ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 9, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, PSČ 111 21, identifikační číslo osoby 72080043, proti žalovanému Mgr. Martinu Červinkovi, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka ALFATECH s. r. o. v likvidaci, zastoupenému JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 149, PSČ 539 01, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 211 ICm 1096/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ALFATECH s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 9, Ve Žlíbku 2402/77a, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 61857491, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 22267/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2024, č. j. 211 ICm 1096/2023, 105 VSPH 83/2024-112 (MSPH 96 INS 22267/2019), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2024, č. j. 211 ICm 1096/2023, 105 VSPH 83/2024-112 (MSPH 96 INS 22267/2019), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 12. října 2023, č. j. 211 ICm 1096/2023-52, zamítl žalobu, jíž se žalobce (Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 9) domáhal vůči žalovanému (Mgr. Martinu Červinkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka ALFATECH s. r. o. v likvidaci) určení, že jeho pohledávka za dlužníkem přihlášená přihláškou pohledávek za majetkovou podstatou pod položkami č. 1 a 2 v částce 87 322,50 Kč je pohledávkou za majetkovou podstatou (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Vyhláškou ze dne 7. října 2019, č. j. MSPH 96 INS 22267/2019-A-3, insolvenční soud „zahájil“ insolvenční řízení na majetek dlužníka. Usnesením ze dne 8. ledna 2020, č. j. MSPH 96 INS 22267/2019-A-46, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného; usnesením ze dne 30. března 2020, č. j. MSPH 96 INS 22267/2019-B-8, pak prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
[2] Vyrozuměním ze dne 17. března 2023 (podaným u insolvenčního soudu dne 21. března 2023) žalobce uplatnil v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka pohledávku za majetkovou podstatou ve výši 1 905,30 Kč (pohledávka č. 1) a 85 417,20 Kč (pohledávka č. 2). Jako důvod vzniku pohledávky č. 1 uvedl rozhodnutí o výši hotových výdajů č. j. 5546569/22/2009-80541-107661 ze dne 24. června 2022 a pohledávky č. 2 rozhodnutí o výši hotových výdajů č. j. 8952376/22/2009 80541-107661 ze dne 28. listopadu 2022.
Rozhodnutím ze dne 24. června 2022 žalobce (jako správce daně) stanovil dlužníku k náhradě hotové výdaje, které vznikly správci daně při provádění daňové exekuce nařízené (označenými) exekučními příkazy ze dne 30. července 2019 za skladování movitých věcí dlužníka (paletových vozíků) ve skladu Správy státních hmotných rezerv (dále jen „sklad“) za dobu od 8. ledna 2020 do 20. května 2022 (pohledávka č.1). Rozhodnutím ze dne 28. listopadu 2022 žalobce stanovil dlužníku k náhradě hotové výdaje, které mu vznikly při provádění daňové exekuce nařízené (označenými) exekučními příkazy ze dne 30.
července 2019 za skladování movitých věcí dlužníka (vozidel) ve skladu za dobu od 8. ledna 2020 do 31. října 2022 (pohledávka č. 2).
[3] Přípisem ze dne 21. března 2023 sdělil žalovaný insolvenčnímu soudu, že žalobce jako správce daně uplatnil pohledávku za majetkovou podstatou. Podle žalovaného nejde o pohledávku za majetkovou podstatou, a proto navrhl, aby soud vyzval žalobce k podání žaloby na určení pořadí pohledávky podle § 203a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
[4] Usnesením ze dne 11. dubna 2023, č. j. MSPH 96 INS 22267/2019-B-44, insolvenční soud uložil žalobci, aby ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení podal u insolvenčního soudu žalobu o určení pořadí pohledávky. Žalobce podal žalobu dne 10. května 2023.
[5] Podáními datovanými 30. ledna 2020, 18. května 2020, 23. dubna 2021 a 16. listopadu 2021 vyzval žalobce žalovaného, aby si ze skladu odebral majetek dlužníka. Žalovaný namítal, že majetek do skladu sám neumístil (nesjednal jeho uskladnění) a neučinil tak ani dlužník. Umístil-li ho tam žalobce jako správce daně, měl povinnost vrátit majetek dlužníku, respektive žalovanému.
3. Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 109 odst. 1 písm. c/ a § 140e odst. 1 insolvenčního zákona – uzavřel, že pohledávka žalobce není pohledávkou za majetkovou podstatou, neboť vznikla v přímé souvislosti s daňovou exekucí vedenou na majetek dlužníka před zahájením insolvenčního řízení. Pohledávka tak představuje náklady daňové exekuce, které se v insolvenčním řízení neuspokojují. S odkazem na závěry (označených) rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze zdůraznil, že v případě exekučního řízení jde o pravomocné soudní rozhodnutí, jímž je exekutorovi vůči některému z účastníků exekučního řízení přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, nebo o exekutorem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce. S poukazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 294/2013 Sb. (zvláštní část, k § 140e insolvenčního zákona) insolvenční soud konstatoval, že po vydání rozhodnutí o úpadku nelze nařídit (zahájit) ani správní či daňovou exekuci a dříve zahájenou správní či daňovou exekuci nelze s ohledem na § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona provést.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou pohledávek za majetkovou podstatou položkou č. 1 v částce 1 905,30 Kč a položkou č. 2 v částce 85 417,20 Kč jsou pohledávkami za majetkovou podstatou (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
5. Odvolací soud – cituje § 168 odst. 2 písm. b/, § 203 odst. 1, § 203a, § 205 a § 217 odst. 1 insolvenčního zákona a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumaní rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům.
6. V incidenčním sporu o určení, zda pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení způsobem uvedeným v § 203 insolvenčního zákona je co do svého pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou, se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele k tomu, zda je sporná existence nebo výše této pohledávky. V projednávané věci tak bylo úkolem (insolvenčního) soudu zkoumat, zda pohledávka, ohledně které insolvenční soud vyzval věřitele k podání žaloby o určení jejího pořadí, mohla vzniknout jako pohledávka za majetkovou podstatou způsobem, jakým byla uplatněna v insolvenčním řízení, respektive způsobem popsaným v (obsahově tomu odpovídající) žalobě v této věci.
7. Pojem daň nutno vykládat ve smyslu její (ne)definice v insolvenčním zákonu, nikoli „z definice provedené v daňovém řádu“, když insolvenční zákon je, jde-li o vymáhání daňových pohledávek, ve vztahu k daňovému řádu zákonem speciálním. Pro účely insolvenčního řízení je tak potřeba při výkladu pojmu daň vycházet z materiálního pojetí veřejnoprávní pohledávky; jinak řečeno, veřejnoprávní pohledávka není daní podle insolvenčního zákona jen proto, že ji za daň považuje daňový řád. Exekuční náklady z pohledu materiálního pojetí daní nejsou (nepodávají se přímo z jednotlivých hmotněprávních daňových předpisů). Jde „pouze“ o samostatnou veřejnoprávní pohledávku, která se v insolvenčním řízení uspokojuje (lze ji přihlásit do insolvenčního řízení dlužníka jako jakoukoli jinou pohledávku vzniklou před rozhodnutím o úpadku a nevyloučenou z uspokojení podle § 170 insolvenčního zákona); nejde však o daň ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, která by mohla být pohledávkou za majetkovou podstatou bez ohledu na to, kdy vznikla.
8. Prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo dispoziční právo k tomuto majetku na insolvenčního správce (žalovaného), jenž byl správcem daně vyzván k „vyskladnění věcí“, což neučinil. Fakticky tak obohatil majetkovou podstatu dlužníka o náklady uskladnění, které by jinak musel platit z majetkové podstaty. Jestliže tyto náklady vynaložil žalobce po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vznikla mu za uvedené období pohledávka za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Z insolvenčního zákona nevyplývá, že by taková pohledávka musela vzniknout výlučně insolvenčnímu správci; může vzniknout i osobě, která za něj takový majetek obhospodařuje. Sporná pohledávka je tedy nákladem spojeným se správou a udržováním majetkové podstaty dlužníka ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.
9. Majetkový prospěch, který majetková podstata získala po rozhodnutí o úpadku dlužníka plněním třetí osoby bez právního důvodu, je bezdůvodným obohacením (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), jež má být v rámci řádné správy majetkové podstaty vydáno ochuzenému jako plnění na jeho pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Odkaz insolvenčního soudu na § 109 odst. 1 písm. c/ a § 140e insolvenčního zákona neobstojí, když v daném případě nebyla prováděna exekuce. Sporná pohledávka vznikla výlučně v souvislosti s tím, že insolvenční správce si nepřevzal majetek, který sepsal do soupisu majetkové podstaty dlužníka, přestože k němu měl dispoziční oprávnění. Na uvedených závěrech nemůže ničeho změnit námitka žalovaného, že měl možnost věci uskladnit a vzniklou situaci způsobil žalobce tím, že věci odebral a zabavil dlužníku již před zahájením insolvenčního řízení.
10. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě je změnil tak, že rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdí.
11. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která (dle mínění dovolatele) nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Konkrétně jde o otázku, jaký charakter má pohledávka z titulu náhrady nákladů za nařízení daňové exekuce a náhrady hotových výdajů vznikajících v rámci nařízení daňové exekuce (zda jde o „kvazibezdůvodné“ obohacení majetkové podstaty nebo o náklady daňové exekuce) a zda tato pohledávka může být v insolvenčním řízení uspokojována jako náklad spojený se správou a udržováním majetkové podstaty podle § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.
12. Podle dovolatele je nutné nastavit pravidla toho, co je insolvenční správce povinen hradit za předpokladu, že předmět úhrady vznikne nezávisle na jeho vůli (je mu tzv. „vnucen“). V dané věci, kdy byl majetek dlužníka umístěn do skladu správcem daně za účelem jeho zajištění, aniž k tomu dal insolvenční správce (či dlužník) pokyn, jde též o posouzení, zda po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka měl být (zajištěný) majetek dlužníka nadále takto skladován nebo vrácen dlužníku (insolvenčnímu správci). Dále dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, podle něhož žalobcem uplatněná pohledávka představuje náklady daňové exekuce. Přitom je nerozhodné, že daňová exekuce fakticky nebyla provedena, když ji insolvenční zákon nedovolil „finalizovat“. Žalobce mohl vzniku a navyšování nákladů předejít tím, že by věci zajištěné v rámci daňové exekuce vrátil zpět na místo, ze kterého je odvezl.
13. Dovolatel tvrdí, že pohledávka z titulu náhrady nákladů za nařízení daňové exekuce a náhrady hotových výdajů vznikajících v rámci nařízené daňové exekuce není pohledávkou za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. K pojetí „kvazibezdůvodného“ obohacení majetkové podstaty odvolacím soudem doplňuje, že by nešlo o bezdůvodné obohacení, ale o nepřikázané jednatelství podle § 3006 o. z., jehož následky (zde vynaložené náklady) by šly k tíži žalobce. Jelikož si dovolatel (ani dlužník) žádné uskladnění neobjednal (nemohl ovlivnit jeho vznik), jdou tyto náklady k tíži žalobce, jehož pohledávka byla zajištěna majetkem. Dovolatel zdůrazňuje, že v případě pohledávky za majetkovou podstatou by muselo jít o pohledávku, kterou „svým jednáním způsobil“ insolvenční správce. Kdyby žalobce majetek neodvezl, umístil by jej na vhodné místo, které měl k dispozici a nezatížil tak majetkovou podstatu. Uskladnění věcí žalovaný ani dlužník nevyžadoval (a nepotřeboval) a vzniklá situace byla důsledkem žalobcova rozhodnutí.
14. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné. Uvedl, že majetek dlužníka (manipulační vozík, paletové vozíky a motorová vozidla) sepsal (jako správce daně) dne 31. července 2019 v rámci probíhající daňové exekuce movitého majetku dlužníka; dne 17. září 2019 jej umístil do skladu, neboť měl odůvodněnou obavu, že hrozí jeho poškození, zničení či ukrytí. Daňová exekuce byla zahájena před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, ale nemohla být „finalizována“ vzhledem k účinkům spojeným se zahájením insolvenčního řízení (§ 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona). Okamžikem prohlášení konkursu na majetek dlužníka se žalovaný stal osobou s dispozičním oprávněním k majetku dlužníka. Nic mu nebránilo si uskladněný majetek převzít a spravovat jej na náklady majetkové podstaty. V důsledku nečinnosti žalovaného vznikly žalobci (za dobu ode dne úpadku dlužníka do dne vyskladnění majetku) náklady za uskladnění majetku dlužníka. Náklady spojené s uložením zajištěného majetku, který tvořil v době ode dne úpadku dlužníka majetkovou podstatu dlužníka, tak jsou pohledávkou za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.
15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
16. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v rozporu s níže uvedenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Pro posouzení věci jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, která v níže uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila již v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (8. ledna 2020). S přihlédnutím k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení a pro spory jím vyvolané (včetně tohoto sporu) uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II.
(Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. Podle § 109 insolvenčního zákona se pojí se zahájením insolvenčního řízení mimo jiné i ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými.
Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému (odstavec 1 písm. c/). Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (odstavec 4). Z § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona plyne, že pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty.
Dle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis. Podle § 203a insolvenčního zákona v pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy.
Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno.
Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno (odstavec 1). Řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle § 159 odst. 1 písm. a/; ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně.
20. Podle § 243 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (ve znění, jež nedoznalo změn od 7. října 2019, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka), po zahájení insolvenčního řízení lze daňové řízení zahájit a v celém řízení pokračovat, s výjimkou daňové exekuce, kterou lze nařídit, avšak nelze ji provést, pokud insolvenční zákona nestanoví jinak.
21. Ve shodě s odvolacím soudem Nejvyšší soud předesílá, že v incidenčním sporu o určení, zda pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení způsobem uvedeným v § 203 insolvenčního zákona, je co do svého pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 odst. 2 insolvenčního zákona), se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele k tomu, zda spornou je i existence nebo výše této pohledávky. Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu jejího vzniku nebo důvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu. Srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněný pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 109/2020“), k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 14. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 101/2020, uveřejněném pod číslem 22/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2023“), a v rozsudku ze dne 19. července 2022, sen. zn. 29 ICdo 8/2021, uveřejněném pod číslem 40/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
22. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že výčet pohledávek za majetkovou podstatou obsažený v § 168 odst. 2 insolvenčního zákona je taxativní. Srov. opět R 109/2020 a R 22/2023.
23. Nejde-li o náklad vynaložený bez právního důvodu třetí osobou na zhodnocení majetkové podstaty (§ 169 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona, je majetkový prospěch, který majetková podstata získala po rozhodnutí o úpadku dlužníka plněním třetí osoby bez právního důvodu, bezdůvodným obohacením (§ 2991 o. z.), jež v rámci řádné správy majetkové podstaty má být vydáno ochuzenému jako plnění na jeho pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Takové plnění přitom může spočívat nejen v relutárním plnění třetí osoby nebo např. v tom, že majetková podstata užívá majetek třetí osoby, nýbrž i v tom, že třetí osoba poskytla majetkové podstatě služby, za které neobdržela žádné protiplnění. Srov. opět R 109/2020.
24. Rozhodnutí, jímž soudní exekutor určuje náklady exekuce (pro účely jejich vymožení některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky) [příkaz k úhradě nákladů exekuce], je ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona „prováděním exekuce“ a nikoli jejím „nařízením“. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014, uveřejněný pod číslem 2/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
25. Z výše uvedených judikatorních závěrů především plyne, že pro posouzení důvodnosti dovolání není právně významné, zda pohledávka, jejíž pořadí je předmětem řízení, žalobci vznikla za žalovaným (respektive za dlužníkem) a v jaké výši. Jinak řečeno, není právně významné, zda žalovaný měl povinnost odvést majetek ze skladu na své náklady.
26. V projednávané věci žalobce (jako správce daně) uplatnil v insolvenčním řízení na majetek dlužníka pohledávku za majetkovou podstatou (B-42) a co do důvodu jejího vzniku odkázal (jen) na rozhodnutí o výši hotových výdajů ze dne 24. června 2022, č. j. 5546569/22/2009-80541-107661, vydané podle § 182 odst. 5 daňového řádu, jímž stanovil k náhradě hotové výdaje, které mu vznikly při provádění daňové exekuce nařízené (označenými) exekučními příkazy ze dne 30. července 2019, v celkové výši 1 905,30 Kč (skladné movitých věcí dlužníka od 8. ledna 2020 do 20. května 2022) [pohledávka č.1] a na rozhodnutí o výši hotových výdajů ze dne 28. listopadu 2022, č. j. 8952376/22/2009-80541-107661, vydané podle § 182 odst. 5 daňového řádu, jímž stanovil k náhradě hotové výdaje, které mu vznikly při provádění daňové exekuce nařízené (označenými) exekučními příkazy ze dne 30. července 2019, v celkové výši 85 417,20 Kč (skladné movitých věcí dlužníka od 8. ledna 2020 do 31. října 2022) [pohledávka č. 2]. Podle odůvodnění těchto rozhodnutí byly na základě exekučních příkazů sepsány (označené) protokoly o soupisu movitých věcí, sepsané věci byly zajištěny a následně uskladněny.
27. Žalobou ze dne 10. června 2023 se žalobce domáhal určení pořadí pohledávky přihlášené přihláškou za majetkovou podstatou položkou č. 1 v částce 1 905,30 Kč a položkou č. 2 v částce 85 417,20 Kč, jako pohledávky za majetkovou podstatou. Současně uvedl, že dne 24. června 2022 a 28. listopadu 2022 vydal rozhodnutí o hotových výdajích, jímž vyčíslil náklady za skladování „části prodaného majetku dlužníka z majetkové podstaty“ (paletové vozíky, osobní automobily).
28. Za stavu, kdy odvolací soud uzavřel, že „v daném případě nebyla prováděna exekuce“ (a pohledávka vznikla výlučně v souvislosti s tím, že si žalovaný nepřevzal majetek dlužníka, který sepsal do soupisu majetkové podstaty), aniž se jakkoli vypořádal s obsahem rozhodnutí správce daně ze dne 24. června 2022 a 28. listopadu 2022, které sám žalobce považoval za „důvody vzniku pohledávky“, a podle něhož šlo o pohledávku z titulu náhrady hotových výdajů, které vznikly při provádění daňové exekuce (srov. vyrozumění B-42), zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné, a tedy i nesprávné. S tím souvisí i (nezodpovězená) otázka, zda uplatněná pohledávka (B-42) je totožná s pohledávkou dle žaloby, včetně toho, zda a v jakém ohledu je insolvenční soud (případně) vázán vymezením pohledávky ve vyrozumění.
29. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud, jenž měl pro účely rozhodnutí ve věci za podstatné, že dispoziční právo k majetku dlužníka přešlo na žalovaného prohlášením konkursu na majetek dlužníka, dospěl k závěru o pořadí pohledávky z titulu hotových výdajů jako pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) vzniklé za celé období od 8. ledna 2020 do 20. května 2022 (pohledávka č. 1) a za období od 8. ledna 2020 do 31. října 2022 (pohledávka č. 2), aniž vzal v úvahu, že konkurs na majetek dlužníka byl prohlášen (až) 30. března 2020.
30. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že ke shodným závěrům jako v této věci dospěl již v rozsudku ze dne 28. srpna 2025, sen. zn. 29 ICdo 102/2024, jímž k dovolání téhož dovolatele zrušil rozsudek vrchního soudu (a vrátil mu věc k dalšímu řízení) vydaný v obdobné věci týkající se týchž účastníků.
31. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
32. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.).
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2025
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu