KSUL 46 INS 1681/2008 46 ICm 2952/2016 29 ICdo 131/2022-596
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Ing. Oldřicha Valty, se sídlem v Lounech, Obora 146, PSČ 440 01, jako insolvenčního správce dlužníka KERATECH GROUP a. s., zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem, se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, PSČ 269 01, proti žalovaným 1/ SVS CONSULTING, v. o. s., se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 198/34, PSČ 412 01, identifikační číslo osoby 25421000, 2/ S. S., a 3/ L. W., zastoupenému Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, PSČ 412 01, o zaplacení 5 491 720 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 ICm 2952/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka KERATECH GROUP a. s., se sídlem ve Štětí, Litoměřická 272, PSČ 411 08, identifikační číslo osoby 25441469, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS 1681/2008, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2022, č. j. 46 ICm 2952/2016, 103 VSPH 792/2020-531 (KSUL 46 INS 1681/2008),
I. Dovolání se odmítá.
II. Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce.
1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též jen „insolvenční soud“) se žalobce domáhal vůči žalovaným zaplacení částky 5 491 720 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené prvním žalovaným (SVS CONSULTING, v. o. s.) jako insolvenčním správcem dlužníka (KERATECH GROUP a. s.). Druhý a třetí žalovaný byli žalováni jako ručitelé (coby společníci veřejné obchodní společnosti) za závazky prvního žalovaného.
2. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět vůči všem žalovaným, neboť druhý žalovaný uhradil do majetkové podstaty dlužníka částku 800 000 Kč. Následně vzal žalobce žalobu zpět v rozsahu 4 691 720 Kč vůči druhému žalovanému, neboť tato částka mu byla pravomocně přiznána rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 2017, sp. zn. 50 T 8/2016, vydaným v trestním řízení vedeném ve věci druhého žalovaného. 3. (Prvním) rozsudkem ze dne 14. září 2018, č. j. 46 ICm 2952/2016-331, vydaným ve vztahu k druhému žalovanému jako částečný rozsudek pro uznání, insolvenční soud vyhověl žalobě ve vztahu k druhému žalovanému ve zbývajícím rozsahu, tj. uložil mu zaplatit částku 189 031,84 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (bod I. výroku), ve vztahu k prvnímu a třetímu žalovaným žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body III. až V. výroku).
4. K odvolání žalobce a druhého žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. května 2019, č. j. 46 ICm 2952/2016, 103 VSPH 996/2018-364 (KSUL 46 INS 1681/2008), rozsudek insolvenčního soudu ze dne 14. září 2018 v bodech II., IV. a V. výroku zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Současně změnil rozsudek v bodě III. výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným.
5. Insolvenční soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2019, č. j. 46 ICm 2952/2016-435, vydaným ve vztahu k prvnímu žalovanému jako rozsudek pro uznání, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci částku 4 880 751,84 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 17. srpna 2016 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění prvního žalovaného zaniká plnění třetího žalovaného (bod I. výroku), uložil třetímu žalovanému uhradit žalobci částku 4 880 751,84 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 17. srpna 2016 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění třetího žalovaného
zaniká plnění prvního žalovaného (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním a třetím žalovaným (body III. a IV. výroku).
6. Insolvenční soud – cituje § 76 odst. 1 a § 86 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, § 24 odst. 2 a § 37 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že první žalovaný jednající prostřednictvím druhého žalovaného a za pasivního přihlížení třetího žalovaného porušil právní povinnost spočívající v postupu s odbornou péčí při správě majetku v majetkové podstatě dlužníka. Vzhledem k charakteru činnosti prvního žalovaného (výkon funkce insolvenčního správce) spadala činnost druhého žalovaného při nakládání s prostředky dlužníka získanými ze zpeněžení jeho majetku do činnosti insolvenčního správce, neboť nepostrádá místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů prvního žalovaného. Jinými slovy, kriminální činnost jednoho ze společníků není sama o sobě důvodem k závěru o excesivním jednání společníka, které by vedlo ke zproštění odpovědnosti za škodu společnosti a jejího společníka jako ručitele za závazky společnosti.
7. K odvolání třetího žalovaného a žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. až IV. výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
8. Odvolací soud – vycházeje z § 24 odst. 2, § 37 a § 159 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona, § 76 a § 86 obchodního zákoníku, § 2 odst. 2 a § 40 odst. 1 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, a označené judikatury Nejvyššího soudu – dovodil, že již z toho, že druhý žalovaný byl odsouzen (mimo jiné) za trestnou činnost spočívající v porušení povinnosti v insolvenčním řízení, se podává, že (objektivní) odpovědnost prvního žalovaného coby veřejné obchodní společnosti v postavení insolvenčního správce za škodu (na majetkové podstatě dlužníka) vzniklou porušením povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí je dána. V situaci, kdy je zjevné, že druhý žalovaný si finanční prostředky přisvojil v rámci výkonu funkce insolvenčního správce, má odvolací soud za absurdní závěr, že odcizení těchto prostředků z majetkové podstaty dlužníka společníkem veřejné obchodní společnosti vylučuje odpovědnost této společnosti coby insolvenčního správce. Má za „nevysvětlitelný“ závěr, jak by se druhý žalovaný v poměrech insolvenčního zákona za daných okolností mohl dopustit excesu.
9. K námitce promlčení uplatněné třetím žalovaným odvolací soud doplnil, že z průběhu insolvenčního řízení je zřejmé, že dlužník bez dispozičních oprávnění k majetkové podstatě (při řešení úpadku konkursem) zjistit škodu (ani její výši) nemohl. Insolvenčnímu správci (žalobci) nepředal funkci (včetně poskytnutí dokumentů a vysvětlení) žádný z žalovaných minimálně ještě v listopadu 2014. Žalobce (současný insolvenční správce dlužníka) tak podal žalobu ještě před uplynutím minimální promlčecí lhůty.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
11. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
12. Dovolatel v dovolání k přípustnosti dovolání výslovně (v čl. II označeném jako „Přípustnost dovolání“) uvádí v souladu s požadavkem plynoucím z
§ 241a odst. 2 o. s. ř., že dovolání je přípustné pro zodpovězení otázky, která není v relevantní judikatuře Nejvyššího soudu řešena, a to otázky, zda je soud povinen v rámci posouzení platnosti prolomení doložky písemné formy změny smlouvy zkoumat obsahové a formální náležitosti následné dohody smluvních stran o změně formy včetně náležitosti projevené vůle smluvních stran. 13. Na posouzení této otázky však napadené rozhodnutí nespočívá. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení, a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání pak logicky není (nemůže být) přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení pouze otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021). Nadto dovolatel k této otázce nerozvíjí žádnou právní argumentaci. 14. Právní otázky zakládající přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. se přitom nepodávají ani z dalších částí dovolání (srov. čl. III. „Důvody dovolání“). 15. Jedinou otázkou, ve vztahu k níž dovolatel (posuzováno podle obsahu) vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (argumentem, že jde o otázku řešenou v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu), je procesní postup odvolacího soudu, kdy prvnímu žalovanému nebyl v rámci řízení ustanoven kolizní opatrovník. Dovolatel ve spojení s touto argumentací výslovně namítá (srov. článek III. dovolání, odst. 11. in fine), že soudy takto ve vztahu k prvnímu žalovanému (veřejné obchodní společnosti) zatížily řízení tzv. zmatečnostní vadou řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Taková vada ale podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Judikatura Nejvyššího soudu je nadto ustálena v závěru, že takovou zmatečnostní vadu může v řízení uplatňovat (namítat) jen účastník řízení, který jí je (má být) postižen (v poměrech této věci tedy veřejná obchodní společnost coby první žalovaný); srov. k tomu shodně např. odstavce 53. a 54. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 2/2019, uveřejněného pod číslem 49/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 16. Ve vztahu ke zpochybňovaným závěrům odvolacího soudu (že nedošlo k promlčení uplatněného nároku žalobce, že jednání druhého žalovaného způsobující škodu je přičitatelné prvnímu žalovanému, a proto je žalobce oprávněn požadovat náhradu škody po třetím žalovaném jako společníkovi veřejné obchodní společnosti) dovolatel nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (neuvádí, která z podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. zakládajících přípustnost dovolání je podle něj splněna). 17. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. 18. K dovoláním rovněž namítanému rozporu požadavku na úhradu škody dovolatelem s dobrými mravy (podloženému odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 3419/2014) Nejvyšší soud pro účely posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. uvádí, že z odkazovaného rozhodnutí (vzešlého z odlišných skutkových poměrů) takový rozpor pro poměry dané věci neplyne, přičemž v otázce, zda výkon práva není v rozporu s dobrými mravy, se napadené rozhodnutí (při absenci konkrétnější dovolací argumentace na dané téma) neprotiví ustálené judikatuře Nejvyššího soudu shrnuté (pro poměry právní úpravy účinné do 31. prosince 2013) např. v důvodech rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a převzaté pro poměry výkladu § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, např. již v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015. 19. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. září 2022) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účin aktuálním znění. Advokátu žalobce přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor podle § 159 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona je ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3 400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4 114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobci k tíži třetího žalovaného. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu