KSOS 14 INS XY
14 ICm XY
29 ICdo 133/2017-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně JUDr. Kateřiny Martínkové, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě,
Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyně dlužníka UNIBON -
spořitelního a úvěrního družstva „v likvidaci“, zastoupené Mgr. Ladislavem
Popkem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída
966/22, PSČ 702 00, proti žalovanému D. H., narozenému XY, bytem XY,
zastoupenému Mgr. Jaromírem Parobkem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské
Ostravě, Antonína Macka 912/4, PSČ 702 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužníka UNIBON - spořitelního a úvěrního družstva „v likvidaci“, se sídlem v
Ostravě - Moravské Ostravě, Velká 2984/23, PSČ 702 00, identifikační číslo
osoby 25053892, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS XY,
o dovolání obou účastníků proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.
března 2017, č. j. 14 ICm XY, 12 VSOL XY, (KSOS 14 INS XY), takto:
Dovolání se odmítají.
[1] Rozsudkem ze dne 17. března 2016, č. j. 14 ICm XY, Krajský soud v Ostravě
(dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že dohoda o vyvázání směnečného rukojemství uzavřená mezi dlužníkem
UNIBON – spořitelním a úvěrním družstvem „v likvidaci“ a žalovaným D. H. (dále
též jen „D. H.“) s nadepsaným datem nad podpisem dlužníka dne 29. srpna 2011 a
doplněným datem u žalovaného 6. září 2011, vztahující se k zajištění závazků
společnosti PAYWOOD group s. r. o. (dále jen „společnost P“) ze smlouvy o úvěru
ze dne 14. června 2005 (dále jen „první úvěrová smlouva“), je vůči věřitelům
dlužníka neúčinná (bod I. výroku). 2/ Určil, že přeškrtnutí textu „Per aval D. H., rodné číslo: (bylo uvedeno
rodné číslo), bytem (byla uvedena konkrétní adresa v XY)“ a podpisu pod tímto
textem na směnce (na které je umístěn text Směnka „A“ náleží k první úvěrové
smlouvě), vystavené v Ostravě dne 14. června 2005 na řad dlužníka s doložkou
bez protestu výstavce společnost P, za něhož směnku podepsal D. H. jednatel, je
vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod II. výroku). 3/ Určil, že přeškrtnutí textu „Per aval D. H., rodné číslo: (bylo uvedeno
rodné číslo), bytem (byla uvedena konkrétní adresa v XY)“ a podpisu pod tímto
textem na směnce (na které je umístěn text Směnka „B“ náleží k první úvěrové
smlouvě), vystavené v Ostravě dne 14. června 2005 na řad dlužníka s doložkou
bez protestu výstavce společnost P, za něhož směnku podepsal D. H. jednatel, je
vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod III. výroku). 4/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (JUDr. Kateřině Martínkové, jako
insolvenční správkyni dlužníka) do majetkové podstaty do 3 dnů od právní moci
rozsudku částku 16.510.551 Kč (bod IV. výroku). 5/ Určil, že dohoda o vyvázání směnečného rukojemství uzavřená mezi dlužníkem a
žalovaným dne 6. září 2011, vztahující se k zajištění závazků společnosti P ze
smlouvy o úvěru ze dne 11. srpna 2008 (dále jen „druhá úvěrová smlouva“), je
vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod V. výroku). 6/ Určil, že přeškrtnutí textu „Per aval D. H., rodné číslo: (bylo uvedeno
rodné číslo), bytem (byla uvedena konkrétní adresa v XY)“ a podpisu pod tímto
textem na směnce (na které je umístěn text Směnka „A“ náleží k druhé úvěrové
smlouvě), vystavené v Ostravě dne 11. srpna 2008 na řad dlužníka s doložkou bez
protestu výstavce společnost P, za něhož směnku podepsal D. H. jednatel, je
vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod VI. výroku). 7/ Určil, že přeškrtnutí textu „Per aval D. H., rodné číslo: (bylo uvedeno
rodné číslo), bytem (byla uvedena konkrétní adresa v XY)“ a podpisu pod tímto
textem na směnce (na které je umístěn text Směnka „B“ náleží k druhé úvěrové
smlouvě), vystavené v Ostravě dne 11. srpna 2008 na řad dlužníka s doložkou bez
protestu výstavce společnost P, za něhož směnku podepsal D. H. jednatel, je
vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod VII. výroku). 8/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do majetkové podstaty do 3 dnů od
právní moci rozsudku částku 14.615.775 Kč (bod VIII. výroku). 9/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od
právní moci rozsudku částku 22.809 Kč (bod IX. výroku).
10/ Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozsudku soudní
poplatek ve výši 2.000 Kč (bod X. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 235 až § 237, § 239 a § 242
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), a z ustanovení § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[3] Jednání dlužníka naplňuje znaky skutkové podstaty uvedené v ustanovení §
242 insolvenčního zákona, neboť:
1/ Dlužník uzavřel s žalovaným dohody o vyvázání směnečného rukojemství a
přeškrtl na směnkách per aval směnečného rukojemství dne 6. září 2011, tedy v
posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. 2/ Toto jednání činil dlužník s vědomím, že úvěry v hodnotě cca 31 miliónů Kč
nejsou dosud splaceny a za dohody o vyvázání směnečného rukojemství inkasoval
pouze 100.000 Kč. Z takového jednání dlužníka vyplývá, že jeho úmyslem bylo
zkrátit uspokojení věřitelů. 3/ Vzhledem k tomu, že žalovaný a dlužník byli osobami blízkými [bratr
žalovaného R. H. (dále jen „R. H.“) byl členem představenstva dlužníka, který
za dlužníka jednal], má se za to, že úmysl zkrátit věřitele byl žalovanému
znám. 4/ Žalovaný od počátku jednal za úvěrového dlužníka (společnost P) jako jeho
jednatel a musel mít přehled o tom, jak jsou úvěry spláceny. Nelze také
odhlédnout od personálního propojení ve společnostech, neboť na uzavírání
úvěrových smluv a na ně navazujících dohod se určitým způsobem podílely stejné
osoby. 5/ Výroky o vydání peněžitého plnění do majetkové podstaty dlužníka odpovídají
ustanovení § 239 odst. 4 insolvenčního zákona. [4] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. března
2017, č. j. 14 ICm XY, 12 VSOL XY, (KSOS 14 INS XY), rozsudek insolvenčního
soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. [5] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 111, § 235 a § 240 až § 242
insolvenčního zákona a z ustanovení § 219a odst. 1 písm. a/ a b/ a § 221 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po částečném zopakování
dokazování k následujícím závěrům:
[6] Odvolací soud především přezkoumal závěr insolvenčního soudu o neúčinnosti
dohod o vyvázání směnečného rukojemství a přeškrtnutí textu na směnkách. Základem úvah insolvenčního soudu byl závěr, že žalovaný byl v době uzavření
smlouvy o vyvázání avalu v přímém vztahu k dlužníku (byl sourozencem člena
představenstva dlužníka, který za dlužníka činil předmětné právní úkony), takže
šlo o osoby navzájem blízké. Tento závěr insolvenční soud učinil s odkazem na
ustanovení § 116 obč. zák. a na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněném pod číslem 53/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [rozsudek je (stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách
Nejvyššího soudu]. [7] Lze jistě souhlasit s názorem, že právnická osoba je osobou blízkou členu
svého statutárního orgánu.
Dlužník ovšem jednal s žalovaným, který nebyl členem
statutárního orgánu dlužníka. Závěr, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy o
vyvázání avalu v přímém vztahu k dlužníku, jako sourozenec člena
představenstva, proto není argumentačně podložen. Tato úvaha není správná v
tom, že osobu člena představenstva dlužníka (R. H.) nelze ztotožnit s
dlužníkem, zejména jednal-li za dlužníka i předseda představenstva dlužníka
(což insolvenční soud pominul). [8] Závěr insolvenčního soudu, že takto jednající osoby jsou osobami blízkými,
není pro nedostatek důvodů přezkoumatelný, takže nelze bez dalšího akceptovat
zákonné presumpce z toho vyplývající. Přitom nelze přehlédnout, že žalobkyně v
žalobě netvrdila skutečnosti k neúčinnosti právních úkonů podle ustanovení §
242 insolvenčního zákona, nýbrž směřovala argumentaci spíše k tvrzení
neúčinnosti právních úkonů ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona, byť
i zde neučinila dostatečná skutková tvrzení (zejména o tom, že žalovaný měl k
právnické osobě v době úkonů vztah obdobný rodinnému vztahu, a současně že by
důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba jako újmu vlastní). [9] V dalším průběhu řízení je třeba mít na paměti, že žalobkyně z 3 skutkových
podstat neúčinných právních jednání obsažených v ustanoveních § 240 až § 242
insolvenčního zákona zatím sleduje (nezmění-li skutková tvrzení) první z nich,
tedy tzv. neúmyslnou skutkovou podstatu, která je založena na pouhých
objektivních důvodech neúčinnosti a u níž se posuzuje ekvivalence oboustranného
plnění mezi cenou sjednanou a cenou obvyklou. Žalobkyně tvrdí, že za
protiplnění byla poskytnuta cena podstatně nižší než obvyklá cena plnění a že
úkony byly učiněny ve prospěch osoby blízké, kdy se úpadek presumuje. Na tomto
podkladě nelze ještě usuzovat (jak učinil insolvenční soud), že tvrdí
neúčinnost právních jednání podle ustanovení § 242 insolvenčního zákona. [10] Vzhledem k tomu, že mezi dlužníkem a žalovaným nebyl vztah společnosti a
„statutára“ (správně statutárního orgánu), bude třeba žalobkyni poučit ve
smyslu § 118a o. s. ř. a vést ji k tvrzení o vztahu osob blízkých; tedy, zda
tento vztah tvrdí pouze na základě sourozeneckého vztahu žalovaného a jedné z
osob jednajících za dlužníka (s tím, že účast jednajícího předsedy
představenstva nemá na hodnocení vztahu dlužníka a žalovaného jako osob
blízkých žádný vliv), nebo zda tvrdí, že vztah osob blízkých je založen na tom,
že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, pociťovala druhá důvodně jako újmu
vlastní (§ 116 obč. zák.), a na jakých skutkových základech kvalita a intenzita
skutečných vzájemných vztahů dlužníka a žalovaného taková byla. Nebude-li dán
vztah osob blízkých, pak bude povinností žalobkyně tvrdit, že k úkonu (úkonům)
došlo v době, kdy již dlužník byl v úpadku nebo že k jeho úpadku vedly.
[11] Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. [12] Žalovaný prostřednictvím poukazu na ustanovení § 237 o. s. ř. předestírá
Nejvyššímu soudu k řešení:
1/ Otázku povinnosti odvolacího soudu vypořádat se se všemi uplatněnými
odvolacími námitkami, zejména námitkami právní povahy, které mají vliv na
řešení sporu. 2/ Otázku nutnosti předložení originálu směnky v incidenčním sporu týkajícím se
směnky (jednání vůči směnce), možnosti uložení povinnosti k plnění na základě
kopie nevyplněné blankosměnky a následků/účinků přeškrtnutí rukojemské doložky
na směnce remitentem a možnosti domáhat se nároku z takové směnky vůči
avalistovi. [13] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel
argumentuje k předestřeným právním otázkám následovně:
[14] K otázce ad 1/. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal s
odvolacími námitkami dovolatele, že:
1/ Nebyl předložen originál směnek. 2/ Insolvenční soud zavázal dovolatele zaplatit do majetkové podstaty částky
16,5 miliónu Kč a 14,6 miliónu Kč z blankosměnek, které ani nejsou vyplněny. 3/ Podpis dovolatele na směnkách není pravý. 4/ Došlo-li k přeškrtnutí rukojemské doložky na směnkách remitentem, nelze se
domáhat nároků ze směnek po avalistovi. [15] K otázce ad 2/. Potud dovolatel vznáší ty námitky, jež má za nevypořádané odvolacím soudem
(odstavec [14]). [16] Žalobkyně vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, neboť blíže nezkoumal vzájemný vztah dlužníka a žalovaného a
v napadeném usnesení odkazuje pouze na příbuzenský vztah člena představenstva
dlužníka a žalovaného. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.),
a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [17] Konkrétně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že vztah dlužníka a
žalovaného (jako osob blízkých, či tvořících koncern ve smyslu ustanovení § 241
odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, v rozhodném znění) neposoudil
komplexně z hlediska možnosti vlivu žalovaného na dlužníka. Připouští, že kdyby
neexistovalo žádné další propojení mezi dlužníkem a žalovaným (než příbuzenský
vztah člena představenstva dlužníka a žalovaného), byl by závěr odvolacího
soudu konzistentní se stávající rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, namítá
však, že existuje i další propojení, které by mohlo mít vliv na posouzení
vztahu dlužníka a žalovaného jako osob blízkých. „Dlužník“ (správně žalovaný)
byl nejen bratrem člena představenstva dlužníka, ale také statutárním orgánem
společnosti P (tedy směnečníka, který vystavil žalovaným avalované směnky k
zajištění úvěru poskytnutého směnečníku dlužníkem).
[18] Je zřejmé, že vzhledem k postavení tzv. ,,kampeličky“ mohl dlužník
poskytovat úvěry toliko svým členům, takže žalovaný mohl vykonávat vliv na
dlužníka též jako statutární orgán jeho člena (právnické osoby) a též jako člen
osobně (dlužník žalovanému jako svému členu rovněž poskytoval úvěry). [19] Vztah dlužníka a žalovaného tedy nebyl dán pouze příbuzenským vztahem
žalovaného k jednomu z členů představenstva dlužníka, ale také výše uvedeným
propojením; při kumulaci těchto propojení lze dovozovat, že žalovaný měl či
mohl mít vliv na dlužníka při realizaci napadených úkonů dlužníka a tuto
situaci lze posoudit ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 věty druhé
insolvenčního zákona (v rozhodném znění). [20] Dovolatelka rovněž míní, že hodlal-li odvolací soud posoudit předmětnou
právní otázku odlišně od nalézacího soudu, měl ji na tuto skutečnost upozornit
a případně i vyzvat k doplnění skutkových tvrzení; jestliže se tak nestalo,
nelze napadené usnesení hodnotit jako předvídatelné. [21] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září
2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[22] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaných dovolání. Dovolání
nesměřují proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá
určit, zda jsou přípustná podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí
žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238
o. s. ř.).
[23] Pro další úvahy Nejvyššího soudu ohledně (ne)přípustnosti podaných
dovolání je rozhodné následující ustanovení občanského soudního řádu (ve znění
účinném v době vydání napadeného usnesení, pro věc rozhodném):
§ 219a
(1) Odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže
a/ tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek
řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud
nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i
jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za
odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava,
b/ rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů,
(…)
[24] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí
odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě
vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé
z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto
otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak
proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich
obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené
rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s.
ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV.
ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto
stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov.
k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo
654/2016 (a judikaturu tam označenou).
[25] V takto ustaveném judikatorním a právním rámci Nejvyšší soud odmítl
dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že na
řešení dovolatelem předestřených právních otázek napadené rozhodnutí nespočívá.
[26] Odvolací soud odůvodnil vydání zrušujícího usnesení poukazem na ustanovení
§ 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (tedy poukazem na existenci vad řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ohledně kterých za
odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava) a na ustanovení § 219a odst. 1
písm. b/ o. s. ř. (tedy poukazem na nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro
nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů). Jakkoli v textu napadeného rozhodnutí
není výslovně zmíněna žádná z vad, jež by odůvodňovala aplikaci § 219a odst. 1
písm. a/ o. s. ř., použitelnost ustanovení § 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
dovozuje odvolací soud výslovně z toho, že závěr insolvenčního soudu, že
jednající osoby jsou osobami blízkými, není přezkoumatelný pro nedostatek
důvodů (srov. reprodukci napadeného usnesení v odstavci [8]). Připustit
dovolání žalovaného by tedy bylo možné jen za předpokladu, že se argumentačně
vymezí proti závěru odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti rozsudku
insolvenčního soudu. Takovou argumentaci však dovolání žalovaného postrádá.
Připustit dovolání pro odpověď na otázky položené dovolatelem tedy smysl nemá,
když případné odpovědi nejsou způsobilé nikterak zvrátit dovolatelem
nezpochybněný úsudek odvolacího soudu, že byl důvod postupovat podle § 219a
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
[27] Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rovněž odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o.
s. ř.
[28] Dovolatelka soustřeďuje dovolací argumentaci ke dvěma okruhům právních
otázek; v rovině hmotněprávní vytýká odvolacímu soudu, že vztah dlužníka a
žalovaného (jako osob blízkých, či tvořících koncern ve smyslu ustanovení § 241
odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, v rozhodném znění) neposoudil
komplexně z hlediska možnosti vlivu žalovaného na dlužníka a v rovině procesní
pak namítá, že hodlal-li odvolací soud posoudit předmětnou právní otázku
odlišně od nalézacího soudu, měl ji na tuto skutečnost upozornit a případně i
vyzvat k doplnění skutkových tvrzení (§ 118a odst. 1 o. s. ř.).
[29] Lze připustit, že otázka spojená s aplikací § 118a odst. 1 o. s. ř. míří
na důvod zrušení rozsudku insolvenčního soudu podle § 219a odst. 1 písm. a/ o.
s. ř. Jak Nejvyšší soud uvedl výše při zkoumání přípustností dovolání
žalovaného (srov. odstavec [26]), v textu napadeného rozhodnutí není výslovně
zmíněna žádná z vad, jež by odůvodňovala aplikaci § 219a odst. 1 písm. a/ o. s.
ř., z obsahového hlediska však existenci vad dle § 219a odst. 1 písm. a/ o. s.
ř. mohly vystihovat (ponechme stranou, zda z pohledu vlastního postupu
odvolacího soudu důvodné) právě jen výtky odvolacího soudu směřující k
nedostatečnosti žalobních tvrzení. Nicméně i pro dovolání žalobkyně platí, že
se argumentačně nevymezuje proti závěru odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti
rozsudku insolvenčního soudu. Jestliže řešení této otázky nebylo dovoláním
zpochybněno, pak nemá smysl připouštět dovolání pro řešení otázek dovolatelkou
položených.
[30] Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu