MSPH 99 INS 13278/2016
199 ICm 4791/2016
29 ICdo 142/2018-68
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce CENTROPROJEKT GROUP a. s., se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 167, PSČ 760
01, identifikační číslo osoby 01643541, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem,
Ph.D., LLM, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00,
proti žalovanému Zrůstek a partneři v. o. s., se sídlem v Praze 5, Arbesovo
náměstí 257/7, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25589644, jako
insolvenčnímu správci dlužníka ČKD PRAHA DIZ, a. s., zastoupenému Mgr.
Veronikou Endryášovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Orlí 542/27, PSČ 602 00, o
vyloučení pohledávky z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 199 ICm 4791/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužníka ČKD PRAHA DIZ, a. s., se sídlem v Praze 9, Kolbenova 942/38a, PSČ 190
00, identifikační číslo osoby 00565997, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. MSPH 99 INS 13278/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 26. března 2018, č. j. 199 ICm 4791/2016, 104 VSPH
124/2018-49 (MSPH 99 INS 13278/2016), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2018, č. j. 199 ICm
4791/2016, 104 VSPH 124/2018-49 (MSPH 99 INS 13278/2016), se mění takto:
1/ Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2017, č. j. 199
ICm 4791/2016-25, se potvrzuje.
2/ Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 3 400 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho
zástupkyně.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 6. prosince 2017, č. j. 199 ICm 4791/2016-25, Městský soud v
Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (CENTROPROJEKT GROUP a. s.) domáhal vůči
žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka ČKD PRAHA DIZ, a. s.) vyloučení
pohledávky dlužníka (jako věřitele) za žalobcem (jako dlužníkem) ve výši 1 538
372,64 Kč z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 6 800 Kč
(bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. března 2018, č. j.
199 ICm 4791/2016, 104 VSPH 124/2018-49 (MSPH 99 INS 13278/2016):
1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se žaloba odmítá (první výrok).
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů částku 10 800 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud (shodně s insolvenčním soudem) dospěl k závěru, že pohledávka ve
výši 1 538 372,64 Kč z titulu náhrady škody ze smlouvy o dílo, kterou žalovaný
sepsal do majetkové podstaty dlužníka, je pohledávkou dlužníka (coby věřitele)
vůči žalobci. Žalobce (jako dlužník insolvenčního dlužníka) nemá věcnou
legitimaci ani právní důvod k podání vylučovací žaloby dle § 225 odst. 1 zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Dodal, že „domněnka oprávněnosti soupisu dle § 225 odst. 3 insolvenčního zákona
v sobě nezahrnuje domněnku existence pohledávky, oprávněnost pohledávky
dlužníka za žalobcem může být v případě její spornosti řešena až v případném
nalézacím řízení“. Podle názoru odvolacího soudu měl insolvenční soud žalobu
odmítnout jako podanou neoprávněnou osobou (§ 160 odst. 4 insolvenčního
zákona), nikoli ji meritorně projednat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky
výkladu ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona co do aktivní legitimace
k podání vylučovací žaloby. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.),
a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Podle dovolatele odvolací soud vyložil ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního
zákona podle judikatury Nejvyššího soudu, která se vztahuje výlučně k § 19
odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Z ustanovení § 225
odst. 1 insolvenčního zákona přitom plyne, že aktivně legitimovány k podání
vylučovací žaloby jsou osoby, které tvrdí, že: a/ označený majetek neměl být
zahrnut do soupisu jednak proto, že jim svědčí k majetku právo, které jeho
zahrnutí do soupisu vylučuje (první kategorie osob), b/ je tu jiný důvod, pro
který majetek neměl být zahrnut do soupisu (druhá kategorie osob). Sporná
pohledávka dlužníka nemůže tvořit majetkovou podstatu, protože nevznikla.
Neexistence pohledávky je jiným důvodem, pro který neměla být zahrnuta do
soupisu majetkové podstaty. Ani podání žaloby na určení neexistence pohledávky
podle § 80 o. s. ř. nelze považovat za dostatečnou ochranu proti zásahu
spočívajícímu ve zveřejnění informace (v insolvenčním rejstříku) o tom, že
dovolatel dluží dlužníku téměř rok částku 1 538 372,64 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění)
se podává z bodu 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí
žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a co do
posouzení otázky dovoláním otevřené (aktivní věcné legitimace žalobce k podání
žaloby na vyloučení pohledávky insolvenčního dlužníka z majetkové podstaty) jde
o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona (ve znění, jež od novely provedené
zákonem č. 294/2013 Sb. nedoznalo změn) osoby, které tvrdí, že označený majetek
neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo
že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou
podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje
z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu
správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo
doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je
zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu
(odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do
soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu
zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odstavec 3). Od
počátku běhu lhůty k podání žaloby podle odstavce 2 až do jejího skončení a po
dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného skončení nesmí insolvenční
správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat,
ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak
po podání žaloby činí se souhlasem žalobce. Ustanovení § 217 tím není dotčeno
(odstavec 4). Před pravomocným skončením řízení o žalobě lze ke zpeněžení nebo
jinému nakládání s majetkem podle odstavce 4 přistoupit, jestliže tak z důvodů
hodných zvláštního zřetele určil insolvenční soud ve výroku rozhodnutí, jímž
žalobu zamítl, řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Z výtěžku zpeněžení nebo
jiného nakládání s takovým majetkem mohou být věřitelé uspokojeni až po
pravomocném skončení řízení o žalobě (odstavec 5). Byla-li zpeněžena věc, která
neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku
zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno (odstavec 6).
Nejvyšší soud se výkladem § 225 odst. 1 insolvenčního zákona a řešením otázky,
za jakých předpokladů může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové
podstaty dlužníka, zabýval v rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo
683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 116/2016“), [který je - stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný na webových stránkách Nejvyššího
soudu], přičemž závěry, k nimž dospěl, lze shrnout následovně:
1/ I v poměrech insolvenční úpravy patří k předpokladům, za nichž může soud
vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1
insolvenčního zákona (excindační žalobě), že:
a/ Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku
pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka.
b/ Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději
do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního
správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis
(k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové
podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo
doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka).
Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním
správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty.
c/ Žalovaným je insolvenční správce.
d/ V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a
sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze
soupisu majetku vyloučen).
e/ Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že
tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu
zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu,
svědčí jí.
2/ Poslední z uvedených předpokladů může být podle insolvenční úpravy (oproti
zákonu o konkursu a vyrovnání nově) nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba,
která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento
majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu
zařazen, nýbrž i to, že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut
do soupisu“.
3/ Přitom vylučovací žaloba je i v insolvenčních poměrech svou povahou žalobou
určovací, naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob neprokazuje
(nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce § 225 odst. 1 insolvenčního zákona.
Pro otázku věcné legitimace žalobce k podání vylučovací žaloby stále platí
požadavek, že soupis zasahuje do právní sféry žalobce (vylučovatele), tedy, že
právě jeho právní sféry se týká „jiný důvod, pro který neměl být majetek
zahrnut do soupisu“.
K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil v rozsudku ze dne
30. listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 37/2016, uveřejněném pod číslem 65/2018
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 28. února 2017,
sen. zn. 29 ICdo 14/2015.
Promítnuto do poměrů projednávané věci nemá Nejvyšší soud (na rozdíl od soudu
odvolacího) žádné pochybnosti o tom, že se soupis pohledávky dlužníka za
žalobcem do majetkové podstaty dlužníka týká právní sféry žalobce; závěr
odvolacího soudu ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce (ústící v
rozhodnutí o odmítnutí žaloby) tak zjevně neobstojí.
Shora uvedený právní názor Nejvyššího soudu ohledně věcné legitimace žalobce k
podání vylučovací žaloby (§ 225 insolvenčního zákona) však v dané věci nemá
vliv na závěr o nedůvodnosti této žaloby.
Je tomu tak již proto, že důvodem, pro který se žalobce domáhá vyloučení
pohledávky z majetkové podstaty, je (pouze) „spornost“ pohledávky; samotné
popření existence pohledávky je však z hlediska oprávněnosti soupisu pohledávky
do majetkové podstaty nevýznamné. Je-li totiž věřitel (zde dlužník
představovaný insolvenčním správcem reprezentujícím majetkovou podstatu)
přesvědčen, že má vůči třetí osobě (zde vůči žalobci) pohledávku, je tím dán i
důvod pro soupis pohledávky do majetkové podstaty. Případné posouzení, zda
pohledávka (co do základu, respektive výše uvedené v soupisu) vskutku existuje,
je vyhrazeno (až) případnému sporu, ve kterém se bude žalovaný vůči žalobci
domáhat jejího zaplacení.
Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné ve věci rozhodnout,
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.] a
rozsudek insolvenčního soudu (včetně věcně správného výroku o nákladech řízení)
potvrdil.
Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 a
2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému vzniklo vůči
žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Ty
sestávají z odměny advokátky za jeden úkon právní služby (účast u jednání dne
26. března 2018), určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve
znění účinném do 30. června 2018, pro věc rozhodném, ve výši 3.100 Kč (§ 11
odst. 1 písm. g/, § 9 odst. 4 písm. c/ a § 7 bodu 5. advokátního tarifu).
Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši
300 Kč činí celkem 3.400 Kč.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému v
dovolacím řízení náklady řízení nevznikly.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu