MSPH 60 INS XY
160 ICm XY
29 ICdo 54/2017-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Zrůstek a partneři v. o. s., se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí
257/7, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25589644, jako insolvenčního
správce dlužníka F., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem, se
sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, PSČ 170 00, proti žalovanému S., se
sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Davidem Belhou,
advokátem, se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, PSČ 120 00, o
odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 160 ICm XY, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka F., se sídlem XY, identifikační
číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS XY, o
dovolání žalobce, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2016,
č. j. 160 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 60 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
zástupce žalovaného.
Rozsudkem ze dne 29. září 2015, č. j. 160 ICm XY, Městský soud v Praze (dále
jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu o určení, že právní úkon dlužníka (F.) spočívající v uzavření
smlouvy o započtení dne 31. prosince 2012 je neúčinný (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu o zaplacení částky 45 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši
„dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.“ od 1. února 2013 do zaplacení (bod II.
výroku).
3/ Uložil původní žalobkyni (Mgr. Karolíně Černé, jako insolvenční správkyni
dlužníka) zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 39 265 Kč (bod
III. výroku).
K odvolání původní žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října
2016, č. j. 160 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 60 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I., III. výroku a v bodě II.
výroku v rozsahu zaplacení částky 45 000 000 Kč; zrušil rozsudek v bodě II.
výroku ohledně úroku z prodlení z částky 45 000 000 Kč od 1. února 2013 do
zaplacení a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok).
2/ Uložil původní žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 8 228 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že smlouva o zápočtu ze
dne 31. prosince 2012 uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným není neúčinným
právním úkonem, neboť neměla žádný vliv na míru uspokojení dlužníkových
věřitelů a ani se na jejím základě nedostalo žalovanému vyššího uspokojení na
úkor ostatních věřitelů. Tuto smlouvu je nutno posuzovat v kontextu s
rozhodnutím valné hromady dlužníka o zřízení kapitálového fondu dlužníka
příplatky akcionářů mimo základní kapitál a na ně navazující smlouvy, a dále s
přihlédnutím k obdobnému postupu dlužníka v roce 2009. Dodal, že pohledávka
žalovaného ze smlouvy o revolvingovém úvěru není pohledávkou společníků nebo
členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti [§ 170 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].
Proti rozsudku odvolacího soudu podala původní žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost vymezuje (posuzováno podle obsahu) na základě ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, případně rozhodnutí
soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné nebo
zamítnout jako nedůvodné.
V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 5. prosince 2017,
č. j. MSPH 60 INS XY, odvolal původní žalobkyni z funkce insolvenční správkyně
dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil společnost Zrůstek a partneři v. o.
s.; k této změně Nejvyšší soud přihlédl při označení žalobce v záhlaví tohoto
rozhodnutí.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném
do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro
něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl
podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Judikatorní praxe Nejvyššího soudu k otázce neúčinnosti dohody o započtení se v
poměrech insolvenčního zákona ustálila na následujících závěrech:
1) Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění
dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění
odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod číslem 90/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2018“)]. Započtením se tak
stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo
být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných
věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“
majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu. Z
povahy započtení přitom současně plyne, že jde vždy o úkon
„ekvivalentní“ (vzájemné pohledávky zanikají jen v rozsahu, v němž se kryjí).
Není-li započtení plněním dluhu, je zároveň pojmově vyloučeno, aby šlo o
neúčinný právní úkon podle § 240 insolvenčního zákona (tj. bez přiměřeného
protiplnění).
2) Vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním
zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání) je nezbytné judikatorní výstupy, k nimž dospěla soudní praxe při
posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro
poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákonu
započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení)
připouští.
3) Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním
úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu
insolvenčního řízení. Přitom i v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání se
judikatura vyslovovala k neúčinnosti započtení vždy ve vazbě na (ne)účinnost
smlouvy, z níž vzešla započítávaná pohledávka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, jakož i důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 992/2007).
4) Na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen tehdy, je-li neúčinný
právní úkon, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého
je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení.
K tomu viz R 92/2018, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v
rozsudcích ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, a ze dne 28.
listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017.
Se závěry obsaženými ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu je právní
posouzení věci odvolacím soudem souladné, když právní úkon, z nějž pohledávka,
kterou věřitel dlužníka použil k započtení, předmětem řízení není.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu není
nepřezkoumatelné, jak tvrdí odvolatelka. Vyhovuje totiž požadavkům kladeným na
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace § 157
odst. 2 o. s. ř. (viz § 211 o. s. ř.), když z odůvodnění lze seznat, jakými
úvahami se odvolací soud při posouzení věci řídil a z jakých důvodů rozhodl o
potvrzení zamítavého rozhodnutí insolvenčního soudu. Potud je napadené
rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se
závěry formulovanými v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Dovolacími námitkami, podle nichž a/ závěry učiněné v dovoláním napadeném
rozsudku nemají oporu v provedeném dokazování; b/ závěr odvolacího soudu o tom,
že smlouva o zápočtu není neúčinným právním úkonem, je v přímém rozporu se
zjištěným skutkovým stavem i s vlastním obsahem smlouvy; c/ odvolací soud
neuvedl, proč ústně tvrzená informace S. je právně relevantní více než
provedený písemný důkaz, dovolatelka (posuzováno podle obsahu) jednak
(nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud
vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od
1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů
odvolacím soudem; to však - se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v § 132 o. s. ř. - nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen.
zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Nejvyšší soud odmítl a žalobci
tak vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty
v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. února 2017), která podle
ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. července 2018,
pro věc rozhodném vzhledem k době vyhotovení vyjádření k dovolání, činí (z
tarifní hodnoty ve výši 50.000,-Kč) částku 3.100,- Kč, a z náhrady hotových
výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem s připočtením
náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku
4.114,- Kč.
Poučení:Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu