MSPH 96 INS
7558/2010
96 ICm 3063/2011
29 ICdo 76/2015-128
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Mgr. Jana Zachariáše, se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, PSČ 120 00,
jako insolvenčního správce dlužníka Realitní a investiční společnost s. r. o.,
proti žalovanému GRANELA Group, s. r. o., se sídlem v Praze 10 - Hostivaři,
Chudenická 1059/30, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 27254950,
zastoupenému Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Náchodská
760/67, PSČ 193 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 96 ICm 3063/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Realitní
a investiční společnost s. r. o., se sídlem v Praze 9 - Horních Počernicích, Ve
Žlíbku 1878/35, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 27202429, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 7558/2010, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2015, č. j.
96 ICm 3063/2011, 102 VSPH 35/2014-91 (MSPH 96 INS 7558/2010), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
[1] Rozsudkem ze dne 17. října 2013, č. j. 96 ICm 3063/2011-66, rozhodl
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) o žalobě Mgr. Jana
Zachariáše, jako insolvenčního správce dlužníka Realitní a investiční
společnost s. r. o., směřující proti žalovanému GRANELA Group, s. r. o., tak,
že:
1/ Určil, že kupní smlouva ze dne 16. června 2010 uzavřená mezi dlužníkem a
žalovaným (dále též jen „kupní smlouva“), kterou dlužník převedl do vlastnictví
žalovaného pozemek parc. č. XY o výměře 1069 m2, orná půda, zapsaný v
katastrálním území XY, pro obec XY na listu vlastnictví číslo XY (dříve číslo
XY), vedeném u Katastrálního úřadu pro XY (dále jen „nemovitost“), je právně
neúčinná (bod I. výroku). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). [2] Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
zejména z toho, že:
1/ Žalovaný (jako zhotovitel) uzavřel s dlužníkem (jako objednatelem) dne 1. října 2008 smlouvu o dílo (dále jen „smlouva o dílo“), jejímž předmětem byla
dostavba označeného rodinného domu. Objednatel se zavázal uhradit zhotoviteli
na cenu díla předem částku 250.000 Kč, s tím, že vystavované dílčí faktury
budou vždy „započítány na závazek za objednatelem“ a poslední tři položky
rozpočtu budou uhrazeny a vyfakturovány současně s konečným vyúčtováním po
řádném dokončení díla. 2/ Dlužník (jako budoucí prodávající) uzavřel se žalovaným (jako budoucím
kupujícím) dne 3. dubna 2009 smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy (dále jen
„smlouva o smlouvě budoucí“), podle které se dlužník zavázal, že žalovanému
prodá spornou nemovitost za dohodnutou kupní cenu ve výši 3.741.500 Kč, s tím,
že 200.000 Kč bude uhrazeno před podpisem kupní smlouvy v hotovosti a zbývající
část uhradí dlužník zápočtem proti pohledávce žalovaného ze smlouvy o dílo. Kupní smlouva měla být uzavřena do 10 dnů po složení částky 200.000 Kč a po
zápočtu kupní ceny. 3/ Podle předávacích protokolů ze dne 15. srpna 2009 dlužník převzal dílo dle
smlouvy o dílo. 4/ Dne 22. října 2009 odstoupil žalovaný od smlouvy o smlouvě budoucí pro
nesplnění povinnosti specifikované v jejím článku 4 (nebyla odstraněna práva
třetích osob váznoucí na sporné nemovitosti). 5/ Dne 6. listopadu 2009 odstoupil žalovaný od smlouvy o dílo pro neuhrazení
části ceny díla ve výši 3.541.500 Kč (po předchozí výzvě k zaplacení ze dne 23. října 2009). 6/ Žalobou podanou 23. prosince 2009 se žalovaný domáhal po dlužníku ve věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 246/2009 zaplacení ceny díla
ve výši 3.741.500 Kč a smluvní pokuty (za neuhrazení ceny díla) ve výši 1
milión Kč. 7/ Dlužník (jako prodávající) uzavřel se žalovaným (jako kupujícím) dne 16. června 2010 kupní smlouvu, kterou žalovanému prodal spornou nemovitost za
dohodnutou kupní cenu ve výši 3.741.500 Kč, uhrazenou před podpisem kupní
smlouvy tak, že 200.000 Kč bylo uhrazeno v hotovosti a zbývající částka
zápočtem proti pohledávce žalovaného ze smlouvy o dílo.
Dále bylo ujednáno, že
návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí
bude odevzdán na katastr nemovitostí do 5 dnů poté, co bude splněn článek IV. odst. 2 kupní smlouvy (o tom, že sporná nemovitost nebude zatížena žádnými
zástavními právy, že bude vymazáno předběžné opatření apod.). 8/ V kupní smlouvě sjednaná kupní cena je přiměřená. 9/ Podle smlouvy o advokátní úschově ze dne 16. června 2010 měl dlužník
povinnost zajistit výmaz omezení vlastnického práva ke sporné nemovitosti, s
tím, že návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru
nemovitostí bude podán do 5 dnů poté, co bude splněn článek IV. odst. 2 kupní
smlouvy. 10/ Návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru
nemovitostí byl podán dne 20. července 2010. 11/ Insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka dne 3. prosince 2010. [3] Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům. [4] Dlužník porušil omezení nakládání s majetkovou podstatu plynoucí z
ustanovení § 111 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona). Smyslem ustanovení § 111 insolvenčního zákona je
zamezit dlužníkovi nakládat s jeho majetkem po zahájení insolvenčního řízení
takovým způsobem, který by vedl zejména ke snížení uspokojení věřitelů. Ustanovení § 111 insolvenčního zákona je závazné i pro osoby s dlužníkem
obchodující. [5] Neúčinnost dle ustanovení § 111 insolvenčního zákona představuje speciální
ustanovení k obecné úpravě neúčinnosti právních úkonů obsažené v § 235 až § 243
insolvenčního zákona. Představuje zvláštní skutkovou podstatu, pro jejíž
zjištění není třeba, aby byly naplněny podmínky některé ze specifických
skutkových podstat neúčinnosti upravených v § 240, § 241 a § 242 insolvenčního
zákona. Plně postačuje, že byl naplněn základní předpoklad neúčinnosti, a to,
že jde o právní úkon dlužníka, kterým došlo ke zkrácení možnosti uspokojení
věřitelů, nebo zvýhodnění některého věřitele na úkor jiných. [6] Z uvedených ustanovení lze dovodit, že insolvenční zákon rozlišuje mezi
neúčinností právních úkonů na základě odporovatelnosti a neúčinností právních
úkonů ze zákona. Tyto formy neúčinnosti se liší tím, že neúčinnost na základě
odporovatelnosti se zakládá soudním rozhodnutím, které má konstitutivní povahu,
kdežto neúčinnost na základě zákona se zjišťuje, deklaruje. Při neúčinnosti na
základě odporovatelnosti lze příslušný majetek zahrnout do majetkové podstaty
dlužníka (vzhledem ke konstitutivní povaze tohoto rozhodnutí) až po právní moci
rozhodnutí o neúčinnosti (ustanovení § 235 odst. 2 insolvenčního zákona),
kdežto plnění z právních úkonů neúčinných ze zákona zahrne správce do soupisu
majetkové podstaty bez dalšího, s tím, že se soupisu lze bránit jen vylučovací
žalobou. [7] Vlastnické právo k nemovitostem, které podléhají evidenci v katastru
nemovitostí, se nabývá zápisem tohoto vlastnického práva do katastru
nemovitostí ve formě vkladu (konstitutivní zápis), a to ke dni, ke kterému byl
příslušnému katastrálnímu úřadu doručen návrh na provedení zápisu ve formě
vkladu do katastru nemovitostí.
Účastníci smlouvy ani nemohou sjednat vznik
věcněprávních účinků kupní smlouvy odlišně od této kogentní právní úpravy. Je
však nezbytné odlišovat účinky obligační od účinků věcněprávních. Účinky
obligační mají za následek povinnost prodávajícího umožnit kupujícímu nabýt
vlastnické právo k příslušné nemovitosti. Současně se vznikem této povinnosti
prodávajícímu vzniká kupujícímu povinnost zaplatit kupní cenu za podmínek
stanovených smlouvou. [8] Uzavřením kupní smlouvy nevzniká vlastnické právo (vzniká pouze obligační
nárok). Návrh na vklad do katastru nemovitostí může (i vůbec nemusí) být podán
kdykoliv. V projednávaném případě jde (co do obligačních účinků) o neúčinnost
na základě odporovatelnosti. Co do věcněprávních účinků (nabytí vlastnického
práva) jde o neúčinnost ze zákona. Kontraktaci završil podpis stran, čímž
vznikla smlouva s obligačními účinky. Vlastnické právo (pak) vzniklo vkladem do
katastru nemovitostí, čímž smlouva nabyla též věcněprávních účinků. To se ovšem
stalo až po zahájení insolvenčního řízení. [9] Odstoupení od smlouvy je jedním ze způsobů zániku obchodněprávních závazků. Při odstoupení smlouva zaniká v okamžiku, kdy právní úkon strany oprávněné
odstoupit od smlouvy je doručen druhé smluvní straně. Účinky odstoupení od
smlouvy tak nastávají ex nunc. Účastníci smluvního vztahu okamžikem odstoupení
již nejsou smluvně zavázáni ani pro smlouvy minulé, ani pro smlouvy budoucí. Ačkoli nebylo zjištěno, kdy přesně se odstoupení od smlouvy o budoucí kupní
smlouvě a od smlouvy o dílo dostalo do dispozice dlužníka, to, že k odstoupení
došlo, sporné není. [10] Je logické, že se žalovaný snažil zvrátit pro něj nepříznivou situaci pro
obě strany akceptovatelnou dohodou, kterou by pohledávka za dlužníkem ve větší
míře zanikla. Jak sám uvedl, dlužník měl nedostatek finančních prostředků po
dobu několika let, konečně to byl i důvod odstoupení od obou smluv. Žalobce
sice uvedl, že dílo mělo vady a nedodělky, avšak blíže je nespecifikoval. Prohlášení konkursu na majetek jednoho z prodávajících samo o sobě nemá vliv na
platnost sjednané kupní smlouvy ani na její obligační účinky. Nedošlo-li po
prohlášení konkursu k odstoupení od kupní smlouvy nebo nezanikla-li tato
smlouva po prohlášení konkursu jiným způsobem a nejde-li současně o právní úkon
neúčinný, stíhá správce i nadále závazek převést vlastnické právo k předmětu
koupě na kupujícího. Za výše uvedeného předpokladu měl tudíž insolvenční
správce na místě dlužníka smlouvu posoudit a kdyby ji shledal řádnou, podat
návrh na vklad do katastru nemovitostí a založit tak její věcněprávní účinky. Dlužník ovšem jednal místo insolvenčního správce, kterému nedal právo
rozhodnout o dalším postupu.
[11] Dlužník již delší dobu bojoval s nedostatkem financí, takže lze shrnout,
že v době uzavření kupní smlouvy již byl v úpadku. Neúčinný úkon nemusí být
činěn úmyslně, postačuje nedbalostní jednání. Zbývá tudíž vyřešit otázku, zda
vzhledem k obligačním účinkům jde o běžnou obchodní činnost, respektive o
uzavření kupní smlouvy za podmínek obvyklých v obchodním styku (§ 241 odst. 5
písm. b/ insolvenčního zákona). V situaci, kdy na dlužníka nebyl podán
insolvenční návrh spíše pro liknavost jeho statutárních orgánů než pro to, že
by nebyl v úpadku, nelze považovat za běžnou obchodní činnost uzavření kupní
smlouvy, kterou se dlužník zbaví podstatné části svého majetku, byť tím byl z
větší části (nikoli zcela) zlikvidován dluh jednoho z jeho věřitelů.
[12] Podklad pro závěr, že dlužník se již dlouho potýkal s nepříznivou situací,
vyplývá i z přihlášených pohledávek a data jejich splatnosti, nebo z žalovaným
podané žaloby pro neuhrazení ceny díla. Přes odstoupení od smlouvy o dílo na ni
byla zápočtem uhrazena částka 3.541.500 Kč. Zvýhodňující právní úkon spočívá v
tom, že žalovanému se dostalo téměř plného uspokojení v době, kdy dlužník již
byl v úpadku.
[13] Zjištění dlužníkova úpadku, jak jej předpokládá zákon, je pro věřitele
obvykle poměrně složité. Navíc je pochopitelné, že věřitel se snaží s dlužníkem
domluvit tak, aby v první řadě vyřešil především svou situaci. V dané věci lze
však při určité míře obchodní pečlivosti a zkušenosti dovodit úpadkovou situaci
dlužníka poměrně snadno, a to z dlouholeté obchodní spolupráce (věřitel měl již
před časem zkušenost s nevalnou finanční situací, pro kterou dlužník nebyl
schopen dodržet smluvní ujednání a věřiteli nezbylo než proto vypovědět
smlouvy). V době uzavření kupní smlouvy byla uzavřena i smlouva o advokátní
úschově, jejímž účastníkem byl i žalovaný. Dlužník se zbavoval svého majetku,
aby se pokusil narovnat vztahy hned s několika věřiteli, u závazků po
splatnosti.
[14] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2015,
č. j. 96 ICm 3063/2011, 102 VSPH 35/2014-91 (MSPH 96 INS 7558/2010):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
2/ Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý
výrok).
[15] Odvolací soud vyšel ve skutkové rovině po doplnění dokazování dále z toho,
že:
1/ Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „finanční úřad“) přihlásil
dne 10. prosince 2010 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka
vykonatelné pohledávky v celkové výši 136.586 Kč z titulu daně z převodu
nemovitostí splatné od 31. července 2009.
2/ Společnost Stavokomplet spol. s r. o. (dále jen „společnost S“) přihlásila
dne 28. prosince 2010 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka
pohledávky v celkové výši 4.104.685,40 Kč z titulu ceny díla a příslušenství,
jejichž splatnost (co do části jistiny ve výši 3.454.992,40 Kč) nastala v době
od 30. června 2008 do 21. ledna 2009.
3/ Při přezkumném jednání, jež se konalo dne 18. ledna 2011, byly zjištěny jak
pohledávky finančního úřadu, tak pohledávky společnosti S.
Odvolací soud dospěl po přezkoumání rozhodnutí insolvenčního soudu a po
doplnění dokazování k následujícím závěrům:
[16] Dlužník měl ke dni podpisu kupní smlouvy (k 16. červnu 2010) nejméně dva
věřitele, vůči nimž měl neuhrazené závazky splatné od 31. července 2009,
respektive od 30. června 2008, tedy déle než 30 dnů, respektive 3 měsíce, po
splatnosti.
[17] Žalobce při jednání dne 10. října 2013 uvedl, že v majetkové podstatě
dlužníka je zapsán pouze pozemek v hodnotě cca 2.700.000 Kč a drobné,
pravděpodobně neprodejné, nemovitosti (přístupové cesty apod.). Suma zjištěných
pohledávek za dlužníkem přitom převyšuje 7.770.000 Kč.
[18] V rozsudku uveřejněném pod číslem 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek [jde o rozsudek ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007
(dále jen „R 30/2009“)] Nejvyšší soud vysvětlil [pro poměry odpůrčí žaloby dle
ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“)], že pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva
nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen
obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka
jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se
dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně
přiměřená (rovnocenná) náhrada.
[19] K závěru obsaženému v R 30/2009 se Nejvyšší soud přihlásil [v poměrech
odpůrčí žaloby dle ustanovení § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále též jen „ZKV“)] v rozsudku ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29
Cdo 4886/2007 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1,
ročník 2011, pod číslem 10). Tam dovodil, že uzavřel-li dlužník, který nemá
jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, s kupujícím dohodu o
započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího poté, co jako prodávající se
svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji movitých věcí, byla kupní
smlouva ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. právním úkonem zkracujícím
dlužníkovy věřitele, neboť v době účinnosti kupní smlouvy se dlužníku za
prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by
mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky.
[20] A konečně, v usnesení ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1809/2007,
Nejvyšší soud v situaci, kdy úpadce kupní smlouvou pozbyl vlastnického práva k
nemovitostem, aniž by se mu dostalo „protiplnění“ využitelného k dosažení účelu
konkursu, dovodil, že závěr o neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení § 15
odst. 1 písm. c/ ZKV lze založit i na jeho „důsledcích“ pro majetkové poměry
úpadce (ve vazbě na rozsah uspokojení pohledávek konkursních věřitelů).
[21] Výše uvedené judikatorní závěry aplikoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne
29. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 1089/2011, i v situaci, kdy v důsledku započtení
kupní ceny na pohledávky, zamýšleného v rozsahu cca 2/3 kupní ceny již při
uzavření kupní smlouvy, se úpadci za prodané nemovitosti nedostalo žádného
skutečného (reálného) protiplnění (z něhož by mohli jeho konkursní věřitelé
uspokojit své pohledávky).
[22] Popsané judikatorní závěry se přitom plně uplatní i pro úpravu obsaženou v
ustanovení § 240 insolvenčního zákona, které je obdobou ustanovení § 15 odst. 1
písm. c/ ZKV.
[23] Pro rozhodnutí o odvolání je tudíž podstatné, že dlužník necelý měsíc před
zahájením insolvenčního řízení převedl na základě kupní smlouvy vlastnické
právo k pozemku na žalovanou, přičemž již při uzavření smlouvy sjednal, že část
kupní ceny (3.541.500 Kč z 3.741.500 Kč) „je považována za zaplacenou“ zápočtem
oproti pohledávce žalovaného za dlužníkem ze smlouvy o dílo ze dne 1. října
2008 z titulu nedoplatku ceny díla. Dlužníku se tak za prodanou nemovitost
nedostalo (kromě částky 200.000 Kč) žádného skutečného (reálného) protiplnění,
z něhož by mohli jeho věřitelé uspokojit své pohledávky, a to za stavu, kdy
jeho ostatní majetek nebude postačovat k úplnému uspokojení pohledávek
přihlášených věřitelů.
[24] Ke dni uzavření kupní smlouvy přitom dlužník byl v úpadku ve formě
insolvence dle ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona,
neboť měl nejméně dva věřitele, jimž neplnil splatné závazky po dobu delší než
3 měsíce. Předpoklady pro závěr o neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného
protiplnění dle ustanovení § 240 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona tak jsou u
kupní smlouvy naplněny.
[25] Pro posouzení neúčinnosti kupní smlouvy přitom není rozhodné, zda v
důsledku toho, že žalovaný 6. listopadu 2009 odstoupil od smlouvy o dílo,
zanikl jeho nárok na zaplacení ceny díla dle ustanovení § 351 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když dlužníku se tak
jako tak nedostalo žádného reálného plnění.
[26] Námitka žalovaného, že v době uzavření kupní smlouvy nemohl vědět o
dalších věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách, rovněž neobstojí, neboť
ustanovení § 240 insolvenčního zákona vychází z objektivního stavu úpadku
dlužníka v době provedení posuzovaného úkonu (eventuálně na tom, že tento úkon
k jeho úpadku vedl), nikoli na subjektivní vědomosti osoby, v jejíž prospěch
byl úkon učiněn, o tomto stavu.
[27] Aplikace ustanovení § 240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona nepřichází
v dané věci v úvahu již proto, že dlužník v situaci, kdy smluvil, že se mu za
pozemek v ceně 3.741.500 Kč dostane reálné plnění toliko ve výši 200.000 Kč,
nemohl důvodně předpokládat, že z tohoto úkonu bude mít přiměřený prospěch.
[28] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále zčásti na
vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a
zčásti na vyřešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [29] Dovolatel dovozuje, že soudy dospěly ke stejnému závěru z odlišných
důvodů, k čemuž argumentuje následovně:
[30] Dovolatel poukazuje na časový sled událostí [1/ dne 16. června 2010
uzavření kupní smlouvy složené do advokátní úschovy, 2/ dne 7. července 2010
zahájení insolvenčního řízení, 3/ dne 20. července 2010 podání návrhu na vklad
advokátní kanceláří (bez součinnosti smluvních stran), 4/ dne 3. prosince 2010
prohlášení konkursu na majetek dlužníka]. Nebylo (tedy) možné, aby dlužník
poskytl insolvenčnímu správci šanci posoudit kupní smlouvu co do neúčinnosti. Nicméně dovolatel není odpovědný ani za nečinnost dlužníka. [31] O tom, že dlužník měl k datu podpisu kupní smlouvy již minimálně dva
věřitele, s neuhrazenými závazky splatnými od 31. července 2009, respektive od
30. června 2008 (tedy déle než 30 dnů, respektive 3 měsíce po splatnosti), se
dovolatel dozvěděl až několik měsíců po vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí. Vědět o tom ani nemohl, když zjištění dlužníkovy insolvence, jak
ji předpokládá zákon, je pro věřitele velmi obtížné (insolvenční soud k tomuto
závěru dospěl až dne 3. prosince 2010, tedy cca půl roku po uzavření kupní
smlouvy). [32] K tvrzení insolvenčního správce, že podle přihlášených pohledávek má
dlužník závazky (dluhy) ve výši cca 7.700.000 Kč, dovolatel uvádí, že ke dni
podpisu kupní smlouvy dlužník vlastnil 3 pozemky v k. ú. XY, každý v hodnotě
minimálně 3.100.000 Kč. Měl tedy majetek v hodnotě výrazně přesahující závazky
(dluhy), o kterých dovolatel ani nemohl vědět. Z obchodního vztahu bylo
dovolateli známo, že dlužník má jisté platební problémy, nicméně prodejem oněch
pozemků mohl své závazky kdykoli jednoduše uhradit. Skutečnost, že si dlužník
počínal nezodpovědně, nemůže jít k tíži žalovaného. [33] Kupní smlouva nebyla právním úkonem zkracujícím dlužníkovy věřitele. Nešlo
o převod práva z majetku dlužníka na jiné osoby bezplatně nebo za nápadně
nevýhodných podmínek (což potvrdil při jednání před insolvenčním soudem i
žalobce, konstatuje, že protiplnění bylo řádně poskytnuto). [34] Dovolatel dále rekapituluje skutkový stav věci (článek VII. dovolání),
uváděje, že jediným podnikatelským záměrem dlužníka byl prodej pozemků v k. ú. XY (na které měl dlužník podle informací dovolatele již konkrétní zájemce).
Následně (opět výlučně ve skutkové rovině) popisuje, že podal návrh na nařízení
předběžného opatření a žalobu o zaplacení ceny díla a smluvní pokuty, což
vyústilo v uzavření kupní smlouvy v rámci mimosoudního narovnání sporu. V
žádném případě tedy nešlo (dle dovolatele) o právní úkon bez přiměřeného
protiplnění, což žalobce výslovně uznal při jednání před insolvenčním soudem. Nešlo (ani) o zvýhodnění jednoho věřitele na úkor věřitelů jiných, neboť
pohledávky dovolatele vůči dlužníku se staly splatnými již v srpnu respektive v
září roku 2009. [35] O podání insolvenčního návrhu nemohl být informován žádný z účastníků
kupní smlouvy (podala jej třetí osoba nezávisle na jejich vůli a vědomí). [36] Dovolatel posléze opakuje, že nemohl mít žádné povědomí o tom, zda dlužník
byl v době podpisu kupní smlouvy v úpadku, jelikož dlužník měl ještě jiné
nemovitosti (v době uzavírání kupní smlouvy vlastnil dlužník pozemky v hodnotě
přesahující 10 miliónů Kč). Dovolatel jednal v dobré víře a zásadně nesouhlasí
se závěry obou soudů, že v případě určité míry obchodní pečlivosti a zkušenosti
mohl poměrně snadno dovodit dlužníkův úpadek. Dlužník sice neměl finanční
prostředky v hotovosti, vlastnil ale aktiva v nemovitostech a započtení oproti
převodu vlastnických práv k nemovitostem bylo zřejmě jediným možným
východiskem, jak narovnat vzájemné vztahy dovolatele s dlužníkem, včetně jiných
věřitelů. [37] Dovolatel nemohl nikterak ovlivnit den podání návrhu na vklad vlastnického
práva do katastru nemovitostí (to bylo odvislé od vůle advokátky realizující
advokátní úschovu). Vlastní podpis kupní smlouvy nemohl být v žádném případě
ani zvýhodňujícím právním úkonem, neboť nebyl učiněn v době dlužníkova úpadku,
ani k němu nevedl. Dlužník rovněž obdržel přiměřené protiplnění, takže nemohlo
jít ani o jednání směřující ke zmenšení jeho majetku. [38] Ve vazbě na ustanovení § 111 insolvenčního zákona pak dovolatel poukazuje
na to, že k podpisu kupní smlouvy došlo 21 dnů před podáním insolvenčního
návrhu. [39] Žalobce ve vyjádření nemá dovolání za přípustné a napadené rozhodnutí má
jinak za správné. [40] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění
účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II,
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení o odpůrčí žalobě
bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího
soudu]. [41] Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237, když pro ně
neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s.
ř., a v
posouzení, zda byly splněny předpoklady aplikace § 240 insolvenčního zákona,
jde o věc (v souvislostech dále rozebraných) dovolacím soudem beze zbytku
nezodpovězenou. [42] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem. [43] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. [44] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl
být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. [45] Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině výkladu § 240 insolvenčního
zákona, přičemž pro jeho další úvahy je rozhodné následující znění tohoto
ustanovení:
§ 240
Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění
(1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se
dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá
cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal
dlužník. (2) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon,
který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k
dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění
učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem
koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v
posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby
dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1
roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. (4) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není
a/ plnění uložené právním předpisem,
b/ příležitostný dar v přiměřené výši,
c/ poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo
d/ právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně
předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že
nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která
tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn,
nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by
tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka. [46] V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení insolvenčního
zákona již v době zahájení insolvenčního řízení (7. července 2010) a později
nedoznalo změn.
[47] Pro věc relevantní judikatura Nejvyššího soudu k výkladu neúčinných
právních úkonů dlužníka ve smyslu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního
zákona je ustálena v následujících závěrech:
1/ Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanoveními §
111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení § 235 až § 243
insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou
taxativně vypočteny v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona [
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011,
uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 60/2014“)]. 2/ Podmínky odporovatelnosti ve smyslu § 240 insolvenčního zákona se posuzují
ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému okamžiku se
zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další
dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční
neúčinnost vyslovuje) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „R 106/2016“)]. 3/ Pro posouzení, zda dlužník „učinil“ zvýhodňující právní úkon ve lhůtě
vymezené ustanovením § 241 odst. 4 insolvenčního zákona (3 roky před zahájením
insolvenčního řízení, šlo-li o zvýhodňující právní úkon ve prospěch osoby
dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo 1 rok před
zahájením insolvenčního řízení, šlo-li o zvýhodňující právní úkon ve prospěch
jiné osoby), je rozhodující okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti
(kdy nastaly jeho právní účinky), tedy okamžik, kdy projev vůle dlužníka
skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zvýhodnění některého z jeho
věřitelů (tím, že se mu dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení,
než jaké by mu jinak náleželo v konkursu) [srov. § 241 odst. 1 insolvenčního
zákona]; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo
13/2015. 4/ K naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení §
240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale
pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu
v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku) [rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2016, pod číslem 101]. 5/ Pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně
nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena
plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 insolvenčního zákona), je
významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou
sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující
konkrétní částku)].
Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného
právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jimž k
datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za
dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka
tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporný právní úkon
učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek
věřitelů), jakož i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotčený právní úkon
učinil [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo
307/2014, uveřejněný pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 64/2017“)]. 6/ Vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním
zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání) je nezbytné
judikaturní závěry při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v
konkursním právu pro poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v
insolvenčním zákoně započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi
insolvenčního řízení) připouští. Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení
nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno
i v průběhu insolvenčního řízení. Na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat
jen tehdy, je-li neúčinný právní úkon, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel
dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015). 7/ Má-li určitá osoba dostát požadavku náležité pečlivosti ve smyslu § 241
odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, je povinna vyvinout ke zjištění
rozhodných skutečností takové úsilí, které by v obdobné situaci vyvinula jiná
rozumně pečlivá osoba. Je-li však nadána odbornými znalostmi, schopnostmi či
dovednostmi, lze z požadavku náležité péče dovodit, že je povinností takové
osoby své znalosti, schopnosti či dovednosti (v rámci svých možností) využít
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, sen. zn. 29 ICdo 82/2015). [48] Na výše ustaveném judikatorním základě pak Nejvyšší soud činí k
dovolatelem otevřeným právním otázkám pro poměry dané věci tyto závěry:
[49] I. K přiměřenosti protiplnění. Dovolatel argumentuje tím, že i žalobce při jednání před insolvenčním soudem
uznal, že nešlo o právní úkon „bez přiměřeného protiplnění“. V tomto ohledu
však dovolatel nesprávně zaměňuje zjištění, že „v kupní smlouvě sjednaná kupní
cena je přiměřená“, z nějž vyšel insolvenční soud (srov. reprodukci v odstavci
[2] bodu 8/) s posouzením, zda dlužník sjednané protiplnění také reálně
obdržel. Odvolací soud v daných souvislostech správně vystihl, že pro závěr, že
se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty
na jiného nesnížil (tedy, že dlužník za tento majetek obdržel „přiměřené
protiplnění“) není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání
a že o tzv.
ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za
převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně)
dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Závěry, jež Nejvyšší soud k této otázce přijal především v R 30/2009 (při
výkladu § 42a obč. zák.) a v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 (při výkladu §
42a obč. zák. ve spojení s § 16 ZKV) jsou uplatnitelné i při výkladu § 240
insolvenčního zákona. [50] Posun, který pro insolvenční praxi znamená opuštění obecného zákazu
započtení na majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka [jenž platil v
konkursních poměrech na základě ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV (ve znění
účinném do 31. prosince 2007)], a který se v insolvenčním zákoně prosazuje
především prostřednictvím ustanovení § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona,
lze demonstrovat na případu, který Nejvyšší soud řešil v rámci výše citovaného
rozsudku sen. zn. 29 ICdo 12/2015 [v oné věci neměl Nejvyšší soud za neúčinnou
ve smyslu § 240 insolvenčního zákona dohodu o narovnání, v jejímž rámci si
strany své vzájemné „sporné“ nároky (pohledávky) započetly]. [51] Jestliže ovšem dlužník, který nemá další majetek postačující k uspokojení
svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní
smlouvu o prodeji nemovitosti, jejíž součástí od počátku byla dohoda o
započtení dříve splatných pohledávek věřitele na pohledávku dlužníka z titulu
kupní ceny, takže dlužník reálně obdržel (z kupní ceny ve výši 3.741.500 Kč)
jen 200.000 Kč (5,35 %), pak byla taková kupní smlouva ve smyslu ustanovení §
240 insolvenčního zákona vzorovým příkladem právního úkonu dlužníka „bez
přiměřeného protiplnění“. Celá transakce totiž tímto způsobem směřovala jen k
vytvoření pohledávky (dlužníka proti věřiteli), na kterou si věřitel mohl
započíst své (starší) pohledávky vůči dlužníku, čímž by se dlužníku za
nemovitost převedenou na věřitele přiměřeného protiplnění (zužitkovatelného k
uspokojení dalších věřitelů dlužníka) „reálně“ nedostalo; srov. k tomu opět i R
64/2017. S přihlédnutím ke způsobu, jakým byla kupní smlouva koncipována co do
zápočtu podstatné části kupní ceny [a který odpovídal záměru stran dříve (3. dubna 2009) projevenému ve smlouvě o smlouvě budoucí (od níž ale dovolatel
odstoupil 6. listopadu 2009)], dlužník zjevně ani nemohl očekávat, že „reálně“
obdrží na poskytnuté plnění takové protiplnění, jehož obvyklá cena „není“
podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník
(§ 240 odst. 1 insolvenčního zákona“)]; srov. dále ustanovení § 241 odst. 4
písm. d/ insolvenčního zákona. [52] Ostatně, při výkladu ustanovení § 241 odst. 4 písm. d/ insolvenčního
zákona se v rovině zkoumání „náležité pečlivosti“ osoby, v jejíž prospěch byl
úkon učiněn, prosadí závěry, jež Nejvyšší soud formuloval ke stejnému pojmu u §
241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona ve výše citovaném rozsudku sen. zn. 29 ICdo 82/2015.
I z toho, co se na dané téma uvádí v dovolání, je zjevné, že
dovolatel u vědomí, že „dlužník má jisté platební problémy“, žádné úsilí za
účelem zjištění, zda dlužník není v úpadku nebo zda předmětný právní úkon
nepovede k dlužníkovu úpadku, ani nevyvinul. [53] II. K úpadku dlužníka v době, kdy učinil právní úkon. Odvolací soud vyšel z toho, že v době, kdy dlužník učinil předmětný právní
úkon, byl v úpadku ve formě platební neschopnosti. Dovolatel však proti závěru
o úpadku dlužníka nabízí jen obranu poměřením hodnoty (dalšího) dlužníkova
majetku a celkové výše jeho (dalších) dluhů (připouštěje, že dlužník neměl
finanční prostředky v hotovosti). Tyto skutečnosti však bez dalšího mohly mít
vliv jen na závěr o úpadku dlužníka ve formě předlužení (§ 3 odst. 3
insolvenčního zákona, v rozhodném znění) a nikoli na závěr o úpadku dlužníka ve
formě platební neschopnosti (§ 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, v rozhodném
znění), k němuž dovolatel relevantní (právně významnou) oponenturu nenabízí. Na
závěr, že jde o právní úkon „bez přiměřeného protiplnění“ pak s výjimkou
plynoucí z § 241 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona, jež se v dané věci
neprosadí (jak plyne z argumentace v odstavcích [49] až [52]), nemá žádný vliv
to, zda osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil právní úkon bez přiměřeného
protiplnění, věděla, že jej dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo zda
věděla, že povede k dlužníkovu úpadku (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu
sen. zn. 29 ICdo 17/2013). [54] III. K době, kdy dlužník učinil právní úkon. Budiž dále řečeno, že odvolací soud (a ostatně ani dovolatel) nevěnoval
dostatečnou pozornost době, kdy měl dlužník učinit předmětný právní úkon. V
intencích § 240 odst. 3 insolvenčního zákona totiž lze odporovat jen takovému právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění, který byl učiněn v
posledních 3 letech (ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří
s dlužníkem koncern) anebo v době 1 roku (ve prospěch jiné osoby) „před
zahájením insolvenčního řízení“. Smluvní strany sice kupní smlouvu uzavřely 16. června 2010, tedy v době, jež předcházela zahájení insolvenčního řízení (7. července 2010), návrh na vklad vlastnického práva k nemovitosti podle kupní
smlouvy však byl podán (až) 20. července 2010 (po zahájení insolvenčního řízení
vedeného na majetek dlužníka) a k tomuto datu též nastaly (nejdříve mohly
nastat) právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru
nemovitostí. [55] Úprava obsažená v § 240 odst. 3 insolvenčního zákona pro právní úkony bez
přiměřeného protiplnění pak je srovnatelná s úpravou obsaženou v § 241 odst. 4
insolvenčního zákona pro zvýhodňující právní úkony. Ve shodě s tím, co Nejvyšší
soud uzavřel k ustanovení § 241 odst. 4 insolvenčního zákona ve výše citovaném
rozsudku sen. zn. 29 ICdo 13/2015, pak i pro právní úkony bez přiměřeného
protiplnění platí, že pro posouzení, zda dlužník „učinil“ právní úkon bez
přiměřeného protiplnění ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst.
3
insolvenčního zákona, je rozhodující okamžik, kdy právní úkon nabyl právní
účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky), tedy okamžik, kdy projev vůle
dlužníka skutečně vyvolal právní následek, který vede ke zkrácení jeho věřitelů
tím, že se jim dostane nižšího uspokojení, než jaké by jim jinak náleželo,
kdyby dlužník (reálně) obdržel na poskytnuté plnění přiměřené protiplnění
[takové, jehož obvyklá cena „není“ podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k
jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1 insolvenčního zákona“)]. [56] Již v rozsudku ze dne 18. července 2000, sp. zn. 31 Cdo 619/2000,
uveřejněném pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 41/2001“) pak Nejvyšší soud vysvětlil (při výkladu § 42a obč. zák.), že
u právních úkonů, na jejichž základě práva vznikají vkladem do katastru
nemovitostí, lze ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. považovat za
dlužníkem učiněný právní úkon, popř. za právní úkon, k němuž došlo mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými, jen takový právní úkon, na jehož základě
bylo vloženo právo do katastru nemovitostí. Tříleté lhůty pro uplatnění práva
odporovat právním úkonům dlužníka proto v těchto případech počínají běžet dnem
následujícím po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru
nemovitostí. [57] Nosnou část argumentace obsažené k výše uvedenému závěru v R 41/2001 tvoří
tato pasáž:
„Uzavřením smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti ke zkrácení uspokojení
pohledávky věřitele ze strany jeho dlužníka (účastníka smlouvy) - i kdyby
dlužník ke smlouvě přistoupil s takovým záměrem - ještě nedochází. I když
dlužník uzavřením smlouvy projevil vůli převést nemovitost na jiného a i kdyby
přitom sledoval zkrácení uspokojení pohledávky svého věřitele, právní sféry
dlužníkova věřitele se to ještě nedotýká; nabyvatel se totiž pouhým uzavřením
smlouvy (zatím) vlastníkem nemovitosti nestal a dlužníkův věřitel může
požadovat uspokojení své pohledávky (např. cestou výkonu rozhodnutí) i z této
nemovitosti, neboť dosud tvoří součást dlužníkova majetku. Zkrácení uspokojení
pohledávky věřitele může nastat až tím, že dlužník přestal být vlastníkem
převáděné nemovitosti. Jestliže dlužník takovémuto právnímu následku uzavřené
smlouvy nezabránil nebo mu nebyl schopen zabránit a jestliže tak bylo celkové
právní jednání směřující k převodu nemovitosti na jiného dovršeno (vkladem
vlastnického práva do katastru nemovitostí), pak v případě, že tím došlo ke
zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele, je odůvodněn závěr, že
dlužník učinil právní úkon významný z hlediska ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., popř. že došlo k takovémuto právnímu úkonu. Nepostačuje tedy, jestliže
dlužník pouze projeví vůli, směřující k následku, který zkrátí, resp. je
způsobilý (v budoucnu) zkrátit pohledávku věřitele. Je třeba, aby jeho projev
vůle také skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zkrácení uspokojení
pohledávky dlužníkova věřitele.“
[58] Poměřováno závěry formulovanými k výkladu § 240 odst. 3 insolvenčního
zákona na základě rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn.
29 ICdo 13/2015, lze ve
spojení se závěry formulovanými v R 41/2001 (jež jsou uplatnitelné i na
neúčinné právní úkony podle insolvenčního zákona) uzavřít, že dlužník „učinil“
právní úkon (předmětnou kupní smlouvu týkající nemovitosti) k okamžiku, kdy
nastaly jeho právní účinky (co do změny vlastnického práva), tedy k okamžiku,
kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva dovolatele podle kupní
smlouvy do katastru nemovitostí (k 20. červenci 2010). Šlo tedy o právní úkon,
který dlužník „učinil“ po zahájení insolvenčního řízení a který proto nepodléhá
úpravě obsažené v § 240 až § 242 insolvenčního zákona (srov. § 240 odst. 3, §
241 odst. 4 a § 242 odst. 3 insolvenčního zákona), nýbrž o právní úkon, jehož
neúčinnost má být poměřována úpravou obsaženou v § 111 insolvenčního zákona
(jímž se zabýval insolvenční soud). Jinak řečeno, jestliže právní účinky vkladu
vlastnického práva k nemovitosti podle kupní smlouvy, kterou dlužník uzavřel
před zahájením insolvenčního řízení, nastaly až poté, co nastaly účinky spojené
se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, posuzuje se neúčinnost
takového právního úkonu dlužníka podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona
(nikoli podle ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona). [59] Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodné následující znění § 111
insolvenčního zákona (účinné v době, kdy nastaly účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, v době, kdy nastaly právní
účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí i
v době, kdy insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka):
§ 111 insolvenčního zákona
(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od
okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud
by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku
anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před
zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za
podmínek stanovených tímto zákonem. (2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností
stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci
obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací
povinnosti a ke splnění procesních sankcí. (3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v
důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči
věřitelům neúčinné. [60] K výkladu ustanovení § 111 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud vyjádřil
v usnesení ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněném pod
číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v tom ohledu, že právní
úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními nastalými v důsledku účinků
spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou ve smyslu ustanovení § 111
odst. 3 insolvenčního zákona vůči věřitelům dlužníka neúčinné za předpokladu,
že byl posléze zjištěn úpadek dlužníka.
[61] Předpoklady, za nichž lze vyslovit neúčinnost právních úkonů, které
dlužník učinil před zahájením insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek,
jsou obecně (a logicky) nastaveny (v § 240 až § 242 insolvenčního zákona)
přísněji, než předpoklady za nichž lze označit za neúčinné právní úkony, které
dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního
řízení (§ 111 insolvenčního zákona). [62] Není žádných pochyb o tom, že předmětná kupní smlouva má všechny znaky
zakázaného jednání dle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona a nevystihuje žádnou
z výjimek popsanou v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, čehož důsledkem je
její neúčinnost dle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona. [63] Obecněji lze pro danou věc shrnout, že zkoumaný právní úkon neobstojí v
rovině § 111 insolvenčního zákona a neobstál by ani v rovině § 240
insolvenčního zákona. [64] Vzhledem k tomu, že ustanovení § 243d písm. b/ o. s. ř. dovoluje
Nejvyššímu soudu změnit rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže odvolací soud
rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o
věci rozhodnout, je odtud zřejmé, že Nejvyšší soud je může i
„potvrdit“ (zamítnout dovolání), je-li ve výsledku (zde co do závěru, že
zkoumaný právní úkon je neúčinný) správné (byť se tento závěr nepřiléhavě pojil
s úpravou obsaženou v § 240 insolvenčního zákona). Otázka případné
„překvapivosti“ takového rozhodnutí Nejvyššího soudu není pro poměry této věci
ve hře, jelikož na závěru, že šlo o neúčinný právní úkon dle § 111
insolvenčního zákona, stavělo již rozhodnutí insolvenčního soudu. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání
zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
[65] O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c
odst. 3 věty první, § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
žalovaného, jehož dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení
vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (z 25. září
2015), které nebylo sepsáno advokátem (žalobce nebyl v dovolacím řízení
zastoupen advokátem), přičemž žalobce nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde
o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. [srov. článek
II bod 1. ve spojení s článkem VI. zákona č. 139/2015 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2013 Sb., o
katastru nemovitostí (katastrální zákon)], ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky
č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o
náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu
a podle § 89a exekučního řádu).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu