shodného dne uzavřel dlužník se svými rodiči (A. a V. H.) obsahově shodnou
smlouvu jako s žalovanou, pouze s tím, že věcné břemeno bylo zřízeno k pozemkům
XY (s domem XY), XY, XY a XY a ve prospěch rodičů dlužníka. 6/ Ke dni 7. března 2014 byl dlužník v úpadku, a to na základě nevyvrácené
domněnky dle § 240 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona), neboť v té době byli dlužník a žalovaná ještě
manželé. Úpadek k tomuto dni byl prokázán i na základě skutkových zjištění
ohledně mnohosti věřitelů dlužníka s pohledávkami více jak 30 dní po
splatnosti, které nebyl schopen plnit (zjištění z přihlášek pohledávek a
insolvenčního návrhu dlužníka). 7/ Dne 2. května 2014 podala žalovaná insolvenční návrh ze dne 30. dubna 2014,
přičemž insolvenční řízení je vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSHK 40
INS XY. V návrhu tvrdila, že manžel (dlužník) v uplynulém roce přišel o auto,
čtyřkolku a další hodnotnější věci a že jim zůstalo jen obvyklé vybavení
domácnosti. V připojeném seznamu majetku žalovaná uváděla, že veškeré vybavení
domácnosti bylo v jejím výlučném vlastnictví a že jej získala darem. 8/ Manželství dlužníka a žalované bylo rozvedeno na základě rozsudku ze dne 22. září 2014. 9/ Dne 31. prosince 2014 uzavřel dlužník s žalovanou dohodu o majetkovém
vyrovnání (o vypořádání společného jmění manželů), podle které měl dlužník
získat do výlučného vlastnictví osobní automobil zn. XY, „investiční šperky“,
televizi zn. Sony, televizní stolek, postel a konferenční stolek (vše bez
určení hodnoty), s tím, že si strany nebudou vyplácet žádný vypořádací podíl. Současně bylo v dohodě uvedeno, že strany to pokládaly za spravedlivé, protože
dlužník zřídil ve prospěch žalované věcné břemeno užívání „domu XY“ podle
smlouvy o zřízení služebnosti (dále jen „dohoda o majetkovém vyrovnání“). 10/ V seznamu majetku připojenému k insolvenčnímu návrhu dlužníka ze dne 18. května 2015 (A-8) dlužník neuvedl majetek, který mu měl připadnout na základě
dohody o majetkovém vyrovnání. Odvolací soud na tomto základě – cituje § 235, § 236, § 239 a § 240
insolvenčního zákona – předeslal, že dlužník byl v době uzavření dohody o
zřízení služebnosti v úpadku, a zabýval se proto obranou žalované vycházející z
tvrzení, že věcné břemeno v její prospěch bylo poskytnuto za protiplnění, které
dovozovala z předběžné dohody a dohody o majetkovém vyrovnání. Podle skutkových zjištění neměli bývalí manželé k datu 31. prosince 2014 žádný
majetek k vypořádání, popř. jen nepatrný majetek, neboť dle seznamu
předloženého žalovanou ke svému insolvenčnímu návrhu bylo veškeré vybavení
domácnosti ve výlučném vlastnictví dlužnice. Jelikož pak dlužník „přišel o auto
a další hodnotnější věci“, mezi něž bylo lze patrně zahrnout i blíže
nespecifikované „investiční šperky“, jež též měly údajně připadnout dle
vypořádání společného jmění manželů dlužníku, zůstalo sporné, jaký reálně
existující majetek ze společného jmění manželů byl vlastně vypořádán a v jaké
hodnotě.
Proto odvolací soud uzavřel, že žalovaná neprokázala tvrzení o poskytnutí
protiplnění za bezúplatné doživotní právo užívat nemovitosti XY, popř. že toto
protiplnění bylo v zásadním nepoměru k plnění, jakého se žalované dostalo. I
kdyby totiž bylo možno přihlédnout k majetku, jenž se stal předmětem dohody o
majetkovém vyrovnání, přesto by byla žalovanou zkonzumována hodnota
protiplnění, jehož se mělo údajně dostat dlužníku, podstatně dříve oproti
nabytému doživotnímu věcnému břemeni v podobě práva užívat celý rodinný dům,
včetně přilehlých pozemků, prostého jakéhokoliv nájemného, jež by neodpovídalo
právům nabytým dlužníkem. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, jež s poukazem na § 240 odst. 4
písm. c/ insolvenčního zákona uváděla, že právním úkonem bez přiměřeného
protiplnění není poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, a
že věcné břemeno bylo sjednáno s ohledem na zájmy společných dětí žalované a
dlužníka, aby vyrůstaly ve stejném prostředí jako doposud. Pravdivost tohoto
tvrzení žalované podle odvolacího soudu zpochybňuje její návrh na úpravu
výchovy a výživy dětí pro dobu po rozvodu manželství ze dne 3. března 2014, ve
kterém žalovaná výslovně uvedla, že rodina žila na adrese XY, a v záhlaví
návrhu označila taktéž tuto adresu, a to i přesto, že žalovaná byla hlášena k
trvalému pobytu na adrese XY. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaná v různých
soudních řízeních poskytovala účelově rozdílné informace o tom, ve které z
nemovitostí ve výlučném vlastnictví dlužníka žila společně s dlužníkem a dětmi. Bylo prokázáno, pokračoval odvolací soud, že nemovitosti zatížené věcným
břemenem ve prospěch žalované byly ve výlučném vlastnictví dlužníka od roku
2005 a nikdy nebyly ve společném jmění manželů. Nemohlo obstát ani ničím
nedoložené tvrzení žalované o podílu žalované na výstavbě rodinného domu XY,
shodně jako její neprokázané tvrzení, že se podílela na společném vybavení
domácnosti, neboť v seznamu majetku uvedla, že veškeré vybavení domácnosti
získala darem a nestalo se tak součástí společného jmění manželů. Odvolací soud zdůraznil, že dlužník uzavřel ve stejný den obdobnou účelovou
smlouvu se svými rodiči a zatížil věcným břemenem v jejich prospěch další
nemovitosti ve svém vlastnictví, přičemž jak smlouva uzavřená se žalovanou, tak
smlouva uzavřená s rodiči dlužníka byla bezúplatná v situaci, kdy takto
zatížené nemovitosti byly již předmětem zástavních práv smluvních uzavřených s
věřiteli dlužníka. Tím se hodnota nemovitostí dlužníka nepochybně významně
snížila, neboť si podle odvolacího soudu nelze představit kupce, který by
akceptoval koupi nemovitosti, ve které má doživotní právo užívání celé
nemovitosti třetí osoba. Bez ohledu na již výše uvedená zjištění by právě skutečnost, že dlužník umožnil
žalované doživotní bezúplatné užívání celé nemovitosti, měla zásadní význam pro
závěr, že se žalované dostalo nepřiměřené výhody.
Odvolací soud by totiž
považoval za přiměřené, odhlédl-li by od zjištěného skutkového stavu věci,
kdyby bylo žalované zřízeno věcné břemeno užívat spolu s dětmi jen část
nemovitosti, například jen jedno její patro, popřípadě jen po dobu do završení
dospělosti dětí nebo dokončení studií. Takové ujednání by při normálním běhu
věcí mohlo vyhovět podmínkám § 240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona. Avšak
s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzované věci a k tomu, že „obě“
nemovitosti již byly zajištěny ve prospěch věřitelů dlužníka, jenž byl v
úpadku, a že v rozhodném období dlužník činil i další právní kroky s cílem
omezit své věřitele v uspokojení a zřízeným věcným břemenem zasáhl zásadním
způsobem do prodejní hodnoty tohoto majetku, nelze vyhovět námitkám žalované. Nehledě na to, že žalovaná svými zcela zásadními rozpory v tvrzeních přispěla
ke znevěrohodnění důvodů, za kterých byl zpochybněný právní úkon učiněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala
žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že
napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného i procesního práva,
které nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešeny, tvrdí, že
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozsudkem insolvenčního soudu
zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka formuluje jako dovolacím soudem nevyřešenou otázku
procesního práva, a to, „kterou ze stran sporu tíží důkazní břemeno ohledně
skutečnosti, zda právní jednání bylo ve smyslu § 240 insolvenčního zákona
učiněno bez přiměřeného protiplnění, a kdo je povinen prokazovat či vyvracet,
zda poskytnuté protiplnění bylo či nebylo přiměřené“.
Dále předkládá k řešení otázky hmotného práva:
„Jakým způsobem je třeba určit výši plnění za zřízení věcného břemene,
zřízeného na dobu neurčitou; zda lze protiplnění poskytnou i v nepeněžité
formě; zda cena protiplnění musí být vždy ekvivalenční hodnotě poskytnutého
plnění, a zda je protiplnění třeba vyjádřit přímo v dohodě, na jejímž základě
se dlužník zavázal poskytnout plnění, nebo zda toto protiplnění může být
poskytnuto na základě jiného jednání?“
Dovolatelka je přesvědčena, že podmínka protiplnění může být naplněna i tak, že
se vedle bezplatného zřízení věcného břemene dohodla na ukončení vzájemného
soužití, výchovy a výživy dětí a vypořádání společného jmění manželů. Přičemž
„připomíná“, že zřízením uvedeného věcného břemene podmínila nekomplikovaný
průběh rozvodového řízení a vstřícnost vůči dlužníku v otázce styku s dětmi a
výše výživného.
Také namítá, že jí nebylo ohledně břemen tvrzení a důkazního břemene poskytnuto
žádné poučení v tom směru, kdo má existenci protiplnění prokazovat či vyvracet.
Zpochybňuje argumentaci odvolacího soudu o konzumaci protihodnoty, vytýká mu,
že nepředstavil žádné bližší odůvodnění, např. vzájemné číselné porovnání
hodnot, a nesouhlasí se srovnáním s nájmem. Stejně tak považuje za nesprávnou
úvahu odvolacího soudu ohledně toho, co by bylo přiměřené, aby bylo vyhověno
„pravidlům“ slušnosti.
Žalobce ve vyjádření má za to, že napadené rozhodnutí je správné a navrhuje
dovolání zamítnout.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod
2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. K dovolání proti nákladovým výrokům a výroku o povinnosti uhradit soudní
poplatek. Přestože dovolatelka napadá oba výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k
prvnímu výroku v části, jíž odvolací soud potvrdil body II. a III. rozsudku
insolvenčního soudu, a k druhému výroku neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatelka nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k rozhodnutí
o nákladech řízení před soudy obou stupňů a k rozhodnutí o uložení povinnosti
uhradit soudní poplatek. Nadto ve vztahu k tomuto výroku nevymezuje přípustnost
dovolání. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání
je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §
237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které
z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je, stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže, veřejnosti dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. Údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a
o povinnosti zaplatit soudní poplatek, se z dovolání (posuzováno podle jeho
obsahu) nepodává. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat. K dovolání proti části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Nejvyšší soud shledává dovolání ve zbylé části přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení problematiky dovoláním předestřené, neboť se v dotčených
souvislostech dosud výkladem § 240 insolvenčního zákona nezabýval. Nejvyšší soud nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –
posuzoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle § 235 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) jsou
neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů
nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných.
Za právní úkon se považuje též
dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů,
včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil
poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá
rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo
odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále
stanoveno jinak (odstavec 2). Podle § 240 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se
rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo
za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění,
k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který
dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k
dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění
učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem
koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v
posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby
dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1
roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není
a/ plnění uložené právním předpisem,
b/ příležitostný dar v přiměřené výši,
c/ poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo
d/ právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně
předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že
nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která
tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn,
nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by
tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odstavec 4). Podle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014)
nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, zpeněžením majetkové podstaty v
rozsahu, v němž se týkají zpeněženého majetku, nezanikají služebnosti a reálná
břemena, s výjimkou těch, které jsou v insolvenčním řízení neúčinné. Při výkladu § 240 insolvenčního zákona se judikatura Nejvyššího soudu ustálila
na těchto závěrech:
1/ Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s § 111 a § 246
odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle § 235 až § 243 insolvenčního zákona
odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v § 240
až § 242 insolvenčního zákona. Ustanovení § 235 odst. 1 věty první
insolvenčního zákona není samostatnou definicí neúčinného právního úkonu
dlužníka; pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka,
totiž, že jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník „zkracuje“
možnost uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných.
Z § 240 až § 242 insolvenčního zákona se pak podává, že právě jejich
prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní
úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“. Ustanovení § 241
insolvenčního zákona se zabývá zvýhodňujícími právními úkony, § 242 pak
neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů. Právní úkony bez přiměřeného
protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona) jsou ve výsledku též zkracujícími
právními úkony (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). 2/ V rozsudku ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněném pod
číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil,
že pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně
nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena
plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 insolvenčního zákona), je
významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou
sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující
konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného
právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jimž k
datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za
dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka
tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporný právní úkon
učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek
věřitelů), jakož i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotčený právní úkon
učinil. 3/ V rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2019, pod číslem 33, Nejvyšší soud
při výkladu § 240 insolvenčního zákona ozřejmil, že pro závěr, že se dlužníkův
majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného
nesnížil (tedy, že dlužník za tento majetek obdržel „přiměřené protiplnění“)
není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání a že o tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci,
práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich
obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. 4/ Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 112/2016,
uvedl, že pro závěr o neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění
dle § 240 insolvenčního zákona musí být (ve stručnosti) kumulativně splněny
čtyři podmínky. Dlužník se zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za
protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k
jehož poskytnutí se zavázal dlužník, právní úkon učinil v době, kdy byl v
úpadku nebo tento právní úkon k úpadku vedl, byl učiněn ve lhůtě jednoho roku
(případně tří let) před zahájením insolvenčního řízení a nevztahuje se na něj
žádná z výjimek dle § 240 odst. 4 insolvenčního zákona.
5/ V řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce, jenž je také výlučně
nositelem práva odpůrčí žalobu podat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 3/2013, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 4, ročník 2014, pod číslem 47, nebo též nález pléna
Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS 33/15, uveřejněný pod
číslem 422/2017 Sb.), tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností
zakládajících neúčinnost odporovaného právního úkonu dlužníka právě
insolvenčního správce (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014,
sen. zn. 29 ICdo 13/2012, či ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012,
uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z takto ustanoveného judikatorního rámce lze (zejména v návaznosti na dovolací
argumentaci) pro poměry projednávané věci shrnout, že břemeno tvrzení a důkazní
ohledně skutečnosti, že ve smyslu § 240 insolvenčního zákona dlužník neobdržel
přiměřené protiplnění, tíží insolvenčního správce jako žalobce. Z toho současně
plyne, že břemeno tvrzení a důkazní o tom, že dlužník přiměřené protiplnění
naopak obdržel, přirozeně tíží žalovaného; shodné platí i pro výjimky dle § 240
odst. 4 insolvenčního zákona. Stejně tak je možné na základě výše uvedeného říci, že protiplnění dle § 240
insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně
ekvivalentní, neboť jinak dochází ke zkrácení uspokojení věřitelů, nacházel-li
se dlužník v době provedení sporného právního jednání v úpadku (jako v této
věci). Dlužník totiž musí obdržet majetkovou hodnotu, ze které mohou být
věřitelé uspokojeni. Protiplnění nemůže mít jinou, např. nemajetkovou povahu či
podobu, kterou nelze nijak zpeněžit či využít k uspokojení věřitelů. Toto
pravidlo platí o to více u věcných břemen (služebností a reálných břemen)
zřízených dlužníkem na majetku náležejícím do majetkové podstaty, neboť ta
zpeněžením nezanikají (nestanoví-li jiný právní předpis jinak) a přechází spolu
se zpeněženým majetkem na nového vlastníka, přičemž jedinou výjimkou, kdy tomu
tak není, je právě neúčinnost právního jednání vedoucího ke zřízení věcného
břemene dle insolvenčního zákona (§ 285 odst. 4 insolvenčního zákona). Při posuzování protiplnění pak je třeba přihlédnout ke všem okolnostem
vztahujícím se k odporovatelnému právnímu jednání. Ze skutkových zjištění plyne, že dlužník bezúplatně zřídil ve prospěch
dovolatelky věcné břemeno užívání všech nemovitostí XY, především celého domu,
jak vyplynulo výslovně ze smlouvy o zřízení služebnosti a z listu vlastnictví
XY. Dovolatelka se bránila tím, že přiměřené protiplnění poskytnuto bylo, a to
jak při vypořádání společného jmění manželů, tak snížením, resp. přizpůsobením
výživného a také tvrdila, že do nemovitosti investovala svůj soukromý majetek. Stěžejní argumentace k „jinému protiplnění“ pak spočívala v tom, že se
dovolatelka dohodla s dlužníkem na ukončení vzájemného soužití, výchovy a
výživy dětí a současně, že zřízením věcného břemene podmínila nekomplikovaný
průběh rozvodového řízení a vstřícnost vůči dlužníku v otázce styku s dětmi.
Jak je objasněno shora, protiplnění mohlo mít pouze majetkovou podobu, tedy zde
bylo možné uvažovat pouze o majetku z vypořádání společného jmění manželů, o
spolufinancování nemovitosti a o výživném pro dovolatelku (výživné dětí nebylo
a není příjmem, majetkem dovolatelky). Dovolatelka však v průběhu celého řízení (včetně dovolání) ani netvrdila, natož
aby navrhovala důkazy, jakou hodnotu tato tvrzená „protiplnění“ měla mít, tedy
s výjimkou tvrzení, že „investiční šperky“ a automobil měly mít hodnotu asi 500
000 Kč (žádné důkazy k tomu však nenavrhla ani nepředložila). Nadto – jak
výstižně uvedl odvolací soud (zejména s odkazem na insolvenční návrhy dlužníka
a dovolatelky) – nebylo prokázáno, že by vůbec dlužník zmiňované movité věci ze
společného jmění obdržel, dokonce nebylo ani prokázáno, jaký majetek skutečně
tvořil společné jmění manželů. Námitky ohledně spolufinancování nemovitosti a
výživného zůstalo u dovolatelky pouze v rovině velmi obecných, neurčitých
tvrzení, což taktéž vystihl již odvolací soud. Jestliže má pak dovolatelka za to, že protiplnění za zřízení věcného břemene
mohlo mít podobu dohody na ukončení vzájemného soužití, výchovy a výživy dětí,
nekomplikovaného rozvodu a vstřícnosti vůči dlužníku v podobě styku s dětmi,
pak se zjevně mýlí. Taková „protiplnění“ nemají žádnou majetkovou hodnotu
využitelnou věřiteli pro uspokojení jejich pohledávek za dlužníkem a nejde tak
o protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona. Obranu dovolatelky tak lze posuzovat pouze podle § 240 odst. 4 písm. c/
insolvenčního zákona, tedy v rovině odpovědi na otázku, zda šlo o poskytnutí
plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti. Nejvyšší soud při výkladu § 591 písm. d/ zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“) [podle kterého se může neúčinnosti bezúplatného
právního jednání dlužníka věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v
posledních dvou letech; to neplatí, jedná-li se o plnění, kterým bylo vyhověno
mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti], v rozsudku ze dne 9. října 2018, sp. zn. 21 Cdo 867/2018, (stejně jako v rozsudcích ze dne 13. prosince 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, který byl uveřejněný pod číslem 127/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. února 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018),
přijal a odůvodnil tyto závěry:
1/ Ustanovení § 591 písm. d/ o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka
občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu
závazku nebo ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v
každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny
podmínky pro aplikaci § 591 písm. d/ o.
z., je vždy třeba učinit po pečlivé
úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. 2/ Podmínky uvedené v § 591 písm. d/ o. z. je třeba – vzhledem k tomu, že jde o
výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného
právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu
relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti
bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-
li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou
právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Ustanovení § 591 písm. d/ o. z. tedy
nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka,
které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat
za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se
neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad § 591
písm. d/ o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky
právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval
věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka
učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích
mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi
těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení
mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo
smyslem a účelem § 591 písm. d/ o. z. a naopak by v některých případech mohlo
vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání
dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění za „slušné“ a
„mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům
slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a
ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným
právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo věřitele proto
zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno. Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo
ve smyslu § 591 písm. d/ o. z.
vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům
slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti
každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o
jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že
tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele,
zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho
majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota
dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době
právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj
toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i
k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu
závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání nečinil
pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu
vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti). 3/ Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v § 591 písm. d/ o. z. je nutné vykládat tak,
že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k
nabyvateli plnění, tak i ve vztahu k dlužníku. Za plnění, kterým bylo vyhověno
ohledům slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění), by bylo možné považovat
například poskytování „výživného“, byť by k tomu dlužník nebyl podle zákona
povinen, za situace, kdy by nabyvatel plnění byl na tomto příjmu existenčně
závislý. I v takovém případě však musí být plnění dlužníka přiměřené jeho
majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku. S ohledem na znění a účel § 591 písm. d/ o. z. a § 240 odst. 4 písm. c/
insolvenčního zákona není žádného důvodu výše uvedené závěry k výkladu pojmu
„ohledy slušnosti“ neaplikovat i pro poměry právních jednání bez přiměřeného
protiplnění dle insolvenčního zákona. Nejvyšší soud předesílá, že výše uvedené námitky ohledně rozvodu, výchovy a
výživy dětí a styku s nimi zůstaly pouze v rovině obecného tvrzení bez bližšího
vysvětlení a zejména bez jakéhokoli důkazu. Současně se argumentace dovolatelky
z větší části týkala dětí a nikoli jí samotné, přičemž věcné břemeno bylo
zřízeno ve prospěch dovolatelky, nikoli ve prospěch dětí (jejich zájmy na
bydlení na stejném místě tak bez tvrzení a prokázání obsahu dohody o výchově a
výživě nemají relevanci). K námitce vycházející z tvrzení, že dovolatelka se za zřízení věcného břemene
dohodla na ukončení vzájemného soužití s dlužníkem, na výchově a výživě dětí, s
tím, že nebude komplikovat průběh rozvodového řízení, Nejvyšší soud uvádí, že
není zřejmé, v čem by potud mělo jít o jednání, jímž dlužník vyhověl ohledům
slušnosti. Tato námitka svědčí pouze o tom, že se dovolatelka (nejspíše)
snažila v rámci připravovaného rozvodu získat pro sebe co největší výhody. Jde
sice o jednání z jejího pohledu pochopitelné, avšak z ničeho nelze dovodit, že
by ohledům slušnosti měl odpovídat výsledek takto vynuceného jednání dlužníka,
tj. že došlo k újmě věřitelů dlužníka, jímž se tím snížila možnost uspokojení
jejich pohledávek z výtěžku takto zatíženého majetku.
Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že odvolací soud při posuzování obrany
dovolatelky zohlednil všechny skutkové okolnosti daného případu – zejména výši
pohledávek věřitelů dlužníka, existenci zástavních práv na všech nemovitostech
zapsaných na listu vlastnictví XY vzniklých před uzavřením smluv o zřízení
služebností, shodné zatížení pozemku XY (s domem XY) a pozemků XY, XY a XY
bezplatným věcným břemenem ve prospěch dlužníkových rodičů ve stejný den a
rozporná tvrzení ohledně adresy pobytu dovolatelky (s dětmi). A konečně
přihlédl i k tomu, co je v dané věci nejpodstatnější, a to k dopadům existence
věcných břemen na zpeněžitelnost nemovitostí dlužníka dle § 285 odst. 4
insolvenčního zákona. Zbývá posoudit, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že řízení jimi
zatíženo není, a to ani těmi namítanými dovolatelkou. K namítané absenci poučení ze strany insolvenčního soudu Nejvyšší soud
poznamenává, že odvolací soud se zabýval i dalšími okolnostmi souvisejícími s
napadeným právním jednáním a nespokojil se pouze s posouzením smlouvy o zřízení
služebnosti. Nadto lze dodat, že soudy obou stupňů své rozhodnutí nezaložily na
neunesení důkazního břemene, ale na zjištěném skutkovém stavu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo
1591/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo
3071/2018). Současně napadené rozhodnutí zjevně netrpí ani dovolatelkou vytýkaným
nedostatkem odůvodnění, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou
důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svým závěrům. Konečně dovolacími námitkami zpochybňujícími hodnocení důkazů a skutková
zjištění (podle nichž zejména vytýká soudům nižších stupňů, že „jí neuvěřily“,
že její „tvrzení a důkazy byly považovány za nevěrohodné“ a že se odvolací soud
zabýval pouze vypořádáním společného jmění manželů), dovolatelka (posuzováno
podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž
základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a
uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do
31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí
s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod
číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace
nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud
dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. ve zbylé části zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224
odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované bylo zčásti
odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 25. října 2017), která podle §
7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň
z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí
náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci částku 4 114 Kč. K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobce podle
advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 11. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu