USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D., se sídlem v Praze 10,
Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, jako insolvenční správkyně dlužníka BÁRT -
STAVBY s. r. o., zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem, se sídlem v
Brně, Orlí 492/18, PSČ 602 00, proti žalované KB - BLOK systém, s. r. o., se
sídlem v Postoloprtech, Masarykova 635, PSČ 439 42, identifikační číslo osoby
14 86 60 21, zastoupené Doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem, se sídlem
v Chomutově, Blatenská 3218/83, PSČ 430 01, o určení neúčinnosti právních úkonů
dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 71 ICm
973/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BÁRT - STAVBY s. r.
o., se sídlem v Blšanech u Loun 1, PSČ 440 01, identifikační číslo osoby 25 00
98 51, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS
519/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8.
srpna 2018, č. j. 71 ICm 973/2016, 103 VSPH 668/2017-252 (KSUL 71 INS
519/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího zástupce.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne
4. srpna 2017, č. j. 71 ICm 973/2016-216, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
(JUDr. Ing. Kristýna Fronc Chalupecká, jako insolvenční správkyně dlužníka)
domáhala: a) určení, že „právní úkony“ dlužníka - dohody o započtení pohledávek
(ve výroku specifikované) jsou neúčinné, a b) zaplacení (ve výroku
specifikovaných) částek se zákonným úrokem z prodlení do majetkové podstaty
dlužníka (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. srpna 2018, č. j.
71 ICm 973/2016, 103 VSPH 668/2017-252 (KSUL 71 INS 519/2015), rozsudek
insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – cituje ustanovení § 235 odst. 1, § 236 odst. 2, § 239 odst. 4,
§ 240, § 241 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), a vycházeje ze závěrů formulovaných v rozsudku
Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 12/2015 [jde o rozsudek ze dne 28. února
2017, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 92/2018“)] – zdůraznil, že cílem právní úpravy neúčinnosti
právních úkonů v insolvenčním řízení je navrátit do majetkové podstaty plnění,
jež neúčinným právním úkonem z majetkové podstaty ušlo. Dohodu o započtení však
nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat zvýhodňujících právních úkonů
podle ustanovení § 240 a § 242 insolvenčního zákona. Přitom na neúčinnost
započtení lze zásadně usuzovat jen na základě posouzení právního úkonu, z něhož
vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka použil k započtení, jako neúčinného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že v řešení otázky neúčinnosti dohod o
započtení odvolací soud nesprávně interpretoval závěry obsažené v R 92/2018.
Dále dovozuje, že neúčinnost započtení nelze vždy podmiňovat vyslovením
neúčinnosti právního úkonu, který vedl ke vzniku započítávané pohledávky za
dlužníkem; současně uzavírá, že dohoda o narovnání naplňuje znaky
„zvýhodňujícího a úmyslně zkracujícího právního úkonu“ podle ustanovení § 241 a
§ 242 insolvenčního zákona.
Dále zpochybňuje závěr insolvenčního soudu, podle něhož žalovaná nevěděla o
úpadkové situaci dlužníka a snáší argumenty, které nasvědčují opaku.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů změnil a
žalobě vyhověl; pro případ nedůvodnosti dovolání má za to, že by žalované
neměla být přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení ve smyslu ustanovení §
150 o. s. ř.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nepřípustné.
V části, ve které dovolání směřovalo proti výrokům o náhradě nákladů řízení,
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř.]
Ve zbývající části (tj. ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé) Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle
ustanovení § 237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu představovanou zejména R 92/2018.
V něm Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k odlišnostem v právní úpravě
institutu započtení v insolvenčním zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně o
konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikaturní závěry při posuzování
odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro poměry té
které věci vždy prověřovat úpravou, která v insolvenčním zákoně započtení (za
určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští.
Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem,
kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního
řízení. Přitom na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen tehdy, je-li
neúčinný právní úkon, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka,
ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení.
Dále Nejvyšší soud v R 92/2018 vysvětlil, že nedůvodnost odpůrčí žaloby plyne
již z toho, že žalobce odpůrčí žalobou neodporoval „celému“ právnímu úkonu, v
němž byl obsažen zápočet vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného.
Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne
30. dubna 2019, sp. zn. 29 ICdo 54/2017, a ze dne 26. února 2020, sp. zn. 29
ICdo 100/2018. V posledně označeném rozhodnutí šlo o incidenční spor (odpůrčí
žalobu) týkající se téže insolvenční věci, v němž Nejvyšší soud rozhodoval o
dovolání téže žalobkyně (insolvenční správkyně dlužníka).
V poměrech dané věci je tedy nedůvodnost odpůrčí žaloby dána již tím, že se
žalobkyně nedomáhala určení neúčinnosti právních úkonů, ze kterých vznikly
pohledávky žalovaného za dlužníkem.
Ve vztahu k potvrzujícímu (zamítavému) výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně
peněžitého plnění Nejvyšší soud dodává, že dovolací argumentace žalované
směřuje výlučně proti závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti odpůrčí žaloby
(ostatně i žaloba byla založena jen na tvrzeních o neúčinnosti dohod o
započtení a vrácení plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty).
Přitom další námitky dovolatelky se zcela míjí s důvody, na nichž spočívá
právní posouzení věci odvolacím soudem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud
odmítl a žalobkyni tak vznikla povinnost nahradit žalované účelně vynaložené
náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za
zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne
6. ledna 2019), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní
hodnoty ve výši 50.000,- Kč) částku 3.100,- Kč, a z náhrady hotových výdajů ve
výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady
za 21 % z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114,- Kč.
Přitom Nejvyšší soud neshledal v poměrech dané věci ani důvody pro užití
ustanovení § 150 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2014, sp. zn. 21Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu
2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017, uveřejněný pod číslem 116/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 3. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu