KSOL 10 INS 2461/2019 1 ICm 1981/2020 29 ICdo 151/2022-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v právní věci žalobce AIKVLK.CZ v. o. s., se sídlem v Přerově, Č. Drahlovského 871/17, identifikační číslo osoby 02413639, jako insolvenčního správce dlužníka PRESS KF spol. s r. o., proti žalovanému České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 1 ICm 1981/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka PRESS KF spol. s r. o., se sídlem v Lutíně, J. Sigmunda 79, identifikační číslo osoby 25884743, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 2461/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2022, č. j. 1 ICm 1981/2020, 14 VSOL 399/2021-131 (KSOL 10 INS 2461/2019), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 10. března 2022, č. j. 1 ICm 1981/2020-64, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“): [1] Rozhodl, že „odčerpání prostředků“ z (ve výroku specifikovaného) účtu dlužníka (PRESS KF spol. s r. o.) celkem jedenácti inkasy na pohledávku žalovaného (České spořitelny, a. s.), provedenými ve dnech 28. února 2019 až 13. června 2019 v celkové výši 258 307,96 Kč, je neúčinné (bod I. výroku). [2] Uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 258 307,96 Kč (bod II. výroku). [3] Rozhodl o nákladech řízení účastníků (bod III. výroku) a o poplatkové povinnosti žalovaného (bod IV. výroku).
2. Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozsudek insolvenčního soudu ze dne 23. září 2021, č. j. 1 ICm 1981/2020-36, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. ledna 2022, č. j. 1 ICm 1981/2020, 14 VSOL 399/2021-46 (KSOL 10 INS 2461/2019), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. června 2022, č. j. 1 ICm 1981/2020, 14 VSOL 399/2021-131 (KSOL 10 INS 2461/2019): [1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku tak, že žalobu zamítl (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech účastníků za řízení před insolvenčním soudem (druhý výrok) a před odvolacím soudem (třetí výrok).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Dovolatel uvádí, že ho rozhodnutí odvolacího soudu „zaskočilo“, neboť odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu, čímž „situaci sporu otočil“, aniž dal dovolateli možnost se ke změně rozhodnutí vyjádřit a aniž mu poskytl poučení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Míní, že je řízení postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž k takové vadě má dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení důvodu dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž v dovolacím řízení nelze pro tyto vady dovolání pokračovat.
6. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014 (dále jen „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
7. V R 4/2014 Nejvyšší soud ozřejmil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu i v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
8. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, (mimo jiné) přijal a odůvodnil závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti, pak může učinit v souladu s § 243f odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40. stanoviska).
9. V daném případě se dovolatel k přípustnosti dovolání nijak nevyjadřuje (v žádné části svého dovolání nevymezuje předpoklady jeho přípustnosti); v textu toliko odkazuje na jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu a jedno rozhodnutí Ústavního soudu, která se však týkají tvrzené vady odvolacího řízení (viz níže).
10. Dovolání je dále vadné i pro nedostatek vymezení dovolacího důvodu. Rozhodnutí odvolacího soudu lze totiž v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Důvod
dovolání je třeba vymezit tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu a nesouhlas s jeho rozhodnutím v tomto ohledu nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
11. Na žádném místě svého podání dovolatel nevymezil důvod dovolání způsobem požadovaným § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy uvedením právního posouzení věci, které považuje za nesprávné, a vyložením, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá.
12. Pokud dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces (nesplněním poučovací povinnosti ve smyslu § 118a o. s. ř. a vydáním překvapivého rozhodnutí), pak z ustanovení § 237 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vyplývá, že dovolací přezkum se zásadně předpokládá pro posouzení právní otázky vymezené v dovolání. Podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. nelze dovolání podat (ani) z důvodu tzv. zmatečnostní vady, jestliže taková (tvrzená) vada sama nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Ke zmatečnostním vadám, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud přihlíží pouze u (jinak) přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
13. Ve vztahu k nákladovým výrokům (druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí) dovolatel rovněž nijak nevymezuje důvod dovolání, ani jeho přípustnost. Věcnému projednání této části dovolání nadto brání jeho objektivní nepřípustnost (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
14. Bez ohledu na doposud uvedené a na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud poznamenává, že si dovolatel odporuje i v rovině vlastní argumentace. Odvolací soud jej totiž jednak již před jednáním vyzval přípisem ze dne 15. června 2022 (č. l. 100) k doplnění tvrzení, dále jej o povinnosti doplnit tvrzení poučil u jednání konaného dne 22. června 2022 (§ 118a odst. 1 o. s. ř.), u něhož mu zároveň poskytl poučení o svém možném jiném právním názoru (§ 118a odst. 2 o. s. ř.) a zpřístupnil mu, z jakých závěrů ustálené soudní praxe bude ve svém rozhodnutí vycházet.
15. Uvedl-li dovolatel u jednání odvolacího soudu, že sdělení odvolacího soudu „příliš neporozuměl“, pak to není důvodem (vzhledem k právnímu vzdělání ohlášeného společníka, který jedná za dovolatele) k novému nebo opětovnému poučení; rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být ani nepřípustně překvapivé, neboť otázka neúčinnosti započtení byla (byť s opačným výsledkem) posuzována již v řízení před insolvenčním soudem a byla též odvolací námitkou žalovaného (č. l. 72).
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 17. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu