MSPH 99 INS 1027/2013
199 ICm 1895/2013
29 ICdo 14/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Petra Gemmela v právní věci žalobkyně
M. S., zastoupené Mgr. Lukášem Nohejlem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská
104/14, PSČ 120 00, proti žalované JUDr. Daniele Urbanové, se sídlem v Praze 1,
Opletalova 5, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka kytka
development s. r. o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty
dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 199 ICm 1895/2013, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka kytka development s. r. o., se
sídlem v Praze 6, Milady Horákové 109/116, PSČ 160 00, identifikační číslo
osoby 28545087, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS
1027/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
19. listopadu 2014, č. j. 199 ICm 1895/2013, 103 VSPH 84/2014-78 (MSPH 99 INS
1027/2013), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 199 ICm
1895/2013, 103 VSPH 84/2014-78 (MSPH 99 INS 1027/2013), se zrušuje a věc se
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 6. prosince 2013, č. j. 199 ICm 1895/2013-51, zamítl Městský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobkyně (M. S.)
domáhala vůči žalované JUDr. Daniele Urbanové, jako insolvenční správkyni
dlužníka kytka development s. r. o., vyloučení ve výroku označených nemovitostí
(dále též jen „sporné nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(bod II. výroku). Insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – především uzavřel, že
žalobkyně je v poměrech dané věci k podání vylučovací žaloby aktivně věcně
legitimována. I když není vlastnicí sporných nemovitostí (za tu žalobkyně
označuje společnost LIDOVÉ BYTY s. r. o. v likvidaci – dále jen „společnost
LB“) a nesvědčí jí tudíž ani právo, které by vylučovalo zařazení těchto
nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka, má přesto na jejich vyloučení
„naléhavý právní zájem“. Ten je podle insolvenčního soudu dán skutečností, že
žalobkyně je věřitelkou společnosti LB (která sama vylučovací žalobu nepodala)
s pohledávkou ve výši 364.932 Kč s příslušenstvím, přiznanou pravomocným
rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. září 2009, č. j. 9 C 237/2009-53,
přičemž tuto pohledávku bude pravděpodobně možné uspokojit pouze z výtěžku
zpeněžení sporných nemovitostí poté, co dojde k jejich vyloučení z majetkové
podstaty dlužníka a navrácení do majetkové sféry společnosti LB. Žalobu však insolvenční soud neshledal důvodnou. Podle insolvenčního soudu lze
sice přisvědčit žalobkyni, že kupní smlouva ze dne 11. srpna 2008, kterou
společnost LB měla převést sporné nemovitosti do vlastnictví společnosti
BYTOVKY a. s. (dále jen „společnost B“), je podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor
s ustanovením § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, pro
rozhodnutí dané věci ovšem bylo určující posouzení otázky, zda od společnosti B
(která se vlastníkem sporných nemovitostí nestala) mohla vlastnické právo nabýt
třetí osoba (P K.), od níž následně nemovitosti koupil dlužník. Odkazuje na (v
rozhodnutí blíže označenou) judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, vztahující
se k otázce nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru
nemovitostí od nevlastníka, pak insolvenční soud uzavřel, že tomu tak bylo. P. K. totiž uzavřel kupní smlouvu se společností B dne 20. ledna 2009 v dobré
víře, že údaje zapsané v katastru nemovitostí (ohledně vlastnického práva
prodávající společnosti) odpovídají skutečnosti a stal se tudíž vlastníkem
sporných nemovitostí. Za platnou měl pak insolvenční soud i později uzavřenou
kupní smlouvu (ze dne 16. března 2009), kterou P. K. prodal sporné nemovitosti
dlužníku. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok).
Odvolací soud, maje pro poměry insolvenčního řízení za plně uplatnitelné
závěry, jež Nejvyšší soud k otázce aktivní legitimace k podání vylučovací
žaloby formuloval již při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále jen „ZKV“), zdůraznil, že k předpokladům, za nichž lze vyhovět
žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, podané podle
ustanovení § 225 insolvenčního zákona, patří mimo jiné i to, že osoba, která se
domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla být do
soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do
soupisu majetkové podstaty, svědčí jí. Potud odvolací soud odkázal též na
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo
2086/2000 (uveřejněného pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek – dále jen „R 27/2003“), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000 (uveřejněného pod číslem 67/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 67/2002“). V projednávané věci, pokračoval odvolací soud, však žalobkyni žádné takové
právo ke sporným nemovitostem nesvědčí. Žalobkyně není vlastnicí sporných
nemovitostí a nemá k nim ani jiné obdobné právo, jež by vylučovalo jejich
zařazení do soupisu majetkové podstaty dlužníka. Úvahy insolvenčního soudu o
právním zájmu žalobkyně na vyloučení předmětných nemovitostí by pak mohly
obstát jen kdyby žalobkyně vystupovala v řízení „vedle věcně legitimovaného
žalobce jako vedlejší účastník, nebo v případě určovací žaloby o určení práva,
avšak pouze práva vlastního a nikoliv práva osoby třetí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
příp. má být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně jde podle dovolatelky
(jak je zřejmé z obsahu podaného dovolání) o následující otázky:
1/ Je osobou věcně legitimovanou k podání žaloby o vyloučení majetku z
majetkové podstaty dlužníka podle ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona
(i při existenci jiného důvodu, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu)
pouze osoba, které svědčí právo vylučující zařazení věci do soupisu?
2/ Jaké skutečnosti představují onen „jiný důvod“ ve smyslu ustanovení § 225
odst. 1 insolvenčního zákona?
3/ Lze aplikovat závěry formulované v R 67/2002 i pro poměry insolvenčního
řízení, když určení osoby oprávněné k podání žaloby na vyloučení majetku z
majetkové podstaty je v ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona provedeno
jinak než v § 19 odst. 2 ZKV, jehož výkladem se Nejvyšší soud v označeném
rozhodnutí zabýval?
Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Z ustanovení § 225
odst. 1 insolvenčního zákona totiž podle jejího přesvědčení plyne, že osobě,
která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka,
nemusí (jako tomu bylo u vylučovací žaloby podané podle § 19 odst. 2 ZKV) přímo
svědčit právo k tomuto majetku, ale může zde být i jiný (zákonem také
předvídaný) důvod, jenž založí aktivní legitimaci k podání vylučovací žaloby. S
ohledem na odlišné znění obou ustanovení proto již nelze nadále vycházet (při
posuzování předpokladů, za nichž soud může vyhovět žalobě o vyloučení majetku z
majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona) z R 67/2002 a
upírat (odkazem na závěry z něj plynoucí) žalobkyni věcnou legitimaci k podání
vylučovací žaloby v situaci, kdy majetek, jehož se žaloba týká, může být
jediným zdrojem uspokojení její pohledávky vůči skutečnému vlastníku sporných
nemovitostí.
Z uvedených důvodů dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek,
(eventuálně i rozhodnutí insolvenčního soudu) zrušil a věc vrátil odvolacímu
(popř. insolvenčnímu) soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné
pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když právní posouzení věci,
na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (co do výkladu ustanovení § 225
odst. 1 insolvenčního zákona) a které bylo dovoláním zpochybněno, je v rozporu
s (později přijatou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že označený
majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k
majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se
mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento
majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána
proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v
odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo.
Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty
insolvenčnímu soudu (odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že
označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže
insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji
odmítl (odstavec 3).
Nejvyšší soud se výkladem ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona a
řešením otázky, za jakých předpokladů může soud vyhovět žalobě o vyloučení
majetku z majetkové podstaty dlužníka, zabýval v rozsudku ze dne 29. října
2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, přičemž závěry, k nimž dospěl (a na nichž nevidí důvod
cokoli měnit ani v této věci), lze shrnout následovně:
1/ I v poměrech insolvenční úpravy je jedním z předpokladů, za nichž může soud
vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1
insolvenčního zákona (excindační žalobě), že osoba, která se domáhá vyloučení
majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni
rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo,
které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí.
2/ Tento předpoklad může být podle insolvenční úpravy (oproti zákonu o konkursu
a vyrovnání nově) nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá
vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo
ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „tu
je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“.
3/ Přitom vylučovací žaloba je i v insolvenčních poměrech svou povahou žalobou
určovací, naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob neprokazuje
(nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce § 225 odst. 1 insolvenčního zákona.
4/ U určovacích žalob podle § 80 písm. c) o. s. ř. (s účinností od 1. ledna
2014 platí úprava obsažená v § 80 o. s. ř.) je třeba vždy rozlišovat mezi
věcnou legitimací žalobce a naléhavým právním zájmem žalobce na požadovaném
určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není,
má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo
jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Ani u
zvláštního druhu určovací žaloby, kterou je vylučovací žaloba v insolvenci,
tedy závěr, že naléhavý právní zájem se neprokazuje (nezkoumá se), neřeší
otázku věcné legitimace žalobce k podání vylučovací žaloby. Pro tu stále platí
(i v režimu § 225 odst. 1 insolvenčního zákona co do obou tam zmíněných
možností) požadavek, že soupis zasahuje do právní sféry žalobce (vylučovatele),
tedy, že právě jeho právní sféry se týká „jiný důvod pro který neměl být
majetek zahrnut do soupisu“.
K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil rovněž v rozsudku ze
dne 29. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 20/2015, a v rozsudku ze dne 30.
listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 37/2016.
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že nezabýval-li se
odvolací soud (při posuzování předpokladů, za nichž může žalobě o vyloučení
sporných nemovitostí vyhovět) také tím, zda žalobkyní tvrzené skutečnosti,
jimiž odůvodňovala žalobou uplatněný nárok (tedy tvrzením, že majetek, jehož se
vylučovací žaloba týká, může být jediným zdrojem uspokojení vykonatelné
pohledávky žalobkyně vůči skutečnému vlastníku sporných nemovitostí), mohou
představovat ve smyslu ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona „jiný
důvod“, pro který neměly být sporné nemovitosti zahrnuty do soupisu majetkové
podstaty dlužníka, je jeho závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace
žalobkyně v daném sporu neúplný a tudíž nesprávný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V dalším řízení se odvolací soud bude (při zkoumání aktivní věcné legitimace
žalobkyně) zabývat tím, zda žalobkyně může být – se zřetelem k výše uvedeným
skutečnostem – dotčena na svých právech zahrnutím sporných nemovitostí do
majetkové podstaty dlužníka (zda soupis sporných nemovitostí zasahuje do právní
sféry žalobkyně). Přitom také nepřehlédne závěry, jež Nejvyšší soud (pod tlakem
rozhodovací praxe Ústavního soudu) přijal v rozsudku svého velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo
353/2016, ohledně možnosti nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v
katastru nemovitostí od nevlastníka.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu