KSOS 37 INS 12771/2023 32 ICm 1773/2024 29 ICdo 150/2025-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. R., zastoupeného JUDr. Martinem Skybou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sadová 553/8, PSČ 702 00, proti žalovanému R. K., o popření pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 ICm 1773/2024, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 12771/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2025, č. j. 32 ICm 1773/2024, 11 VSOL 310/2024-44 (KSOS 37 INS 12771/2023), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 8. července 2024, č. j. 32 ICm 1773/2024-13, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (M. R.) domáhal vůči žalovanému (R. K.) určení, že pohledávka žalovaného ve výši 394 893,88 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení žalobce přihláškou P1-1, není po právu (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud ? cituje § 7, § 177 odst. 1, § 192 odst. 1, § 199, § 410 odst. 5 a 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. září 2024, dále § 159a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a vycházeje z označené judikatury Nejvyššího soudu ? předeslal, že návrh žalobce na přerušení řízení do rozhodnutí o jeho stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) podané proti usnesení Ústavního soudu ze dne 3. května 2022, sp. zn. II. ÚS 992/22, zamítl usnesením ze dne 12. března 2025.
4. Odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, podle něhož
žalobce uplatnil jako důvod popření pohledávky jiné právní posouzení věci, což není způsobilý důvod popření vykonatelné pohledávky. Dodal, že insolvenční soud důvod popření posuzoval podle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, namísto § 410 odst. 6 insolvenčního zákona. Uzavřel, že dlužník mohl jako důvod popření přihlášené vykonatelné pohledávky uplatit pouze skutečnosti, které by byly důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. Žalobcem uváděný důvod popření pohledávky (nezákonnost soudního rozhodnutí, kterým byla přisouzena, respektive rozpor s právem na spravedlivý proces) je odlišným právním hodnocením pohledávky žalovaného, což § 410 odst. 6 insolvenčního zákona nepřipouští.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení tyto otázky: [1] Je argumentace žalobce nezákonností, respektive rozporem s právem na spravedlivý proces podřaditelná pod limit vyjádřený v § 410 odst. 6 insolvenčního zákona, a je nepřípustným odlišným právním hodnocením přihlášených a přisouzených pohledávek věřitele? [2] Je žalobcem zahájené řízení u ESLP, v němž je řešena otázka mající přímý vliv na posouzení oprávněnosti nároku uplatňovaného věřitelem vůči žalobci (jako dlužníku) v insolvenčním řízení žalobce, důvodem pro přerušení řízení o incidenční žalobě, jejímž předmětem je dlužníkovo popření vykonatelné pohledávky tohoto věřitele?
7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
10. Při absenci dovolací argumentace na téma nákladů řízení lze dovodit (poměřováno obsahem dovolání), že dovolání směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku ve věci samé. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
11. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. června 2021, sen. zn. 29 ICdo 13/2021, podle nichž se důvody, pro které může dlužník popřít pravost nebo výši vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (§ 410 odst. 6 insolvenčního zákona) nepojí se všemi skutečnostmi odůvodňujícími zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), nýbrž jen s těmi, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. Ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 2. listopadu 2021, sp. zn. I. ÚS 2596/21.
12. Tyto závěry se plně prosadí i v poměrech dané věci, kdy dlužníkem vymezený důvod popření pravosti a výše vykonatelné pohledávky žalovaného (nezákonnost soudního rozhodnutí) není skutečností odůvodňující zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. Jinak řečeno, dovolatel se (nepřípustně domáhá) přezkoumání závěrů, které vyslovily soudy v rozhodnutích ohledně náhrady nákladů řízení. Přitom netvrdí skutečnosti, které by mohly být právně významným důvodem popření vykonatelné pohledávky žalovaného ve smyslu § 410 odst. 6 insolvenčního zákona.
13. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud pochybil, jestliže zamítl jeho návrh na přerušení řízení do skončení stížnostního řízení u ESLP, pak ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť dovolatel jejím prostřednictvím namítá vadu řízení, ke které by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Navíc stížnost podaná k ESLP směřuje proti usnesení Ústavního soudu ze dne 3. května 2022, sp. zn. II. ÚS 992/22, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost dovolatele proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2022, č. j. 27 Cdo 2173/2021-516, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2021, č. j. 14 Cmo 191/2020-484, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2020, č. j. 49 Cm 38/2013-382, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2020, č. j. 27 Cdo 227/2018-379, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 27 Cdo 227/2018-336; v řízení zahájeném u ESLP tak nebude řešena otázka, která (podle mínění dovolatele) má „přímý vliv na posouzení oprávněnosti nároku uplatňovaného věřitelem vůči žalobci v insolvenčním řízení žalobce“.
14. Pro úplnost lze dodat, že argumentace dovolatele, že v případě jeho úspěchu v řízení u ESLP „se domůže“ i obnovy řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Cm 76/2014 a nebude mít pohledávku za žalovaným z titulu nákladů řízení, je přinejmenším diskutabilní. Řízení o náhradu škody ve výši 357 000 000 Kč proti žalovanému BENET GROUP, a. s., bylo totiž zastaveno z důvodu, že dovolatel nezaplatil soudní poplatek z žaloby.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu