Judikát 29 ICdo 136/2024
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Senátní značka:29 ICdo 136/2024
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:29.ICDO.136.2024.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Insolvence
Incidenční spory (žaloba odpůrčí)
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E KSOS 40 INS 20228/2017
45 ICm 3263/2018
29 ICdo 136/2024-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Mgr. Evy Plačkové, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Viskitki s. r. o. „v likvidaci“, proti žalovanému A. O., zastoupenému Mgr. Davidem Purmenským, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, PSČ 702 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 ICm 3263/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Viskitki s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě, Božkova 1017/74, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 26831457, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS 20228/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. prosince 2023, č. j. 45 ICm 3263/2018, 13 VSOL 234/2023-96 (KSOS 40 INS 20228/2017), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 13. října 2022, č. j. 45 ICm 3263/2018-54, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) určil, že poskytnutí peněžitého plnění dlužníkem (Viskitki s r.o. „v likvidaci“) ve výši 2 250 000 Kč žalovanému (A. O.), kterým byla plně uspokojena pohledávka žalovaného vůči dlužníku, vzniklá z důvodu uhrazení dluhu za dlužníka vůči finančnímu úřadu v červnu 2015, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (Mgr. Evě Plačkové, insolvenční správkyni dlužníka) částku 2 250 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Jednatelem a jediným společníkem dlužníka (tehdy pod firmou ADM TRANSPORT s. r. o.) byl v období od 12. dubna 2006 do 20. července 2015 R. O. (syn žalovaného; dále jen „R. O.“). Předmětem činnosti dlužníka byla (mimo jiné) silniční motorová doprava – nákladní a distribuce pohonných hmot.
[2] Dne 20. března 2014 vznikla zápisem do obchodního rejstříku společnost OBRUČA TRAN s. r. o. (dále jen „společnost O“), jejímž jednatelem a jediným společníkem byl v období od 20. března 2014 do 6. června 2014 R. O. a od 6. června 2014 do 3. dubna 2018 K. O. (sestra R. O. a dcera žalovaného; dále jen „K. O.“). Prokuristou společnosti O byl v době od 29. července 2014 do 18. května 2016 žalovaný, který se následně dne 3. dubna 2018 stal jednatelem a od 23. listopadu 2018 jediným společníkem společnosti O. Předmětem činnosti společnosti O byla výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona.
Důvodem založení společnosti O bylo oddělení podnikání v oboru distribuce pohonných hmot od dopravy, která přešla z dlužníka na nově založenou společnost O. Fakticky tuto společnost ovládal a řídil žalovaný, který v té době vykonával funkci prokuristy. Společnost O měla provozovnu a kanceláře ve stejném areálu jako dlužník. V první polovině roku 2015 úzce spolupracovala s dlužníkem, neboť vykonávala nákladní dopravu pro FAU s. r. o. (dále jen „společnost F“), přičemž následnými vzájemnými zápočty pohledávek mezi dlužníkem, společností O a společností F byl umořován dluh dlužníka vůči společnosti F.
[3] V době od roku 2014 a začátkem roku 2015 činil R. O. aktivní kroky k ukončení činnosti dlužníka, neboť z dlužníka „vyvedl“ movitý majetek (především nákladní automobily) zejména ve prospěch společnosti O a došlo k přechodu některých zaměstnanců dlužníka do společnosti O.
[4] V červnu 2015 žalovaný zaplatil za dlužníka na jeho žádost Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj celkem částku 2 106 759 Kč na daňové nedoplatky, čímž došlo k odblokování účtů dlužníka.
[5] R. O. ve dnech 7. a 8. července 2015 vybral z bankovního účtu dlužníka v hotovosti celkem částku 2 250 000 Kč, kterou předal za účelem úhrady dluhu za doplacení daňových nedoplatků žalovanému, čímž byl dluh vůči žalovanému zcela umořen. V uvedené době byl již dlužník v úpadku, neboť měl více splatných závazků 30 dnů po lhůtě splatnosti, které již více než 3 měsíce nehradil. Konkrétně šlo o závazky vůči Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, Finančnímu úřad pro Moravskoslezský kraj, České podnikatelské pojišťovně a společnosti F (jako věřiteli s největšími pohledávkami v řádu několika milionů Kč).
[6] Dne 20. července 2015 R. O. jako dosavadní jediný společník rozhodl o odvolání své osoby z funkce jednatele dlužníka a o jmenování Petra Urbančíka (dále jen „P. U.“), osoby bez domova, jako nového jednatele dlužníka. Zároveň rozhodl o převodu svého podílu na P. U.
[7] Dne 3. listopadu 2017 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. Usnesením ze dne 16. listopadu 2017, č. j. KSOS 40 INS 20228/2017-A-6, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a do funkce insolvenční správkyně ustanovil žalobkyni.
3. Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 236 odst. 1 a 2, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1 a 3, § 241 odst. 1, 2 a 4, a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 22 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – v prvé řadě konstatoval, že předmětný „úkon“ byl učiněn mezi osobami blízkými, jak je definuje § 22 odst. 2 o. z. V případě dlužníka a žalovaného jde o vztah mezi osobami, které byly v době učinění předmětného jednání nejen propojeny prostřednictvím jednatele dlužníka, ale i prostřednictvím úzké spolupráce mezi dlužníkem a společností O, neboť žalovaný společnost O prakticky řídil, podílel se na převádění movitého majetku z dlužníka na společnost O a snažil se prostřednictvím společnosti O alespoň částečně sanovat nedobrou finanční situaci dlužníka.
Dospěl k závěru, že žalobou napadené právní jednání dlužníka spočívající v úhradě dluhu z „půjčky“, které se mu dostalo ze strany žalovaného dne 8. července 2015, splňuje podmínky odporovatelnosti jak zvýhodňujícího právního jednání podle § 241 insolvenčního zákona, tak úmyslně zkracujícího právního jednání podle § 242 insolvenčního zákona. Nad rámec požadavků § 242 odst. 2 insolvenčního zákona však insolvenční soud konstatoval, že má za prokázanou i vědomost žalovaného o zkracujícím úmyslu dlužníka, a to zejména na základě blízkého příbuzenského poměru žalovaného a jednatele dlužníka – otec a syn, přičemž žalovaný se podílel na utlumování činnosti dlužníka, s jeho vědomím byl na společnost O převáděn majetek dlužníka a přecházeli k ní i jeho zaměstnanci.
Žalovaný za dlužníka zároveň zcela uhradil dluh vůči finančnímu úřadu, musel si tedy být vědom jeho špatné finanční situace. Vědomost žalovaného o špatném ekonomickém stavu dlužníka pak dokládá i to, že jako osoba řídící společnost O akceptoval úhradu dluhu dlužníka vůči společnosti F zajištěním dopravy ze strany společnosti O pro společnost F, a následné provádění trojzápočtů. Stejně tak o této vědomosti svědčí i převzetí dluhu dlužníka vůči Raiffeisenbank a. s. ze strany společnosti O a následné převedení vozidel z majetku dlužníka na společnost O na úhradu tohoto dluhu.
4. K odvolání žalovaného odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že určil, že poskytnutí peněžitého plnění dlužníkem ve výši 2 106 759 Kč žalovanému, kterým byla plně uspokojena pohledávka žalovaného vůči dlužníku, vzniklá z důvodu uhrazení dluhu za dlužníka vůči finančnímu úřadu v červnu 2015, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (první výrok), v bodu II. výroku jej změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 143 241 Kč zamítá, a ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 2 106 759 Kč, rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
5. Odvolací soud – cituje § 7, § 235 odst. 1, § 236 odst. 1, § 237 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 242 insolvenčního zákona, § 22 a § 2991 o. z. a vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu – se neztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že zpochybněné právní jednání (vrácení toho, co žalovaný plnil za dlužníka) bylo učiněno mezi osobami blízkými, ani se závěrem, že žalovaný dlužníka podstatně ovlivňoval prostřednictvím propojenosti dlužníka a společnosti O, kterou fakticky ovládal. Předmětné právní jednání tak nebylo možné posoudit jako zvýhodňující podle § 241 insolvenčního zákona, neboť bylo učiněno ve lhůtě delší než jeden rok před zahájením insolvenčního řízení.
6. Odvolací soud však souhlasil se závěrem insolvenčního soudu, že uvedené jednání lze podřadit pod samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních jednání dlužníka podle § 242 insolvenčního zákona.
Uvedl, že za situace, kdy dlužník neměl majetek, a přesto uspokojil pohledávku žalovaného v plném rozsahu, musel s ohledem na existenci dalších svých věřitelů vědět, že jednáním vůči žalovanému zmaří uspokojení pohledávek svých dalších věřitelů a pro případ, že se tak stane, s tím musel být srozuměn. To, že má dlužník závazek vůči společnosti F v řádu několika milionů Kč, musel žalovaný vědět, neboť jako prokurista společnosti O se spolu s dlužníkem podílel na umořování dluhu dlužníka vůči společnosti F.
7. Podle odvolacího soudu však byla žaloba důvodná pouze co do částky 2 106 759 Kč, neboť právě v rozsahu této částky bylo prokázáno, že žalovaný zaplatil za dlužníka jeho dluh vůči finančnímu úřadu.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněného pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a od (označeného) usnesení Vrchního soudu v Praze. Dovolatel především vznáší námitky proti závěru o vědomosti žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním jednáním své věřitele. Uvádí, že napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť při obrácení důkazního břemene (při změně právního hodnocení odvolacím soudem ohledně osoby blízké) a neprovedení žádných relevantních důkazů byla přesto zjištěna vědomost dovolatele o zkracujícím úmyslu dlužníka, což je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
Podle dovolatele navíc žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení o poskytnutí částky 2 250 000 Kč dlužníkem dovolateli. Dovolatel předání finančních prostředků popřel, přičemž žalobce toto předání neprokázal. Soudy pochybily, když přijaly závěr o předání prostředků pouze z výpovědi R. O. jako obžalovaného v trestním řízení, která je pro toto řízení nepoužitelná.
10. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout.
11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
12. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
13. Učinil tak proto, že mu dovolatel (proti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
14. V intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného).
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky rozhodnutí a stanovisek.
15. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
16. Tato omezení, která se prosazují u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), mají vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
17. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění insolvenčního soudu (odst. 8 napadeného rozhodnutí). Skutkový závěr ohledně vědomosti dovolatele o existenci zkracujícího úmyslu dlužníka učinil a odůvodnil již insolvenční soud v odstavci 43; skutkový závěr o předání finančních prostředků dovolateli je pak odůvodněn v odstavci 38. Zjištěný skutkový stav vychází z provedeného dokazování a je náležitě odůvodněn, není ani v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v průběhu řízení; způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, též nenese znaky libovůle (srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Dovolací námitky proti závěrům odvolacího soudu (potažmo insolvenčního soudu), že dovolatel věděl o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele a že k předání finančních prostředků dovolateli skutečně došlo, jsou ve smyslu výše řečeného nepřípustnou skutkovou polemikou se skutkovými závěry napadeného rozhodnutí a přípustnost dovolání proto jejich prostřednictvím nelze založit.
19. K namítané „překvapivosti“ napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud poukazuje na to, že ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně, mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V situaci, kdy při výkladu § 242 insolvenčního zákona přijal skutkový i právní závěr o (prokázaném) úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele a o (prokázané) vědomosti žalovaného o tomto úmyslu již insolvenční soud (srov. odst. 39 až 43 odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu) dovolatel napadeným rozhodnutím v dotčeném směru překvapen být nemohl.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a uložil žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, nahradit náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání ze dne 2. května 2024, které nebylo sepsáno advokátem (žalobkyně nebyla v dovolacím řízení zastoupena). Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 31. 3. 2026 Mgr. Milan Polášek předseda senátu