MSPH 59 INS XY
59 ICm XY
29 ICdo 112/2016-232
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně Mgr. Ing. Evy Hepperové, se sídlem v Opavě, Komárovská 2438/13, PSČ
746 01, jako insolvenční správkyně dlužníka T., zastoupené JUDr. Lenkou
Vidovičovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3, PSČ 779
00, proti žalované M. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem
Bobkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1972/158, PSČ 150 00, o určení
neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 59 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka T., se sídlem
XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
MSPH 59 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 16. května 2016, č. j. 59 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2016, č. j. 59 ICm XY, 104
VSPH XY (MSPH 59 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Rozsudkem ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 59 ICm XY, Městský soud v Praze
(dále jen „insolvenční soud“) určil, že kupní smlouva ze dne 4. května 2010
uzavřená mezi žalovanou (M. P.) a pozdějším insolvenčním dlužníkem (T.), jejímž
předmětem byl převod ve výroku specifikované bytové jednotky a podílu na
společných částech domu a pozemků v katastrálním území XY u Katastrálního úřadu
pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovitosti“), je
neúčinná (bod I. výroku), zavázal žalovanou k povinnosti „vydat“ nemovitosti
žalobkyni (Mgr. Ing. Evě Hepperové, jako insolvenční správkyni dlužníka T.) ve
lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku do majetkové podstaty dlužníka,
nebo ve stejné lhůtě žalobkyni zaplatit částku ve výši 7 813 550 Kč (bod II. výroku), uložil žalované uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku ve výši
17 659 Kč (bod III. výroku) a insolvenčnímu soudu soudní poplatek (bod IV. výroku) a zastavil řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 4. května
2010 (bod V. výroku). Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ J. P. (dále jen „J. P.“), tehdy jediný společník pozdějšího insolvenčního
dlužníka, rozhodnutím datovaným dne 10. března 1998 schválil uzavření smlouvy o
půjčce ze dne 10. března 1998. 2/ Dne 10. března 1998 pozdější insolvenční dlužník (jednající J. P.) uzavřel s
žalovanou smlouvu o půjčce, podle níž se žalovaná zavázala poskytnout
pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku půjčku ve výši 8 400 000 Kč na dobu deseti
let. J. P. stvrdil svým podpisem, že tuto částku převzal. 3/ Ze spisu notářky JUDr. Ivany Kruškové sp. zn. N 066/2000 NZ 059/2000 bylo
zjištěno, že H. jmenované notářce zaslal dne 29. února 2000 faxem koncept
notářského zápisu o zvýšení základního jmění pozdějšího insolvenčního dlužníka. V něm bylo uvedeno, že J. P. jako věřitel poskytl pozdějšímu insolvenčnímu
dlužníku dle smluv o půjčkách ze dne 16. března 1998, 25. května 1998 a 30. srpna 1998 půjčky ve výši 3 894 000 Kč, 4 496 000 Kč a 1 200 000 Kč. Celková
výše pohledávek J. P. vůči pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku tak činila 9 590
000 Kč. Dále z něj vyplynulo, že J. P. rozhodl o navýšení základního kapitálu
pozdějšího insolvenčního dlužníka o 8 400 000 Kč s tím, že se na vklad
započítává celá pohledávka ze smluv o půjčkách ze dne 16. března 1998 a 25. května 1998 a částka ve výši 10 000 Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 30. srpna
1998. 4/ Jediný společník pozdějšího insolvenčního dlužníka dne 1. března 2000 v
rámci působnosti valné hromady rozhodl o zvýšení základního jmění společnosti
vkladem části pohledávek ve výši 8 400 000 Kč, přičemž na vklad se započítala
celá pohledávka ze smluv o půjčkách ze dne 16. března 1998 a 25. května 1998 a
částka ve výši 10 000 Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 30. srpna 1998. Toto
rozhodnutí J. P. učinil dne 7. prosince 1999 a k témuž datu bylo provedeno v
účetnictví pozdějšího insolvenčního dlužníka. 5/ Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. prosince 2008, č. j. 47 C
338/2008-11, který nabyl právní moci dne 20. ledna 2009, bylo rozvedeno
manželství žalované a J. P.; manželé spolu od srpna 2005 nežili ve společné
domácnosti.
6/ Podle dohody o vypořádání společného jmění manželů P. ze dne 25. ledna 2009,
ověřené dne 4. února 2013, měla žalovaná pohledávku vůči pozdějšímu
insolvenčnímu dlužníku ve výši 8 400 000 Kč, neboť mu poskytla půjčku ze svých
výlučných prostředků; tato pohledávka připadla žalované. Částka 8 400 000 Kč
byla „účetně“ vložena do společnosti pozdějšího insolvenčního dlužníka jako
půjčky J. P. ve výši 3 894 000 Kč ze dne 16. března 1998, jako půjčka ve výši 4
496 000 Kč ze dne 25. května 1998 a jako půjčka ve výši 10 000 Kč ze dne 30. srpna 1998. 7/ Znaleckým posudkem znalce Ivana Irovského (obor ekonomika – ceny a odhady
nemovitostí) ze dne 9. března 2009 č. 26/03/2009 byly nemovitosti oceněny
částkou ve výši 7 813 550 Kč. 8/ Rozhodnutím jediného společníka datovaným dne 4. května 2010 J. P. schválil
převod „v rozhodnutí specifikované nemovitosti“ na žalovanou s tím, že kupní
cena ve výši 8 400 000 Kč měla být uhrazena zápočtem pohledávky žalované za
pozdějším insolvenčním dlužníkem, která vznikla na základě půjčky žalované
pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku ze dne 10. března 1998. 9/ Dne 4. května 2010 uzavřeli pozdější insolvenční dlužník (jednající J. P.)
jako prodávající a žalovaná jako kupující kupní smlouvu o převodu nemovitostí. Žalovaná nemovitosti nabyla za kupní cenu 8 400 000 Kč, která měla být uhrazena
„zápočtem proti pohledávce v této výši do 6 měsíců od podpisu smlouvy“; dne 26. října 2010 katastrální úřad povolil vklad vlastnického práva podle této smlouvy
ve prospěch žalované ke dni 17. května 2010 (dále také jen „kupní smlouva“). 10/ Dne 4. května 2010 uzavřeli pozdější insolvenční dlužník (jednající J. P.)
a žalovaná dohodu o narovnání, podle níž žalovaná zapůjčila pozdějšímu
insolvenčnímu dlužníku z vlastních zdrojů na základě třech smluv o půjčce ze
dne 16. března, 25. května a 30. srpna 1998 finanční částky v celkové výši 8
400 000 Kč na nákup pohledávek. Dále z dohody vyplynulo, že se smluvní strany z
důvodu rozvodu manželství J. P. a žalované dohodly, že žalovaná na základě
kupní smlouvy získá nemovitosti v rámci majetkového vypořádání za podíl v
pozdějším insolvenčním dlužníku. Kupní cena nemovitostí činila podle znaleckého
posudku 7 813 550 Kč, avšak s ohledem na poskytnutou půjčku měla být uhrazena
formou zápočtu pohledávky za pozdějším insolvenčním dlužníkem právě ve výši 8
400 000 Kč a vzájemná práva tím měla být narovnána. 11/ Insolvenční soud dále učinil zjištění ze spisu téhož soudu sp. zn. 59 ICm
XY. Z protokolu o výpovědi svědka bývalého jednatele dlužníka J. P. zjistil, že J. P. společnost založil v roce 1997. Z důvodu odkupu pohledávek potřeboval hodně
peněz a rozhodl se zapůjčit si na nákup od svého tehdejšího tchána větší
finanční obnos. Bývalý tchán z důvodu opatrnosti vyřešil situaci tak, že
požadovaný finanční obnos daroval své dceři (žalované) a ta ho následně půjčila
pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku. Žádná smlouva o tom nebyla sepsána. J. P. nevěděl, kolik smluv o půjčce bylo sepsáno. Uvedl, že všechny peníze od tchána
v celkové výši 8,5 mil. Kč převzal od žalované najednou a následně byly
postupně používány na nákup pohledávek.
Pozdější insolvenční dlužník dlužil
žalované cca 8,5 mil. Kč a tento závazek měl být vyrovnán poskytnutím bytu
žalované. Z protokolu o výpovědi svědkyně M. Č. (dále jen „M. Č.“) insolvenční soud
zjistil, že M. Č. u pozdějšího insolvenčního dlužníka pracovala jako recepční
od roku 1999 a od roku 2001 do listopadu 2009 jako účetní a poté pracovala na
dohodu o provedení práce. Při jejím nástupu byly v účetnictví pozdějšího
insolvenčního dlužníka zaúčtovány „půjčky společnosti jednatele“ J. P.;
nevzpomněla si, kdy byly zaúčtovány ani v jaké výši; vráceny byly J. P., ale
nevěděla v jakých částkách. Vrácení zúčtovávala ona, muselo to tedy být po roce
2001. Vracely se postupně, ne jednorázově, přičemž na detaily si nevzpomněla. Z protokolu o výpovědi svědkyně M. H. (dále jen „M. H.“) zjistil, že M. H. je
dlouholetou přítelkyní žalované a kolegyní z práce, že žalované poskytovala
její rodina finanční pomoc a že žalovaná poskytla M. H. půjčku v době
rekonstrukce chaty. Uvedla, že společně s žalovanou dojela k rodině žalované,
kde otec žalované předal žalované koženou tašku obsahující finanční obnos pro
M. H. neznámé výše s tím, že se mohlo jednat o částku ve výši 10 mil. Kč. Tyto
peníze poskytl otec žalované – dle tvrzení M. H.– do „firmy“ manželů P. Následně se s touto taškou M. H. a žalovaná přemístily domů k žalované. Z peněz
v tašce poskytl J. P. svědkyni finanční obnos ve výši 25 000 Kč. Na přesné
období, kdy k této půjčce došlo, si M. H. nevzpomněla. Přípisem ze dne 22. února 2013 upřesnila svou výpověď a sdělila, že k předání předmětného
finančního obnosu došlo v roce 1998. 12/ Insolvenční soud usnesením ze dne 2. května 2011, č. j. MSPH 59 INS XY,
zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs, a usnesením ze dne
26. července 2011, č. j. MSPH 59 INS XY, ustanovil žalobkyni insolvenční
správkyní. 13/ Nemovitosti byly původně zahrnuty do majetkové podstaty, avšak na základě
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2013, č. j. 59 ICm XY, 102
VSPH XY (MSPH 59 INS XY), ve znění opravného usnesení ze dne 17. července 2014,
č. j. 59 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), byly ze soupisu vyloučeny. 14/ Do insolvenčního řízení se přihlásilo 17 věřitelů s pohledávkami v celkové
výši 24 164 744,65 Kč. Z přihlášek pohledávek bylo zjištěno, že:
- Věřitel Prádelna Šopík s. r. o. (později HB Glass s. r. o.) [dále jen
„věřitel PŠ“] přihlásil pohledávku v celkové výši 51 369 Kč za provedené a
vyfakturované práce v roce 2009. - Věřitel Plzeňský Prazdroj, a. s. (dále jen „věřitel PP“) přihlásil
pohledávku v celkové výši 235 264 Kč ze směnky splatné v roce 2009. - Věřitel Česká průmyslová zdravotní pojišťovna přihlásil pohledávku v
celkové výši 15 336 Kč jako nedoplatek pojistného za období od 1. prosince 1998
do 30. června 2010. - Věřitel Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „věřitel FÚ“)
přihlásil pohledávku v celkové výši 1 456 676,90 Kč podle 194 vykonatelných
výkazů nedoplatků a penále za různé daně od roku 2008 do roku 2011 včetně. - Věřitel R. B. (dále jen „věřitel R.
B.“) přihlásil vykonatelnou
nemovitostmi zajištěnou pohledávku ve výši 558 950 Kč s příslušenstvím splatnou
v roce 2010 vyplývající z mandátní smlouvy ze dne 1. července 2000, dále
pohledávku ve výši 301 250 Kč splatnou „od roku 2004“ jako smluvní pokutu dle
stejné smlouvy a také vykonatelnou pohledávku ve výši 2 850 000 Kč splatnou od
21. července 2010 zajištěnou zástavním právem na (jiných) nemovitostech ve
vlastnictví dlužníka. Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 235 odst. 1, § 237 odst. 1 a § 239
odst. 1, 3 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), a § 588 a § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – uzavřel, že z tvrzení a listinných důkazů
nebylo kvůli rozporům v nich prokázáno, že „žalovaná skutečně a jakým způsobem“
poskytla dlužníku půjčku z vlastních zdrojů v tvrzené celkové výši 8 400 000
Kč, kterou následně měla být uhrazena formou zápočtu kupní cena. Insolvenční soud s ohledem na rozpornost tvrzení žalované a obsahu předložených
listinných důkazů, jejichž pravost žalobkyně zpochybnila, vzhledem k tomu, že
žalovaná neprokázala, dlužníku půjčku v jakékoli výši skutečně poskytla, a s
ohledem na osobní vztah J. P. jakožto jediné osoby tehdy jednající za dlužníka
k žalované, měl za to, že kupní smlouva byla sice uzavřena platně, ale nebylo
prokázáno uhrazení kupní ceny, neboť k němu mělo dojít zápočtem na neexistující
půjčky. Došlo-li vůbec k poskytnutí prostředků dlužníku, poskytl je otec
žalované. Uzavřel tak, že kupní smlouva byla neúčinným právním úkonem, kterým se žalovaná
a tehdejší jednatel dlužníka (J. P.) snažili vyvést majetek dlužníka, který již
byl v té době v úpadku, o čemž svědčily vykonatelné pohledávky (zejména
vykonatelné pohledávky věřitelů R. B., FÚ a PŠ). Kupní cena nebyla uhrazena a
zcela evidentně ani neměla být uhrazena, neboť tvrzené půjčky byly fiktivní. Nemohlo tak dojít k započtení. Závěrem insolvenční soud uvedl, že vzhledem k tomu že § 239 odst. 4
insolvenčního zákona byl s účinností od 1. ledna 2014 doplněn o možnost
společně s rozhodnutím o neúčinnosti právního úkonu stanovit i povinnost vydat
plnění z tohoto neúčinného úkonu do podstaty, připustil možnost rozšíření
žaloby a současně rozhodl o povinnosti vydat plnění z neúčinného úkonu do
majetkové podstaty. Výši plnění stanovil dle znaleckého posudku, který
předložila sama žalovaná. Protože žalovaná měla z této smlouvy prospěch, byla
povinna vydat buď předmět plnění ze smlouvy, nebo jeho hodnotu. K odvolání žalované proti bodům I. až IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí
insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku ve znění, že se určuje, že vůči
věřitelům dlužníka je kupní smlouva o převodu nemovitostí neúčinná, změnil bod
III. výroku tak, že žalovanou zavázal k úhradě nákladů řízení žalobkyně ve výši
18 143 Kč, a bod IV. výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud – cituje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010,
sp. zn.
29 Cdo 4886/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 1,
ročník 2011, pod číslem 10, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince
2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněného pod číslem 106/2016 Sbírky
soudních rozhodní a stanovisek (dále jen „R 106/2016“), které jsou (stejně jako
další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) veřejnosti dostupné i na
webových stránkách Nejvyššího soudu – shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že
kupní smlouva je podle § 240 insolvenčního zákona neúčinným právním úkonem bez
přiměřeného protiplnění (zkracujícím právním úkonem). S odkazem na citovanou judikaturu zdůraznil, že vzhledem k ujednání o úhradě
kupní ceny započtením se dlužníku nedostalo žádného skutečného (reálného)
protiplnění, ze kterého by mohli být věřitelé uspokojeni. O zkracující právní
úkon dlužníka by proto nešlo jen tehdy, kdyby dlužník v době účinnosti kupní
smlouvy měl jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů. K tomu odvolací soud uvedl, že „je sice pravdou, že dlužník měl v době uzavření
sporného právního úkonu další majetek, avšak musel si být vědom toho, že byl z
převážné části předmětem zajištění pro významnou pohledávku jeho věřitele, což
platí zejména o jeho majetku v obci XY zajištěného již na základě smluv o
zřízení zástavního práva ze dne 28. ledna 2009 a ze dne 9. března 2009 (srov. přihlášku pohledávky č. P1), pročež tento majetek nemohl v době účinnosti
sporné kupní smlouvy použít pro úhradu svých splatných závazků. Právě s ohledem
na zajištění dalšího dlužníkova majetku již v době uzavření sporné kupní
smlouvy je dle odvolacího soudu zjevné, že dlužník v rozhodné době nedisponoval
dostatečným majetkem, z něhož by mohl uspokojit všechny splatné pohledávky
svých věřitelů. Převodem sporných nemovitostí tak zkrátil možnost uspokojení
svých věřitelů.“
Zároveň odvolací soud zdůraznil, že ani přes výzvu odvolacího soudu dle § 118a
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
žalovaná neprokázala, že by jí její otec skutečně poskytl finanční prostředky
ve výši 8 400 000 Kč, tedy že těmito prostředky disponovala, ani skutečnost, že
by tuto částku skutečně půjčila dlužníku. Poukázal zejména na vnitřní
rozpornost dohody o narovnání ze dne 4. května 2010 a na zjevný nesoulad mezi
tvrzením, že žalovaná dlužníku půjčila finanční prostředky ze svého výlučného
vlastnictví a skutečností, že tato půjčka byla řešena v rámci vypořádání
společného jmění manželů a její majetkové účasti ve společnosti dlužníka. Odvolací soud měl dále za prokázané, že v době uzavření kupní smlouvy byl
dlužník v úpadku přinejmenším ve formě platební neschopnosti, což se podle
odvolacího soudu podávalo z přihlášených pohledávek věřitelů PŠ, PP, FÚ a R. B. Z nich vyplývalo, že v rozhodné době měl dlužník vůči těmto věřitelům závazky,
jež neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, čímž byly naplněny
podmínky vyvratitelné domněnky platební neschopnosti dle § 3 odst. 2 písm. b/
insolvenčního zákona, kterou žalovaná nevyvrátila.
K tomu doplnil, že
skutečnost, že žalovaná byla manželkou jednatele dlužníka, její vztah k
dlužníku jako osobě blízké bez dalšího nezakládá. Ve vztahu k bodu II. výroku rozsudku insolvenčního soudu odvolací soud uvedl,
že jej shledává nesprávným a nadbytečným. Žalovaná stále v době rozhodnutí
odvolacího soudu vlastnila sporné nemovitosti, její povinnost vydat je do
majetkové podstaty tak vyplývala přímo ze zákona (§ 236 a § 237 insolvenčního
zákona) a do majetkové podstaty náležely již právní mocí rozsudku, jímž byla
určena neúčinnost kupní smlouvy (§ 239 odst. 4 věta první insolvenčního
zákona). Zároveň neměla žalovaná možnost volby. Vlastnila-li plnění z
neúčinného právního úkonu (v projednávané věci nemovitosti) musela je vydat
(jelikož toto plnění náleží do majetkové podstaty). Povinnost vydat peněžitou
náhradu plnění by mohla mít, jen kdyby již toto plnění nevlastnila, což však
nebyl tento případ.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala
žalovaná dovolání, v němž namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na
nesprávném právním posouzení a trpí vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
spolu s rozsudkem insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k
dalšímu řízení. Dovolatelka především namítá – s odkazem na závěry obsažené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněného
pod číslem 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
30/2009“), a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 a v R
106/2016 – že dlužník měl ke dni uzavření kupní smlouvy jiný majetek
postačující k uspokojení věřitelů, kupní smlouva proto nemohla být zkracujícím
právním úkonem. V tomto směru se odvolací soud odchýlil od označené judikatury,
jestliže se dalším majetkem ani výší závazků dlužníka ke dni uzavření kupní
smlouvy nezabýval. Nesprávně tak posoudil kupní smlouvu a okolnosti, za nichž k
převodu došlo. Dovolatelka – citujíc závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2003,
sp. zn. 33 Odo 1009/2002 – odvolacímu soudu vytýká, že nedostatečně zjistil
skutkový stav, když se vůbec nezabýval rozsahem majetku, kterým dlužník ke dni
účinnosti převodu nemovitostí disponoval, a to přesto, že podle dovolatelky jde
o zcela základní otázku pro posouzení neúčinnosti jakéhokoli právního úkonu. Současně má za to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze zjistit, na jaký
skutkový stav odvolací soud aplikoval příslušnou právní normu o neúčinnosti
právního úkonu, neboť se nezabýval nejen výše zmíněným rozsahem majetku, ale
ani tento rozsah v odůvodnění neuvedl (poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, a na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 5287/2014). Má za to, že skutkové
závěry odvolacího soudu jsou neúplné a nemohou sloužit jako řádný podklad pro
aplikaci norem o neúčinnosti právních úkonů dlužníka. Podle dovolatelky dlužník měl k okamžiku účinnosti převodu další majetek;
dovolatelka zejména poukazuje na to, jaký majetek měl dlužník ještě ke dni 14. února 2012 a 11. května 2013. Také uvádí, kolik mohla maximálně činit celková
výše dlužníkových závazků ke stejnému okamžiku (19 189 395,65 Kč). S odvolacím soudem dovolatelka nesouhlasí ani v hodnocení skutečnosti, že další
(jiný) dlužníkův majetek byl předmětem zajištění. Podle jejího mínění jde o
zřejmé pochybení, neboť samotná existence zástavního práva a priori neznamená,
že dlužník nedisponuje dostatečným majetkem k uspokojení svých věřitelů a tedy
že soud nemusí zjišťovat skutečnou hodnotu majetku dlužníka a skutečnou výši
jeho závazků k okamžiku účinnosti odporovatelného právního úkonu. Z logiky věci
je možné, že by po uspokojení pohledávek zajištěného věřitele z aktiv dlužníka,
převažujících nad jeho pasivy, mohli být uspokojeni další věřitelé.
K tomu doplňuje, že „odvolací soud řádně nezjistil a nevymezil skutkový stav,
ze kterého vycházel v napadeném rozhodnutí, a to zejména ve smyslu zjištění,
jaký konkrétní majetek dlužníka byl předmětem zajištění, pro jaké konkrétní
pohledávky o jaké výši a ve prospěch jakého věřitele. Odvolací soud se namísto
řádného zjištění a vymezení skutkového stavu v odůvodnění omezil na vágní
konstatování, že dlužník měl v předmětné době (blíže neurčený) majetek, ale
tento byl z převážné části (co je to převážná část?) předmětem zajištění
(jakých pohledávek?), a proto je zjevné, že dlužník v rozhodné době
nedisponoval dostatečným majetkem.“
Konečně namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud vydal podle dovolatelky
překvapivé rozhodnutí. Poukazujíc na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uvádí, že překvapivé je napadené
rozhodnutí proto, že odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnosti, že na
převážné části majetku dlužníka vázlo ke dni účinnosti odporovatelného právního
úkonu zástavní právo. Touto skutečností se insolvenční soud vůbec nezabýval a
žádný z účastníků ji nikdy netvrdil, díky čemuž se účastníci řízení nemohli k
dané skutečnosti vyjádřit a předložit případné důkazy. Nadto odvolací soud své
závěry opřel o smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 28. ledna 2009 a 9. března 2009, aniž by jimi insolvenční soud či soud odvolací řádně provedly
důkaz. Žalobkyně se ve vyjádření ztotožňuje s napadeným rozhodnutím. Má za to, že
judikaturu Nejvyššího soudu citovanou dovolatelkou k § 42a obč. zák. (R 30/2009
a rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4886/2007) nelze bez dalšího aplikovat na neúčinnost
právního úkonu dle § 235 a § 240 insolvenčního zákona, k čemuž cituje závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2016, pod číslem
101. Žalobkyně míní, že kupní smlouva byla neúčinným právním úkonem dle § 240
insolvenčního zákona. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017
(článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno
před 1. lednem 2014) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť
dovoláním předestřenou otázku výkladu § 240 insolvenčního zákona Nejvyšší soud
dosud v dotčených souvislostech beze zbytku nezodpověděl.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle § 3 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má
a/ více věřitelů a
b/ peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a
c/ tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost") [odstavec
1]. Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže
a/ zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo
b/ je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo
c/ není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek
vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo
d/ nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu
uložil insolvenční soud (odstavec 2). Podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými
dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele
na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Podle § 240 insolvenčního zákona se právním úkonem bez přiměřeného protiplnění
rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo
za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění,
k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez
přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v
době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se
za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby
dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který
dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez
přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před
zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby,
která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením
insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není
a/ plnění uložené právním předpisem,
b/ příležitostný dar v přiměřené výši,
c/ poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo
d/ právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně
předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že
nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která
tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn,
nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by
tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odstavec 4).
Při výkladu § 240 insolvenčního zákona se judikatura Nejvyššího soudu ustálila
na těchto závěrech:
1/ Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s § 111 a § 246
odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle § 235 až § 243 insolvenčního zákona
odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v § 240
až § 242 insolvenčního zákona. Ustanovení § 235 odst. 1 věty první
insolvenčního zákona není samostatnou definicí neúčinného právního úkonu
dlužníka; pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka,
totiž, že jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník „zkracuje“
možnost uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných. Z § 240 až § 242 insolvenčního zákona se pak podává, že právě jejich
prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní
úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“. Ustanovení § 241
insolvenčního zákona se zabývá zvýhodňujícími právními úkony, § 242 pak
neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů. Právní úkony bez přiměřeného
protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona) jsou ve výsledku též zkracujícími
právními úkony [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 60/2014“)]. 2/ Právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně v § 235 až § 243 je právní
úpravou komplexní. Institut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním
řízení institut odporovatelnosti upravený v § 42a obč. zák., z čehož vyplývá,
že úprava obsažená v občanském zákoníku se neprosadí. Skutková podstata
neúčinných právních úkonů dlužníka bez přiměřeného protiplnění dle § 240
insolvenčního zákona je koncipována jinak než skutková podstata
odporovatelnosti dle § 42a obč. zák. K naplnění skutkové podstaty § 240
insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze
zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v
úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku) [srov. rozsudek
Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 17/2013 a R 106/2016]. 3/ V rozsudku ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněném pod
číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2017“),
Nejvyšší soud dovodil, že pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal
poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je
podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník
(§ 240 insolvenčního zákona), je významné především kvantitativní hledisko
[poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech)
a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)].
Současně je ale nutno
přihlédnout k dopadu sporného právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z
hlediska možnosti věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu
dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady
pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro
které dlužník sporný právní úkon učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě
již splatných pohledávek věřitelů), jakož i k dalším okolnostem, za nichž
dlužník dotčený právní úkon učinil. 4/ Podmínky odporovatelnosti ve smyslu § 240 insolvenčního zákona se posuzují
ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému okamžiku se
zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další
dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční
neúčinnost vyslovuje) [srov. R 106/2016; obdobně k výkladu § 241 insolvenčního
zákona viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo
72/2014]. Dlužník „učiní“ právní úkon (kupní smlouvu týkající se nemovitosti) k
okamžiku, kdy nastaly jeho právní účinky (co do změny vlastnického práva), tedy
k okamžiku, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva podle kupní
smlouvy do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015). 5/ Ustanovení § 3 insolvenčního zákona upravuje (mimo jiné) vyvratitelnou
domněnku o tom, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, v případě,
že tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR
17/2009, uveřejněné pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
a ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem
45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“)]. Tato
vyvratitelná domněnka neschopnosti dlužníka plnit své peněžité závazky se
neuplatní jen pro účely rozhodnutí o úpadku (§ 136 a násl. insolvenčního
zákona), nýbrž i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik
případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka. Tak je tomu např. jde-li
o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou porušením povinnosti podat
insolvenční návrh (§ 98 a § 99 insolvenčního zákona) nebo jde-li o neúčinnost
právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 2 insolvenčního
zákona), popř. o neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 odst. 2
insolvenčního zákona); potud srov. i zařazení § 3 insolvenčního zákona (část
první, obecná část, hlava I, základní ustanovení) [srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem
113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 113/2014“)]. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že dlužník
vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst.
2 insolvenčního
zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit
všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely
rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené. Věřitel, jenž svou
pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží
vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení)
řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo
věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích § 1 písm. a/ insolvenčního zákona) slouží
k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů
tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým
úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení
dlužníkových věřitelů. Při zkoumání schopnosti dlužníka hradit pohledávky
věřitelů osvědčené při rozhodování o úpadku dlužníka není podstatné, zda
věřitelé mohou ohledně těchto pohledávek ihned přistoupit k výkonu rozhodnutí
či exekuci (zda již mají exekuční titul), ale to, zda by je mohli bez obtíží
vymoci z dlužníkova majetku výkonem rozhodnutí (exekucí), kdyby exekuční titul
měli. Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k
úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu §
3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani
k výši těchto pohledávek. Takto formulovaný závěr má obecnou platnost i ve
vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení
pohledávek dlužníkových věřitelů. [viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne
1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“), a R 45/2014]
Na základě takto ustaveného judikatorní rámce tak lze shrnout pro poměry
projednávané věci následující. Pro závěr o neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění dle § 240
insolvenčního zákona musí být (ve stručnosti) kumulativně splněny čtyři
podmínky. Dlužník se zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění,
jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož
poskytnutí se zavázal dlužník, právní úkon učinil v době, kdy byl v úpadku nebo
tento právní úkon k úpadku vedl, byl učiněn ve lhůtě jednoho roku (případně tří
let) před zahájením insolvenčního řízení a nevztahuje se na něj žádná z výjimek
dle § 240 odst. 4 insolvenčního zákona. Jak již Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 17/2013, u této
skutkové podstaty se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele. Tamtéž
Nejvyšší soud zdůraznil, že zde nelze bez dalšího aplikovat judikatorní závěry
přijaté při výkladu § 42a obč. zák. (resp. § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění účinném od 1. června 1996, ve spojení s § 42a
obč. zák., na který odkazoval), což zde platí i pro úvahy obsažené v R 30/2009
či v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn.
29 Cdo 4886/2007 ohledně přiměřenosti
protiplnění a relevance existence dalšího majetku dlužníka. Právní úkony bez
přiměřeného protiplnění jsou sice ve svém výsledku také zkracujícími právními
úkony (R 60/2014), ale jejich skutková podstata je jiná a postavená v základě
na objektivních kritériích přiměřenosti protiplnění a úpadku dlužníka. Přesto je však při zkoumání neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného
protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona relevantní obranou námitka existence
dalšího majetku dlužníka postačujícího k uspokojení jeho věřitelů (viz již v
obecné rovině R 106/2016 a R 64/2017), i když z jiných důvodů, a to ve vazbě na
prokazování úpadku dlužníka. Jak je shora vysvětleno v R 113/2014 ve spojení (zejména) se závěry R 45/2014,
je možné, aby se žalovaný ve sporu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce na
vyslovení neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění bránil
tvrzením o tom, že dlužník nebyl v úpadku ve formě platební neschopnosti (§ 3
odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), protože měl k okamžiku vzniku právního úkonu
(viz R 106/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 76/2015) dostatek
majetku. To však za podmínky, že tento majetek byl dlužník schopen využít k
úhradě pohledávek svých věřitelů, které byly více jak 30 dní po lhůtě
splatnosti. Bez této podmínky není obrana použitelná – v tom se liší závěry
přijaté při výkladu § 42a obč. zák. Jinak řečeno, žalovaný se může bránit
důsledkům domněnky platební neschopnosti dlužníka k okamžiku vzniku sporného
právního úkonu obdobně jako dlužník v insolvenčním řízení věřitelskému
insolvenčnímu návrhu. Pro upřesnění je namístě dodat, že existence dalšího majetku dlužníka je
spojena s otázkou úpadku dlužníka v okamžiku, kdy sporný právní úkon učinil (§
240 odst. 2 insolvenčního zákona); nejde o faktor zkoumaný v rámci přiměřenosti
protiplnění (protiplnění je poměřováno § 240 odst. 1 insolvenčního zákona;
srov. i R 64/2017). V tomto se liší úprava § 42a obč. zák. (a související
judikatorní závěry) od úpravy obsažené v § 240 insolvenčního zákona. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní je v takovém případě na žalovaném; ten
musí tvrdit a prokázat, že dlužník měl v rozhodné době majetek využitelný k
úhradě pohledávek věřitelů, jež byly v té době více jak 30 dní po lhůtě
splatnosti; tedy prokázat, že dlužník nebyl v úpadku. Insolvenčního správce
netíží povinnost tvrzení ani povinnost důkazní o neexistenci takového majetku,
neboť domněnku platební neschopnosti musí vyvrátit žalovaný. Insolvenčního
správce tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní jen ohledně domněnky úpadku
ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že sporný civilní proces ovládá zásada projednací, soud sám
tyto skutečnosti nezkoumá. K tomu srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016.
V poměrech projednávané věci se výše uvedené projeví tak, že odvolací soud se
měl řádně zabývat obranou dovolatelky spočívající v tvrzení, že dlužník měl v
době uzavření kupní smlouvy další majetek, z něhož by uspokojil (mohl
uspokojit) pohledávky svých věřitelů, které již byly více jak 30 dní po
splatnosti; tedy obranou, že dlužník v okamžiku vzniku kupní smlouvy nebyl v
úpadku. To platí i tehdy, tvrdí-li dovolatelka skutečnosti, z nichž by takový
úsudek měl vyplynout nepřímo (že před uzavřením kupní smlouvy, ale i v dalších
letech poté, měl dlužník dostačující majetek dovolatelkou zmiňovaný). S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že odvolací soud pouze ve velmi obecné
rovině konstatoval, že „dlužník měl v době uzavření sporného právního úkonu
další majetek, avšak musel si být vědom toho, že byl z převážné části předmětem
zajištění pro významnou pohledávku jeho věřitele“ a odkázal na přihlášku
pohledávky č. P1. Z toho odvolací soud dovodil, že dlužník neměl dostatečný
majetek, ze kterého by mohl uspokojit všechny splatné pohledávky svých věřitelů. Takové posouzení je zjevně nedostatečné. Dovolatelka výstižně poukazuje na to,
že odvolací soud nijak nezkoumal výši zajištěné pohledávky, hodnotu zajištěného
majetku a už vůbec ne skutečnost, že dlužník mohl mít jiný majetek. Obranou
dovolatelky spočívající v tvrzeních, že dlužník měl dostatečný majetek, se v
tomto směru řádně nezabýval a dovolatelku nepoučil, že důkazní břemeno k
prokázání těchto skutečností tíží ji. Z těchto důvodů zůstalo právní posouzení
věci odvolacím soudem neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat obranou žalované založenou na
tvrzení o existenci majetku dlužníka, přičemž otázku, zda dlužník měl dostatek
majetku využitelného k úhradě splatných pohledávek svých věřitelů, bude zkoumat
s přihlédnutím k závěrům plynoucím z R 113/2014 ve spojení s R 83/2012 a R
45/2014, jakož i z rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 86/2016;
dovolatelku též poučí, že povinnost tvrzení i důkazní povinnost ohledně této
obrany tíží ji a v případě nutnosti ji i poučí v souladu s § 118a o. s. ř. a
vezme v potaz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněného pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Nejvyšší soud dále poznamenává, že žalobkyně v průběhu řízení rozšířila žalobu
o výrok, jímž bude žalovaná zavázána „vydat“ nemovitosti do majetkové podstaty
dlužníka nebo poskytnout rovnocennou finanční náhradu ve výši 7 813 550 Kč. Insolvenční soud usnesením ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 59 ICm XY,
připustil „rozšíření žaloby o výrok na vydání předmětu sporného právního
jednání do majetkové podstaty“ a v rozsudku ze dne 24. listopadu 2014 následně
dovolatelku zavázal v bodu II.
výroku k povinnosti „vydat“ nemovitosti
žalobkyni ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku do majetkové podstaty
dlužníka, nebo ve stejné lhůtě žalobkyni zaplatit částku ve výši 7 813 550 Kč. Přestože odvolací soud tuto část výroku rozsudku shledal nesprávnou
(nadbytečnou), učinil to, že ji spolu s bodem I. výroku „potvrdil“ tak („ve
znění“), že ve skutečnosti potvrdil jen bod I. výroku a o žalobním požadavku
uvedeném v bodu II. výroku rozsudku insolvenčního soudu nijak nerozhodl. Takový
postup však není správný. Soud nemůže (ať už z jakýchkoli důvodů) ponechat
nerozhodnutou část podané žaloby. V odvolacím řízení proto není přípustné, aby
odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu (soudu prvního stupně), který se s
dotčenou částí žalobního žádání vypořádal, změnil tak, že tato část žaloby
zůstane nerozhodnuta. Jinými slovy řečeno, při novém rozhodnutí ve věci
odvolací soud neopomene výslovně rozhodnout i o bodu II. výroku rozsudku
insolvenčního soudu. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
V novém rozhodnutí odvolacího soudu bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu